Poker v Singapuru

Poker v Singapuru

Srpen 1890, Singapur, Britské impérium

Lotosové květy na hedvábí mžikající lampičky dříve či později propálí niterní žár a už nebude cesty zpět. – Trojice. -
Žena, někde na přemostí mezi životem a smrtí zaryla nehty do prostěradla a bolestně zavřela oči asijského indigu – Právě oné kouzelné noci jí bylo sedmnáct. – Znovu je otevřela, aby spatřila noční Singapur. Tropický ráj Východoindické společnosti, bájný sen císařovny Viktorie. - Právě té kouzelné noci bylo jejím jediným úkolem předat tajemství a minulost Singapuru dál. -
Kontrakce se stupňovaly a vůně v domě stařeny, která ji před pár dny našla na té nejnuznější ulici ve městě jí zkreslovala všechny smysly.
Toho neméně dusného večera, než byl kterýkoliv jiný, se choulila s břichem kulatým jako čínský lampion v jedné z ulic, kde jste nebezpečí rozhodně hledat nemuseli. Právě tam mělo totiž své kořeny. Kolem se potulovaly zkrachovalí britští bankéři, ukájející své životní prohry s šikmookými prostitutkami. Smečky kříženců všech barev zde číhaly na své náhodné oběti a v temných zákoutích se domlouvaly nekalé obchody s bůhví čím.
V pološílené mysli míšenka přemýšlela, kolik času jí zbývá do porodu, nebo její smrti nebo jiné tečky za tím strašlivým příběhem.
Všechno, co bylo, jakoby se jí vysmívalo skrz začouzený hlouček žlutavých Číňanů s nebezpečnýma očima, kteří po ní vzhlíželi a tři přes sebe žvatlající děvy v laciných kimonech.
Okolo melancholicky blikaly červené lampionky. – Poker. –
„ Buďte statečná děvenko, ještě nenastal ten správný čas!“ šeptala malá shrbená Číňanka rodičce. V šedém drdolu stále hustých a pevných vlasů se jí zatřpytilo několik umně vpletených jehlic, a jak vstala, aby jí znovu pohladila po vlasech, a utišila alespoň duševní muka, míšenka znovu omdlela. Hned se ale probudila a pozorovala svou ochránkyni, jak jí suší krupičky potu na čele, a snaží se dostat do ní alespoň pár loků bylinkového čaje. Byl to velmi těžký porod.
Takovou bolest může způsobit jedině muž, pomyslila si Číňanka, když obhlédla její vysílenou karmu, ale spletla se.
O pár hodin později přišlo s mučivým výkřikem na svět děvčátko. – Královský flush. -

- Trojice. -

Leden 1910, Východní Sussex, Britské impérium

Utíkal ze svého domu jako spráskaný pes. Proboha. Tak ho ponížit a navíc před služebnictvem.Wils se ohlédl a spatřil, jak jej manželka z okna nepokrytě pozoruje. Nejradši by ji byl…
Listoví dávno pohřbila zem a sněhem pokryté panství mu dávalo sbohem. K čertu! Cítil až do morku kostí, že se naráz zhroutilo všechno, co za těch dvacet let vybudoval. Přesto se nemohl ubránit smutku. Strávil tu nejlepší léta svého života. Ze špatně dovřeného kufru trčel cíp košile. Kéž by všechno šlo vrátit a nebyla taková zima. Nebyla to přeci jeho vina! Snažil se respektovat ji ve všech manýrách a náladách, vynahradit ženě lásku, kterou ji prostě nebyl schopen dát.
Vzhlédl. Z takřka netknuté oblohy připlula osamělá vločka. Těžko říci, jak souvisela s dnešní hořkou etudou za nepovedeným manželstvím. Natáhl ruku, aby se mu voda v příští chvíli rozpustila na horké kůži. Stejně studená a sladká jako Marge!
Cestu lemovaly vysoké duby nepatrně ohýbající větvičky, jak od východu sílil studený vichr - zapomenutá hrozba. Wils se zadíval na zčernalé paprsky dřeva a světle modrou oblohu, která jim dělala dekorum, přitáhl si kabát a přidal do kroku. U brány zastavila nablýskaná drožka.
„ Zavezte mne do mé kanceláře, Arthure.“ Řekl mírněji než zamýšlel. Byl smutný. Ruce měl popraskané od nečekaného mrazu. – Samota – bílá pole – černé ochablé větve bez listoví. Musí se vzpamatovat, a tak poupravil cíl své bezcílné cesty z panství ve Východním Sussexu. Z Margina panství.

Později toho dne, Londýn, Britské impérium

Wils vystoupil na Bishops Road a poslal Artura domů. Koupil si noviny, aby splynul s právoplatnými manželi a otci v metru. V mládí používal tento novátorský prostředek často, ale čím byl starší, tím byl línější. Arthur jej vždy spolehlivě vysadil až u jeho advokátní kanceláře, ale nyní nepotřeboval, aby se panička sussexská dozvěděla kam po definitivní rozluce zavítal. Ostatně mohla by to proti němu použít u rozvodového řízení a jeho maličký majetek, který do manželství přinesl on, by mohl pozbýt své už teď zanedbatelné hodnoty.
Vystoupil blízko Temži a s výhledem na příjemné chvíle zrychlil chůzi milenecky propletenýma uličkami. Wils se pousmál. Byl tu už tolikrát. Chudinka Marge.
Vstříc šedivým mrakům stoupaly stovky dýmů a kouřů Londýna průmyslové revoluce. Mlha houstla, stmívalo se.
Poprvé a zároveň naposledy s Marge tu stáli před devíti lety, když umřela královna Viktorie. Panoval neskutečný mráz jako dnes, a Marge se mu chvěla v náručí. Ulice z Chelsey až k Nelsonovu památníku lemovaly davy lidí. Měly v očích netušenou paniku. Toužily zahlednout odcházející věk. Slzy ryzího zármutku a zděšení nad koncem nejhřejivějšího období, které zažily zmrazil led a oni se nakonec rozešli domů. Tehdy nastal zlom! Bylo to určitě tehdy, s její smrtí odešla i jejich láska. Mnoho Britů už nechtělo žít. Měli pocit, že nemá cenu pokračovat v něčem, co Viktorie začala a nedokončila. Jako by čekali, že bude žít věčně. Wils nesnášel patos.
Z kufru mu nečouhala už žádná minulost. Wils Norton měl totiž výjimečnou vlastnost - zadupat do země vše, co mu nepřišlo vhodné napsat do životopisu jednoho z nejlepších právníků Londýna.

„ Dobrý den, madam.“ Pozdravil zdvořile vymalovanou dámu v nenápadném předpokoji a mírně pozvedl plstěný klobouk.
„ Pane Nortone! Dlouho jste tu nebyl.“ Pousmála se a snažila se nedat najevo překvapení z jeho návštěvy.
„ Dnes je mi to jedno. Nechám volbu na vás. Snad mě potěší.“
„ Jistě. Fleur…“ pousmála se opět. Wils jí podal bankovku. Připomínala mu mrkací pannu z Harrods.
„ Francouzka?“ poznamenal, jakoby mimochodem.
„ Ne, ale nepochybně se vám bude líbit. Nashledanou pane Nortone.“ Sklopila oči a jemně mu pokynula hlavou doprava.
V pár vteřinách, které uplynuly než vešel do melancholicky červeného pokoje, přemítal, jaká jeho dnešní společnice bude. Malá, hubatá, s nosíkem nahoru? To snad ne, hlavně aby mu nepřipomněla manželku!
Když vešel, překvapilo jej šero, téměř tma. V zadní části pokoje, jemuž dominovala velká postel, svítila velmi mdlým světlem lampa. Útulným prostorem se linula známá vůně, ale odkud ji jen znal?
Vysoká žena, s téměř aristokratickým držením těla (aristokratické nebylo, připomněl si hned Wils, byla to přece společnice) stála zády k němu. Ebenové vlasy měla sčesané do drdolu, v němž spočívalo několik jehlic se zářivými perličkami na koncích. Francouzkou rozhodně nebyla, postavu jí obtahovaly módní hedvábné šaty skořicového nádechu.
„Fleur?“ otázal se. „ Jmenuji se Wils…“ začal, ale hned se zarazil. Prudce se otočila, jako by ji někdo nečekaně vytrhnul ze snu.
Příšerně se mu zatočila hlava. Nevědomky upustil těžké zavazadlo na zem a chytil se pelesti lůžka. Bože, kdo to je? Těžce vzdychl a odvrátil se od její tváře. Byla to Asiatka. Přesně taková…Syrově tradiční. Prachobyčejně východní. Tmavomodře rozinková. Jakoby její děložní lístky měly původ v čaji, vyráběném podle prastaré receptury v Číně. Wils posmutněl – jen podobná. Duhovky nedosahovaly ani z poloviny tak čistého indigu!
„ Promiňte mi.“ Zašeptal.
„ Nic se nestalo, pane. Lidé se často podivují nad šikmostí mých očí, mým šatem i původem.“ Pomalou chůzí přešla až k němu a začala se dotýkat jeho rukou, které jakoby jediné držely Wilsovu hlavu ještě na místě.
Zvláštní vznešenou nekonvenčností svých dotyků se snažila jej naladit, ale zákazník se stále více uzavíral do sebe, nesnažil se opětovat jí polibky ani přistoupit na hru, na kterou se tak těšil.
„ Wilsi, pomožte mi prosím.“ Zašeptala. Zhrozil se. Další trýznivá podobnost zapadla do skládačky. Surově se jí vzepřel a utekl pryč.
Celý další týden si opakoval, jak bizarně se zachoval. Byla to prostě obyčejná prostitutka. Nedokázal si vysvětlit,jak si mohl on – Wils Norton – něco podobně prvotřídního proklouznout mezi prsty a ke všemu se tak ponížit.
Autor Irene Forsyte, 23.12.2007
Přečteno 635x
Tipy 9
Poslední tipující: Hříšná, Lisa.Ginmi, Bíša, Cassandra
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Výborně propracované prostředí - barvité jako ve skutečně vydaném historickém románu. Máš zvláštní styl - jako bys tam tehdy skutečně byla přítomna, žila se svými postavami, dokonale je znala a dokázala se dívat jejich očima. Chápeš dobovou atfosméru, což je výjimečný dar. styl je hluboký, propracovaný, takový "nasycující" - čtenář jasně cítí, že teď přečetl něco, co jej oslovilo. Slovní obraty jsou neotřelé, originální, ale nevyčnívají, krásně splývají s celkovou atfosmérou, snad nikde jsem nenarazila na nějaký "sek", který by se vyloženě nehodil. Je vidět, že máš ke zvolenému tématu skutečný vztah. Celý příběh (respektive ta část, kterou jsem zatím přečetla, zbytek mohu zatím jen těžko soudit) nemá v sobě nic z obvyklé amatérské plochosti, právě naopak – člověk cítí trojrozměrnost ulic i rysy lidských tváří, jako by byl všemu sám přítomen. Přitom ale udržuješ tajemnost rozsáhlého propracovaného příběhu. Na amatérský server skutečně skvělé dílo.
(Jen taková drobná poznámka: Já měla vždy za to, že indigo je "to")
Přečetla jsem zatím jen tento první díl, ale rozhodně si přečtu i další - stojí to za to ;-)

21.01.2008 20:35:00 | Lisa.Ginmi

Moc Vám děkuju, vždycky mě Vaše komentáře moc potěší a navíc na Štědrý den... Přeju krásné Vánoce I.

24.12.2007 22:06:00 | Irene Forsyte

Mám rád Tvé žánrové obrázky ze života lidí z různých
míst světa a dob minulých...

24.12.2007 14:36:00 | Bíša

Už se budu opakovat, ale stejně to prostě musím znova říct, napsat, cokoli... protože je to nejspíš to hlavní, co mě vždycky přiměje otevřít tvé nové dílo - vykreslení atmosféry. Úžasné a promyšlené do detailů ("břicho jako lampion" - povedené přirovnání, obzvlášť v kontextu).

24.12.2007 14:21:00 | Gina Rocca

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí