Prokletí královské krve (37. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Sál byl krásně vyzdoben a všude hořely svíce. Byl plný šlechticů a dam. Ozvaly se fanfáry a oznámily příchod krále a jeho rodiny. Dav se rozestoupil. Muži poklekli a ženy se sklonily v hluboké pokloně. Anlek s D’Shayem a Maxi došli až ke svým křeslům. Tam se otočili k davu a král kývnul na pozdrav. Všichni očekávali zahájení plesu. Vytvořili na parketu prostor pro krále a ženu, kterou král poctí svou volbou. Bylo nepsaným pravidlem, že se žena zahajující tento ples stane první dámou Camelotu pro další rok. V letech, kdy po boku krále neseděla královna, očekávaly zahájení tohoto plesu všechny dámy z Camelotu s velkým napětím. Maxi si s úsměvem všimla, že se postarší hraběnka procpala do jejich blízkosti a nervózně podupává nohou.
Král se otočil na svého syna a dle pravidel dvora požádal o svolení k tanci s jeho ženou. D’Shay přikývl. Král se otočil k Maxi:
„Smím prosit?“
„Zajisté, Vaše výsosti...“ usmála se Maxi nad tou maškarádou a zavěsila se do krále. Společně kráčeli doprostřed sálu. Maxi si náhle uvědomila, že spolu ještě nikdy netančili, že je sledují stovky očí. Anlek její pohled zachytil.
„Maxi, nebojte. I muži z drsného severu umí tančit.“ Usmál se na ni. Dnes mu bylo o dost lépe. Snad to bylo tím, že shodil ze svých beder část starostí. Zajímalo ho, zda si Maxi uvědomuje, jak moc si jsou povahově podobní. Ano, zpočátku jí opovrhoval – vždyť je to pouze žena. Ale … Jeho myšlenky přetrhly první tóny hudby. Obtančili s Maxi jedno kolo a on ji předal svému synovi. Udělil mu tak poctu dokončit zahájení plesu. Ten s Maxi obtančil společně ještě jedno kolo a dal pokyn ostatním k tanci.
D'Shay byl unesen krásou sálu. Všechen ten přepych … ale nejvíce ho překvapila Maxi. V těch bohatých šatech, uprostřed společenského dění vypadala jinak. Byla krásná a přesto působila tak nedosažitelně. Rytíř opět děkoval osudu, že mu dopřál přízeň této ženy. Nedokázal si představit život bez ní.
Hned po úvodním tanci byli od sebe davem odtrženi. K Maxi se přihrnuly všechny dámy a začaly okázale chválit její šaty, účes a snažily se vehementně získat její přízeň. D‘Shay zůstal stát trochu stranou, ale nijak mu to nevadilo. Věděl, že jeho chvíle přijde.
A taky že ano. Zazněla fanfára, král vystoupil na vyvýšené pódium a slavnostním hlasem promluvil:
„Vážení hosté. Dovoluji si vám představit první dámu Camelotu - Maxmilana, matka našeho budoucího krále!“
Opět zazněly fanfáry a hosté se mírně uklonili.
„To však není vše.“" pokračoval král.
„Dále chci oznámit pasování rytíře D'Shaye na prvního rytíře země! Připadla mu čest, usedat spolu s radou na čestném místě a připadnou na něj i některé povinnosti spojené se správou celé země. Předstup rytíři!“
Stovky párů očí se zaměřili na rytíře, který zatím stál v ústranní. Cítil, jak začíná být pod zkoumavými pohledy hostů nervózní. Nejdůstojnějším krokem, jaký svedl, přistoupil pomalu ke králi a poklekl před ním na koleno. Král Anlek tasil zlatý meč - jeden ze symbolů království - a zlehka se jím dotkl každého rytířova ramene. Meč zase schoval.
„Vstaň.“ zašeptal, protože rytíř stále klečel před svým otcem se skloněnou hlavou.
Rytíř se narovnal a postavil se po pravici svého otce. Zazněla další fanfára a hosté se uklonili. D'Shay sledoval dav a neuniklo mu, že členové rady chvíli váhali a dívali se po sobě značně rozpačitě. Nakonec se poklonili také, ale na první pohled bylo jasné, že z toho velkou radost
nemají.
„Prosím první dámu, aby zaujala své místo.“ zvolal král a Maxi se postavila po jeho levici.
„Zábava může pokračovat!“ zvolal král, několikrát tleskl a usedl na trůn. Maxi s D‘Shayem se posadili na své mísa po stranách trůnu.
Rytíř usedl a zamotala se mu hlava. Cítil, jak se mu rozčilením klepou kolena a nebyl si jistý, jestli by se nyní udržel na nohou. Tíha budoucích starostí a povinností na něj dopadla jako těžký balvan a on opět začal váhat, zda udělal správně. Pak se však podíval na Maxi a pochybnosti zmizely. Ona sem patřila.
Vstal a přešel k ní.
„Smím poprosit první dámu o tanec?“ zeptal se. Přikývla, zavěsila se do rytíře a společně vykročili na parket.
Hosté jim uvolnili místo a D‘Shay sevřel svou milovanou v náručí.
„Jsi nádherná“ zašeptal jí rytíř do ucha.
„A ty jsi nervózní!“ odpověděla se smíchem. Ozvaly se první tóny a D‘Shay se zaposlouchal do hudby. Potom již vedl Maxi po parketu. Nyní, když ji držel v náruči a mohl se soustředit jen na ni a její přítomnost, mu bylo krásně a cítil klid, který mu dodávala. Ale stačilo pohlédnout do tváří některých hostů, zahlédnout jejich kyselé obličeje a klid ho rázem opouštěl. Mysl mu začínaly zaplňovat myšlenky o tom, kdo by si mohl dovolit pokusit se otrávit krále a co by z toho měl. Stále se mu vtíraly dohady, zda po otci nepřijdou na řadu i oni s Maxi nebo dokonce jejich děti.
Ten večer netančil příliš dobře. Několikrát dokonce přišlápl Maxi střevíček, ale zdálo se, že ta jeho nesoustředěnost chápe. Hudba dohrála - tanec skončil. D'Shay se omluvil a opustil Maxi s tím, že si musí promluvit s otcem. Jejich záležitost nesnesla odkladu. D'Shaye ihned vystřídalo několik tance chtivých rytířů...

„Otče.“ řekl rytíř, když se vrátil ke králi.
„Musíme si promluvit a to v soukromí.“
Král Anlek zdvihl tázavě obočí. Z D’Shayových očí vyčetl, že to myslí vážně a tak jen přikývnul.
„Jdi do mé pracovny. Za chvíli za tebou přijdu.“
„Co se děje synu? Proč mě nutíš abych teď opouštěl ples? Poprvé po dlouhé době se bavím. Stačí se podívat do očí těch nafoukaných šašků, kteří si říkají královská rada . Mysleli si, že na mě vyzráli a místo toho je teď pěkně srovnáš!“
Anlek vypadal vskutku spokojeně.
„Otče, nech nyní radu radou. Jde o tvé zdraví! Ta nemoc... Říkáš, že žádný felčar nenašel léku?“
Král souhlasně přikývl a obličej mu zvážněl.
„Pak to není nemoc otče, ale otrava!“
„Cože? Otrava? Synu, žertuješ? Kdo by mohl …. Kdo by chtěl otrávit krále?“
„A kdo by mu mohl tělo probodnout mečem?“ zeptal se na oplátku D'Shay.
„Podívej se na barvu své kůže. Jed účinkuje pomalu, ale už ho musíš mít v těle delší dobu. Musíme odhalit jed a stejně tak i toho, kdo ti ho podává. Dřív než bude pozdě. Myslím, že bychom nejdříve měli hledat mezi členy rady. Možná mají přeci jen odvahu k činům a…“ nedořekl D'Shay větu, neboť se otevřely dveře a v nich stála rozčílená Maxi.
„Králi, D'Shayi! Ta drzost! Jakmile jste odešli, členové královské rady oznámily, že jste nemocen a ukončily ples! Hosté byli chvíli zmatení, ale radní dokonce naznačili strážím, aby dohlédly na vyklizení sálu - ta drzost!“ vztekala se Max a v místnosti zavládlo ticho.
„Tak rada se nakonec rozhodla ke vzpouře. Možná to nebude tak snadné, jak sis otče představoval...“ hnalo se D'Shayovi hlavou, zatímco čekali, co odpoví překvapený král.
Král však mlčel. Bylo toho na něho moc. Byl v šoku z toho, že by někdo tak záludně usiloval o jeho život. Byl zvyklý bojovat, postavit se nepříteli přímo. Schoval svou tvář do dlaní. Nějaký ples ho teď nezajímal.
D’Shay se podíval po své ženě, jejíž oči plály vztekem. Nemohl teď od svého otce odejít.
„Lásko, nech to být. Musíme nastolit pořádek, ale ne dnes večer. Jdi si odpočinout, já přijdu později.“ naznačil jí, že chce být s otcem sám.
Maxi pomalu zavřela dveře. Vztek ji opouštěl a přemýšlela, o co královské radě jde. Snad by pomohlo, kdyby promluvila s Borsem, napadlo ji náhle. Na stolku u soukromých komnat našla vzkaz, adresovaný přímo do jejích rukou.

“Má paní,
mám pro Vás důležité informace. Neříkejte nikomu o mém listu a přijďte do salonku za tanečním sálem. Je to důležité, potřebuji s Vámi mluvit mezi čtyřma očima.
S úctou přítel B.“

Tedy Bors s ní chce sám mluvit. Byla vděčná za to, že má na hradě přítele, který se jí snaží pomoci. Spěchala do salonku. Nikdo tam však nebyl. Sedla si na pohovku a chvíli čekala. Za dveřmi se ozvaly kroky a zaharašil klíč v zámku. Někdo ji zvenku zamkl. Maxi zpozorněla. Přestávalo se jí to líbit. Vyskočila z pohovky a vzala za kliku druhých dveří vedoucích do postranní chodby. Byly však také zamčeny.
Snad došlu k omylu, snažila se zaplašit hroznou předtuchu. V tu chvíli se pohnula stěna a otevřely se dveře do tajné chodby. Zavanul z ní chlad a vlhký zatuchlý vzduch. Do salónku vstoupil muž. Byl oděn v tmavém plášti s kápí přes hlavu. Na tváři měl škrabošku. Neměla šanci poznat, kdo to je. Věděla, že nemá smysl křičet, že by ji nikdo neslyšel.
Muž popošel až k ní. Couvla, ale narazila do stěny. Podal jí bílý šátek.
„Nebojte se. Nic se vám nestane, pokud k tomu nedáte příčinu. Potřebujeme si s vámi pouze promluvit. Zavažte si oči a já vás povedu.“ Věděla, že se chodby v podzemí na mnoha místech větví, že se zavázanýma očima nebude vědět, kde je.
„A jak se dostanu pak zpátky?“ špitla a snažila se získat čas.
„Odvedu vás zpět – pokud budete rozumná. Pokud nebudete spolupracovat, tak prostě zmizíte… nikdo vás už nikdy nenajde.“
Maxi vzala šátek a zavázala si oči. Muž zkontroloval, zda šátek pevně sedí a vzal ji za ruku. Cítila chlad jeho kožených rukavic a nechala vést studenou chodbou. Nebála se. Věřila, že jí nechce ublížit, doufala, že tam někde na ni čeká Bors. Chodba se několikrát stáčela a Maxi vůbec netušila, kde se nacházejí. Měla na sobě pouze plesové šaty a jemné střevíčky, ve kterých čvachtala kalužemi v chodbě. Byla jí zima. Konečně se zastavili. Její doprovod jí sundal šátek a Maxi se rozhlédla.
Stáli v nevelké místnosti vytesané ve skále. Světlo z loučí ozařovalo jakýsi oltář před nímž byl kamenný stůl a na stole stály dva poháry s vínem. Za stolem, skryti ve stínu, stálo pět mužů stejně oděných jako její doprovod. Ne, tohle nebyl Bors. Maxi se zmocnily obavy.
„Co po mě chcete?“ pokusila se o pevný hlas.
Jeden z mužů popošel ke stolu a podíval se na ni. V temné místnosti zářilo z pod škrabošky bělmo jeho očí.
„Omlouvám se za ten malý výlet, ale potřebuji si s vámi promluvit. Potřebuji vaši pomoc.“
„Moji pomoc?“ zeptala se Maxi a s odporem pohlédla na oltář a stůl před ním. „Proč chcete pomoc od mne?“
„Protože jste první dámou Camelotu. Jste jediná, která má vliv na dva nejmocnější muže Camelotu.“
„Nechápu vás.“ Zavrtěla hlavou Maxi.
„Tak já vám to vysvětlím přímo.“ Muž se odmlčel. „Se svým mužem jste se tu objevili v nepravý čas, ale po pravdě řečeno, nakonec to není tak špatné mít vás všechny pod jednou střechou. Získám ve vás zbraň proti králi. On bude figurkou a já budu vládnout.“ Maxi stále nechápala, co po ní ten muž chce.
„Jednou za čas pro vás pošlu a zadám vám takový, řekněme, malý úkol. Vy pak navedete svého muže i krále, aby jednali tak, jak vám řeknu. Přesvědčíte je o tom, že právě to co po vás budu žádat je správné. Už mi rozumíte?“
„Vy jste se zbláznil. Na to nikdy nepřistoupím...“ Maxi zvolna došlo, co po ní muž žádá. Ovládá takhle i královskou radu? Je možné, že lidi z rady jednají pod výhrůžkami tohoto muže… Z myšlenek ji vytrhl smích muže v kápi.
„Říká, že ji k tomu nedonutíme!“ smál se. Děti – napadlo Maxi. Muž jako by jí četl myšlenky.
„Ne madam, nemusíte mít obavy o své děti. Nejsem zbabělec. Až váš syn dospěje budu ho ovládat stejně jako ovládám většinu rady a teď i krále a D’Shaye. Tahle věc se netýká vašich dětí, zůstane jen mezi mnou, vámi, králem a vaším mužem.“
Maxi se částečně ulevilo.
„Pak nechápu, jak mne chcete donutit. To… já to neudělám. Nebudu tlačit svého muže do rozhodnutí hrajících ve váš prospěch. On – neposlechne mě.“
„Ale poslechne. Když na to půjdete chytře. A když se budete snažit. O tom, že se snažit budete jsem přesvědčen.“
Maxi zavrtěla hlavou.
„Myslel jsem, že jste chytřejší. Když nebudete spolupracovat, jste pro nás zbytečná.“ Vzal do rukou dva poháry s vínem a přistoupil k ní.
„Zvolte si sama – pro dnešek. V jednom poháru je život a v jednom smrt… Vyberte si a pijte.“ Maxi s hrůzou pohlédla na poháry a poté na muže.
„Chcete mne otrávit? Stejně jako krále?“
„Ne, nechci vás otrávit. Sama zvolíte – smrt nebo život. Ano, králi trošku pomáháme do hrobu. Když budete spolupracovat, slibuji, že mu přestaneme jed podávat. Tak naposledy se vás ptám… pomůžete nám?!“ Maxi váhala a muži došla trpělivost.
„Jste paličatá. Pijte.!“
A strčil jí oba poháry před obličej. Maxi se roztřásla.
„Bude to?!“
Vzala jeden pohár a přiložila ke rtům – co když je to ten s jedem? – blesklo jí hlavou. Položila ho zpět. Vzala ten druhý.
„A když nevypiji? Co se mnou chcete udělat pak?“
„Vypijete. Protože smrt tady na tom stole přichází několik dní. Nechtějte, umírat připoutaná k tomuto stolu... Ten jed je celkem rychlý. Pijte!“ muž už byl vzteky bez sebe.
Maxi přiložila pohár ke rtům a smočila je ve víně.