Prokletí královské krve (36. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Rytíř pozorně sledoval tvář svého otce. Vypadal špatně a bylo vidět, že je nemocný. D’Shay přemýšlel, kde mohl přijít král k nemoci, kterou ani nejlepší camelotští felčaři nedokáží odhalit.
Maxi vypadala smířena s úkolem, který ji čekal. Již dvakrát odmítla místo ve společnosti, které jí po právu patřilo a D'Shay si byl jist, že toho nikdy nelitovala. Nyní ale vypadala téměř nadšeně a v očích se jí míhaly jiskřičky štěstí. On sám o koruně mnohokrát přemýšlel a pokaždé došel ke stejnému závěru - že by mu bylo lépe na jeho skromném panství mezi lidem, který si ho váží. Na panství, kde se nebude muset denně dohadovat se starými diplomaty a s ještě staršími názory. Líbil se mu klid Chardonnay, večerní procházky, teplé noci pod hvězdami s Maxi. O to vše přijde, pokud přijme otcovu nabídku. Ta měla však i své výhody. Stoupne prestiž jeho i rodu a děti budou mít všude otevřené dveře, bude jim moci zajistit skvělou budoucnost, bude mít dění na Camelotu pod kontrolou a Maxi snad bude šťastná...
„Dobře tedy otče, souhlasím.“ odpověděl trochu posmutněle D'Shay.
„Ale ty se nevzdávej. Tvá slova o smrti se mi nelíbí. A tvůj úbytek sil - připadá mi to divné. Ale možná se mi jen nechce uvěřit, že by tebe srazila na kolena neznámá nemoc. Takže tedy zítra budeme s Maxi připraveni.“
Obličej krále se rozjasnil.
„Výborně! Budete nejhezčí pár na plese! Ale připravte se, že nebudete mít ani chvíli soukromí. Jakmile to oznámím, stanete se terčem pozornosti - šlechta bude sledovat každý váš krok.“ varoval je.
„To je samozřejmé otče. Nu, měli bychom to oznámit radě. A Maxi, ty budeš potřebovat šaty. Otče, mohl by ses postarat, aby k Maxi přišlo několik šikovných švadlen?“ zeptal se krále a myšlenkami byl již úplně jinde. Královská rada - sami mu před časem nabídli post prvního rytíře, ale odmítl je. Dotkl se jejich ješitnosti, ukázal jim, že se od nich nenechá ovládat. Jak ho teď přijmou? Jak se na něho budou dívat?

Král svolal na hrad švadleny z celého Camelotu. Poté nechal svolat královskou radu. Nadešla hodina sezení a v sále seděl pouze král se svým synem. Nikdo jiný nepřišel.
„Vidíš to synu? Dávají najevo, že mě nebudou poslouchat. Začínám z toho být zoufalý.“
„Ale otče, jak mohou - nepřijít? Vždyť jsi jejich král!“ rozčiloval se rytíř. Anlek jen smutně pokrčil rameny.
„Stráže!“ křikl rozčilený D’Shay na vojáka za dveřmi sálu.
„Jděte a přiveďte sem členy královské rady - třeba násilím, ale ať jsou do hodiny tady! Vezměte si na pomoc pár mužů.“ voják se uklonil a odběhl vyplnit rytířův příkaz.
„Poštveš si je proti sobě hned první den.“ řekl Anlek a z očí mu čišela únava.
„Možná jsem otci neměl korunu nabízet. Snad se všechny starosti podepsaly na jeho nynějším stavu...“ pomyslel si rytíř, ale na tyto úvahy bylo již pozdě.
Uběhlo několik desítek minut a v sálu se objevily členové rady.
„Jakým právem pro nás posíláte vojáky? A jakým právem nám vyhrožujete násilím?!“ vykřikovali vztekle.
„Právem krále!“ zakřičel D'Shay a v místnosti nastalo ticho. Několik párů očí ho probodávalo pohledem.
„Nepřijít na zasedání rady, které svolal král, to je drzost!“ pokračoval rytíř.
„Copak už ctěná rada neví, co se sluší a patří? Ještě jste se ani svému králi nepoklonili!“ Nastalo ticho. D'Shay se podíval do očí každému z rady. Ti se po chvíli tichého supění mírně poklonili a zaujali svá místa.
„Svolal jsem vás proto, abych vám oznámil, že rytíř D'Shay přijal vaši nabídku. Zítra ohlásím jeho jmenování prvním rytířem země. Spolu se svou ženou se přestěhují na Camelot, kde dál budou vychovávat následníka trůnu. D'Shayi připadne čestné místo v radě a bude mít právo zasahovat do věcí země.“ pronesl jeho otec, když byli radní na svých místech.
Sálem to zašumělo. Skoro to vypadalo, že rytíři nesouhlasí.
„Sami jste rytíři toto místo před zimou nabízeli. Za ten čas se stalo několik událostí, které ho přesvědčili, že pro něho i pro jeho děti bude lepší, když budou žít zde na Camelotu.“ Skončil král svoji řeč.
Členové rady vypadali zaskočeně. Bylo jim jasné, že D'Shay bude držet se svým otcem a pokusí se zavést pevný řád. O tom je ostatně přesvědčil již dnes. Věděli, že král je čím dál více slabý a nemocný a využívali toho dle svých potřeb. A nyní se to mělo změnit rytířem odněkud z Chardonnay! Všichni rytíři z rady si však dosud živě pamatovali, jak tento rytíř zabil krále. Jak mu stačilo málo, aby na trůn dosadil svého otce a jak snadno získal nástupnictví pro svého syna. Rytíři se ho báli. Nevěděli, co od něho mohou čekat. A tak nakonec jeden po druhém vstali, popřáli rytíři mnoho štěstí a posvětili královo rozhodnutí. Potom odešli.
D'Shay s otcem opět osaměli.
„Bojí se tě synu. Bojí. A to je dobře, ale pozor - mohli by se pokusit odklidit z cesty.“
„Dám si pozor otče. Neboj se, budu opatrný. Mě těžko ublíží, ale mohli by ohrozit děti. Ale dost již o tom! Venku padla tma a já jsem unavený. Omluv mě tedy, půjdu si lehnout a získat si přízeň nové první dámy.“ usmál se D‘Shay a vydal se do pokojů, které jim otec vyhradil.
Unavená Maxi seděla na posteli a hned se ho začala vyptávat na dění v radě. Sama nemohla přijít, neboť švadleny ji "propustily" teprve před chvílí. D'Shay jí vypověděl o dění v sále, o neochotě rytířů a také o své domněnce, že nemoc jeho otce není náhodná. Nyní o tom byl skoro přesvědčen.
„Ty myslíš, že…“ Maxi se v očích objevil záblesk strachu. „… že tvého otce… Ale kdo? Kdo by chtěl?“ Ta myšlenka se jí zdála hrozná. Ale vše tomu odpovídalo. Popelavě zbarvená pleť, rychlý úbytek sil. D’Shay se dobře vyznal v bylinkách a na první pohled poznal příznaky otravy.
„Pak ale … musíš s ním promluvit. Musí si vzít osobní stráž, která bude dohlížet na přípravu jídla, pití…“ začala Maxi naléhat na D’Shaye. „My všichni musíme…“ dodala.
„Kolik lidí se dostane tak blízko králi, aby mu mohl nebo mohla podávat opakovaně jed?“
„Nevím Maxi. Je to jen domněnka, ale musíme být velmi opatrní. Zkusím s otcem promluvit“ D’Shayova tvář se zachmuřila. Skoro litoval, že na návrh otce přistoupil.
„Lásko …“ ozvala se Maxi. „Nezlobíš se, že jsem souhlasila s tím, co žádal tvůj otec?“ Trápilo ji pomyšlení, že si D’Shay možná myslí, že zatoužila po bohatství a přepychu. Ale nebylo to tak. Cítila pouze odpovědnost, povinnost. Král Anlek zasáhl její citlivé místo.
„Ne, nezlobím. Nejsem z toho nijak nadšený, zvlášť pokud jsou mé domněnky pravdivé. Ale král i země potřebují pomoc. Už kvůli malému D’Shayovi. Chtěl bych však, jakmile to bude možné, zajet na pár dní na Chardonnay, abychom nezapomněli, jak voní seno nebo růže u jezírka.“
Objal ji.
„Co švadleny?" Usmál se a jemně Maxi políbil. Jednou, podruhé … zatoužil po ní. Rána v jeho srdci byla zhojena.
„Změřily úplně všechno… a na tebe se chystají zítra. I když nevím, jak to chtějí do večera stihnout.“ Usmála se svůdně na svého muže a očima ho prosila, ať pokračuje. Pochopil a mezi polibky ji jemně, aby neporušil kouzlo té chvíle, svlékl. Nechala se položit na lůžko. Málem již zapomněl, jak krásně voní, jak jemnou má pleť. Pohladil její rozpálené tělo a rychle odhodil své šaty. Lůžko v jejich ložnici bylo prostorné a velmi pohodlné. Oba zapomněli na starosti Camelotu i na možné nebezpečí. Byli zde jeden pro druhého – pouze oni. A stráže, které v chodbě střežily dveře jejich ložnice. Milovali se jemně a dlouho. Objevovali nová a nová kouzla lásky, která prošla tak tvrdou zkouškou. Znaveni pak usnuli jeden druhému v náruči.

Hned ráno se sesypaly švadleny a krejčí na D’Shaye. Maxi je pozorovala při zkoušce svých šatů a smála se zoufalým pohledům, které D’Shay za jejich zády vrhal směrem ke své ženě. Nedokázala pochopit, jak švadleny přes noc stihly tolik práce. Šaty byly téměř hotové a krásně jí padly. Byly nádherné. Bílé s modrými doplňky – tak aby ladily s barvami Camelotu, které oblékne D’Shay.
Po zkoušce zanechala zoufalého D’Shaye v obležení žen, metrů a špendlíků. Nechala si pomoci s oblékáním. Schválně vybrala jednoduché až prosté šaty. Nemínila ze sebe dělat ani na Camelotu víc než byla. Chtěla zůstat stále stejná. Zašla do pokoje k dětem, aby se s nimi potěšila. Zdály se tu být spokojené. Společně s chůvou a osobními strážci dětí vyšli do zahrad. Maxi žasla nad jejich krásou a těšila se až v zahradách rozkvetou květiny. Připadala si jako v ráji.
S D’Shayem a Anlekem se sešli až u oběda. Král vypadal lépe než včera. Popelavá barva z jeho obličeje téměř vymizela. Maxi si všimla jedné z dvorních dam, postarší hraběnky, která se neustále nepřiměřeně smála všemu, co král řekl. Stále se na Anleka dívala a když její pohled opětoval, vždy zrudla.
„Ta žena krále miluje…“ pomyslela si Maxi.
„Ale miluje jeho nebo korunu?“ přemítala dál.
Po obědě přišlo nevyhnutelné setkání s dvorními dámami. Vzhledem k nenápadnému chování a prostým šatem jí opovrhovaly. Věděly, že je ženou králova syna. Litovali ho, že se zapletl s ženou odněkud z … Chardonnay. Nezajímaly se o dění mimo Camelot a netušily, kdo Maxi je. Brzy se o ni přestaly starat. Hlavním tématem jejich řečí se stal ples. Která z nich bude mít tu čest zahájit hlavní ples sezóny? Ples na Camelotu byl považován za vrcholnou společenskou událost a hosté si již zvolna začínali sjíždět. Maxi se nenápadně vytratila ze salónku.Toulala se chodbami a obdivovala jejich krásu. Na stěnách přibyly obrazy i lovecké trofeje. Vše bylo vkusně rozmístěno. Zvolna došla až do tanečního sálu, kde probíhaly poslední přípravy na ples. Vzpomněla si, že naposledy zde byla proto, aby odlákala krále, který měl být zavražděn. Otřásla se a snažila se ten pocit zaplašit. Všimla si, že v čele sálu už není pouze křeslo pro krále. Přibyla tak další dvě křesla – pro D’Shaye a pro ni.
Pohlédla na hodiny a zjistila, že je nejvyšší čas, jít se připravit. Komorné ji už sháněly. Švadleny dodělaly poslední úpravy na šatech a služebné připravily koupel. Po lázni se pustily do příprav. Objevil se D’Shay a nyní se on bavil grimasami, které dělala do zad nebohých komorných.
„Uvidíme se v králově pracovně…“ pronesl, když se odcházel převléci do nových šatů.
Komorné byly velmi zručné a velmi rychle zvládly účes i oblékání. Maxi byla připravena. Však byl čas. Spěchala do Anlekovy pracovny, kde na ní již oba muži čekali. D’Shayovi to velmi slušelo v barvách Camelotu.
„Dobře tedy.“ Pokýval hlavou Anlek, když vešla dovnitř.
„Půjdeme zahájit ples. Však už na nás čekají. Po celém Camelotu panují různé klepy a dohady. Po pár tancích budeš pasován na prvního rytíře. Staneš se druhým nejmocnějším mužem Camelotu, můj synu. A Maxi, možná budete mít po dnešním plese problémy s těmi ženskými, které jsou mi věčně v patách. Vy si s tím ale poradíte, že? Nu pojďme.“
Vyšel z pracovny a zamířil k tanečnímu sálu. D’Shay nabídl své ženě rámě a vyšli hned za králem.