You Can Run, But You Can´t Hide part I

You Can Run, But You Can´t Hide part I

Anotace: V životě vidí jen samou křivdu. V nouzi se pokouší o návrat do míst, kde ji nepocítil. Nečeká ale na něj právě tady ta největší...?

Už mnohokrát se snažil uniknout. Pokaždé ale marně. Byl v zajetí světa, který si sám vybudoval svými četnými ústupky, či snahou nic neměnit. Nebyl spokojený, už dlouho ne. Nevěděl, co přesně mu chybí. Nejspíš to byla pouhopouhá čirá radost z existence sebe sama. Radost ze života.
Každý den jeho postupující pouti světem pro něj znamenal jen další důvod k zachmuřenosti a k pití. Nikomu neříkal, kolik a jak často si dával. Rozhodně to ale bylo mnohem víc, než kolik pijí lidé, kteří jsou, jak říkajíc, šťastní. Zelenavé lahve whisky, nebo průhledné flašky rumu, byly rozesety po celém pokoji garsonky. Velká postel – jeho jediné útočiště, kam se schovával před každodenní realitou, ale i před Ní, která ho v drsnosti lidské existence snad ještě víc utvrzovala.
Zpočátku byla úžasná, s přibývajícími měsíci známosti se ale všechny kladné rysy již nedokázaly v projevech vyrovnat těm negativním. To, co začalo jako žert, bylo každodenním chlebem. Střídala se období její dokonalosti, s obdobími její bezútěšné surovosti, během kterých si libovala v tom, jak se ztrácí ve svých vlastních slovech, kterými se jen snaží odvrátit svou, beztak už dávno dokončenou, ztrátu zbytků cti.
Ona ale už dávno nevěřila jeho slovům, ve kterých neviděla nic jiného než lež. Alespoň to navenek tvrdila, a jeho tato tvrzení ještě víc sžírala - tak jako kyselina solná, která postupně proniká tkání živočicha, stejně bolestivě působila její slova na jeho duši.
Nevážil si už sebe, vážil si akorát toho, že má ji. Nebylo to kvůli citům, byl ale tak vypeskovaný, že nevěřil, že má sebemenší reálnou šanci, že by mohl být s kýmkoliv jiným. Byl schopný zamilovat se do každé krásné dívky ve svém okolí. Jeho proudy myšlenek ho ubíraly i k osobám, jež spatřil při jedné jediné cestě autobusem. Tak hlubokým zoufalstvím si procházel. A neuměl jej překonat.
Na místě královny těchto trápení stálo nejúžasnější stvoření, které jeho pochmurným životem dosud prošlo. Nikdo neví, proč se jejich pohledy střetly, právě když se opilecky usmíval uprostřed jednoho pražského supermarketu. Ona ale úsměv opětovala. Zprvu se jen podiveně podívala na neznámého člověka, který se s dojatým pohledem bezděčně usmívá právě na ni, pak ale najednou roztáhla rty do nádherného obloučku. A pak odešla. Odešla sice fyzicky, duševně v něm ale přežívá dodnes. Pro něj to totiž byl člověk, který k němu projevil více citů, než udělal kdokoliv z jeho okolí.
Z onoho sobeckého okolí, které jen myslí na svoje pohodlí, a jde přes mrtvoly. Tak jako ona. Ona, která v každém zákazu, který mu kladla, alibisticky tvrdila, že je to pro jeho dobro. Ve skutečnosti samozřejmě šlo jen o ní, a o její touhu manipulovat lidmi, když ne několika, tak alespoň jedním.
A on byl nejlepší loutkou, jakou si kdo kdy mohl přát.
Tohle břemeno ale bylo až příliš těžké. Mnohokrát už uvažoval, jak to všechno skončit. Veškeré citové vydírání, výčitky nebo spory smést ze stolu. Nenacházel ale onu vnitřní odvahu. Sílu měnit.
Byl zhnusen vším, co v jeho okolí bylo. Šťastně zamilovanými kamarády, dalším výročím expřítelkyně. Nic z toho on neměl. Měl jen vědomí, že ať udělá cokoliv, pro ní to ve finále zas bude určitě špatně. Trpěl nespavostí, nebo poté šílenými sny, plnými erotických výjevů s kteroukoliv z hezkých dívek, které se mu prohnaly hlavou. Každý pohled kterékoliv, pro něj znamenal mnohem víc, než cokoliv jiného na světě. Každé vlídné slovo, které mu kdy kdo řekl, na něj působilo jako nejléčivější balzám na stoletého starce s revmatismem.
Vyčerpával ho nekonečný stres, stres ze svého vlastního neštěstí, které si pletl svým vlastním strachem ze změny. Tolik se bál změnit něco, co ho sžíralo, až postupně padal až na samé dno duševní rovnováhy. Pokud někoho na světě nenáviděl, a vinil za to, jaké překážky mu život klade, vždy mu jako viník vyšel jen on sám. Dobře to věděl. Ale strach ze všeho byl silnější než nenávist.
Plakal po nocích, schoulený do prenatální polohy, jakoby byl přitulený k Yoko Ono. Jenže on žádnou Yoko neměl. On neobětoval kamarády a svou svobodu kvůli bezmezné lásce. Vše, kvůli čemu tohle všechno obětoval, spočívalo v zoufalém strachu z totální samoty. Přestože tušil, že samota by mu možná vnesla do duše mnohem větší klid, než jaký mu přinášel vztah s člověkem, který si na něm léčil mindráky.
Miloval starou dobu. Dobu, kterou nezažil. Dobu, kdy obrazovky zářily pouze z elektroobchodů na hlavní ulici, a kdy vás na každém kroku nepronásledoval stín mobilního signálu, ani nebyl před objektivy bezpečnostních kamer, zavěšených i na sebebezvýznamnějších domech. Žil stále v onom alkoholickém světě Bukowského, oproštěn ale od hospodských rvaček, či smíření se svým smutným osudem. Tehdy šlo uniknout, byť jen na pár hodin třeba, ale šlo.
Jenže, on žil až dnes, a byl neustále pod dohledem. Neustálé psaní a ptaní, proč ještě není doma u počítače a nepíše rychleji, než jak je to možné na mobilu. Po každé této otázce, kterou se dočetl ve zprávě, měl zoufalou touhu, aby ho v tu ránu porazil zezadu autobus.
Srážela ho. Neustále. Ať už pro jeho vzhled, který možná nebyl nijak špatný, nicméně jeho léta podlomená sebedůvěra byla perfektním podložím pro její poznámky, kterými jeho depresi ještě víc prohlubovala, tak i pro jeho češtinu, narušenou léty, kdy vyrůstal pod Beskydami, či mimo území té směšně malé středoevropské zemičky. Nenáviděl se. S každou její poznámkou cítil, že i zbytky jeho mužství propadají zkáze stejně rychle, jako plameny olizovaný plášť Hindenburgu.
Pořád, stále dokola a dokola, viděl ten zářivý úsměv blondýnky v supermarketu, a srovnával si ho s tím chladným, odměřeným pohledem osoby, která ho údajně milovala. Nebo snad i milovala, jenže nedokázala své city vyjádřit jiným způsobem, než jak je to jen u rozvedené rodiny možné. O to víc jej to všechno dohánělo až k hrůzným každodenním chvilkám bezútěšné úzkosti a nechuti žít.
V těchto chvílích v rukou často převaloval lahev Jamesona, nebo naleštěnou černou pistoli FN, která byla kdysi služební zbraní jeho otce. Nikdy zbraň nedržel nabitou, byl až příliš přízemní, než aby se dokázal odhodlat k takovému činu, alespoň zatím. Často, když koukal na stranu hlavně, a viděl do kovu vyrytý nápis „Made in Belgium“, kladl si otázku, jestli by na této pistoli, kdyby ji vyrobili v dnešní době, byl rovněž tento nápis, nebo by se tam snad objevil onen nic neříkající „Made in EU“? Fascinovala jej ale ta moc, kterou kilogram oceli v ruce najednou představoval. Třímáte v rukou možnost rozhodování nad lidskými životy, a jen posunutí ukazováčku o pár milimetrů by mohlo navždy změnit nespočet osudů.
Podobný pocit ale nezažíval jen ve chvílích, ve kterých si prohlížel browning skrz zeleň lahve alkoholu, shodné svrbění v ruce míval i při svírání volantu při cestě autem. Opět - stačí natočit prsty o centimetr, a život už nikdy nebude takový, jako byl předtím. Svým způsobem bylo tohle pro něj ještě zvláštnější - nevěděl a ani nemohl odhadnout, jak velká ona změna života případně bude. Jestli skončí jako Clay Regazzoni v roce 1980, nebo jako v roce 2006. Na vozíku, nebo mrtvý.
Vážení si života, na to již neměl ani sílu, ani chuť. Byl to pro něj jen přežitek a výmluva mnoha lidí, kteří by snad sebemrzačení odmítali. Na druhou stranu, stále tu chyběl nějaký mezičlánek, který by jeho zoufalství propojil s jeho pološílenými a drastickými formami protestu nad životem, jaký je.
Koukal se na videa s Charlesem Mansonem. Pohrdal jím. Vražda těhotné Sharon Tate pro něj byla dostatečným důvodem k trestu pomalé smrti. Svastika uprostřed jeho čela v něm vyvolávala ještě větší odpor, než jeho znesvěcení písničky od Beatles.
Každé slovo toho člověka, jej k smrti děsilo a fascinovalo zároveň. Nedokázal pochopit, jak je možné, že tato směšná, očividně pomatená kreatura, mohla spustit něco tak obludného, jako byly hromadné vraždy náhodně vybraných osob.
„I am nobody….I am nobody,“ znělo mu ze sluchátek. Slova, která jej děsila. Jestli se bál ještě něčeho, kromě samoty, byla to bezpochyby ztráta svého já. A paradoxně cítil, že ono vymývání jeho mozku již dávno probíhá, a on, že nemá dost sil na to, aby to změnil.
Četl si o závislých dětech v Berlíně, o tom jak alkoholik píše scénář k filmu, nebo jak novinář s právníkem fetují na sjezdu amerických protidrogových policistů v Las Vegas. A začal v tomto světě žít.
Nebyl jako ostatní, kteří naivně doufali, že je někde v budoucnu někdo čeká s přistavenou limuzínou před domem. Nečekal od života nic. Bylo mu jasné, že lépe už nebude. Éra rychle bohatnoucích lidí, kteří pro své přibývající konto přitom sotva pohnuli prstem, už je dávno pasé. Nedoufal v zázrak.
Pro něj by bylo zázrakem už jenom vyjetí ze zajetých kolejí, které ale byly natolik prorostlé jeho životem a životním stylem, že to bylo již zhola nemožné.
Jenže život se mu měl změnit během jednoho jediného červnového dne. Ani zářící slunce a jemně foukající větřík jej už nemohli zachránit od začátku onoho šíleného kolotoče. Stál na zastávce, kouřil cigaretu, a čekal, až se v dáli mezi auty objeví digitální tabulka na štítu autobusu.
Jako každé sobotní dopoledne, opět přijíždí autobus, z něhož vystupuje. Její zrzavé vlasy začaly vlát ihned ve chvíli, kdy se s oním zasyčením začaly otevírat dveře. Opět se neusmívala. Držela si svůj typický přísný výraz, takový jako má matikářka, kontrolující zda nikdo ve třídě neopisuje.
„Ahoj.“
- žádná odpověď. Nic jiného ostatně nečekal.
Mlčky kráčeli ulicí, až zašli do nedaleké cukrárny na úpatí tří ulic, ve které pracovala ta servírka, která se vždycky tak krásně usmívala. Sedli si naproti sobě, stále mlčící.
„Dáš si něco, zlato?“
Odpovědí mu bylo jen ticho a nepatrné pokrčení ramen, které nejspíše mělo vyjádřit, že výběr ponechá na něm. Bylo mu zase hrozně. Cítil, jakoby ho někdo právě nakopl do břicha. Tenhle pocit měl skoro po každé otázce, kterou ji položil. Zřídkakdy se mu totiž na ní dostalo jiné odpovědi než onoho nic neříkajícího krčení rameny.
Objednal dva čaje. Inu, proč taky utrácet za někoho, kdo si ani nedokáže říct. Seděli, stále bez jediného slova míchali svoje čaje, občas usrkli.
Už toho všeho měl dost. Cítil uvnitř něco jako bublání, které sílilo, čím víc přemýšlel nad tím, proč je ještě vůbec tady. Proč je tady s člověkem, který mu nedokáže říct jediného slova. Ledovou královnou bez koruny. A pohár trpělivosti přetekl.
Vstal, a bez sebemenšího slova, jako by už snad kapituloval nad tím, že by ti dva spolu mohli někdy v životě promluvit, hodil na stůl peníze za oba a odešel odtamtud. Pevně věřil, že navždy.
Cítil neuvěřitelnou úlevu, ale na straně druhé, nebyla to úleva, co mu teď kolovalo v žilách především. Byl to onen strach. Strach bojoval s úlevou o každou píď, nutil ho k tomu, aby se vrátil k té němé postavě u kavárenského stolu, dal jí opět pusu a pokračoval v maškarádě. Úleva jej zase uklidňovala tím, že támhleta brunetka v zeleném tílku by mohla být teď klidně jeho.
Dilema řešil tak dlouho, až nakonec došel až na hlavní náměstí. Vtom mu najednou zacinkala smska. Ono cinkání sklenice, zvonění, u kterého nevíte, jestli to zvoní váš mobil, nebo mobil člověka, sedícího tři řady za vámi. Do očí mu byl text, kterému nemohl uvěřit.
„Vrať se ty debile, jsem těhotná, abys věděl.“
Je to pravda, nebo je to jen další pokus jak si mě udržet? Zalil ho už jen strach, začalo se mu dělat nevolno. Nevěděl, jestli to bylo ze ztráty přítelkyně, nebo ze strachu, že se jim používání antikoncepce vymklo z rukou.
Chtěl se najednou tak hrozně vrátit k ní a obejmout ji. Na druhé straně k ní ale cítil neuvěřitelnou nenávist, umocněnou možností, že to všechno dělá jen proto, aby si ho udržela.
Musel pryč. Musel se někomu vyzpovídat. Musel zmizet z jejího života a ona z jeho.
Přátelé, kteří mu po celé té době zbyli, se dali napočítat na prstech jedné ruky. Předně to byl Wurz, který byl taky alkoholik, a který měl pochopení pro jeho nechuť ke světu. Nevěděl ale ani o jeho pistoli, ani o jeho dalších osobních problémech.
Svojkovský to sice, alespoň částečně, věděl, nicméně – nijak zvlášť ho to nezajímalo, přece jen pro něj bylo důležitější, dostane-li se na VŠE na třetí pokus, či jak se pokusit sbalit tu holku, která měla kozy.
Byl tu ale ještě Novotný. Měl obrovský dar – dokázal naslouchat, aniž by ho to zajímalo, ale ba co víc, měl neuvěřitelný dar pochlebovat. Nebylo to jen obyčejné řiťolezectví, on dokázal z pochvaly udělat skutečně věc, kterou dělal lidem ryzí radost. Pravda, ničím jiným to už dělat nedokázal.
Zatímco ale Novotný byl již přijat jako posluchač UK, ostatní tři takové štěstí neměli. Potloukali se světem, střídali brigády a přípravné kurzy, ničili pouliční lampy a nadávali na čtyři roky ztraceného života. Celá původní čtyřka spolužáků se scházela v pátek v Trampovi. Napětí mezi nimi rostlo, především díky závisti, že Novotný už nemusí řešit kam jít, nebo že Tobiáš umí plynně německy. Většinu stížností pronášel skrz půllitr piva Svojkovský. Pokud měl, chlubil se, pokud neměl, nadával. Typická česká povaha. Nicméně měl pravdu – všichni na tom skutečně byli mnohem líp než on.
„Sice můžete bejt chytřejší, ale byl sem to já,“ a zamířil svým narůžovělým prstem sobě na hruď, tak pomalu a teatrálně, jako to dělají lidé v opiovém opojení. „ To já sem si sáh na ty kozy,“ dokončil myšlenku, a hrdě se usmál.
Bylo zbytečné jim o nějakých skutečně osobních problémech. Jejich reakcí by beztak byl jen posměch ze všech stran a nová přezdívka.
„Hele, proč ste se vůbec rozešli?“ Svojkovský konečně položil otázku, která celou dobu visela ve vzduchu už pár dní.
„Nevím, prostě už to ňák dál nešlo.“
„Proč?“
„Prostě to nešlo.“
„Ty vole ale vy ste spolu byli dlouho, co?“
„Hm.“
„Ale co, ser na ni. Na světě je tolik holek,“ vložil se do diskuze Novotný, načež dodal, že s jeho vzhledem nebude problém nějakou hodně rychle ulovit.
„Hele kluci, fakt teď o tom nechci mluvit.“
Zase cítil ono kopnutí do břicha. Navenek se tvářil klidně a neporušeně, rádoby i šťastně. Uvnitř se ale cítil, jakoby mu někdo vyrval vnitřnosti a nahradil je ostny.
Nebylo mu dobře nikde. Venku cítil samotu, hlavně na místech, kudy spolu kdysi procházeli. S kamarády si nerozuměl. Už dávno byly jejich životní priority odlišné od těch jeho. Hledali práci, praxi, příležitostný sex. Potřeboval vypadnout, dostat se z tohohle zaběhlého světa, ve kterém dennodenně byl, a který ho tak devastoval.
Nic jej nenaplňovalo. Vidina sebemenšího zaměstnání jej dokázala rozčarovat. Zoufalství z toho, že se člověk nějak musí živit, aby měl z čeho platit okamžiky pro které je živ, bylo neutěšitelné.
Zkoušel psát. Kdysi vyhrál literární soutěž, a tak napsal na všechny strany tuny inzerátů. Ozvaly se mu jen čtyři stránky, z čehož tři se mu omluvily a odmítly. Čtvrtá jej přijala, a nabídla mu rovnou i první předpremiéru v Atlasu.
Vešel do sálu plného důchodců a studentů, začtených do jejich materiálů.
„Tak, tohle je ta společnost do které se chci profesionálně začlenit? Vždyť to sakra dělají jen jako přivýdělek, a pak se ještě nechají buzerovat od redaktorů, kterým se nelíbí naplno projevený názor na tu sračku. Proboha, vždyť oni se znají! Jsou jak Klub Rváčů, až na to, že ubozí. Scházejí se společně v obrovských sálech, a koukají na světové snímky s týdenním předstihem. To vše jen pro 50 korun za napsání recenze o jedné normostraně. A co je do prdele vůbec ta normostrana?? Jen ta holka o pár sedadel ode mě, ta jediná vypadala stejně rozčarovaně jako já. Dala si snad taky předtím panáka, aby tu trému z trapnosti překonala?“
V ruce všichni drželi papírek, na který hned po shlédnutí filmu měli napsat „alespoň jednou větou, prosím“ svůj názor.
„Jak mám ihned pohotově napsat, co si o tom myslím, když ještě teď zpracovávám to, že jsem se musel dívat na nahou prdel chlapovi??“
Kritikem tedy rozhodně být nechtěl. Je to totiž přesně ten typ práce, jejímž vykonáváním jen velmi mizivě odůvodňujete to, že vám někdo kdysi daroval život. Super cesta, jak neplatit za kino, a jak se vyhnout tomu, abyste v něm neseděli vedle kreténa s popcornem. Ale cesta jak se živit? Pro něj ne.
Ostatně – jeho recenzi okamžitě odmítli.
Na poli tvůrčího psaní tedy kapituloval, to samé později udělal i u administrativních prací. Stačil mu na to jediný den, během kterého pomáhal u kopírky. Od té doby nenáviděl její zvuk víc než cokoliv jiného.
Stále mu nepřestávala posílat zprávy, ve kterých mu oznamovala, že se s někým sešla a ihned se s ním vyspala, a že chce, aby to věděl, protože ji k tomu donutil svým chováním on sám. A on si ještě pořád nedokázal v hlavě říct, že za to nemůže. Stihl ho pocit viny, že právě on má na svědomí to, jak dopadl vztah zprvu tak romantický a srdečný. Láhev Jacka ve spodním šuplíku psacího stolu byla jen malou náplastí na bolest, kterou nyní vytvářela písmena na displeji telefonu.
Kdyby ve večerních hodinách přišla bez zaklepání do jeho pokoje, spatřila by ho jeho matka, jak sedí na zemi, opřený o rám postele, a prohlíží si každý záhyb té černé pistole. Zhmotnění toho, že není bezbranný, zhmotnění toho, že i ten nejhorší scénář, který mu život připraví, může v mžiku ukončit.
Byl udiven lidmi, kteří měli tolik odvahy, aby život ukončili sami a dobrovolně. Ať už to byl Führer v bunkru, obklíčen Rudou armádou, či Jerzy Kosinsky s rakovinou. Ještě víc byl ale udiven činy lidí, kteří svůj život obětovali v zájmu vyšších cílů. Sebeupálení mnichů či polských učitelů jej víceméně fascinovalo a vedlo ho to k otázce – není někdy smrt mnohem víc, než je samotný život?
„Proč jí nosíš,“ ptali se ho bez přestání přátelé. „Nevíš, že i kdybys jí použil v sebeobraně, šel bys sedět?“
„Lepší bejt zavřenej, než mrtvej, nemyslíš?“
Nebyl to ale strach z ostatních lidí, proč pistoli neustále nosil s sebou. Nebál se o svůj život. On se bál právě toho svého života. A tahle věc byla znamením, že trápení může kdykoliv zastavit.
Zároveň si ale uvědomoval, že by nikdy nesebral tolik odvahy, aby sám na sebe vztáhnul ruku.
On sám tedy ne.
Začínal blouznit. V noci, když nemohl usnout a koukal nad sebe, promítal si na modravé ploše stropu všechny okamžiky svého dosavadního života, ve kterých selhal.
Rozchod se Sabinou, projetí kolem nabourané felicie aniž by pomohl – lidé ale byli již venku a patrně na někoho čekali, ujišťoval se tedy, že se nic hrozného nestalo. Vybavoval si svého otce. Šikanu na základní škole. To, jak leží povalen na chodníku, a jak nad ním stojí obličej chlapce, který na něj každou chvíli plivne. Onen pocit bezmoci, který zažíváte ve chvíli, kdy stojíte proti někomu silnějšímu sám a beze zbraní.
Vybavil si ji. Její uštěpačný pohled, ve kterém bylo stejně tolik pohrdání, jako štěstí že ho má.
Nedokázal usnout, nedokázal se ani na okamžik zbavit výčitek, kam až věci zašly. Potýkal se se ztrátou sebedůvěry – tedy jediné věci, která člověku skutečně dodává tolik potřebné štěstí ze života.
Jednoho pátečního večera si vyšli všichni čtyři do baru. Klasický český bar, co si rádoby hraje na hypermoderní drink and cocktail bar z Kalifornie. I přes ozařující světélkování neonů bylo ale zjevné, že má mnohem blíž k obyčejné putyce, která je u nich ve městě na každém rohu.
Staré, několika litry vody ředěné pivo v tanku, hospodský s prsty zažloutlými od kouře, servírka po dvou dětech.
I přesto ale tohle bylo jediné místo v té divočině okresního města, kam se stahovala ona „lepší společnost“ z celého okolí.
Seděli u velkého stolu, uprostřed popelník, ve kterém se mísil klížící se alobal se čtveřicí spálených sirek a šedí popele. Pokuřovali zbytky nekvalitních tabákových listů, před sebou skleničky s minimální dávkou nápojů věhlasných značek, diskutovali o své mlhavé budoucnosti, o které sami nic nevěděli, nicméně horlivě tvrdili, že je plná peněz a úspěchu.
A právě v tomto prostředí, které ostatní brali jako náplast za to, co musí dělat mimo zdi tohoto baru, si uvědomil tu nenávist vůči všemu. Systému, pokrytectví lidí, i vůči sobě samému.
Najednou si začal pohrávat s myšlenkou úniku od toho všeho. Zavřít epochu těch několika promarněných let, které mu vzaly nesrovnatelně víc, než kolik mu daly.
Napadalo ho tolik míst. Asie, Amerika, nebo klidně třeba i nějaká poušť v Africe. Zkrátka místa, kde jsou lidé rozdílní od těch, které potkával každičký den. Vzpomněl si na útlé dětství.
Byl to sice jen pomenší byt nedaleko centra Berlína, který otec pronajal původně jen pro sebe, než se tam nakonec přistěhovala celá rodina – nicméně nikde od dob, co se vrátili do vlasti, nezažil ve svém životě tolik radosti a smíchu, než co mu dal tenhle paneláček nedaleko Mehringdammu.
Je to ale už osm let, co se dveře bytu zavřely, a jeho otec odevzdal klíče zpátky na francouzskou ambasádu, pro kterou tam tenkrát dělal.
Kulturní mišmaš, který ho pronásledoval od útlého dětství, byl rázem zastaven o drsnou břízolitem omítnutou zeď dalšího paneláku – tentokrát ale ležícího v jednom okresním městě nedaleko Prahy.
Už se nedělal raclette, nepilo bavorské pivo. Svět se teď točil jen kolem syrečků a gambrinusu.
Zoufalství se prohloubilo ještě víc po otcově náhlém odchodu. Zůstaly jen fotografie, vzpomínky…a ta černá neleštěná věc, schovaná v krabicích s jeho bývalou uniformou.
Pryč byly doby, kdy se setkávali s Jerzim, se kterým kdysi sloužili v legii. Pryč byl ten pach drahého parfému, který tak s oblibou používal již od dob, co se poprvé dostal do Paříže na vycházku.
Z ničeho nic, bylo z dob minulých pryč prakticky všechno. Francouzština byla v nenávratnu, němčinu udržovala, alespoň relativně, při životě středoškolská výuka.
Četl si jen to, co učitelé označili za brak, a nacházel v tom mnohem víc, než o oné literatuře „vyšší jakkosti“. Poslouchal to, co ostatní nenáviděli. Nosil vše v jiné barvě, než co nosil mainstream. Snažil se alespoň trochu odlišit od stáda, které z vás vláda dělá, ať už vám kdokoli o individualitě říká, co chce.
Berlín….Berlín. Tam, kde jeho život začal, a kde ho nejspíš i zapomněl. Nikam se v něm pořádně od té doby totiž nehnul. Našel by ho tam ještě? A jestli ano, byl by jiný než co je tady?
Nebyl si jist tím, co chtěl udělat. Nebyl si jist ničím. Stále ho v hlavě napadalo, co mu do hlavy vštěpovala ještě donedávna ona.
„To ty seš debil, to ty za to můžeš. Nemůžu přeci za to, že jsi idiot.“
Idiot. Tohle slovo ho pronásledovalo tak, jako banda mužíků v sedmdesátých letech disidenty. Nedokázal z mysli vytěsnit ten její nasupený výraz který měla pokaždé, když tohle slovo říkala. Slyšel ho skoro neustále, kvůli skutečným problémům, později už ale i kvůli banalitám.
Z ničeho nic prořízl tichost jeho pokoje zvuk telefonu. Zpráva. Opět od ní.
„Neboj se.nemusis na me cekat, uz sem ti oplatila jakej jsi idiot!:P“
Zacvakl mobil, hodil ho na postel a sesunul se na její okraj. Začal plakat. Nejdřív jen potichu vzlykal, poté přitáhl polštář a začal do něj křičet, aby ho nikdo neslyšel.
„Konec, to je konec. Nechci tu bejt! Ani minutu,“ honilo se mu hlavou, zatímco ve vedlejším pokoji mu matka s cigaretou v ústech klepala řízek.
Vstal a sundal ze skříně svoji tašku. Teď už si byl jistý, smutek překonala zloba a nenávist. City, které jeho životu dřív nijak nedominovaly, a kterých se v posledních měsících nedokázal ani přes velké snažení zbavit.
V tašce ležely džíny, trička – tedy věci, které v létě člověk samozřejmě upotřebí, najednou ale do ní přistála i zimní čepice a několik svetrů. Taška byla plná k prasknutí, obsahovala ale prakticky všechno, co potřeboval. Pak vytáhl zpod nočního stolku, kde byla vždy ukrytá před vědomím ostatních, onu pistoli, která mu jediná dávala útěchu v té beznaději, kterou neustále pociťoval.
Oblékl se do kožené bundy, nazul tenisky a matce řekl, že jde do posilovny. Ta v tu chvíli netušila, že je to poslední okamžik kdy vidí svého syna. Měla černé tričko, vytahané až skoro ke kolenům, cigaretu v ruce s růžově lakovanými, napůl sloupanými nehty, a v sobě již nejméně tři desítky.
Kdysi byla krásná, plná elánu a chuti do života. Chtěla poznávat svět, s mužem, kterého milovala, po svém boku. Byla šťastnou Češkou, která se provdala za plzeňského světoběžníka, sloužícího kdysi ve francouzské armádě. Teď ale byla pouhou vdovou, která se nedokázala smířit se skutečností, že tyto doby již dávno skončily. Vrhla se na pití a cigarety, jakoby snad dokázaly potlačit vztek a smutek nad ztrátou onoho tmavovlasého muže s tenkým knírkem, který si nechával růst již od dob emigrace.
Ulice byla tichá. Většina aut již parkovala na svých obvyklých místech, kam je zaparkovali úředníčci z města, aby mohli od dveří vozů snadno ujít pouhých pár desítek metrů, aby se na zbytek dne opět zavřeli do konzervy. Zvolna procházel podél třídících kontejnerů, v dáli slyšel vřískot hádajícího se páru. A doufal, že naposled.
Na zastávce nasedl na autobus, co směřoval z tohoto místa, kde jsou všichni zalezlí ve svých ulitách, zpátky do centra. V něm seděla jen hrstka lidí – opilec, zahleděný sobecky do svého vlastního nitra, snažící se najít cestu dál, mladý pár, zavěšený do sebe všemi možnými končetinami, a dvě postarší ženy, co si svou tašku na klíně střežily až s paranoidní opatrností. Když nastoupil, mžikem oka všichni zkontrolovali onu postavu, co si v uličce hledala nejideálnější místo na sezení o samotě, a pak opět zajeli zrakem na podlahu před sebou, popřípadě zpátky na svůj vlastní odraz ve skle, za kterým se postupně míjely panelové domy a benzinové pumpy.
Nasadil si sluchátka, připojil telefon, a zbytek cesty během které koukal skrz čelní sklo autobusu do dálky, poslouchal The Who. Poslouchal album Tommy, album o chlapci, který je slepý, němý a hluchý. Když mu najednou začalo do uší hrát „I´m Free“, bral to jako symbol toho, že jeho život se od tohoto okamžiku bude upírat úplně novým směrem.
Takové pocity už zažil stokrát, hlavně uprostřed školní lavice, nebo věčného sezení ve svém pokoji. Nikdy pro tu změnu ale ve skutečnosti nehnul brvou. To až teď. Vzdaloval se sice od svého domu teprve první stovky metrů, už teď ale cítil, že není cesty zpět. A ani ji nechtěl.
Autor MacBride, 27.03.2012
Přečteno 1050x
Tipy 4
Poslední tipující: Zdeněk Farkaš, myší královna
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Docela mě mrzí, že jsem příliš ospalá na to, abych četla, nicméně se neboj, že bych nepokračovala. Píšeš dost chytlavě a to dneska je problém na literu vybádat. ST a jdeš do oblíbených :)

27.03.2012 22:09:59 | myší královna

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter