Himmelfahrtswagen - Vůz nanebevzetí z pekla Dachau

Anotace: 14. část

Kapitola XIII. : Hácet. „Nový“ Hans. „Konzervovali jen nás dva.“

Sídlo společnosti Heller Zukunft – Světlejší budoucnost - se nacházelo v bavorských kopcích nedaleko zámku Neuschweinstein. Dominantní stavbou sídla byla novostavba, jež se v mnoha ohledech podobala své předloze, historickému zámku Neuschweinstein. Obě tyto stavby se na první pohled lišily zejména svou polohou. Zatímco předloha se majestátně tyčila na vrcholu kopce, sídlo společnosti se utápělo v obležení holých svahů, a žádnou ze svých věží nepřevyšovalo okolní kopce. K sídlu patřil uměle vybudovaný vodopád, jenž přepadal přes schod skalního převisu několik desítek metrů nad členitou stavbou s množstvím věžiček trčících k nebi a ovinutých vodní párou, stoupající z vodopádu stékajícímu do hradního příkopu zaplněnému vodou. Skalní průrvu, kterou tekl potok, spojoval kamenný most, jenž působil, jako by byl vysochán z kamenného kvádru, jenž je zaklíněn mezi oba břehy průrvy.

Zámek tu stál osamoceně. Kolem nebylo žádného jiného stavení, ani jiné stopy po zásahu civilizace. Zámek byl dokonale ukryt v obležení skalních stěn.

Hácet – zkratka, jež vznikla spojením iniciálů Heller Zukunft, a stala se tak oficiální zkratkou, která bývala při jednáních firmy často používána, zbohatl za několik desetiletí natolik, že se stal mocnější než Průkopník, tedy Blauova společnost s ústředím v Berlíně. Tyto dvě společnosti byly odvěkými rivaly. Síla Hácetu spočívala především v důležitých objevech z oblasti historie. Dostal se tak na přední strany těch nejprestižnějších časopisů zabívajících se historií a vědou, ačkoliv jednatelé Hácetu neradi poskytovali více informací než bylo nutné pro udržení dobrého renomé. Proniknout do tajů jejich objevů bylo pro veřejnost nemožné. Toliko zasvěcení směli navštívit interiéry zámeckého sídla Hácetu. Před několika lety se členům společnosti podařilo odhalit starý nacistický úkryt s poklady, jež měly astronomickou hodnotu. Vědělo se však jen tolik, že byly odhaleny jisté artefakty, sochy a plány, které se zatím – údajně, jak tvrdil Hácet – nepodařilo rozluštit. Hácet se přesto proslavil právě svými objevy z období nacistického Německa. Světlo veřejnosti však nikdy žádný z jejich objevů nespatřil. Směli jej spatřit právě jen zasvěcení, vyvolení, a to převážně z řad sponzorů, kteří sypali do pokladny Hácetu velké peníze. To díky nim si mohla vedoucí společnosti dovolit postavit tento zámek, tolik podobný zámku Neuschweinstein, kam se přesunulo všechno zařízení z dřívějších působišť. Zámek se stal ústředím a zároveň terénním pracovištěm celé společnosti.

Blau s dřívějším Schwartzovým týmem, jenž operoval v Hintertuxu, tentokrát přeorganizovaným na Blauův tým, příznačně nazvaný „Modrý tým“, se stal dalším vyvoleným v řadě. Jeho členové směli, jak jinak než obchodně, navštívit prostory Hácetského zámku.

Vedoucím společnosti byla - jak jinak - žena, houževnatá žena s atletickou postavou, ladnými křivkami, úzkým pasem a bujným poprsím, jehož nadýchané oblinky přepadaly přes těsnou podprsenku, která byla zpevněna latexovou kombinézou s hlubokým výstřihem. Lesklý černý lak latexu těsně obepínal celé její tělo. Na nohou nosila vysoké holínky s jehličkovými podpadky, které vydávaly dráždivě pronikavý klapot, když se tato sexy ženština procházela tajemnými chodbami svého sídla a svým temně modrým pohledem lačně přeměřovala každičký jeho cíp. Zrzavé vlasy měla v zaměstnání svázané do drdolu a na obnaženou vysokou šíji si nechávala spadat jen několik kadeřavých pramínků. Působila velmi mladě a atraktivně. Za starých časů by ji kdekdo otypoval na pětadvacet, avšak dnes vykonaly všemožné omlazovcí kůry své, a tak bylo těžké odhadnout, jaký je její skutečný věk.

Blau, Schwartz, Hofmann, Hitreiter, Stadie a Mützberger kráčeli od letištní plochy vstříc „starověkému“ a krásnému zámku, jenž byl sídlem jejich konkurence, společnosti Heller Zukunft. Blížili se k vysoké kamenné bráně s cimbuřím, v níž byla zasazena kovaná dubová vrata.

Ta se začala líně otevírat. V mezeře mezi dvěma křídly vrat se objevila postava stojící v ústí rozlehlého nádvoří lemovaného vysokými hradními stěnami a věžemi. V kamenných masách byla zasazena oblá vysoká okna vysázená barevnými skly.

Postava v bráně byla vedoucí Heller Zukunft, která sem pozvala Blaua s jeho týmem. Nebezpečně krásná žena, jež si to na vysokých podpadcích vykračovala ladně jako kočka.

„Guten Tag, Herr Blau, jaká byla cesta?“ podala si s ním ruku, když se setkali, a rychlým pohledem přejela ostatní společníky.

„Dobrá, děkuji,“ odpověděl Blau, jenž byl pln očekávání. Za vrata, v nichž právě stanuli, se „obyčejný smrtelník“ zpravidla nedostal, a jim nyní, zdálo se, bylo uděleno právo vkročit do nejtajemnější společnosti doby.

„Následujte mě do mého křídla,“ vyzvala je Freulein Prinzessin, vedoucí Hácetu.

Nikdo z nich nezaváhal a všichni přijali pozvání.

Vrata se za nimi zvolna opět zavírala.

Vstupní nádvoří vypadalo poněkud stísněně, přestože bylo obrovské. To ty vysoké stěny, jež je tu uzavíraly, jako by kráčeli na dně gigantického kamenného jícnu, v jehož stěnách se třpytily barevné odlesky mozaikových skel, oživujících jednotvárnou šeď kamene.

Pohledy hostů vzhlížely k věžím, jež se tyčily proti mračnému nebi.

Prinzessin, Princezna, jak si ji všichni rychle zvykli oslovovat, je zavedla k bráně klenutého tunelu s kamenným žebrovím, které obrůstalo strop tunelového interiéru. Na opačném konci se nacházela vrata.

„Pojďte, jen mne následujte,“ vykročila Princezna jako první.

Horský vítr, jenž se proháněl ve skulinách hradního systému, úpěl zlověstnými a tajemnými zvuky, sípal jako vězeň uvezněný v kousku jiné doby, v současnosti, a přece v minulosti.

Ano, tím byla Princezna známá, rekapituloval si Blau v myšlenkách. Prý měla to nejmodernější vybavení, které však umístila do starého hradu. Vlastně ne tak starého, protože samotný hrad byl postaven nedávno po vzoru starověkých hradů, avšak jeho prostory a vzhled byly notně propůjčeny minulosti.

Vrata na konci tunelu se otevřela. Sama.

Přece jen jde s dobou, pomyslel si Blau.

Za vraty se objevila obrovská chrámová loď na jejímž stropě se skvělo mnoho fresek s prastarými motivy.

Blau si připomněl dávné obřadní síně s oltářem a s řadami motlitebních lavic. Jenže tady žádné lavice nebyly. Ani oltář. Chrámová loď byla pustá. Ústilo z ní několik dalších východů. Princezna je zavedla na konec síně, odkud se zdvíhaly točité schody. Vydali se k nim.

„Půjdeme po schodech?“ podivil se Blau.

„Jistě, máte snad něco proti tomu? Není špatné si čas od času vylepšit kondici, nemyslíte?“ odvětila Princezna.

„Cožpak tu nemáte výtahy?“ namítl Blau, který nebyl Princezninými názory dvakrát potěšen. Přece jenom byl o poznání starší než ona.

„Jistěže tu máme výtahy. Ale cožpak si chcete nechat ujít toto,“ zarazila se a snažila se najít správné přirovnání. „Toto historické stoupání?“

A tak stoupali po točitých schodech ve válcovité věži kamsi vzhůru.

Zdolali několik desítek schodů. To už byl Blau značně vyčerpán. Sotva popadal dech. Princezna uháněla jako o život. Vystupovala v čele. Jak jinak.

„Copak?“ otočila se spiklenecky na Blaua. „Dělá vám to potíže?“

Blau ji odměnil nenávistným pohledem, ale nic neřekl.

„Už tam budeme, nemějte strach,“ uklidňovala jej.

Ostatní Blauovi společníci si toliko vyměňovali nechápavé pohledy. Nikdo z nich se však neodvážil nic namítat.

Uprostřed výšky věže se otevíral východ na kamenný ochoz s nevysokou zídkou. Na jeho druhém konci se nacházela další vrata.

Vešli na ochoz, odkud byl fantastiký pohled na dolní dvůr, který ještě nenavštívili. Tento dvůr byl poněkud menší než ten, jenž se prostíral za vstupními vraty, kterými sem vešli. Na druhé straně dvora s zdvíhal další ochoz, jehož vnější stěna byla součástí venkovního ohrazení celého komplexu. Přes cimbuří vzdáleného ochozu prosvítala hladina obrovského jezera, jež se táhlo v dál. Nalevo se nabízel pohled na ostré skalní štíty a na kamenný most, jenž se klenul ve výšinách mezi skalní průrvou s vodopádem, jehož zpěněné vody padaly dlouhým volným pádem do bystřiny kdesi při úpatí hor. Tato říčka proudila dál a krmila tak jezero na druhé straně čerstvou vodou.

Vrata na opačném konci ochozu se znovu sama otevřela. Vlekla se za nimi dlouhá chodba s několika světlíky nalevo, které sem přes smaragdově modrá skla propouštěly modrou záři paprsků, jejichž sloupy olizovaly v rovnoměrných odstupech kamennou podlahu.

Chodba vedla do velkého sálu se spoustou svícnů. Blau si povšiml množství planoucích loučí, jež byly zasazeny v železných stojanech na stěnách. Druhé podlaží sálu, na nějž vyšli z tunelu, bylo vyzdobeno perskými koberci a vpravo z něj klesaly schody do nižšího podlaží obloženého dřevem.

Princezna pokračovala.

Z malebného sálu vstoupili do kamenných chodeb bez oken.

Princezna ukázala napravo se slovy: „Tudy,“ a sama otevřela dveře, které odkryly těsný tunel, chodbu, propojující předsíň s tajnou komnatou.

„Toto je má kancelář,“ ukázala dopředu s trochou nadsázky.

Uvnitř kamenné místnosti se nacházel planoucí krb. Uprostřed stál velký dubový stůl s židlemi s vysokými opěradly. Bylo tu jediné vysoké okno, jež se nacházelo v levé stěně. Přestože sem propouštělo dostatek světla, nebylo možné jím prokouknout na jistě malebnou krajinu, jež se prostírala venku. Okno bylo totiž vysázeno neprůzračnými krystalky.

„Posaďte se u mě,“ pokynula všem Princezna.

Kolem stolu se nacházelo dostatek židlí, aby si mohl každý sednout.

„Nuže, pane Blau, přejděme k věci,“ navrhla Princezna.

Blau přikývl.

„Máme tu jistého člověka, který byl konzervován celých sto pět let ve speciální schránce. Teprve před několika dny se nám podařilo jej rozmrazit. Tuto schránku, druhou schránku, neboť vím, že vy jste získali tu první, jsme dostali z téhož místa, jako vy tu vaši. Nedaleko bývalého koncentračního tábora Dachau,“ shrnula Princezna.

Blau jen poslouchal. Nechtěl mluvit, protože pak by mohl prozradit, že jejich rozmražený objekt je ve skutečnosti nezvěstný.

„Pane Blau, myslím, že je čas, abychom spolu poprvé v historii spolupracovali. Vy máte TOHO vašeho, my toho NAŠEHO.“

Kéž bychom měli TOHO našeho, zamyslel se Blau.

„Když už jste využili mé photinnosti, mohla bych se na oplátku optat na pár faktů, která se týkají vaší rozmaržené osoby?“ dožadovala se Princezna.

„Ale jistě. Nejprve bych však rád viděl váš objev. Ani se nebudu ptát, jak jste k němu přišli, neboť tohle bylo naše privilegium, avšak vím, že je zbytečné se o něco takového přít. Situace je taková, jaká je.“

„Ano, to máte pravdu,“ spokojeně souhlasila Princezna.

„Takže nám jej nejprve ukažte.“

„Ne tak rychle, pane Blau. Už teď jste viděli příliš,“ zarazila jej Princezna.

„Příliš? Neviděli jsme nic,“ vysmál se jí Blau a pokračoval. „Pokud si mylsíte, že jsem vaším zámkem ohromen, pak se mýlíte. Jestli se chcete dohodnout, přejděme, jak jste sama navrhla, rovnou k věci. Ukažte nám osobu, kterou se vám podařilo vzkřísit. Pak si můžeme vyměnit informace a najít schůdnou cestu vzájemné spolupráce. Nehodlám vám tu prozradit tajná fakta, která jsme získali. Nevím totiž, pokud neblafujete a váš objev není jen záminkou pro získání informací, které jsme získali my. Nemám důvod vám důvěřovat.“

„Aha, vidím, že jste se nezměnil. Ale dobrá. Račte prosím,“ ukázala do choby, kterou přišli.

Tentokrát jeli výtahem, jehož šachta procházela dutinou kamenné věže.

Když sjel výtah dostatečně hluboko, otevřely se dveře a Princezna ukázala do temné chodby osvícené loučemi.

„Pojďte za mnou. Právě se nacházíme v katakombách pod zámkem,“ uvědomila je.

Blau ji se svými muži následoval.

Chodba katakomb byla velmi dlouhá. Teprve za několik minut se v popředí začínaly rýsovat siluety postav.

Když k nim dorazili, zůstali stát Blauovi muži včetně jeho samotného u vytržení. Pohlíželi na dvě ženy v latexových kombinézách, které stály v pozoru, každá u jedné ze stran zamčených dveří.

„Otevřete,“ panovačně jim rozkázala Princezna.

„Jawohl,“ odpověděly ženy a aktivovaly jakýsi spínač ve zdi.

Dveře se otevřely do nevelké místnosti s umělým osvětlením, elektrickým osvětlením. Zde louče nebyly, a to z bezpečnostních důvodů.

Princezna vešla jako první. Musela sklonit hlavu, protože vchod byl poměrně nízký.

„Pánové,“ pronesla slavnostně, „seznamte se s panem Hansem Kurgem,“ ukázala před sebe ke stolu, za nímž seděl holohlavý můž v bílé kombinéze a skláněl se nad množstvím knih, které studoval.

Blau s očekáváním pohlédl muži do tváře. Očekával, že spatří tvář muže, kterého rozmrazili v Hintertuxu, protože i on se jmenoval Hans Kurg. Jenže tento muž vypadal zcela jinak. Byl asi stejně starý jako jejich Hans Kurg. Působil však vitálněji a sebevedomněji. Jakmile vešli dovnitř, odšoupl židli a zvedl se. Vydal se přímo k Blauovi, jemuž podal nadšeně ruku.

„Dobrý den, pane Blau. Freulein Prinzessin mi řekla, že přijdete. Se vší úctou, pane, jsem rád, že jste tu. Mé jméno je Hans Kurg, těší mě.“

Blau se zarazil a s ropaky se ohlédl na své lidi, kteří mu stále dělali němý doprovod. I v jejich výrazech se setkal 14. část s nepochopením.

Pak pohlédl do tváře „novému“ Hansi Kurgovi a nemohl se jej neotázat: „Proč jste rád, že jsem tu?“

Hans se na něj usmál a jako by tuto otázku očekával, vysvětlil: „Už se těším, až se setkám s Untersturmführerem Sterbelem.“

„S kým?“ nechápal Blau.

„Přece s tím, kterého jste rozmrazili vy.“

„Untersturmführera? Nerozmrazili jsme žádného Untersturmführera,“ znechuceně se na něj osočil Blau.

Ve Schwartzových očích, jež civěly za Blauovými rameny, se zajiskřilo.

To bude ještě zajímavé, pomyslel si každý z Blauových lidí, neboť se celou dobu domnívali, že to právě oni rozmrazili Hanse Kurga. Avšak muž, s nímž se nyní setkali, tvrdil, že on je Hans Kurg, a že oni rozmrazili nějakého Untersturmführera, nacistu!

„A koho jste tedy rozmrazili?“ tápal „nový“ Hans Kurg.

„Rozmrazili jsme vás,“ zarazil se Blau a zmateně dodal: „Tedy ne vás, ale Hanse Kurga.“

„Nový“ Hans na něj zaraženě pohlédl. Na okamžik nenalézal slov.

Místností se rozhostilo tíživé ticho plné nevyřčených otázek.

„Tak on se vydává za mě? Ten, který byl zmražen se mnou, aby mne mohl v případě znovurozmrazení kontrolovat a dokončit to, co nacisté nestihli! Chci říct, převést mne na svou stranu a s mojí pomocí ovládnout Evropu! Tak on, po tom všem, si přivlastnil moji identitu?“

Hans se zdrceně posadil zpět do své židle. Již neoplýval optimismem, radostí a vitalitou. Seděl tam se svěšenými rameny. Poražený.

Všichni jej beze slova sledovali.

Princezně vše zvolna docházelo.

Blauovi to bylo divné již od doby, kdy mu Princezna zavolala a sdělila mu, že rozmrazili Hanse Kurga.

„Pánové a dámo,“ prosebně se na ně podíval Hans se slzami v očích. „Musím toho člověka vidět. To já jsem Hans Kurg, bývalý vezeň koncentračního tábora Dachau. Ten člověk, kterého máte vy,“ podíval se na Blaua, „je Untersturmführer Sterbel. Uritě to musí být on. Konzervovali jen nás dva. Mne, jakožto průkopníka konzervace živého organismu, a jeho jako mou stráž pro případ, kdyby se stalo to, co se právě stalo. Pánové, ten člověk, který mne má hlídat, byl pro tento úkol speciálně vybrán. Ve své brutalitě si nezadá s doktorem Rascherem,“ ukryl svou nešťastnou tvář do dlaní.