Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 5. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek :-)

Anglie, 1487

Zmizel stejně rychle jako se objevil.
Brenna tomu nemohla uvěřit. Přece by jenom tak neodjel - to by neudělal!
Neměla daleko k tomu, aby se v rozplakala na celé kolo. Třásla se jako osika.
Ale no tak - jsi dáma, opakoval její vnitřní hlas přísně.
„ K čertu s tebou!“, vykřikla Brenna a vztekle mrštila kameninovou vázou o zeď.
A ulevilo se ti?
Brenna se chytila za hlavu. Nechce to slyšet.
Její vnitřní hlas ji pokoušel čím dál víc.
Přiznej si to - záleží ti na něm.
„ Ne“, vyprskla zoufale dívka a div nevrhla další kus nádobí po matce představené.
Jeptiška jenom mírně vydechla. Zaslechla nějaké podivné zvuky z Brennina pokoje, ale ani ve snu by ji nenapadlo, jak mladá novicka zuří. Co je to s ní???
Brenna právě sváděla boj sama se sebou. Nebyla si přesně jistá o co jde, ale měla neblahý pocit, že její až přespříliš vzrušený stav souvisí s Černým rytířem. Sesunula se podél zdi jako hromádka neštěstí.
„ Brenno“, vydechla matka představená a poklekla k mladičké schovance. Čelo jí jen žhnulo.
„ Jsi celá rozpálená, dítě - musíš si odpočinout…“
„ Ne“, vyjekla Brenna a rozzuřeně se ohnala. Jeptiška měla co dělat, aby se vyhnula další ráně.
„ Brenno“, zvolala zděšeně.
„ Brenno…“
Ilein Daheyrová, nynější matka představená (v pořadí již osmá) podvědomě vycítila, co mladou Brennu tak rozčílilo. Znala její vrtochy i ta nejskrytější přání. A Černý rytíř přece říkal, že …
Brenna se rozplakala.
„ Matko představená…“
Jeptiška dívku ohleduplně uložila a počkala u ní, dokud neusnula. Než odešla z malé cely, políbila ji ještě na orosené čelo. Jako by se loučila.
„ Bůh tě ochraňuj, mé dítě…“
Brenna měla strašlivé sny. Oheň, oheň - všude samý oheň! A mladý rytíř bez tváře. Tiskl ji k sobě a šeptal - už bude dobře, bude dobře…
Dívka otevřela oči a téměř úlevně vydechla. Další noční můra.
Konečně pochopila! Musí odejít. Její minulost ji volá… A ona musí jít…
Musí jít za Černým rytířem. Je to její osud.
Ví to.

Stál opřený o starý dub a pobaveně se chechtal.
„ Už jsem si říkal, kde jsi se tak zdržela.“
Udýchaná Brenna se držela za levý bok, ve kterém ji zuřivě bodalo. Přeběhla kolem klášterní zdi a podél potoka až nahoru, k hlavní cestě. Nevěděla kudy se dát, ale když za sebou zaslechla hlasité posměšky drsného hlasu, jehož odstíny již znala zpaměti, myslela, že pukne zlostí.
Uraženě trhla hlavou a pitvorně se zašklebila.
„ Bavíte se dobře, pane?“
Ještě se stále zakuckával.
„ Ohromně, holčičko.“
Sarkasmus v rytířově hlase nešel nepostřehnout.
Brenna se naježila jako vzteklá kočka.
„ Nevím jak u vás, pane, ale u nás se většinou alespoň rozloučíme s tím, kdo nám zachránil život. A občas zvládneme i poděkovat!“
Rytíř stáhnul překvapením huňaté obočí.
„ Nepovídej, holčičko.“
On si z ní utahuje!
„ Nechte toho!“, zaječela falzetem.
Měla už dost té jeho namyšlenosti. Naparuje se jako kohout na smetišti. Dacan. Pán tvorstva!
Zmlkl.
„ Tak“, vydechla zhluboka. „ A teď, když mě posloucháte, pane…“
Černý rytíř se však namísto káravé přednášky vyhoupl do koženého sedla a chystal se pobídnout svého Araba k cestě.
On ji vůbec neposlouchá!
Brenna se rozhodně postavila před mohutného hřebce a založila ruce v bok. Teď začne teprve kázání!
Nestačila však ani otevřít pusu a rytířův meč, vytažený z pochvy během několika málo vteřin, jí mířil přímo na srdce.
Kde vzal - k čertu - svůj meč a helmici???
Brenna ztěžka polkla a upřela pohled svých smaragdových očí až do hlubin orlího zraku.
„ Uhni mi z cesty, nebo tě probodnu“, zavelel Černý rytíř nemilosrdně.
„ Ne!“
„ Nepokoušej mě, ženo“, zavrčel rytíř nanovo.
Brenna však nehnula ani brvou. Na to byla až příliš hrdá.
Vzdychl.
„ Vrať se do kláštera, Brenno…“
Teď to však znělo skoro jako žádost. Že by konečně kapituloval???
„ Chci jít s vámi“, odvětila Brenna a rozhodně si dupla. Pryč s etiketou!
Černý rytíř se zachmuřil, krátce se zamyslil - vzápětí ale trhl uzdou tak, že jeho černý Arab div Brennu nepřeválcoval. Dívka se zakymácela, ale zůstala stát. S triumfálním zábleskem v očích sledovala vzdalujícího se rytíře.
Jen si jeď, říkala si v duchu.
Mně možná dokážeš utéct, ale láska - ta si tě vždycky najde!

*

Několik hodin před tím, než Brenna tak nerozumně utekla z abbelowského kláštera, seděla Ilein Daheyrová, matka představená, abatyše zdejších klarisek, naproti tajemnému muži v černém brnění. Léta ve zdejší pustině ji naučila rozpoznat, co znamená příchod neznámého člověka. Nikdy nic dobrého…
„ Vy po mně chcete, abych Brennu nechala jít s vámi? S bezbožným žoldnéřem - Černým rytířem - s mužem?“, vydechovala šokovaně matka představená.
Rytíř přikývl.
„ Ale jakým právem ji chcete odvést?“, naléhala jeptiška dál.
Muž vytáhl nějaký glejt.
„ Právem božím“, zaapeloval ještě na jeptiščiny city. „ Je to její osud…“
Abatyše pohroužila svůj zrak do dokumentu, který jí právě podal. Po té potřásla hlavou.
„ Chápu“, šeptla pouze.
Černý rytíř vstal a chystal se k odchodu.
„ A co když se jí něco stane?“, zanaříkala znovu. Nehodlala se s mířit s tím, že její nejmilovanější dítě navždy opustí zdi kláštera, které ji chránily celý život.
„ To nedovolím“, zamumlal rytíř.
„ Jak to můžete tak jistě tvrdit?“, vyjekla abatyše nevěřícně.
„ Tak, jako že se jmenuji Duncan MacPherson“, vydechl Černý rytíř sebejistě. Dřevěné dveře za ním tiše zapadly.

Matka představená tomu stále nemohla uvěřit.
„ Ponechte ji jejímu osudu“, slyšela v uších rytířova slova.
Viděla to jako dnes. Bylo to téměř dvanáct let, co jedné tmavé noci zabouchal u klášterních vrat neznámý muž v černém klobouku, zachumlaný do tmavého, kožešinou podšitého pláště. Jménem lairda Duncana MacPhersona žádal dočasný azyl pro sebe a malé dítě, které spalo zabalené v jeho plášti. Když se vše uklidnilo, mladík abatyši svěřil, že není u klarisek náhodou - poslal ho Cole MacManus, její bratr a jeho přítel. Jeptiška souhlasila s tím, že se o dívku postará a vychová ji v nejlepším přesvědčení. Rytíř potom zmizel do černé noci, jako by se po něm slehla zem.
A teď, po takové době, se tu ten samý člověk opět objeví a chce po ní, aby propustila Brennu ze svého opatrovnictví. To přece nejde!
Jeptiška zabořila hlavu do dlaní. Bože, jak velkou oběť to po mně žádáš???
Černý rytíř abatyši vysvětlil, že Brenna odejde sama - tím si byl naprosto jistý. Po matce představené jenom chce, aby dívce v odchodu nebránila.
Jeptiška sváděla vnitřní boj sama se sebou…

Bylo pozdě - příliš pozdě. Brenna odešla a už se nikdy nevrátí!