Víla z Bretaně (pracovní název :-)

Anotace: 17. část: Příběh se odehrává v Anglii (Skotsku a Francii) 15. století... Při čtení pozor na liché a sudé kapitoly - ať v těch místech a datech nemáte zmatek. P.S: Užijte si maxi dávku romantiky! :-)

Skotská vysočina, 1487

To všechno je pouze zlý sen, děsivá komedie, nic víc. Samozřejmě - za chvíli se probudí a zjistí, že to divadlo kolem byla jen špatná noční můra, taková, která ji bezútěšně trápí už několik let. No jistě. Jak jinak si taky vysvětlit, že nyní stojí vedle polonahého barbara, který mezi svými prsty pevně svírá její drobnou malou dlaň, a zároveň poslouchá pomateného kněze, jenž se z ní částečně anglicky (a to s nesnesitelným horalským přízvukem), částečně lámanou latinou snaží vymámit manželský slib. Měla pocit, že se museli naprosto všichni zbláznit. Nebo snad začíná šílet ona? Můj bože, ne!
Brenna ještě tak docela nevychladla. Nebylo se čemu divit. Dlouho, velice dlouho se vzpamatovávala z toho, jak ji Duncan bez jediného slůvka vysvětlení zabalil do baldachýnového závěsu a vydal se s ní po schodech dolů do hlavní síně. V tu chvíli by ho nejraději zaškrtila. Necítila žádné rozpaky z toho, že ji táhne jako kus dřeva, ale její žaludek se vzpíral houpavé chůzi a ona měla co dělat, aby se přede všemi zcela neznemožnila. Naštěstí za okamžik s velikou úlevou zjistila, že v hale nikdo není a zhluboka si vydechla. Jaké ale bylo její překvapení, když se s ní Duncan vydal ven z tvrze. Když ji konečně postavil na zem, myslela, že omdlí. Byli v kapli!
Za jejími zády poněkud okatě pomrkával Nathan a s ním minimálně polovina osazenstva Duncanovy tvrze. Přihlouple se usmívali, až na Coru, Seana a strýčka Rodericka. Tmavovlasá sestřenice byla bílá jako stěna a neměla daleko k pláči. Brenna upřímně doufala, že nevypadá ani z poloviny tak strašně jako ona. Sean vypadal zamyšleně a mnul si neoholenou bradu. Jen vráska mezi očima naznačovala, že s bratrovým sňatkem tak úplně nesouhlasí - stejně jako Roderick. Ten byl teď ještě ošklivější než kdy předtím. Jeho vosková tvář byla stažená do pitvorné grimasy. Brenna se zachvěla odporem. Tohle má být její nová rodina?
Brenna cítila, jak jí pomalu ale jistě začíná jít všechno kolem na nervy. Vtíravá migréna udělala svoje a dívka z posledních sil přemítala, zda se má hystericky rozesmát nebo raději sňatek odsouhlasit, jen aby konečně měla svůj vytoužený klid. Bezmyšlenkovitě si hryzala dolní ret a zcela nevědomky přitom zarývala nehty levé ruky stále více do Duncanovy pravice. Zdálo se však, že Skot žádnou bolest necítí. Pozorně naslouchal zdlouhavému vyprávění a když stařík konečně dospěl k tolik očekávanému: Bereš si…, vyhrkl svou odpověď dříve, než stačil kněz dokončit větu.
„ Ano, já laird Duncan MacPherson beru si Brennu Spaldingovou za svou manželku.“
Kaplí proběhlo vzrušené „ ach“ a svatý otec už opatrně pošilhával po nevěstě.
Ta byla jako v transu. Hlava jí duněla, v ústech měla sucho a zpocené dlaně nepříjemně studily. Tisíce myšlenek se rozprchlo někam kolem a ona najednou nebyla schopná nalézt alespoň jeden jediný rozumný důvod, proč by měla Duncana odmítnout. No jistě - proč by si vlastně toho drzého Skota nemohla vzít? Je silný, mocný, vcelku hezký, občas ze sebe dokáže vyloudit i nějakou tu kloudnou větu. Co by vůbec chtěla? Klášter opustila z vlastního rozhodnutí a kromě nevychovaného barbara nemá nikoho, na koho by se ještě mohla obrátit.
Pomalu se začala smiřovat se skutečností, že řekne tolik očekávané ano, až úplně přeslechla otázku, zda se chce dobrovolně stát novou paní MacPhersonovou?! Teprve když si starý kněz nejméně pošesté odkašlal a spustil naučenou frázi: „ Brenno, bereš si Duncana za svého manžela?“, jako by začala opět vnímat.
Duncan byl rozrušenější než ona. Nevěděl co udělá, jestliže odmítne. Jistě by mu to v tu chvíli roztrhalo srdce na milion kousíčků. Vždyť on ji miluje, panebože! Od prvního okamžiku ji miluje!!!
„ Ano.“
Její odpověď vyvolala zcela opačnou reakci. Hrobové ticho naplnilo malou kapli až ke stropu, nebylo slyšet jediný vzdech.
Kněz nepochopil.
„ Brenno, asi jsi mi dost dobře nerozuměla. Ptal jsem se tě…“
„ Ale ano otče, rozuměla jsem dobře“, kývla Brenna rozhodně. „ Ptal jste se, zda si beru tohoto muže. A moje odpověď zní ano.“
A na důkaz ještě jednou vykřikla:
„ Já Brenna Spaldingová si beru tebe, lairde Duncane MacPhersone za svého manžela…“
Zaváhala, ale když uviděla Duncanův vyděšený pohled, pokračovala:
„ … Budu tě ctít a milovat, dokud nás smrt nerozdělí. To ti slibuji.“
„ Amen“, ozvalo se sborově.

„ Já jsem ti to říkal. Říkal jsem, že si tě vezme. Jsi ženáč!“
Nathan se rozchechtal na celé kolo a snad posté si s Duncanem připil na jeho půvabnou novomanželku. Stejně tak jako Trystan, Patrick, Iain a další členové klanu, kteří se dmuli pýchou nad tím, jakou má jejich laird krásnou a moudrou ženu.
Ve chvíli, kdy se v hradní kapli ozvalo slavnostní „ hurray“ a Duncan nečekaně políbil Brennu na její nadýchané rty, zavládlo v okolí všeobecné veselí. Klan svého nového lairda velmi miloval. Všichni byli tak nadšení, že muže ihned odtáhli do velké síně a začali připíjet na jeho zdraví. Od tohoto okamžiku ztratil Duncan Brennu z očí. Buclatá služebná Mary ho však ubezpečila, že jeho mladá žena čeká bezpečně v ložnici na jeho pozdější příchod, takže si nemusí dělat starosti a může dál v klidu oslavovat. Duncanovi se to příliš nelíbilo, ale věděl, že ze slušnosti musí ještě nějakou tu hodinku setrvat v kruhu svých přátel, než bude moci Brennu konečně obejmout. Byla tak blízko, že se ztěží ovládal. Dnes v noci bude definitivně jeho - už je nikdy nic nerozdělí. Och, jak po ní toužil!
Jen s největším sebezapřením vydržel mladý laird se svými přáteli. Nechtěl příliš pít, aby Brennu nevyděsil. A zároveň toužil zapamatovat si každičký okamžik, až ji bude svírat ve svém horoucím náručí, napůl zmučenou milostnou předehrou.
Když se k půlnoci rozloučil se svými druhy, kteří dál připíjeli na svého velitele a jeho rozkošnou manželku, trošičku zaváhal - co udělá, jestliže už Brenna spí? V duchu přemítal, zda by se dokázal ovládnout natolik, aby ji nechal dál odpočívat bez toho, aniž by se jí dotknul?! Takové dilema však nemusel řešit, protože když otevřel dveře své ložnice, svíčka na stole jasně obkreslovala její ladnou siluetu. Klečela u okna, ruce pevně semknuté k modlitbě, hlavu skloněnou. Nevnímala noční chlad. Tento obraz naplnil jeho chlapské srdce nebývalou něhou. Byla tak kouzelná. V noční košili upnuté až ke krku trpělivě čekala na příchod manžela a čas si krátila odříkáním skutečně jako pravá jeptiška. Duncan se tiše pousmál. Jeho malá sladká Brenna…
Brenna neslyšela, že někdo vešel. Netušila co se bude dít po obřadu, ale stále se nemohla zbavit té podivné horečky, která ji celou dobu sužovala. Ach, to je zima… Když ji Duncan objal, trhla sebou, ale nevykřikla. Věděla, že je to on - její manžel. Tlumeně dýchala. Cítila, jak se jí propocená košile lepí na holé tělo. Ó jak toužila odhodit poslední kousek látky, který ji ještě halil, a pak…
Chvěla se jako malé polapené ptáčátko. Najednou si připadal strašně nemotorný. Jen ji tiše objímal a klečel s ní dál v průvanu u okna. Nechtěl ji vylekat. Trvalo dlouho, než ji uchopil do náruče a vydal se s ní k lůžku. Ani se nepohnula. Připomínala hadrovou panenku. Duncan se v duchu proklínal, že strhl závěsy, které zakrývaly postel a skýtaly tak alespoň částečnou možnost anonymity. I když ženy se kterými kdysi trávil noci nebyly zrovna nejcudnější, měl pochopení, že pro Brennu to bude poprvé a chtěl jí ten stále více se přibližující okamžik co nejvíce usnadnit. Nebylo to pro něj ani trošku jednoduché - nikdy nespal s pannou a nebyl si dost dobře jistý tím, zda se to Brenně bude líbit. Co když jí ublíží? Bude muset být velice opatrný…
Brenna se choulila do náruče mohutného barbara. Bylo to zvláštní, ale dotek jeho těla způsobil, že Brennu v mžiku opustila nesnesitelná migréna. Zatímco přemýšlela jak mu poděkovat, ležela, aniž by si to uvědomovala, koketně roztažená v přikrývkách a z pod svůdně přivřených víček pozorovala, jak se k ní přibližuje polonahý manžel. Otřásla se předzvěstí očekávaného. Došlo jí, že se Skot chystá odložit i poslední kousek oblečení a vyděšeně vykulila svá nevinná očka. Naštěstí si stačil povšimnout, že jí jeho nahota dělá značné problémy a rozhodl se alespoň prozatím ponechat tartan. Pomaličku se k ní přibližoval…
Když jí pohladil po tváři, lehce zavzdychala. Nejprve ji políbil na tvář, potom na ušní lalůček a v zápětí se přisál na žilku, která jí prudce tepala na štíhlém krčku. Co to s ní, panebože, dělá?
Aniž si to uvědomila, Duncan jí rozvázal pevně utažené tkaničky a košile sklouzla až k jejímu útlému pasu. Než stačila něco namítnout, už jemně líbal odhalené rameno a dál si prolíbával cestičku stále níž a níž. Zarazil ji polibkem tak vášnivým, že zapomněla na všechny výčitky. Prudce ho k sobě přitiskla a nevědomky se třela odhaleným ňadry o jeho širokou hruď. Pronikal svým jazykem do hloubky jejích úst a plenil je tak silně, že neodolala, a vydala se mu vstříc. Jejich jazyky se proplétaly, aby se v příštím okamžiku setkaly v dalším kouzelném polibku. Když se od ní Duncan odtrhl, zaprotestovala krátkým mručením, v další chvíli však měla pocit, že se její tělo roztrhlo na tisíce malinkatých kousíčků. Právě svým jazykem obtahoval hroty jejích ňader. Postupně - nejprve levé ňadro - lehce navlhčil, až bradavka ztuhla a potom ji nasál. Brenna se málem rozplakala. Mezitím palcem druhé ruky dráždil pravý prs a i ten se vzápětí dočkal své vytoužené odměny.
Dívka pohazovala plavou hlavou. Něco tak nádherného nikdy nezažila. Ne - nikdy, nikdy, nikdy! Byla ochotná zaprodat svou duši ďáblu, jen kdyby ten zatracený Skot přestal s tou svou mučivou hrou. Podvědomě však toužila, aby pokračoval.
Duncan byl silně vzrušený. Dělalo mu dobře, jak na něho Brenna reagovala. Její tělo bylo stvořeno pro lásku. On to ví. Od první chvíle to věděl. Jsou si souzeni!
Když dospěl rty až k podbřišku, rozhodl se vyzkoušet, jestli už je dostatečně připravená. Stačil mu jediný dotek. Párkrát přejel hřbetem ruky mezi jejími stehny, až se zachvěla. Chtěla ho odkopnout, ale nenechal se. Její pohyby ho definitivně usvědčily v tom, že se jí to bude líbit. Ještě předtím se ale toužil pomstít za všechny její uštěpačné poznámky. A teď k tomu měl velmi vhodnou příležitost!
Netrvalo dlouho a málem došla k vyvrcholení. V posledním okamžiku však svou ruku stáhl. Prudce vykřikla, chytila jeho dlaň a chystala se ji znovu vrátit ke svému ohnivému pahorku. Duncan jí k velkému překvapení nevyhověl.
„ Pomalu, dračice. Na to máme ještě dost času“, krotil její rozbouřené vášně.
Zamlžený pohled neukojené dívky dával znát, že chce mnohem víc. Že chce jeho!
Naposledy ji pohladil.
„ Opravdu si to přeješ?“
Byla to zbytečná otázka - teď už nešlo přestat. Věděl, že by se jí zmocnil tak i tak, ale chtěl mít jistotu.
Brenna netušila, co tím její trýznitel myslí. Ale to je teď jedno. Ať ji klidně zabije, hlavně ať konečně ukojí tu nekonečnou touhu po slasti! Přikývla a jako by v odpověď se proti němu pohnula. Tiše se usmál. Poněkud nevybíravě jí nadzvedl boky a zadeček a posléze ji zalehl.
Brenna si uvědomila, že ji něco tlačí na bříšku. Vzápětí jí došlo, že je to jeho pulzující mužství, ale on jí nedal žádný čas na rozmyšlenou. Chyběl poslední krok. Bez rozmyslu pronikl svým jazykem do jejích úst, až se jí zatočila hlava. Sevřela jeho ramena a v tom okamžiku se to stalo. Pronikl do ní tak prudce, až to nevydržela a zaryla své nehty do jeho zad. Vykřikla a po tváři se jí začaly kutálet slzy.
„ To bolí“, zavzlykala.
Bylo to pro ni opravdu kruté probuzení. Po omamném okouzlení, které ještě před pár minutami prožívala v jeho náručí, byl pro ni tohle ten největší trest. V návalu rozkoše v ní hrozný barbar dokázal porazit poslední zbytek pýchy a hrdosti! Dostala na něj obrovský vztek.
Duncan se jí snažil osušit slzy. Musí chvilku počkat, než bude moci pokračovat…
Aby alespoň částečně zmírnil bolest své partnerce, začal ji pomalu líbat na vyhladovělé rty. Brenna se šíleně zlobila, ale stačil jediný dotek jeho úst a horečka propukla nanovo. Líbala ho tak prudce, že tentokrát to byl on, kdo nestačil dýchat. Dívka se totiž rozhodla, že mu všechnu trýzeň vrátí i s úrokem. Tehdy se však pohnul a aniž by chtěla, vyšla mu vstříc. Svými boky začala pohupovat ve stejném rytmu, až se jejich pohyby dokonale sladily. Musel ji trošičku nadzvednout, ale netrvalo dlouho a Brenna mu usnadnila veškerou námahu tím, že obtočila své dlouhé štíhlé nohy okolo jeho zjizveného pasu. Tempo se zrychlovalo a pohyby byly stále prudší a rychlejší.
Duncan cítil jak se vznáší. Něco takového v životě nezažil. I Brenna se zmítala v manželově náručí. Bolestivě drtil její ňadra i ji samu svou vahou, ale ji to naopak neuvěřitelně vzrušovalo. Když už měla pocit, že vydechne naposledy, Duncan se naposledy vzepjal a vyronil do jejího horkého lůna své semeno. Hluboce vydechli.

Stále se nemohl vzpamatovat. Držel ji ve svém náručí, zatímco tiše oddechovala. Co to s ním ta malá čarodějka dělá?
„ Sassenach“, zašeptal.
Od prvního okamžiku co ji spatřil věděl, že patří k sobě. Záplava jejích rudých vlasů spoutala jeho srdce natolik, že nikdy nezapochyboval o tom, komu bude jednou patřit jeho náklonnost. Děvky se kterými spal nemohly vymazat její sladký obraz z jeho mysli. Nikdy ale nevěřil, že pro něj ta maličká bude naprosto vším - malá víla z Bretaně…
Brenna se zavrtěla v polospánku.
„ Co jsi říkal?“
„ Byla jsi úžasná“, broukl. „ Teď si odpočiň.“
Slyšela ho jako by z dálky. Stačila však jediná věta a procitla docela. Opřela se o loket a pohlédla mu zpříma do očí.
„ Sassenach?“
Místo odpovědi ji políbil na čelo a zavřel oči. On s ní odmítá komunikovat!? Tak to tedy ne, ještě něco mu dluží…
Políbila ho na rty, nejprve váhavě, potom rozhodněji. Nedalo jí to ani moc práce a jejich jazyky se opět propletly. Když se od sebe odtrhly, Duncan těžce oddychoval.
„ Neprovokuj mě, ženo“, zahrozil nevrle.
Brenna ale dávno věděla, že to nemyslí vážně. Sedla si obkročmo na svého muže, potom se nesmírně pomalu sklonila k jeho ústům, ale nepolíbila. Místo toho se začala otírat ňadry o jeho nahou hruď. Další polibky směřovaly ke krku a potom stále níž a níž…
„ Co to děláš?“, zamumlal Duncan chraplavě.
Brenna se triumfálně usmála.
„ Líbí se ti to můj pane?“
„ Přestaň - nebo se neudržím.“
Málem škemral o milost. Přesně tak ho chtěla vidět. Ale stále tomu něco chybí…
„ Pojď se milovat“, zašeptala téměř nestoudně. Kde se v ní jen bere tahle troufalost?
Zavrtěl odmítavě hlavou. Už to vypadalo, že ji ze sebe shodí jako pytel brambor, ale držela se zuby nehty. Bezmocně pokrčila rameny.
„ Pak tě tedy budu muset milovat já“, vzdychla.
Duncan zalapal po dechu. Právě se dostala k jeho mužství a… co to dělá???
„ Brenno…“
„ Ano, můj pane…?“
Krátce se zasmál.
„ Nepřestávej.“