Prokletí královské krve (3. kapitola)

Anotace: Romantický příběh z vyšší společnosti z dob středověku (čas a místo není blíže určeno). --- Nehledejte, prosím, v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh.

Maxi probudily paprsky slunce, které se draly okny do pokoje. Chvíli nevěděla, kde je. Zvolna si vybavovala události včerejšího dne - pád z koně, náruč a polibek rytíře. Rozhlédla se po pokoji. Na židli byly připraveny její šaty. Oblékla se a váhala, co dál. Ozvalo se zaklepání a do pokoje nahlédlo mladé děvče.
„Paní…“ vyseklo poklonu „mám vám být k ruce, ale vidím, že jste vše zvládla… Mohu vám ukázat cestu do jídelny? Rytíř tam již čeká.“ Maxi přikývla a cestou se rozhlížela kolem sebe. Hrad byl zařízen skromně, avšak vkusně. Na stěnách vysely obrazy s loveckým motivem, trofeje a kůže z medvěda.
„Dobré ráno“ ozvalo se od stolu v jídelně. D’Shay vyskočil, aby jí políbil ruku. Ještě stále cítil rozpaky nad včerejším dotekem, který ji mohl urazit.
„Rád bych vám ukázal okolí Catcastlu, ale nevím, zda nepošpiní vaši pověst pobyt na mém hradě bez doprovodu.“ D’Shay by udělal cokoliv, aby ji na hradě zdržel. Toužil se jí znovu dotknout, bál se říct cokoliv, co by ji mohlo urazit.
„Pane,“ usmála se. „myslím, že má-li být má pověst pošpiněna, pak už tomu nezabráníme. Strávila jsem bez doprovodu na vašem hradě noc… ačkoliv ve vší počestnosti.“ Zarděla se.
„Tedy mohu vás pozvat na projížďku?“ Maxi přikývla.
D’Shay vydal rozkazy, aby jim připravili dva koně a o chvíli později vyjeli společně branami Catcastlu. Projeli lesem až na hrádek Dundoff, který nechal D’Shay nedávno vystavět. Napojili zde koně a zvolna se vraceli zpět okolo blízkého jezera. Bylo jim spolu dobře a zapomněli na celý svět. U jezera seskočili z koní a usadili se do měkké trávy.
„Povídejte mi něco o sobě, Maxi…“ vyzval ji D’Shay. Chtěl o ní vědět všechno. Chtěl vědět co má ráda, co ji zajímá…
Rozpovídala se. Vyprávěla mu o sňatku se starým rytířem, o dceři, kterou již nikdy neuvidí. Zamlčela spojitost s trůnem i slib daný Palmovi. Nepřipadalo jí to důležité. Vyprávěla o letech strávených o samotě. O knihách, které jí pomohly přežít a o lásce ke svému panství. D’Shay byl ztracen. Chtěl ji obejmout, pohladit, políbit, chránit ji před celým světem… Lekl se svých myšlenek a vstal z trávy. Podal jí ruku, aby jí pomohl na nohy. Chytila se ho a pohlédla mu do očí. Zahlédl v jejích čokoládových očích záblesk lásky? Nebo jen viděl to, co přál vidět? Zaváhal a pak k ní poklekl.Stále se snažil číst v jejích očích, bál se, aby se neunáhlil, aby ji nevylekal. Pohladil ji po tváři. Neucukla a tak ji jemně položil do trávy a odhrnul jí z tváře pramen vlasů. Nebránila se. Natáhl se vedle ní a stále sledoval její oči. Působila tak křehce … nahnul se k ní, aby ji políbil. Jejich rty splynuly a on ucítil její ruku na svém rameni. Lačně přijímala jeho polibky. Zažívala úžasný pocit, který nikdy nepoznala. Ode dne, kdy ji provdali, se bála mužů. Tento muž ji však přitahoval, toužila po jeho dotecích a byla ochotna mu dovolit cokoliv. On však dál nezašel. Leželi vedle sebe, těžce oddechovali a oba se snažili potlačit touhu po tom druhém. Čas neúprosně letěl a věděli, že se musí vrátit.
Po chutném obědě přišlo loučení. Poslal s ní doprovod několika mužů, aby ji v lese nepřepadli lapkové.
„Má paní, večer musím zajet do Hostince u zkřížených seker. To je ten na kraji lesa poblíž vašeho panství. Uvidím vás tam?“ odhodlal se k otázce, kterou jí chtěl položit už od rána.
„Myslím, že ano…“ usmála se Maxi a pobídla koně. Se svým doprovodem zamířila k hradu Charleslandu..
Odpoledne se vleklo. Stále cítila jeho doteky, polibky. Konečně padl soumrak a ona se vykradla ze svého hradu. Tryskem dojela k malému hostinci. Zadýchaná s tvářemi červenými od rychlé jízdy a s vlasy rozcuchanými od větru přivazovala svého koně. Tu se za ní ozval příjemný hlas:
„Děkuji, že jste přijela. Nemohl jsem vás dočkat.“ Maxi se lekla až nadskočila. Rychle se otočila a uviděla D’Shaye.
„Omlouvám se, nechtěl jsem vás vylekat.“ Vzal ji za ruku a vedl dovnitř.
V lokále bylo plno. Maxi si všimla Keily sedící u stolu proti dveřím. Byla sama, její tvář byla uplakaná a probodávala Maxi pohledem. Usedli ke stolu u krbu. Rytíř byl náhle pln rozpaků. Celé odpoledne se na ni těšil a najednou mu došla slova. Hostinský přinesl džbánek nejlepšího vína.
Jejich oči se náhle střetly. Mihl se v nich opravdu opět záblesk lásky? Ani jeden neuhnul pohledem. Oba se vpíjeli do očí toho druhého se snahou dovědět se, co ten druhý cítí. Jeho ruka se zvolna posouvala po stole k její, až dospěla ke svému cíli. D’Shay ji jemně sevřel. Maxi pocítila opět to krásné mrazení. Náhle je vyrušil drsný hlas:
„Děvče, dáš mi taky trochu potěšení? Alespoň hubičku…“ jeden z hostů, jež vypil vína více než zvládlo jeho tělo, se opřel o stůl. Kouzlo náhle pominulo. D‘Shay vyskočil a rukou sevřel jílec svého meče.
„Urazil jsi dámu!!!“
Také Maxi již byla na nohou.
„Pánové. Ne, prosím.“
„Urazil vaši čest, paní. To mu neprojde!“ vztekal se D’Shay hlavně proto, že muž neomaleně zničil kouzlo, které mezi nimi vzniklo. Muž se na něho podíval. Zřejmě vůbec nevěděl, o čem je řeč.
„Ne, prosím.“ zvýšila Maxi hlas a protlačila se mezi ně. Nechala za sebou opilého muže a zůstala stát čelem k rytíři. Zadívala se na něj a pohledem ho vyzývala k polibku. D’Shay pochopil a nemínil propást šanci šarvátkou s opilcem. Jemně ji uchopil a přitiskl své rty na její.
„Pane, všichni se na nás dívají... Tento čin bych mohla považovat za urážku mé cti.“ smála se Maxi. „Jste vyrovnáni. Nebo vás mám snad oba vyzvat na souboj?“ Opilec již odpadl a vyhledal jinou oběť. D’Shay jen zakroutil hlavou nad její chytrostí.
„Ne, paní. Vzdávám se. Používáte příliš silné zbraně, kterým muž těžko odolá.“
Maxi se zalekla toho co udělala. Nechtěla být vyzývavá.
„Odpusťte pane, já… nechtěla jsem…“ sklopila oči a poté se zadívala ke stolu, kde seděla Keila. Pozorovala je. Její oči byly stále uplakané.
„Nemám co odpouštět, má paní.“ Usmál se D’Shay. Byl si jist, že jí není lhostejný. Musel se v duchu smát. Tolik odvahy, hrdosti a cudnosti v jedné ženě… Oba usedli znovu za stůl. Toužil po ní. Ale byla mu tolik vzdálená….

Sál se začal vyprazdňovat, jak se blížila půlnoc. I Maxi začala být neklidná, věděla, že by se měla vrátit, ale nechtělo sejí. D’Shay však pochopil její neklid.
„Mohl bych vás vyprovodit? Neměla byste cestovat nocí takhle sama…“
Maxi přikývla. Byla vděčna za každou chvíli, kterou s ním mohla strávit. Nasedli na koně a vydali se nocí směrem k Charleslandu. Před jeho branou seskočili z koně. Opět zavládli rozpaky. Ticho prolomil D’Shay.
„Uvidím vás zase někdy, paní?“ Tolik ji chtěl znovu políbit, přál si, aby ho pozvala k sobě.
„Ano…“ zašeptala a bez rozloučení zmizela za branou hradu. D’Shay tam ještě chvíli stál a poté se vydal na dlouhou cestu ke svému hradu.

Míjel den za dnem a Maxi trávila s D’Shayem stále více času. Věděla, že by mu měla říct o slibu, který dala Palmovi, ale té chvíle se tolik bála, že ji stále odkládala. Bála se, že rytíř začíná očekávat více, než mu může dát. Keilu od poslední návštěvy v hostinci nezahlédla. Bylo však veřejným tajemstvím, že se v královské ložnici střídá půlka dvora.
Uplynul více než rok, co se stala vdovou. Jednoho dne pozdě večer, když už se chystala k spánku, zaslechla z nádvoří hluk. Vyhlédla z okna a uviděla Palma a pár mužů oděných v jeho barvách. Sotva na sebe stihla hodit plášť, řítil se do jejích soukromých komnat. Za ním spěchal zkoprnělý sluha.
„Má paní, omlouvám se… nedal se zastavit.“ Maxi pokynula sluhovi, aby šel a pohlédla na krále Palma.
„Co tě sem přivádí v tuto hodinu, Palme?“
„Přijel jsem se podívat na svou budoucí ženu…“ políbil ji. Z jeho dechu byl cítit pach vína a medoviny. Pozoroval ji a Maxi měla pocit, že ji svléká pohledem.
„Tak už jsi ji viděl a teď bys měl jet.“ Snažila se ho vystrnadit pryč. „Nechceš přece, aby má pověst byla pošpiněna povídačkami…“
„Pche, celá země ví o tom, že se couráš s tím D’Shayem. Že u něho nocuješ na hradě…“ byl opilý a říkal nesmysly. Svezl se do křesla a usnul. Maxi ho přikryla houní a šla spát.

Ráno nepadlo o D’Shayovi ani slovo. Půlka hradu viděla, jak se Maxi loučí s Palmem na nádvoří a jak ji více než přátelsky políbil. „Přesně za týden oznámím naše zasnoubení, lásko!“ zašeptal a vyjel z bran Charleslandu.
Nic se nešíří tak rychle jako klepy.
To odpoledne se D’Shay cestou na Charlesland stavil hostinci, aby promluvil s hostinským kvůli nákupu vína. Těšil se na objetí své milované Maxi. Měl velké starosti. Jeho rádci navedli lid k rebelii a chtěli ovládnout jeho panství. Pro výstrahu všem nechal rádce popravit. Vzpouru potlačil, ale svému srdci neulehčil. Zmučený trestem, který musel vyřknout a shlédnout, doufal, že ve společnosti krásné rytířky zapomene chvíli na své trápení.
Hospoda byla plná a nikdo nemluvil o ničem jiném, než že král strávil noc na Charleslandu a to přímo v ložnici hradní paní. O tom co se dělo v Maxinně ložnici, neměl nikdo pochyb.
D’Shay tomu nevěřil. Jeho Maxi – to ne… to zase lid nemá o čem povídat.
Chtěl se ihned rozjet za Maxi, ale co by jí řekl?
Chtěl se rozjet na Camelot, ale co by tam dělal?
Sedl na koně a rozjel se zpět na Catcastle. A najednou věděl, co udělá. Bylo to tak jednoduché…