Prokletí královské krve (16. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Branou Chardonnay projeli až večer a na nádvoří se hned seběhl všechen lid, aby novomanželům popřál mnoho štěstí. D'Shay s Maxi vděčně přijali gratulace od lidu a poté zamířili do hradu, aby se převlékli. Před vstupem do hradu vzal D'Shay Maxi do náruče a přenesl ji přes práh hradu.
“To aby se nás v našem společném domově drželo štěstí.“, vysvětlil jí s úsměvem. Za dveřmi ji však nepustil a stoupal s ní v náruči až do ložnice, kde zjistil, že mu v náruči únavou usnula. Jemně ji uložil na lůžko, převlékl se a vrátil se na nádvoří mezi lid, aby jeho zvědavost vyprávěním o svatbě ukojil.
Maxi se po chvilce probudila. Převlékla se do prostých šatů a opět se cítila být sama sebou. Z okna viděla, jak na nádvoří planou ohně, okolo je plno lidu. a uprostřed toho shromáždění sedí D'Shay.
Chvíli váhala, zda má shromáždění rušit. Byla stále ještě unavená a žaludek se jí opět houpal. V duchu si slíbila, že brzy povolá na hrad doktora, aby zjistil důvod její časté nevolnosti a únavy. Avšak únava pozvolna ustoupila zvědavosti, o čem si D'Shay s lidem povídá. Pomalu sestoupila na nádvoří a tiše usedla na lavičku vedle D'Shaye. Málokdo z přítomných si jí všiml. Všichni viseli očima na jejím muži, který právě vyprávěl, jak se Maxi ubránila královým choutkám. Davem to zahučelo uznáním nad odvahou jejich paní. Mezi lidem z Chardonnay bylo Maxi dobře. Nemusela se zde přetvařovat. Oba si získali respekt lidu, aniž by si museli hrát na velké pány. Věřila, že jim tady bude dobře - bez přetvářky a vlivu dvora.

D'Shay ukončil své vyprávění a lid se pomalu rozešel.

„Už je ti lépe lásko?“ zeptal se s starostmi v očích. Věděl, že toho na Maxi bylo v poslední době hodně. Společně, ruku v ruce, pak opustili nádvoří a zamířili do svých komnat. D’Shay cestou vyprávěl Maxi co dělal minulou noc a seznámil ji s obsahem dopisů.

Maxi nad jeho slovy dlouze přemýšlela Jak ráda by konečně žila v klidu a teď jim hrozí nebezpečí ze dvou stran. D'Shay měl pravdu - králova uražená pýcha snad nebezpečím nebude. Největším jeho ponížením bylo, že nedostal to co chtěl - ne políček za jeho opovážlivost. Větší strach měla Maxi z možného útoku ze strany D'Shayova otce. Ale o co, tomu muži jde? Zabil svému synovi milovanou ženu . Musí přece chápat, že se na něj D'Shay zlobil. Po těch letech musí snad prominout i útok na něho.

„Lásko... já přemýšlela jsem o tvém otci. O co mu jde? Nikdo nemůže být tak plný nenávisti, aby cítil i po těch letech potřebu zabít tě. Má tvůj otec jiného následníka než jsi ty? Každý chce dědice a pokud jsi jediný dědic vašeho rodu - není normální, aby tě chtěl zabít. S tebou by vymřel jeho rod.... pokud by neměl jiného potomka, dědice...“
„Můj otec byl vždycky tyran a nesnášel, když se mu kdokoliv vzepřel. Já jsem byl první, kdo se mu před jeho vlastními lidmi postavil a dokonce jsem ho poranil - a přežil jsem. Sám jsem vybudoval vlastní panství a našel si krásnou ženu. To ho myslím sžírá nejvíc. Oba jsme si tehdy slíbili pomstu a smrt...a otec nezapomíná. Co se dědice týká...já byl jediný syn mé matky, ale on měl vždy mnoho milenek - matka mu je smutně trpěla - je možné, že nakonec jediným z našeho rodu nejsem. Snad má strach, že si jednoho dne budu nárokovat jeho severní panství...já nebo můj potomek...“
„Není možné po těch letech usmíření? Chápej, snažím se vyloučit všechny možnosti smíru, než se budeme chystat na boj. Komu jinému by chtěl panství předat než svému přímému dědici? Pokud jsi jediný přímý dědic a on nebude chtít předat své místo některému z levobočků, pokud existují... Co bys udělal na jeho místě? Snažil se s synem, který převezme po něm vládu smířit nebo by ses snažil pokrevního potomka získat jinou cestou a vychovat ho k obrazu svému... Nemyslím, že přitáhne teď se svým vojskem. Myslím, že nás čeká pár měsíců klidu, kdy můžeme se připravit. Pokud jsou mé domněnky správné - teprve poté, co budeš mít dědice - syna, nastane nebezpečí.“
Obavy, že ta doba nastane možná dříve než D'Shay tuší si zatím nechala Maxi pro sebe.
„Musíme se na tu dobu připravit. Necháš mne prosím, abych tvému otci dopis napsala a zkusila zjistit, co zamýšlí? Já... omlouvám se, ale únavou již sotva stojím na nohou. Ráda šla bych spát - v klidu bez dohledu dotěrných očí a s tebou po boku... „
„Napsat otci dopis, no...proč ne, zkusit to můžeš... nevkládám do toho ale mnoho nadějí.“

Potom spolu už ulehli na společné lože - poprvé jako muž a jeho žena v novém domově. Těla brzy splynula v jedno a vášeň naplnila jejich srdce.

Další ráno si užívali společně. Nikdo je nikam nehonil, nikdo je nepeskoval a nekontroloval. A tak, ačkoliv oba vzbuzeni a posíleni spánkem, špitali si slova lásky a vstávat se jim nechtělo. Maxi jemnými doteky rukou cestovala po D'Shayově těle...
„Tolik tě miluji ... dá se to vůbec vyjádřit, jak moc? Nikdy jsem takové štěstí neprožila. Když jsem s tebou, mám pocit, že zvládnu úplně všechno. Včera, když jsi seděl mezi svým lidem, byla jsem na tebe tolik pyšná. Máš jeho respekt a má tě rád. Tihle lidi nás nezradí, vím to....“ usmála se.
Také D'Shay se usmíval. Poslední dny byly náročné a klid na Chardonnay byl přímo zázračný.
„Měli bychom rychle vstávat, nebo .... „ začal jemně líbat Maxinna ústa i krk
„…. nebo to raději odložíme.“ A dál a dál pokračoval v polibkách a oba rozpálila další vlna vášně.
V objetí pak leželi a klidně oddechovali. Oba věděli, že jejich srdce nic nerozdělí.
„Tak hybaj z postele, líný muži. A honem do práce... Nebo nám to tady brzy spadne na hlavu.“ smála se Maxi a pomalu vstala, aby se oblékla.
„Líný?“ směje se D'Shay. „Tolik práce jsem již dneska udělal. Možná i svého dědice …A co ty? Kde je čerstvé mléko a vajíčka? Od té doby, co jsi mojí ženou, práce ranní zanedbáváš.... au“ ale více již říct nestačil, neboť mu dobře mířeným hodem na hlavě přistál polštář. Oba se ještě chvíli pošťuchovali jako malé děti.

Po snídani D'Shay zamířil na obhlídku hradu, zkontrolovat co vše stihli řemeslníci po dobu jejich nepřítomnosti udělat a Maxi ve své pracovně usedla k listu čistého papíru.

“Vážený pane,

nebudu plýtvat inkoustem, abych se Vám představila. Z důvěrných zdrojů vím, že máte o svém synovi i o mne stálý přísun informací.
Nevím však, za jakým účelem jste poslal na můj hrad Rodriga, vždyť v době jeho příchodu do mých služeb jsme se s Vaším synem jen tu a tam scházeli. Musím Vás však ubezpečit, že Rodrig mi byl dobrým služebníkem, tedy do té doby než se "zkazil" a vypálení Chardonnay a vraždu Vašeho syna osnoval. Kde vzal se na Chardonnay "správce", který byl také Vaším služebníkem a který usiloval o to, aby smrt Vašeho syna přišla právě z mých rukou? Stále hledám odpovědi na tyto otázky avšak bez úspěchu.
Od tragédie, kterou jste se svým synem prožili, uběhla již dlouhá doba. Nenuťte mne věřit, že je někdo schopen tak dlouho uchovávat zášť ve svém srdci a i po tak dlouhé době usilovat o život svého syna a lidí kolem něho. I když Vaše nedávná snaha získat na svou stranu královská vojska tomu nasvědčuje.

Máte-li, pane, kousek cti v těle, sdělte nám Vaše úmysly. Třeba najdeme společnou cestu k řešení křivd z minulosti, které trápí vaše srdce. Zrady a intriky jsou zbraní podlých žen, nejsou však hodny mužů.
Mám-li k Vám, pane, cítit úctu - ať jako k otci mého muže či jako k nepříteli, očekávám odpovědi na své otázky.

S veškerou úctou,
kterou mohu za daných podmínek cítit.

Maxi“

Maxi opatřila list pečetí a nechala si zavolat spolehlivého posla.
„Ta cesta může být nebezpečná. Vezmi s sebou bílou vlajku na důkaz mírového poselství.“ Nezapomněla posla varovat.
Ve skrytu duše nevěřila v urovnání sporu mezi D'Shayem a pánem severních zemí, ale chtěla vyčerpat i tuto možnost dohody. Snad ten muž odpoví na dopis a Maxi si tak bude moci udělat o nepříteli obrázek - tak ji to učil král Palm, když ji zasvěcoval do tajů diplomacie.

Na čerstvém vzduchu D'Shay přemýšlel o tom, co včera řekla Maxi...
"Touha po pomstě nevydrží tolik let...časem se musí otupit....“ D'Shay tomu moc nevěřil. Pýchu otcovu zranil, veřejně se mu postavil...to se neodpouští. Vždyť ho tehdy vyhnal jako psa. Když rytíř odjížděl z rodného hradu, lid se před ním schovával. Někdo tehdy dokonce kamenem hodil. Ani matka se s synem nepřišla ze strachu rozloučit - jen strohý list mu poslala, kde bylo napsáno jen několik chladných vět. D'Shay si už na obsah dopisu ani nepamatoval. Jen...poslední věta byla zvláštní...jak to jen bylo..., přemýšlel rytíř.
„..Ochraňuj rodinné dědictví....“ Ale jaké dědictví? Vždyť otec ho vydědil - má jen to, co sám zbudoval. Z domova si přivezl jen několik cetek a to ještě tajně.
V tom se rytíř zarazil.
„Několik cetek...no jistě, proč mě to nenapadlo dřív...!“ a rozběhl se zpět k Chardonnay. Vběhl do pracovny a rozčileně otvíral skříňky psacího stolu jednu po druhé. Konečně našel balíček poslaný z Catcastlu. Opatrně ho rozvázal. Několik kusů zlata, které dostal od matky, náušnice, brož po matčině babičce a - klíč. Velký, zlatý klíč se složitým zoubkováním. U hlavy klíče byl vyobrazen kříž, jaký ve svém erbu měli křižáci. Marně vzpomínal, jak ke klíči přišel…

„D'Shay se tehdy po horách v okolí rodného hradu potuloval. Vydal se více na sever, do končin, kam mnoho lidí nechodilo. Mezi skalami vanul studený vítr a drobně padal sníh. D'Shay naslepo chodil mezi skalisky až se před ním znenadání objevily trosky hradu postaveného na jedné nižší skále. Skoro vše už bylo lety zničeno, ale trosky hradeb byli skoro stejně vysoké, jako hrady otcových hradů - jak asi musely být vysoké, když ještě v plné kráse stáli? Rytíř po chvíli zarostlou stezku k hradu našel a stoupal po ní vzhůru...

Ocitl se na obrovském nádvoří, kde musel opět obdivovat sílu hradu. Ještě stále bylo znát, kde co kdysi stálo. Mohutné kamenné kvádry se jen tak nerozpadnou...a na jednom kameni nalézá rytíř křižácký kříž...
----
Když se vrátil domů, vše pověděl matce, ale ta mu bez vysvětlení zakázala ještě někdys k tomu hradu přiblížit a mlčenlivost si na mladém rytíři vynutila...o pár týdnů později mu darovala na zlatém řetízku ten zdobený klíč...

Ale ať přemýšlel D’Shay o klíči jak chtěl, na nic nepřišel. Snad právě klíč byl původcem jejich těžkostí… Rozhodl se nahlédnout do starých kronik a listů, doufal, že tam najde odpovědi na své otázky.