Oltář zlomených duší (kap. 1 a 2)

PROLOG

Přes šedé mraky začaly prosvítat jemné sluneční paprsky, které ohlašovaly příchod dalšího chladného rána. Koruny stromů se zalily světlem a les vítal nový den. Obloha byla klidná a bez záblesků. Včerejší události odpluly společně s nocí a na první pohled by se zdálo, že se nic z toho ani nestalo. Skutečnost ale byla jiná. Ať už přišli odkudkoliv, ať byli kýmkoliv, včera v noci se postavili bohům a navždy změnili tok dějin. Stálo je to hodně úsilí, ale díky nim bude na noční obloze zase o jednu hvězdu méně.

Lesní krajinu hyzdila velká tmavá díra spálené země a dřeva a ve vzduchu stále poletoval popel rozvířený nočním větrem. Mrtvé zčernalé stromy zmrzačené žárem stále stály na svém místě. Dole mezi jejich šupinatými kmeny se válela strnulá ohořelá těla jako posměvačné pomníky bolesti a destrukce, která se zde odehrála. Neozývali se zde žádní ptáci a nelétal tu hmyz. Hlína udusaná pochodem stovek nohou teď představovala jedinou připomínku něčeho živého. Šumění vody bylo to jediné, co to palčivé ticho přerušovalo. Středem spáleniště protékala úzká říčka zarytá hluboko do svých břehů. Tekla pryč od toho chmurného místa, až rozlehlý vysoký les vystřídaly skalnaté kopce porostlé břízami a borovicemi. Balvany v korytě vytvářely pěnící peřeje a její břehy se změnily. Zde byly široké a pokryté jemným říčním štěrkem.

A právě na takovém břehu teď bezvládně leželi dva mladí muži v potrhaném loveckém oblečení, ušpinění od popela a bláta. Na první pohled do celé té mírumilovné divoké krajiny nezapadali. Nebyli mrtví, ale právě je pevně svíral neklidný spánek plný trýznivých zlých snů. Až se probudí, nebude trvat dlouho, než zjistí, že některé jejich noční můry byly skutečné.

 

Kapitola 1 – Dva unavení lovci

Vítr se utišil a ptáci přestali zpívat své písně. Ticho lesa, ve kterém teď bratři tábořili, narušovalo pouze chaotické praskání dřeva v ohništi, jak na něm hodovaly plameny. Do vzduchu líně stoupal sloup kouře z mokré kůry, který halil jinak jasnou oblohu. Obloha byla posetá hvězdami a Rogefron, tak jako už od mala, je se zájmem pozoroval.  V mládí je však pozoroval z jejich rybářské lodi a výhled mu nehalily stromy a světlo, které vrhal oheň.

Moře mu chybělo. Už si ani nedokázal vybavit, jaké to je užívat si houpání vln a poslouchat šumění vody. Bylo to deset let ode dne, kdy se naposledy plavil. Deset let uplynulo ode dne, kdy Hjallgard padl a oni se ve strachu přesídlili do těchto lesů.

Otec byl rybář a v Hjallgardu, který byl tenkrát královským městem, žili přímo v přístavu s výhledem na moře. Teď naopak žili v nenápadné osadě hluboko v lesích uprostřed ničeho. To Rogefronovi nevadilo. Nikdy si nezvykl na tolik lidí a ruch města. Ale moře mu chybělo. A také bezpečí, které městské hradby skýtaly. To byl ale jen naivní pocit, pomyslel si a snažil se zahnat nepříjemné vzpomínky, které se mu teď draly do mysli.

 Z přemýšlení ho vytrhlo zapraskání ohně, jak Aukan přiložil pár větví. Do vzduchu vylétly jiskry a tančily jim nad hlavami.

„Už je to lepší?“ zeptal se Aukan a ukázal na jeho promočené oblečení.

Rogefron se zachvěl zimou. Jaro teprve nedávno vystřídalo zimu a noci v této části Svelargardu bývaly pořád chladné. Zvedl se z kořenu, na kterém seděl, a posunul se blíž k rostoucím plamenům. 

„Není to chlad, co mě trápí," svěřil se bratrovi.

Ten se však jen zasmál a poklepal ho po rameni.

„Netrap se tím, příště už se trefíš.“

Pravdou bylo, že Rogefron myslel na něco jiného, ale Aukan mu teď připomněl dnešní odpoledne, což mu náladu nezlepšilo. Minul šípem urostlého srnce a další vysokou vyplašil, než se stihli dostatečně přiblížit. Potom se snažili něco vystopovat až do večera, ale marně. Proto rozdělali oheň tak pozdě a taky zmokli, když začalo hustě pršet.

„Zítra půjdeme víc na jih. Tam to není tak vylovené,“ plánoval Aukan nahlas.

Rogefron mohl jen doufat, že se bratr nemýlí. Lov ani stopování mu nikdy moc nešly. V osadě ale bylo po nebývale krušné zimě málo hospodářských zvířat a maso bylo vzácné. Na něj a na Aukana teď vyšla řada s lovem zvěře nejen pro ně, ale také pro ostatní ve vesnici. Rogefron většinu lidí znal. Stejně jako on a Aukan to byli vesměs uprchlíci z Hjallgardu a okolních vesnic. Nechtěl je zklamat.

Díval se, jak se z jeho nohavic odpařuje voda, a snažil se při tom nemyslet na prázdný žaludek. Za jeho zády si odfrkl kůň, kterého jim ve vesnici půjčili a neklidně přešlápl. Určitě mu je taky zima, uvažoval. Vstal a šel ho zkontrolovat. Sevřel mezi prsty kožešinu, kterou měl kůň přehozenou přes záda. Byla vlhká a studená. Pohladil ho po hlavě a kožešinu sundal. U ohně ji přehodil přes kořen, a potom si šel sednout vedle bratra.

„Aukane?“ řekl nejistě.

„Hm?“

Aukan dnes také vypadal zamyšleně.

„Pověz nějaký příběh.“

„Jaký? Myslíš z války předpokládám…,“ domyslel si a podíval se na bratra.

„Ano, třeba jen nějaký krátký,“ přemlouval ho Rogefron.

„Vážně chceš pořád poslouchat o válčení? Tobě nestačí to, co se děje teď?“

Rogefron obrátil oči v sloup. Tuhle debatu vedli již několikrát.

„To přece nejde srovnávat,“ argumentoval pochmurně.

„No jo, já vím… Ale vždyť už jste je i s Brien všechny slyšeli,“ povzdechl si Aukan.

Rogefron zakroutil hlavou.

„Tak na to ti neskočím, zase tolik jsi jich nevyprávěl.“

Věřil, že bratr jich zná mnohem víc. Aukan totiž sloužil v osobní stráži krále Hrothgara, když ještě žil. A král Hrothgar Mírotvůrce byl ten největší panovník, jaký kdy severu vládl. Když na jeho království zaútočila vojska Usvalu, tak dokázal sjednotit většinu znesvářených rodů pod jeden prapor a vetřelce odrazil. O válce lidí stále kolují živé hrdinské příběhy a tajuplné legendy. Říká se, že bitvy, které se během ní odehrály, sledovali samotní bohové.

Aukan již válku lidí nezažil, ale bojoval s Usvalskými nájezdníky a vzbouřenci. Rogefron ale nikdy v bitvě nebyl, a podobné příběhy ho proto fascinovaly o to víc.

„Navíc na tobě vidím, že už sis na nějaký příběh vzpomněl.“

Aukan předvedl rezignovanou grimasu a zadíval se do plamenů.

„Dobře, tak poslouchej pozorně, protože tenhle příběh jsem slyšel od samotného krále Hrothgara na jedné z jeho oslav," pochlubil se. 

Rogefronova zvědavost narůstala. Přestal brousit svůj lovecký nůž a pohodlněji se usadil.

Potom začal Aukan vyprávět:

„Údajně se to odehrálo někdy ke konci války, když Svelargardská vojska v čele s Hrothgarem zatlačovala Usval zpět až daleko na jih.  V této době se odehrála většina z těch nejtvrdších bitev. Jedna z takových se odehrála i u města Pernal, které Hrothgar několik měsíců obléhal. Jak čas plynul, mezi vojáky tam postupně začaly kolovat zvěsti o hrůzném Usvalském přízraku, který se prý několikrát objevil nad městem.“

„Co byl zač? Byl to vážně přízrak, nebo jen lest obránců?“ nevydržel Rogefron a doléhal na bratra.

„Počkej, to ještě není konec,“ napomenul ho jemně Aukan.

Rogefron pokýval hlavou a zmlkl. Vítr už úplně ustal a bylo teď slyšet pouze praskání dřeva a jak velké kapky dešťové vody dopadají ze stromů na listí na zemi. Aukan se napil z rohu a pokračoval.

„Bitva o Pernal byla zvlášť krutá. Mnozí si mysleli, že město je nedobytné. Hrothgar je tehdy přesvědčil o opaku, když zvítězil. Těsně před tím, než se obránci vzdali, však na jeho vojsko údajně zaútočil drak.“

Rogefron otevřel ústa v údivu. Čekal všechno možné. Svelargard byl konec konců domovem mnoha zvláštních tvorů. Měl ale za to, že draci už dávno vymřeli.

 „Drak?!“ zeptal se v úžasu.

„Tak to říkal Hrothgar,“ pokýval Aukan významně hlavou a pokračoval. Roztáhl teď dlaně nad ohněm a imitoval pohyb křídel.

„Nejdřív byl slyšet hrozný řev, a pak se prý snesl z oblaků nad hlavy vojáků a vychrlil mezi jejich řady oheň. Zabil tím desítky válečníků a málem sežehnul i samotného krále.“

„Ty královy jizvy…“ zašeptal zadumaně Rogefron.

Aukan pouze dlouze pokrčil rameny a pokračoval ve vyprávění.

„Lučištníci začali po drakovi střílet šípy, ale slyšeli pouze cinkání kovových hrotů o jeho šupiny. Druhou salvu už mířili na křídla a hlavu, ale to draka jen rozzuřilo. Nadmul svůj obrovský hrudní koš a vychrlil další proud ohně. Vojáci začali panikařit a útok polevoval. Drak doplachtil až na druhou stranu bojiště, kde se širokým obloukem otočil a připravoval se na další útok."

Aukan se do vyprávění velmi vžil a Rogefron hltal každé jeho slovo, přesto se ho však odhodlal přerušit.

„Počkej. Měl jsem za to, že Svelargard tu bitvu vyhrál.“

Aukan se zasmál a trpělivě pokračoval.

„Ano, Svelargard ten den zvítězil. Nebýt však prince Darena, mohlo by to být dnes všechno jinak.“

O Darenovi už Rogefron párkrát slyšel. Byl to Hrothgarův bratr. Mezi lidmi se obecně těšil velké oblibě.

„Ten den prokázal princ Daren neobyčejnou statečnost a ukázal tak, že je hoden božské krve králů, která mu proudila v žilách,“ vysvětlil Aukan s úctou v hlase.

„Postavil se naproti letícímu drakovi, přímo doprostřed pásu země, který předtím sežehl oheň z jeho hrdla. Jak se k němu drak řítil, natáhl svůj dlouhý luk a vypálil proti němu jediný šíp, kterým zasáhl tu bestii přímo do oka.“

„Daren zabil draka?!“ zeptal se Rogefron v úžasu.

„Nezabil,“ zakroutil Aukan hlavou.

„Musel ale drakovi způsobit obrovskou bolest, protože se podle všeho z bitvy stáhl a vícekrát ho neviděli.“

„Potom možná podlehl svým zraněním,“ uvažoval Rogefron.

Aukan pokrčil obočí.

„To jsme králi říkali také, když nám ten příběh vyprávěl, ale byl pevně přesvědčený, že drak přežil. Draka totiž může zabít jedině bůh, alespoň tedy podle Hrothgara. Co je na tom však pravdy, nevím. Stejně jako s celým příběhem. Nikdy potom a ostatně ani dlouho před tím se s drakem nikdo nesetkal,“ ukončil Aukan své vyprávění.

„Pokud to říkal Hrothgar, tak to musí být pravda. Byl to přece upřímný člověk,“ konstatoval Rogefron.

Aukan opět pokrčil rameny.

„Nevím Rogefrone … znal jsem krále lépe než ty a pravdou je, že ve svém pokročilém věku se už někdy choval zvláštně a občas byl zmatený.“

Rogefron se nad tím zamyslel.

„Teď je to každopádně jen příběh. Už na tom nezáleží,“ dodal Aukan zachmuřeně.

Rogefron nesouhlasil. Nechtěl se ale se svým bratrem přít, a tak pouze zvedl hlavu ke hvězdám a se smutkem pravil:

„Příběhy jsou vše, co teď máme.“

Aukan neodpověděl. Pouze přiložil do ohně zbývající dřevo a poté si oba bratři lehli zády k plamenům. Netrvalo dlouho a oba upadli do tvrdého, bezesného spánku.

***

Ráno vstali časně. Slunce se ještě ani nevyhouplo nad pokroucené stromy a země byla mokrá od rosy. Rogefron neměl hezké probuzení. V noci ležel na kořeni a byla mu zima. Navíc ho bolely svaly ze včerejší námahy. Když se však přiměl posadit, špatná nálada ho téměř zcela přešla. Sluneční paprsky prosvítaly mezi korunami stromů a rozzářily tak kapky vody na sytě zelených mechových kobercích kolem nich. Ptáci zpívali své živé melodie a nad hladinou jezera, u kterého tábořili, se převalovaly husté chomáče mlhy. Vážně se musíme vracet do osady? Vždyť co by nám tu chybělo…, problesklo mu hlavou. Nasál čerstvý ranní vzduch a vzápětí mu hlasitě zakručelo v břiše. Hlad vrátil jeho nohy zpátky na zem. Dnes to nepokazím, slíbil si v duchu. S nově nabytou motivací vstal.

Aukan už uklízel věci z tábořiště a zahrnoval doutnající popel. Bylo poznat, že jako voják je na podobné probouzení více zvyklý než Rogefron. S úsměvem pozdravil bratra pokývnutím, protáhl se a šel připravit koně na cestu. Aukan zatím zkontroloval šípy a tětivu. Nakonec posnídali zbytek chleba a vydali se znovu na lov. Aukan je vedl proti proudu kamenité říčky, která se vlévala do jezera. Koryto bylo hustě porostlé listnatými stromy a lískovými keři, které propouštěli jen málo světla a bratři tak šli většinu dopoledne v šeru. Cestu si vybrali tak, aby jim hustý porost bránil ve volném výhledu. V těchto časech to takto bylo bezpečnější.

I přes náročnou cestu a rostoucí únavu však měli štěstí. Krátce po poledni se Aukanovi podařilo skolit urostlou laň a Rogefron k ní později přidal srnce. Oba úlovky se teď houpaly přehozené přes koňský hřbet. Když se poté vraceli směrem k osadě, našli v nastražené smyčce chyceného zajíce.

Teď tábořili asi den cesty od osady a les opět halila tma. Jejich úspěch a teplé jídlo jim pomohlo vzdorovat zimě a zvedlo jim náladu.  Zrovna se oba hlasitě smáli, protože Aukan vyprávěl, jak se poznali s Brien.

„Kdo by si tenkrát pomyslel, že vám to teď bude tak klapat,“ navázal Rogefron na vyprávění, když se přestal smát.

„Pravda, Brien je skvělá,“ souhlasil zamilovaně Aukan.

Na to ale přimhouřil oči a dodal: „Ale je pravda, že v naší chalupě je nám třem už trochu těsno. A až budeme mít s Brien dítě, tak to bude ještě horší.“

Rogefron se na něj překvapeně podíval a Aukan s hranou vážností pokračoval.

„Nedá se nic dělat. Přijde den, kdy tě opustím bratře. Měl by ses na to začít připravovat.“

„Máš pravdu, nevím, jak to bez tebe zvládnu, když budeš žít až na druhé straně vesnice. To je jak daleko? Tak deset minut chůze?“ Opáčil Rogefron teatrálně.

„Už je tomu tak, nedá se nic dělat,“ přidal se Aukan.

„Ale já přece nemůžu za to, že ta tvoje princeznička potřebuje vlastní místnost a nesnese na zemi věci od bláta a zvířecích vnitřností,“ zvolal Rogefron.

Aukan se smál. Věděl, že Rogefron má Brien rád a vždycky spolu dobře vycházeli.

„Možná je na čase, aby sis našel vlastní princezničku bratříčku. Pak pochopíš, že se pro ni ještě rád alespoň trochu obětuješ.“ poučil Rogefrona a pak potichu dodal:

„Nic jiného ti taky nezbude než to udělat s radostí.“

Další smích. Když ustal, tak ale Rogefron zvážněl.

„Jsem za vás šťastný, opravdu. Hodíte se k sobě,“ přiznal upřímně.

Aukan také zvážněl a vřele stiskl bratrovo rameno.

„Děkuji Rogefrone. Budeš u nás samozřejmě vždycky vítán. Jsi přece můj mladší bratr.“

Rogefron stisk opětoval. Potom Aukan vstal a začal si chystat místo na spaní.

„Po dnešku jsem úplně vyčerpaný. Dnes už žádné příběhy,“ vysvětlil a rovnou si lehl na kožešinu.

„Tak naber síly,“ pokýval Rogefron hlavou a zadíval se do plamenů.

Byla to škoda, protože jemu se ještě nechtělo jít spát. Aukan zdědil talent na vyprávění po jejich otci. Ten jim na rybářských výpravách také často vyprávěl příběhy, když ještě byli malí. Vyprávěl jim o světě, o hvězdách i o bozích. Rogefron byl tenkrát přesvědčený, že otec zná všechno. Na noční obloze dokonce dokázal rozeznat, které světla jsou skutečnými hvězdami a které jsou pouze odrazem zářivých nebeských síní, ve kterých bohové přebývají. Opravdu Daren bojoval s drakem? vzpomněl si Rogefron na bratrovo vyprávění. Pak to možná byl bůh… konec konců, co vlastně o bozích víme? zeptal se sám sebe.

Bohové… odfrkl si podrážděně. Před deseti lety jsme zjistili, že o nich nevíme skoro nic. Po staletí jim smrtelníci stavěli chrámy, modlili se k nim, žádali je o pomoc a nabízeli jim obětiny… Bohové k uctívání nebyli slepí a vážili si svých věrných. Výjimečně se dokonce účastnili svých slavností a obřadů, kde dávali lidem požehnání a útěchu. …Když ale Hjallgard padl a my jsme je potřebovali nejvíce, tak neodpověděli. Jak by taky mohli… v ten den to byla jejich porážka, stejně jako naše, uvědomil si.  

Rogefron nechtěl na Hjallgard za žádnou cenu myslet, a tak si raději vybavil, jak on sám jedinkrát v životě na vlastní oči spatřil boha. Nebyl to však pouze a jednoduše bůh. Byla to Lucinael - nesmrtelná bohyně světla a života. Spatřil ji v den, kdy mu zachránila život.

***

Byl tenkrát ještě malý kluk a ten večer, tak jako mnoho večerů předtím i potom, nocovali na palubě otcovi rybářské lodi. Po celém dni těžké práce si společně celá rodina sedla na křivá prkna pod vykasanou plachtou. Jedli, smáli se a vyprávěli si historky. Kvůli tomu Rogefron podobné večery miloval. Nejvíce se ale vždycky těšil na otcovo vyprávění. Když otec dojedl, tak se zády opřel o stožár, postavil si vedle sebe lampu, aby mu bylo vidět do tváře a pak se nechal od dětí chvíli přemlouvat, než začal vyprávět. Tu noc vyprávěl příběh, který vyprávěl už mnohokrát, protože to byl Aukanův nejoblíbenější. Byl to velmi starý a velmi známý příběh o bozích. Rogefron si pamatoval, že byl o tom, jak se bůh ohně Eulfric vzepřel svému bratrovi Brehgallovi, který je pánem všech bohů. Za jeho zradu Brehgall vykázal Eulfrica z nebes a místo toho ho uvrhnul do těch nejtemnějších hlubin podsvětí, jaké byly bohům známy.

„Eulfric ale odmítl uznat svou porážku, a proto zůstává v temnotě uvězněný dodnes,“ zakončil otec tenkrát své vyprávění.

„Vážně chtěl Eulfric zabít vlastního bratra otče? “ Zeptala se Elnora pisklavých hláskem.

Jejich sestra byla mladší než Rogefron, ale z těch dvou byla vždycky tou statečnější. On sám nechtěl ten příběh rozebírat. Vždy mu z něj běhal mráz po zádech a dlouho se kvůli němu bál tmy. Rodiče i kněží se mu mnohokrát snažili vysvětlit, že je to opravdu jen příběh. Ten večer však jeho strach opět ožil.

Nejdříve se ale projasnila obloha a objevily se hvězdy. Potom se zvedl vítr, začal vát v opačném směru a celá loď se rozkolébala. Než se Rogefron nadál, uslyšel hlasité prásknutí, jako by někdo švihl obřím bičem a obloha se rozzářila. Ze tmy vyjel vůz vznášející se ve vzduchoprázdnu doprovázený několika jezdci. Byli odění v modrých pláštích a seděli na bílých koních. Na voze stála Lucinael, pevně svírala otěže a dlouhé vlasy jí vlály, jak se řítila oblohou. O tom, že je to ona nebylo pochyb. Rogefron viděl v jejích chrámech desítky majestátních soch vytesaných z bílého kamene. Když od ní navíc odtrhnul oči, tak spatřil, že vůz je tažen jejími dvěma obrovskými chlupatými kočkami, které byly ještě o něco větší než bílí koně. O podobných projížďkách bohyně světla po obloze už slyšel, ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl být jedné svědkem.

Potom se Lucinael se svým doprovodem prohnala nad jejich hlavami a loď se rozkymácela poryvem větru. Matka s otcem klesli na kolena a začali se modlit, ale on se s Elnorou a Aukanem radostně rozběhl a pověsil se na brlení lodi. Všichni tři vší silou mávali a volali její jméno. Lucinael zvedla nad hlavu své sluneční kopí. Celá družina klesla ještě o něco níž k hladině a otočila se zpátky směrem k lodi. Rogefronovi oči byly vytřeštěné dokořán. Chtěl si zapamatovat všechno, každý článek její zbroje, každý kočičí vous, a také tváře všech jezdců. Radostně se smál a do očí mu svítila jasná záře. Potom se Lucinael prohnala nad lodí podruhé a do boku lodi silně narazila další vlna větru a skoro ji převrátila. Jak se loď kymácela, tak Rogefron ztratil rovnováhu a přepadl přes okraj.

Z dálky slyšel, jak na něj Elnora volá a pak už jen cítil tvrdý náraz o chladnou vodní hladinu. Lokl si slané mořské vody a svět se s ním zatočil. Když otevřel oči, tak ve tmě nedokázal rozeznat, kde je nahoře a kde dole. Začal sebou zmítat a docházel mu dech. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe, ale neviděl nic než skličující temnou prázdnotu. Okamžitě se mu vybavil otcův příběh o Eulfricovi a zdálo se mu jako by se po něm z hlubin natahovaly stíny připomínající dlouhé zkroucené spáry a chapadla. Chtěl vykřiknou a z úst mu prchal poslední zbytek vzduchu. Je tohle umírání? proletělo mu tenkrát hlavou. Stíny se blížily a on od nich nemohl odvrátit pohled. V ten moment uslyšel její hlas.

„Neboj se maličký, jsem tady s tebou. Slyšíš můj hlas?“

Přímo před jeho očima spatřil Lucinaelinu tvář. Ona vzala do dlaní tu jeho a pohlédla mu do očí. Její oči byly zářivé, se zornicemi v barvě jantaru a na její božské tváři byl uklidňující úsměv. Cítil její hřejivý dotyk a přestal sebou zmítat. Byla s ním pod hladinou, a přitom ji slyšel hlasitě a čistě.

„Pomůžu ti. Přece nedopustím, abys kvůli mně utonul v hlubinách. Chyť mě za ruku.“

Rogefron ji poslechl a ona ho jemně vytáhla na hladinu. Prudce se vynořil až se voda zpěnila a hlasitě zalapal po dechu. Rozhlížel se, ale záře i Lucinael samotná byly pryč. Celé se to odehrálo velmi rychle. Jeho otec teprve lezl přes okraj lodi a chystal se pro něj skočit. Všichni se tvářili znepokojeně a matka byla vyděšená. Rogefron jen vyplivl vodu a po tváři se mu rozlil široký úsměv.

***

Tenkrát mu nechtěli věřit. Viděli Lucinael zmizet v oblacích. Tvrdili, že pod hladinou nebyla vidět žádná postava, ani žádá záře a že si to musel jen představit, nebo si to rovnou celé vymyslel. Nějakou dobu se snažil přesvědčit rodinu i ostatní, že mluví pravdu, ale ze strany přátel se mu dostalo jen posměchu. Jediným člověkem, který mi bezmezně věřil, byla Elnora, posteskl si. To mu ale stačilo. Na jejím názoru mu stejně záleželo nejvíce.

Sám si byl jistý, že to, co se tu noc stalo bylo skutečné. Když uklidnil svou mysl a soustředil se na své nitro, tak mohl stále cítit její dotyk, jako by se to odehrálo včera. Proto teď zavřel oči a zapátral. Chvíli jen tiše seděl a vybavoval si tu chvíli, kdy na něj Lucinael promlouvala. Na její božský hlas. Netrvalo dlouho a po těle se mu začal rozlévat hřejivý a uklidňující pocit. Bylo to, jako by v jeho nitru hořel plamen svíčky, drobný a něžný. Vždy věděl, že Lucinael tu noc udělala pro běžného smrtelníka něco výjimečného a ctil ji za to o to víc.

Otevřel oči a podíval se na oblohu plnou světel. Nad hlavou mu zářila její majestátní nebeská síň. Bylo to jediné božské světlo, které dokázal rozeznat. Všichni, kdo se kdy plavili na lodi to uměli. Síň Folkrumnir byla totiž ta nejzářivější hvězda na celé obloze a námořníci se podle ní už odjakživa orientovali na širém moři.

Tuto noc zářila obzvlášť jasně a Rogefron ji zamyšleně pozoroval. Najednou začala Folkrumnir pulzovat. Její bílé světlo se rozpínalo, a poté se opět stahovalo do malé tečky. Potom se hvězda silně rozzářila. Zářila silněji než kdy předtím, tak jasně, že skoro zaclonila okolní světla. A potom zhasla.

 

Kapitola 2 – Padlá hvězda

Rogefron se prudce postavil, až převrhnul misky s jídlem a rožeň postavený nad plameny. Oheň zasyčel a do vzduchu vylétl proud jisker. Kůň uvázaný k blízkému stromu sebou vylekaně trhl a Aukan se vzbudil, rychle se posadil a začal šmátrat po svém luku.

„Co se děje? Co tam je?“ pošeptal znepokojeně a pátral očima v husté tmě.

Rogefron zůstal strnule stát s očima dokořán a pohled upíral na místo, kde ještě před chvílí byla vidět Folkrumnir. Zůstal po ní na hvězdné obloze jen tmavý flek. Najednou nevěděl, co má bratrovi odpovědět. Také si nebyl jistý, co se stalo.

„Hvězda bohyně Lucinael zmizela. Díval jsem se na ni, když jasně zářila, ale teď je pryč,“ vysvětlil zmateně.

Aukan si přejel rukama po obličeji. Vypadal, že bratra nechápe, ale jeho rozespalost se vytrácela. Začal se zvedat na nohy. Rogefron znovu upřel pohled nahoru. Nic se nezměnilo. To ne… ne ona, ne Lucinael. Modlil se v duchu. Aukan k němu opatrně došel a také se zadíval na hvězdy. Hledal déle, než by mu obvykle trvalo Folkrumnir najít. Těkal očima po souhvězdích a začínal být rozrušený.

„Aukane…“

„Počkej,“ přerušil Aukan bratra a pátral na druhé straně oblohy, jako by si nebyl jistý orientací hvězd.

„Aukane, není tam,“ trval si na svém Rogefron.

Aukan nakonec odtrhnul pohled z oblohy a sedl si. Zakroutil hlavou a podíval se na bratra.

„Jak je to možné? Co jsi viděl? Byla další bitva?“

„Myslím, že ne. Nebe bylo celou dobu klidné a bez záblesků. Nechápu to.“

Rogefron se tázavě podíval na bratra ve falešné naději, že pro to má nějaké vysvětlení. Nechci to chápat. Nemůže být mrtvá, vždyť přece nemůže zemřít. Do mysli se Rogefronovi začalo vkrádat zoufalství.

„Myslíš, že padla? Je to vůbec možné?“ uvažoval Aukan.

„Nevím,“ vyhnul se Rogefron odpovědi.

Najednou nevěděl, co má dělat, a tak začal uklízet předměty, které shodil na zem. Pokud Lucinael padla, tak jakou mají bohové vůbec naději? Jakou máme my naději? uvažoval. Kůň uvázaný ke stromu si neklidně odfrkl a pohodil hřívou. Do listí se vkradl mírný vítr a prolomil tak ticho noci. Rogefron nevydržel a sedl si vedle bratra, který doteď jen koukal do prázdna se zamyšleným výrazem.

„Co budeme dělat?“

Aukan se na něj překvapeně podíval.

„Nevím, jestli se s tím dá něco dělat, Rogefrone. Je to válka, a navíc je plně mimo náš dosah.“

Vítr sílil. Koruny stromů se začaly kymácet a vyhánět tak ptáky, kteří v nich nocovali. Na oblohu se vplížily husté mraky přihnané poryvem větru.

„Nevěřím, že je mrtvá. Nemůže být. Cítím to,“ povzbuzoval Rogefron sebe i bratra.

Už ho opouštěl prvotní šok a opět se mu začala vracet víra. Uklidnil svou mysl a zapátral ve svém nitru po jejím světle. Z meditace ho ale vyrušil jasný duhový záblesk na obloze, který postřehl i přes zavřená víčka. Aukan se v leknutím narovnal. Náhle se ozvalo hlasité burácení a poté dunivá rána, která rozechvěla zem. Kůň se vzepjal na zadní a polekaně zaržál. Bratři se postavili na nohy a vyměnili si zoufalé pohledy. Rogefronovi se všechna slova zastavovala v hrdle a v hlavě mu vířily špatné vzpomínky. Ruce se mu začaly třást. Tohle ne, prosím bohové. Nemůže být mrtvá. Brehgalle, copak ji nechráníš? Tok jeho myšlenek přerušil Aukan, který teď chodil po tábořišti a do svého batohu rychle házel věci.

„Chtěl bych jít pryč, Rogefrone. Dojít do vesnice. Nechci tady zůstávat a nemám z toho dobrý pocit.“

Rogefron se snažil soustředit na to, co mu Aukan říká. Ani jemu se už místo, na kterém teď tábořili, nelíbilo a narůstalo v něm znepokojení.

„Máš pravdu, půjdeme hned do vesnice,“ souhlasil po chvíli a šel připravit koně.

Aukan jen přikývl a začal balit zbytek věcí. Z okolí nebyly slyšet žádné hlasité zvuky, jen nepravidelné šumění listí a ševelení větví. Les se přesto zdál neklidný a oba bratři se často ostražitě rozhlíželi za každým zvukem. Po chvíli už měli téměř hotovo, a tak na oheň nahrnuli hromádku hlíny a chystali se vyrazit.

Zadržel je však šum, který se začal ozývat nad jejich hlavami. Oba zbystřili smysly a zastavili se. Ten zvuk připomínal Rogefronovi nějaké letící ptáky, ale nešlo v něm rozeznat mávání křídel. Podle jeho intenzity muselo však být hejno velmi velké a letělo nízko nad korunami stromů. Z větví začaly padat listy a nad nimi se míhaly dlouhé stíny. Sevřel uzdu v rukou pevněji a věnoval Aukanovi tázavý pohled. Ten Aukanův byl však stejně zmatený. Aukan nakonec pomalu kývl a opět se dali do pohybu. Šli pomalu a našlapovali opatrně, aby vydávali co možná nejméně hluku. Neušli však více než deset metrů, než zaslechli, jak se jejich směrem něco žene. Praskání větví bylo doprovázeno dusotem nohou a chrastěním ocele. Celou směsici zvuků doprovázely tlumené hrdelní skřeky, které vydávalo něco, co Rogefron nedokázal pojmenovat.

„Dolů!“ sykl Aukan na bratra a ukázal na plytký příkop po jejich pravici.

Rogefronovi se rozbušilo srdce a ve spáncích mu tepalo. Pustil uzdu, následoval Aukana a po zádech se sesul za ním do úkrytu. K hrudi tisknul svůj lovecký oštěp.

„Co myslíš, že to je?“ zeptal se Aukan v obavách.

„Nemám tušení. Slyšel jsi to taky?“ ujišťoval se Rogefron.

Aukan však nestihl odpovědět. Zvuky se teď dostaly až k nim. Oba bratři se zatajeným dechem vyčkávali, zatímco bytosti probíhaly po jejich levé straně, jen pár desítek metrů od místa, kde se schovávali. Do toho všeho se jim stále nad hlavami míhaly ty rychle letící stíny. Jsou to nějaké příšery, které přilákal ten záblesk, došlo Rogefronovi. Byl si tím jistý. Tak jako si byl jistý, k čemu teď všechny spěchají. Začal zhluboka dýchat, aby se uklidnil, a zavřel oči. Už je po všem. Neútočí na nás… tohle není naše válka. Přečkáme to a dojdeme do vesnice, plánoval v duchu.

Po chvíli, která se zdála až nepřirozeně dlouhá, se rachot začal postupně vzdalovat. Na Aukanovi byla vidět stejná úleva, kterou teď cítil i Rogefron. Pokynul mu rukou směrem, kterým se chtěli předtím vydat. Poté začal pátrat po bezpečné cestě skrz příkop.

Křehké ticho však protnul zvuk, který Rogefronovi zněl, jako by někdo troubil na signální roh. Nebyl si tím ale jistý, protože zvuk byl téměř okamžitě utnutý směsicí křiku, dutých nárazů a řinčení ocele. Někde v dálce za jejich zády propukla bitevní vřava.

Aukan se vzpřímil, podíval se tím směrem a potom upřel pohled na Rogefrona. Tvář měl bledou a kamennou.

„Musíme utéct. Teď hned.“

Rogefron se také postavil a podíval se přes příkop. Nocí se nesly zvuky boje a skrz stromy se rozlévala oranžová a žlutá záře ohně, která byla občas posílena krátkými pestrobarevnými záblesky. Aukan se rozběhl, ale po pár krocích se zastavil. Rogefron totiž stál na místě, jako by byl přikovaný.

„Co to děláš? Rychle, teď máme šanci se odsud dostat,“ naléhal na něj Aukan.

Rogefronem však zmítaly všemožné myšlenky i vzpomínky. Co se stane, když uteče? A co se stane, když zůstane? Není po všem. Nikdy nebude. Lze vůbec jen tak utéct? Zvládnu dalších deset let předstírat, že se nic nestalo? Před jejich válkou jsme se snažili utéct. A přesto… teď je tady. A já také. Tak jaký má smysl nedělat nic a stejně přijít o vše? Cítil to nebezpečí. Jedna jeho část už prchala někam daleko do tmy, co nejdál odtud. Ta druhá ho ale donutila sevřít ratiště oštěpu, až mu zbělely klouby. Bohové, je toto vaše vůle, nebo jen moje bláznovství? Zeptal se, aniž by čekal na odpověď.

„Rogefrone!“ křikl po něm netrpělivě Aukan.

Rogefron se na něj však otočil a ve tváři se mu zračila němá omluva. Aukan se nevěřícně zasmál a zakroutil hlavou.

„Neopovažuj se tam jít…“

Mluvil rázně. Přesto, že se mu na tváři stále držel nevěřícný úsměv, nabyl jeho hlas velitelský tón.

„Co si myslíš, že tam asi tak zmůžeme?“

„Zmůžeme víc, než kdybychom se o nic nepokusili,“ řekl Rogefron pevně.

Už byl rozhodnutý. Aukan si odfrkl a znovu se zasmál. Vytáhl z toulce jeho nejlepší šíp a zkontroloval křidélka. Potom namířil jeho hrot na Rogefronův obličej.

„Pokud tohle nebude náš konec, budu si na tebe stěžovat Brien.“

Potom založil šíp do tětivy a přejel po ní prsty, jako to vždy dělával před lovem. Zkousl si spodní ret a v očekávání se díval na bratra. Rogefron k němu pocítil vlnu vděku a lásky. Bratr ho vždycky bránil. Bez výjimek.

Jeho tělem zmítala směsice strachu a adrenalinu, kvůli které se zmohl pouze na rázné přikývnutí. Tohle není konec. Tohle nemůže být konec, ujistil sám sebe. Otočil se směrem k záři, která pulzovala nocí. Nasál studený noční vzduch. Byl prosycený kouřem. Potom vyběhl z příkopu směrem k plamenům.

***

Běžel rychle. Studený vzduch a kouř ho pálili v hrdle. Běžel přes husté keře a šlahouny ostružin. Za jeho zády slyšel, že ho Aukan následuje. Po chvíli sprintu se noční obloha nad jejich hlavami proměnila a ožila. Bylo slyšet nepřirozené hřmění a tmavé mraky pableskovaly směsicí světel. Občas bylo slyšet zvonění ocele, nebo se objevily různobarevné blesky, které kvetly po obloze ve složitých vzorech. Bratři se zastavili a zachmuřeně tu podívanou pozorovali.

„Myslím, že teď už o bitvě není pochyb,“ řekl hořce Aukan.

Rogefron jen nepřítomně přikývl. Bitva bohů. Nehezká věc… Při podobných bitvách bylo nejlepší zůstat doma v úkrytu a celé to přečkat. To oni dva ale už nemohli. Rogefron si ale stál za svým rozhodnutím. Tělem mu pořád proudilo napětí a adrenalin. Sebral kuráž a přinutil se znova rozběhnout.

Zadýchaní doběhli na vyvýšený okraj vysokého smrkového lesa. Některé stromy hořely a jiné byly přelomené nebo měly vyvrácené kořeny. Zem pokrytá rezavými jehlicemi byla na mnoha místech rozrytá. Celé prostranství uprostřed protínalo hluboké koryto úzkého potoka. A právě kolem toho koryta nyní zuřila chaotická bitva.

Většina postav se v proměnlivém světle plamenů jevila pouze jako tmavé siluety. Jedna postava se od těch ostatních však výrazně lišila. Byla statná a zmítala se v bitevním tanci přímo uprostřed té masy těl. Muž, jak Rogefron soudil, byl vysoký alespoň tři metry a jeho modře se lesknoucí plátová zbroj byla zbrocena tmavou tekutinou, která ve světle ohně připomínala olej. I přes špínu, která na ní lpěla, však byla zbroj velice působivá. Silné pláty na sebe dokonale doléhaly a zlaté zdobení se na nich mísilo se složitými, precizně tepanými reliéfy všemožných tvarů. Na hlavě mu spočívala přilba s úzkými průzory.

Rogefron jej viděl jasně, protože ho kromě plamenů osvětlovala také záře, která se linula přímo z koryta potoka. Vystouplé břehy zakrývaly její zdroj, ale bojovník to místo usilovně bránil. V ruce svíral dlouhý meč, který měl místo čepele jasný plamen a oháněl se jím na všechny strany s překvapivou mrštností a ladností. Čepel opisovala široké oblouky, a pokaždé, když ťala, ozvalo se syčení, jak její plameny hodovaly na své nové oběti. Nebyl to člověk. Takto mohl bojovat pouze bůh.

Rogefron ten výjev jen omámeně pozoroval a z těla se mu vytrácela veškerá bojechtivost. Na tohle jej nemohl připravit ani jeho vojenský výcvik, ani Aukanovi lekce. Aukan samotný byl přikrčený vedle něj, v očích měl fascinovaný pohled a ztěžka oddechoval. Silným stiskem mu sevřel paži a rozechvělým hlasem mu pošeptal.

„Dobře bratříčku, teď máme náš příběh, ale myslím, že nám ho stejně nikdo neuvěří. Každopádně je čas jít.“

Rogefron ho ale nevnímal. Teprve teď totiž začal zjišťovat, proti čemu ten válečník vlastně stojí. Všude kolem něj poletovala stvoření, která Rogefron nikdy předtím nespatřil a dorážela na něj ze shora. Jejich těla byla štíhlá a podobná tomu lidskému. Jejich ruce byly kostnaté a zakončené dlouhými spáry, ale místo nohou měly pouze dlouhý černý ohon, který připomínal chapadla chobotnice. Nebyl však z masa. Byl spíše jako hustý kouř nebo dým a plynule přecházel v trup. Podobný kouř jim halil také lebky a vytvářel tak dojem dlouhých vlasů, které se však vlnily, jako by byly ponořené ve vodě. Do tváří jim přes hustý závoj vidět nebylo. Pokaždé, když se Rogefron na jednu z těch bytostí podíval se mu zúžilo zorné pole a měl problém odtrhnout zrak. Na bojišti však byli i jiní nepřátelé. Rozeznával vojáky se širokými štíty a dlouhými oštěpy v černém brnění, a také obludy všemožných tvarů a velikostí. Všichni na toho bojovníka střídavě útočili ze všech stran a on je sekal, až odletovaly kusy masa.

Kruh, který si kolem sebe ze všech sil vysekával, se však zmenšoval. Zdálo se, že ho jeho nepřátelé každou chvíli díky jejich přesile udolají. Válečník před sebe však natáhl ruku a zlostí zařval. Z rozevřené dlaně se mu začal řinout souvislý proud ohně a kanul na vše, co mu stálo v cestě. Příšery i vojáci kolem něj se začali zmítat v agónii a okolí se tím ničivým poryvem rozzářilo. Když plameny pohasly, zbylí nepřátelé se začali opatrně stahovat a pak prchat do tmy. Ani tehdy ale nebyli v bezpečí, protože bůh začal opět prudce máchat mečem, jako by přesekával neviditelná lana. Od čepele mu při každém promáchnutí létaly ohnivé půlkruhy, které s hrozivým hučením protínaly tmu. V plamenných explozích přinášely smrt všem, kterým se nepodařilo před jeho hněvem utéct. Poté bůh ustoupil zpátky k záři v korytu a meč držel připravený před sebou. Neviděl však zraněného vojáka, který se mu právě chystal bodnout své kopí do zad.

Rogefron na nic nečekal a vyběhl mezi vysoké stromy. Napřáhl se a vší silou mrštil svůj oštěp, který se vzápětí zaryl hluboko mezi vojákova žebra. Rána ho srazila k zemi, kde zůstal nehybný. Rogefron se teď ocitl jen nějakých deset metrů před bohem, který k němu pomalu otočil hlavu. Černé průzory helmy si ho prohlížely od hlavy k patě a z kruhových otvorů kolem jeho čelisti stoupala pára, kterou vydechoval. Jemu strnulo celé tělo a svaly mu ochably. Nevěděl, jestli se má poklonit, nebo utéct.

Z transu ho probudilo břinknutí tětivy a vzduchem prosvištěl šíp. Kousek od něj se k zemi skácel další voják v černé zbroji. Aukan následně vystřelil druhý šíp, tentokrát po příšeře, která poletovala nad nimi, ale minul. Příšera vydala kvílející výkřik, zatřepotala svými stínovými chapadly a začala se snášet přímo na ně. Ohnala se po Rogefronovi dlouhými pařáty a on musel uskočit na stranu, aby se ráně vyhnul. Aukan po ní znovu vystřelil, ale ona se ve vzduchu prohnula a šíp zmizel mezi stromy. Vznesla se výš a chystala se na další útok. V tom však její pozornost upoutalo něco za Rogefronovými zády a znejistěla. Nakonec se vznesla mezi koruny stromů a zmizela ve tmě.  Aukan k němu přispěchal a stavěl ho na nohy.

„Není ti nic?“

„Jsem v pořádku, děkuji.“

Rogefron už stál na nohách a v obavách se rozhlížel po stromech. Na tváři cítil žár a nebe se zdálo kvůli plamenům tmavší. Požár se začínal šířit. Kde ksakru je ta věc?

„Musíme zmizet, než…“

Zbytek slov zůstal Aukanovi na jazyku. Díval se teď nepřítomným pohledem kamsi za Rogefrona a na bratra vůbec nereagoval. Rogefron se také podíval tím směrem. Bůh se přemístil a byl nyní v sedě opřený o strom na protější straně koryta. Hlavu měl svěšenou a pohled upíral na záři pod ním, která nabývala na síle a rýsovala se v ní útlá postava. Poté se ale Rogefron podíval na jeho ruce. Jedna kryla velkou díru na jeho břišním plátu a druhá ochable spočívala na hlásném rohu, který byl přelomený vejpůl. Seděl v kaluži krve.

Projela jím vlna strachu a uvědomění a on prudce odvrátil pohled a zavřel oči. Bylo ale pozdě. Ihned v něm začal narůstat neklid a zmocňovala se ho panika. Zatočila se mu hlava a zamlžilo se mu vidění. Pak mu začalo hlasitě pískat v uších a on padl na kolena a zakryl si je dlaněmi. Zatínal zuby a zarýval si nehty do spánků, jak se snažil potlačit tu drtivou kakofonii zvuků. Omračoval ho strach a v útrobách ho bodalo tisíc jehel. Pronikaly mu do těla a svíjely se mu mezi vnitřnostmi jako hadi. Musím to zastavit, musím to zastavit. Prosím, dost! Vytřeštil oči a vydal přidušené zasténání. Kolem sebe viděl beztvaré stíny. Plížily se k němu a natahovaly se po něm. Vybavila se mu vzpomínka na noc, kdy se topil v té černé slané vodě. Teď se však cítil, jako by ta voda byla vařící a on ji vdechoval po litrech. Tak takové to tedy je… pomyslel si hořce. Ach Elnoro… bohové tak moc mě to mrzí. Do očí mu vhrkly slzy, on je opět zavřel, ale stíny nezmizely. Vší silou si tiskl dlaně na uši, ale slyšel jejich hlasy. Slyšel jeho rodiče, Elnoru i jeho přátele, které deset let neviděl. Hlasy se mísily a mučily ho na duši, tak jako ho bolest mučila na těle.  Navzájem se překřikovaly a žádaly si jeho pozornost. Roztřesenými prsty se začal sápat po loveckém noži, který měl za opaskem. Musím to zastavit. Ostrá čepel vyjela z koženého pouzdra a v dalším okamžiku mu už konejšivě chladila kůži na jeho krku. Zatnul svaly a sevřel rukojeť pevněji. Musím to zastavit.

Nad všechny trýznivé zvuky se začal drát jediný hlas. Nejdříve byl jen ozvěnou. Postupně mu však začaly všechny ostatní ustupovat a jednotlivá slova rozkvetla v jeho mysli jako píseň.

„Neboj se, jsem tady s tebou. Podívej se na mě.“

Znal ten hlas. Začal opět zhluboka dýchat a jeho víčka se nejistě otevřela.

Uvítala ho zářící tvář bohyně Lucinael. Jednou rukou se něžně dotýkala jeho tváře a druhou rukou si od něj brala lovecký nůž.

„Neboj se, nemohou ti ublížit. Soustřeď se na můj hlas a nech je za sebou.“

Bolest začala ustupovat a hluk se vytratil.

„Uklidni svou mysl… výborně. Už je to pryč. Budeš žít.“

Rogefron měl pocit, jako by se právě probudil z noční můry. Jeho vidění se začínalo projasňovat a on opět spatřil vysoké stromy, tančící plameny a pod sebou cítil jehličí. Když se pak podíval před sebe, spatřil svého zachránce. Dřepěla před ním vysoká a mimořádně pohledná žena oděná ve stříbřitě se lesknoucí zbroji. Ramena a záda jí halil elegantní plášť z bílošedého peří a její zlaté vlasy byly složitě spletené do copů. Pohled jejích jantarových očí byl pronikavý a zračila se v něm síla a vyrovnanost. Celou ji obklopovala matná záře. Lucinael.

Rogefron sepjal ruce v modlitbě a dotkl se čelem země. Cítil nesmírnou úlevu. Slova se z něj valila jako lavina.

„Děkuji, tisíckrát děkuji neumírající bohyni. Opět jsi mě zachránila. Jsem nadosmrti tvým služebníkem Lucinael, ať se děje cokoliv.“

Potom se na ni odhodlal znovu pohlédnout. Lucinael nyní stála a na tváři jí pohrával vřelý úsměv. „Povstaň, lovče. Vážím si tvé oddanosti a odvahy a s radostí přijímám tvůj slib. Nyní však musíš prchnout. Blíží se další nepřátelé. Je jich mnoho a jsou mocní. Utíkej a neohlížej se.“

Rogefron se však neubránil vlastní zvědavosti.

„Co jsou ta stvoření zač?“

Lucinael se zarazila a chvíli přemýšlela. Potom promluvila potichu a její hlas měl zvláštní nádech. Byla to lítost?

„Vlastně nevím, snad je ani nepoznávám. Nejsou z tohoto světa.“

Její odpověď mu přinesla pouze další otázky, ale zeptat se již neodvážil.

Lucinael přistoupila k jejímu mrtvému společníkovi, klekla si k němu a políbila ho na čelo helmy. Její hlas byl teď prosycen smutkem.

„Děkuji ti za vše, můj věrný ochránce. Snažila jsem se k tobě vrátit co nejdříve, odpusť mi.“

Rogefron s úžasem sledoval, jak se v jejím oku zatřpytila slza a stekla jí po její božské tváři. Dělalo mu potíže pochopit, že je to vše skutečné a připadal si jako ve snu. Už to nebyla ta majestátní postava vytesaná z mramoru, nad kterou se tyčila chrámová klenba. Byla tady, klečela v hlíně mezi plameny a působila lidsky. Opravdu o bozích nic nevíme, uvědomil si v úžasu.

Lucinael si utřela tvář, vzala si meč svého přítele a rychle vstala. Přešla na místo, kde byly stromy vyvrácené a podívala se na oblohu. Šedý plášť z peří jí sám od sebe sklouzl z ramen. Nespadl však až na zem. Místo toho se na jejích lopatkách proměnil v pár velkých silných křídel.  Lucinael roztáhla své nové perutě a párkrát cvičně mávla, až se do vzduchu vznesl prach a jehličí. V tom si znova všimla Rogefrona.

„Jménem mého přítele ti děkuji za pomoc, statečný lovče. Až bude po všem, tak se ti za tvou statečnost odměním. Nyní ale poslechni mou radu a uteč.“

Rogefron se už vzpamatovával ze svého šoku a údivu. Rychle přikyvoval a chystal se vyběhnout. Neměl v plánu na tomto místě potkat další příšery. V tom uslyšel kousek od něj tiché sténání a sípání. Aukan! zhrozil se a tělem mu projela nová vlna paniky. Oběhl velký vývrat, u kterého stál, a na druhé straně spatřil svého bratra, jak se zmítá v rozmočené hlíně. Patami ryl v zemi a natahoval ruce po něčem neviditelném. V očích měl nepřítomný pohled a něco si nesrozumitelně drmolil.

Rogefron se otočil na Lucinael, která se už s napřaženými křídly chystala ke skoku, a zoufale zavolal.

„Má paní! Je tu můj bratr! Prosím, potřebuje tvou pomoc, myslím, že umírá.“

Lucinael se zarazila uprostřed vzletu. V jejím obličeji bylo vidět, že váhá. Podívala se na něj, pak zase na oblohu a pak směrem k hustému lesu, který halila tma. Chvíli to vypadalo, že uletí a nechá Aukana jeho osudu. Nakonec ale složila křídla.

„Kde je?“ zeptala se a rychlým krokem došla k Rogefronovi.

Ten se s úlevou vrhnul k bratrovi a stiskl mu ruku.

„Neboj Aukane, bude to dobré. Budeš v pořádku,“ utěšoval ho a snažil se mu podepřít hlavu.

Lucinael opřela meč o kmen a dřepla si k nim.

„Potřebuji, abys ustoupil lovče. Teď mu nemůžeš pomoci.“

Rogefron s mírnou nelibostí poslechl, vstal a vytvořil Lucinael místo. 

Poodstoupil kousek dál a nervózně se ošíval. Doufal, že pro bratra už není příliš pozdě. Stejně jako on před pár okamžiky byl teď Aukan v bolestech a deliriu. Nevěděl, kvůli čemu se tyhle věci dějí, ale podobné stavy postihovaly skoro všechny, kteří viděli podobné věci, jako oni před chvílí. V Hjallgardu za toto zjištění lidé zaplatili vysokou cenu. V Hjallgardu ale lidé neměli takové štěstí. S tou myšlenkou se opět podíval na Lucinael, jak Aukanovi právě něco tiše říká. Ten už vypadal klidněji a přestal sebou házet.

Z hlubokého lesa před nimi se začal ozývat hluk, zem duněla a koruny stromů se začaly otřásat. Nad lesem se objevila nepřirozená záře, která stoupala v širokých sloupcích do výšin a halila noční oblohu i měsíc do karmínového závoje. V kombinaci s neutichající bitvou, která zuřila v oblacích připadal Rogefronovi celý výjev jako konec světa. Ty bestie se vrací, uvědomil si a zmocňoval se ho skličující pocit bezbrannosti. Ohlédl se na Lucinael. Stále se skláněla nad Aukanem a sílících zvuků, které se k nim řítily a nesly s sebou smrt, si nevšímala. Začala ho ovládat panika.

„Lucinael? Už přicházejí…. Má paní! Lucinael!“

Rogefron křičel z plných plic, ale Lucinael ani Aukan nereagovali. Vypadali, jako by snad byli v nějakém transu, ve kterém Lucinael jen neustále šeptala svá slova světla a útěchy.

Když se Rogefron znovu ohlédnul na kopec, odkud se zvuky nesly, spatřil, jak se pod znetvořenou nebeskou oponou začínají z lesa rojit vojáci v doprovodu příšer. Tam, kde se vysoký smrkový les setkával s hustým listnatým porostem, utvořili široký a pevný zástup a za zvuku válečného rohu začali pochodovat jejich směrem. Byla to zeď ze štítů a les z kopí, který občas převyšovaly pouze postavy monstrózních zjevů. Některé měly šupiny, jiné řídkou srst, ale všechny měly zuby a drápy a kruté, zlostí pokřivené oči. Uprostřed toho zástupu stála postava, která je netrpělivě pobízela kupředu. Postava, ze které vyzařoval čirý běs a krvežíznivost. Převyšovala všechny ostatní a její dlouhý stín se plazil přímo naproti Rogefronovi.

To stvoření v něm probouzelo jeho nejniternější hrůzy a krev v žilách se mu měnila na ledové krystaly. Stvoření stálo vzpřímeně a postavu mělo skoro jako člověk, jen s mohutnými svaly. Jeho kůže byla černá jako uhel, hladká a pokrytá šklebícími se jizvami. Na zbytek těla mu doléhala tak těsně, že se pod ní jasně rýsovaly žíly a svalové pletence, na kterých bylo vidět i jejich příčné pruhování. Na hlavě kolem úst se jeho tenká kůže ztrácela úplně a nahrazovaly ji pouze načervenalé zkrvavené dásně bez rtů, ze kterých čnělo mnoho úzkých špičatých zubů. Vlasy měl ten běs spletené do zacuchaných copů a z lebky mu vystupovaly dva páry širokých zahnutých rohů. Jeho mohutné ruce se zahnutými drápy svíraly dlouhou a masivní dvoubřitou sekeru.

Nepřátel bylo nespočet a z lesa se stále hrnuli další. Před jejich semknutým zástupem ale Rogefron v jeden moment zpozoroval něco, co ho částečně probudilo z šoku a on konečně zvládl odvrátit pohled od toho stvoření. Jen pár desítek metrů od nich se země chovala zvláštně. Do vzduchu vylétávala hlína a lískové křoviny se nakláněly, jako by se těmi místy drala nějaká neviditelná magická síla. Nezdá se mi to. To není magie… jsou to kroky. Ta věc se přiblížila ještě o pár metrů a pak se potvrdila Rogefronova předtucha. Zviditelnil se před ním velký štíhlý bojovník. Na lesklé kůži se mu teď odráželo světlo z plamenů. Měl lidské proporce, které však byly odpudivě pokřiveny, protože běžel po všech čtyřech končetinách. Jeho zářící žluté oči byly upřeny k jedinému cíli - klečící Lucinael. Rogefrona si ani nevšiml. Byl pro něj jako vzduch. Když byl skoro u vyvráceného stromu, tak přešel do sprintu po dvou a v jeho napřažené ruce číhala dlouhá dýka s širokou zahnutou čepelí.

Rogefron přišel o svůj oštěp i nůž. Připravoval se na nejhorší a podvědomě ucouvl. Přitom věnoval Lucinael poslední zoufalý pohled. V tom však nohou zavadil o cosi těžkého a na zem se zazvoněním dopadl meč mrtvého boha, který předtím Lucinael odložila ke kmeni. Na zlomek vteřiny se na meč podíval. Měl dlouhou rukojeť a na jeho blyštivé čepeli se odrážely okolo zuřící plameny. Bojovník před ním se již chystal odstrčit ho z cesty, jako by byl jen další křoví v jeho cestě.

Hlavu mu vyplnila jediná myšlenka, jediný cíl, který byl teď vytepaný touhou žít hluboko do jeho mysli. Přiměl ho rozhýbat jeho hrůzou zkamenělé svaly, aby se mohl vrhnout po meči a zvednout ho.

V momentě, kdy jeho prsty obkroužily pozlacenou rukojeť toho nástroje smrti, mu pažemi projela dravá ostrá bolest. Meč mu popálil ruce, až cítil, jak se jeho kožené rukavice škvaří na jeho dlaních. Vykřikl bolestí, ale meč nepustil. Sevřel jej pevněji a zvedl ho v širokém rozmachu, až od špičky čepele vylétly do vzduchu kusy hlíny. Úder se zasyčením zasáhl jeho protivníka do boku a přes rameno takovou silou, že ho srazil na zem a on se odkulil stranou. Z jeho spálené rány teklo pár krůpějí nafialovělé krve a kolem ní tancovaly drobné plamínky.

Síla úderu překvapila i Rogefrona. Zavrávoral a klekl si na jedno koleno. I přes nával adrenalinu cítil ochromující bolest, která mu pulzovala v jeho třesoucích se rukou. Měl ale větší problém. Objevili se před ním další neviditelní bojovníci a tentokrát mu již věnovali svou pozornost. Běželi k němu a vypadali, jako by se přímo předháněli v tom, kdo z nich ho probodne jako první. Rogefron se hluboce nadechl a už jen vyčkával.

V tom mu kolem hlavy proletělo dlouhé kopí a zasáhlo dvě nejbližší stvůry současně. Překvapeně se ohlédl a spatřil Lucinael, jak se vrhá kupředu a po dvou skocích si již bere zpět svou zbraň. Konečně se probudila ze svého transu a v očích jí teď planula nezlomná síla. V další moment své kopí v otočce zabodla do protivníka, který ji chtěl bodnout do zad a přišpendlila ho ranou k zemi. Poté se letmo ohlédla přes rameno na Rogeforna.

„Jestli je vám život milý… utíkejte. Utíkejte, jak daleko to jen půjde, a potom ještě dál. Nepromarněte šanci, kterou jsem vám věnovala.“

„Rogefrone…“ ozval se za jeho zády Aukanův vyčerpaný hlas.

Rogefron se okamžitě otočil a spatřil, jak se jeho bratr opírá o vývrat. Doběhl k němu a podepřel ho. Byl bledý, stále se třásl a na nohách se držel s obtížemi.

„Rogefrone, musíme odtud. Musíš mi pomoct.“

„Zvládneš utíkat?“ zeptal se Rogefron.

„Mám na výběr?“ odsekl mu Aukan.

Rogefron pocítil palčivý stud a vinu.

„Aukane, já se…“

Zbytek jeho slov se rozprášil v hlubokém, kovovém a nepříjemně pronikavém hřmotu, který nastal, když ten běs promluvil. Zvukové vlny duněly Rogefronovi v hrudi a ochromovaly mu srdce.

„PŘIVEĎTE … MI JI. CHCI VIDĚT … LUCINAEL … NA KOLENOU!“

Armáda v reakci na jeho rozkaz spustila nadšený válečný pokřik, který setřásal jehličí ze stromů, a pak vyrazila do útoku jako jedna hladová bytost, která lační po mase. Do vzduchu se vznesl roj šípů a oštěpů. Lucinael se k tomu ocelovému dešti postavila čelem a narovnala se. Své kopí držela napřažené daleko od těla, a když už déšť začal klesat jejím směrem, tak prudce máchla směrem vzhůru. Z dlouhé široké čepele jejího kopí vyrazila vlna světla, rozprostřela se před ní na obě strany a rostla do výšky. V další moment před bohyní již stála zářivá, zlatě planoucí zeď, která ozářila celé bojiště. Zbraně do ní začaly narážet a znělo to, jako by mizely ve vodě. Lucinael stála za svou bariérou klidně a soustředěně. Hlavu měla nakloněnou mírně nahoru a na tvář, vlasy i ramena jí začal dopadat šedý popel, ve který se šípy měnily. Jakmile ve zdi zmizel poslední ostrý hrot, tak otevřela oči a udeřila ratištěm kopí do země. Její jasně planoucí bariéra vyrazila vstříc nepřátelům. S plesknutím do nich udeřila a rozprskla se po prvních několika řadách, ve kterých tak zavládlo ohnivé peklo. Rogefron využil zmatku, podepřel bratra pevněji a společně vyběhli směrem do bezpečí, pryč od bitevní vřavy.

Rohatá obluda vydala zlostný skřek, a když se znovu ohlédl, Lucinael zrovna mocně máchla svými křídly, vznesla se do vzduchu a rychle stoupala k obloze. Její vzestup však doprovázelo zlověstné chrastění řetězů. V dalším momentě se za ní rozletěly masivní černé řetězy, které za sebou nechávaly tmavou kouřovou stopu. Snažila se jim ve vzduchu vyhnout, ale bylo jich tolik, že ji brzy zasáhly a omotaly se kolem jejího těla i křídel. Lucinael se s křikem zřítila zpátky mezi stromy a při nárazu kolem sebe rozhodila zeminu. Snažila se postavit na nohy. Zápasila s řetězy jako zuřivá lvice a ulomené kovové články létaly desítky metrů daleko. Podařilo se jí osvobodit ruce, ale když se chtěla postavit, zbylé řetězy kolem jejího těla se zaryly hluboko do země a napnuly se. Znovu ji spoutaly. Jejich magická síla ji táhla k zemi a ona tak zůstala klečet na jednom koleni.

Zatímco Lucinael lomcovala s řetězy, vojáci a příšery rozestoupené kolem ní zmenšovali kruh, který se ježil kopími namířenými jejím směrem. Rogefron s Aukanem teď celý ten výjev zaraženě sledovali skrytí v hustých křovinách na okraji lesa.

„MOJE…“ zahřměl běs a kráčel skrz zástup naproti spoutané bohyni se svou obří sekerou.

Lucinael na něm spočinula planoucím zrakem a v ten moment se její bojová soustředěnost vytratila. Teď se na něj dívala jinak. Dívala se na něj, jako by ho teprve teď viděla poprvé. Víčka jí zacukala a její oči se zalily slzami.

„Mityraeli? … jsi to ty?“ pronesla třesoucím se hlasem, který byl prosycen lítostí.

Mityrael se pobaveně usmál a pyšně zaburácel.

„JÁ JSEM … VÁLKA. A TY … SE PŘEDE MNOU … SKLONÍŠ!“

S tím se Mityrael rozběhl a zvedl sekeru nad hlavu v mocném nápřahu. Lucinael napnula všechny svaly v těle a řetězy poutající její paže se zpřelámaly. Ratiště svého kopí držela oběma rukama a v posledním okamžiku ho stihla dát před sebe, aby úder zablokovala. Střetnutí obou zbraní způsobilo oslepující záblesk a lesem se ozval pronikavý zvuk, jak se ocel tříštila. Když se tma a světlo plamenů opět vrátily, tak Lucinael seděla v předklonu a tvář jí zakrývaly vlasy. Těžce oddechovala a všude kolem ní se povalovaly střepiny jejího slunečního kopí.

Rogefronovi běhal mráz po zádech a dýchal mělce, jako by na jeho hrudi spočívalo těžké závaží. Jak je to možné… nikdo, ani bůh nemůže mít takovou sílu. Pochyboval, i když toho byl svědkem na vlastní oči. Vyschlo mu v ústech a do krku se mu dral knedlík. Aukan, který ležel vedle něj, rezignovaně vydechl a v jeho vodnatých očích se mihotaly plameny.

Mityrael si ostrým spárem setřel ze své sekery ocelový prach a připravoval se Lucinael před dychtivými zraky svých následovníků setnout hlavu. Z vojska však vystoupila další vysoká postava.

„Mityraeli! To by pro tentokrát stačilo, pokud dovolíš,“ řekl ten muž úlisným sametovým hlasem.

Mityrael před ním sklonil hlavu a o krok ustoupil. Muž byl velmi hubený a tělo mu halil dlouhý plášť. Nesl se ladně jako had až k Lucinael a přiblížil svou protáhlou tvář k té její.

„Vždyť už jsem ti to vysvětloval, Mityraeli.“

Útlými prsty přejel Lucinael po tváři umazané od hlíny a krve.

„Nejdříve plavba, a potom zábava… A ty teď spi, jiskřičko,“ pronesl jemně, avšak s krutým úsměvem na rtech.

„Říkala jsem si, kdy se ukážeš, ty zbabělče…“ ucedila Lucinael nenávistně, ale pak se její oči obrátily v sloup a ona omdlela.

Muž se postavil vzpřímeně a jeho hlas byl vznešený a sebejistý.

„O dnešním vítězství se bude ještě dlouho zpívat a budou se o něm psát ságy,“ zvolal k ostatním.

Ti mu odpověděli hlasitým jásotem, ale on jejich nadšení usměrnil pokynutím ruky.

„Teď ale musíme spěchat. Naše síly v nebesích trpí. Nesmíme dopustit, aby jejich oběť přišla vniveč.“

Mluvil k ostatním pomalu a trpělivě, jako učitel ke svým žákům.

„Nesmíme na tomto místě otálet. Nesmíme se prozradit.“

Muž se začal rozhlížet a v jednom momentě přejel pohledem i přes místo, kde se bratři právě skrývali. Jeho rudé oči byly nepřirozeně velké a bez zornic. Rogefrona při tom pohledu polila vlna čisté hrůzy. Poté ale muž pohlédl opět na Lucinael.

Rogefron si vyměnil pohled s Aukanem a oba současně začali opatrně couvat pryč.

„Je čas jít,“ konstatoval muž.

Mityrael vzal Lucinael do náručí. Zvedl svou sekeru nad hlavu, zařval a armáda se začala přesouvat.

Bratři teď už na nic nečekali a za zvuku válečného pochodu utekli do tmy.

***

Běželi dlouho. Tak dlouho, že Rogefron už ani nevěděl kam. Okolí mu splývalo do sebe a všechny stromy mu připadaly do detailu stejné. Nedokázal se soustředit na cestu. Chtěl se jen dostat co nejdál od toho, co se mu stalo. Chvíli jim pod nohy svítila karmínová záře, ale její jas se pomalu vytrácel. Nakonec pohasla úplně a bratři klopýtali ve tmě skrz ostružiní a kořeny. Aukan byl pár metrů před ním a sípal vyčerpáním. Rogefron na tom nebyl o nic lépe. Chystal se na něj zavolat, že zastaví, když v tom mu Aukan s překvapeným výkřikem zmizel z očí. Rogefron se vylekal a běžel bratra zvednout. Nepostřehl, co se stalo, ale ještě zrychlil. Když udělal další krok, tak se mu půda ztratila pod nohama a on se začal kutálet ze strmého srázu. Letmo zahlédl Aukana, jak se sápe po něčem, čeho by se mohl chytit a snažil se na něj dosáhnout. Poté se ale překulil přes velký kámen a vyrazil si dech. Před očima se mu zatmělo. V další moment slyšel, jak se trhá látka. Náhlá bolest mu prozradila, že si o něco rozsekl předloktí. Ještě pár vteřin padali skrz větve a kameny, až nakonec tvrdě dopadli na říční štěrk a oba upadli do bezvědomí.

 
Tak to by byl úvod mého vznikajícího díla :D. V současnosti mám dopsaných devět kapitol a nehodlám přestávat.
Zároveň ale musím zmínit, že vůbec netuším, jestli to nakonec zvládnu dopsat. Pracuji na plný úvazek a mám podanou přihlášku na doktorát XD. O to více bych teď potřeboval znát nezaujatý názor lidí, aby mi potvrdili, že to má smysl a že jen netápu. Z toho, co jsem zatím napsal, mám radost, ale může to být jen můj názor. Zpětná vazba je pro mě opravdu velmi cenná a všem, co nad ní stráví čas, předem děkuji. 
-Palič