Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 8. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek :-) P.S: Omlouvám se za zpoždění.

Anglie, 1475

„ Můj Bože“, spráskla ruce mladá žena. „ A to jste s ní jel v tomhle počasí takovou dálku?“
Ilein Daheyrová, představená abellowského kláštera, nevěřícně kroutila hlavou.
„ Genevieve, Fiono - no tak, kde jste?“, rozkřikla se abatyše zoufale. V příštím okamžiku přiběhla baculatá jeptiška a mladá novicka s teplou pokrývkou v podpaží.
„ Vykoupat, převléknout, uložit“, poroučela matka Ilein. „ A vy pojďte se mnou“, broukla na tajemného rytíře, postávajícího ve studené hale. Jindy by bylo naprosto nemyslitelné, aby se jakýkoli muž zdržoval v těchto prostorách, ale nyní se jednalo o případ nouze (jak alespoň sama abatyše v skrytu duše doufala - Bůh mi odpusť).
Venku byl takový vítr, že rval došky z klášterní střechy a sílící liják na dobré náladě taky nepřidal. Tak jakýpak přestupek?
Duncan se skácel na malou židličku před krbem v ložnici matky představené. Byla mu taková zima…
„ Osušte se“, hlesla jeptiška a hodila po rytířovi lněnou osušku. Duncan se snažil setřást z vlasů dešťové kapky, ale nemohl zabránit loužičce vody, která se kolem něho během chvilky vytvořila.
Matka představená se posadila za psací stůl a upřela na rytíře zkoumavý pohled.
„ Co tady vůbec děláte?“
Nebyla tak hloupá, aby nevěděla, že jejich klášter stojí mimo hlavní cestu. Ten muž musel jít na jisto.
Duncan se neznatelně pousmál. Cole mu říkal, že ho Ilein odhadne ještě dřív než otevře pusu. A měl pravdu.
„ Posílá mě váš bratr.“
Abatyše vyskočila jako čertík z krabičky.
„ To jsem si mohla myslet“, durdila nahněvaně. „ Tak co po mně můj milovaný bratříček chce? Abych mu pomohla ukrýt dalšího levobočka některého z jeho četných přátel? Jisté je, že on by se na něco takového sám nezmohl…“
„ Nepodceňujte Colea“, varoval ji rytíř.
„ Chcete mi snad říct, že neznám vlastního bratra? Dokonce jsem přijala jméno své matky, aby mě nemohl nikdo odsuzovat. Řekněte sám, pane“, žádala jeptiška a oči jí jen žhnuly, „ je snad v našem království větší prostopášník než Cole MacManus???“
Div nevylítla z kůže.
Duncan znal moc dobře milostné eskapády jednoho ze svých nejlepších přátel. Jedna noc a adie…
„ Máte pravdu“, kývl. „ Ale tentokrát to není Coleova vina.“
„ Nepovídejte“, prskla naježeně jeptiška.
„ Je to tak“, hájil svého přítele Černý rytíř. „ Tentokrát to není on, kdo má problémy.“
„ A smím se vás zeptat, komu teď vlastně vytrhnu trn z paty?“
„ Duncanovi MacPhersonovi, novému skotskému lairdovi.“
„ Ó - jaké vznešené jméno“, protáhla hubatá Ilein. „ Koukám, že pán neměl čas a tak raději posílá vás. Řekněte, proč si takoví páni pořizují děti a potom je odkládají u našich dveří? Chudák matka…“
„ Její matka je mrtvá“, zarazil ji v lamentování Duncan.
Jeptiška zmlkla.
„ Celá její rodina je mrtvá“, dodal temně a zvedl se od ohně. Ilein stála u okna, bledá jako smrt.
„ Víte - našel jsem ji v troskách hradu jejího otce. Nevím, co se stalo, ale co vím je, že jedině vy ji můžete zachránit. Jedině u vás bude v bezpečí!“
Matka představená jenom přikývla.
„ Smí tady zůstat.“
„ Nebudu vás tedy dál zdržovat“, zabrumlal rytíř a chystal se odejít.
„ To se s ní ani nerozloučíte?“, vyhrkla abatyše nechápavě. Chtěla ještě něco říct, ale nenechal ji domluvit.
„ Až bude čas, vrátím se pro ni. Její cesta ještě neskončila - dneškem teprve začíná…“
„ Jaká zajímavá slova“, ušklíbla se jeptiška poněkud troufale.
Rytíř vzal z křesla svůj promoklý plášť a chystal se odejít.
„ A jak se vůbec jmenuje?“, křikla, než za ním zaklapl zámek.
Zdálo se, že poněkud váhá.
„ Brenna - Brenna Spaldingová“, řekl konečně.