Prokletí královské krve (40. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

Rytíř při večeři stále po očku sledoval dveře, jestli se Maxi neobjeví. Měl strach a přemýšlel, co mohlo Maxi tak zdržet...?
Služebné již odnášely ze stolu a D‘Shay se chystal vrátit se do své pracovny. Náhle vešlo do jídelny několik vojáků. Jeden z nich držel v náručí bezvládnou Maxi.
„Maxi!“ vykřiknul D'Shay a rozeběhl se k nim.
„Kde jste ji našli? Co se stalo? -Položte ji sem, na stůl.“
Voják ji opatrně položil, uklonil se rytíři.
„Pane, vaši ženu jsme nalezli ve dveřích Malého salónku vedle tanečního sálu. Už byla v bezvědomí. Nevíme, jak dlouho tam ležela. Zraněná snad není.“ Rytíř prohlédl na Maxi.
„Je v šoku, přineste studenou vodu a čisté plátno!“ rozkázal a služebné odběhly splnit jeho rozkaz.
Maxi po chvíli otevřela oči a pokusila se posadit, ale síla ji opustila a ona klesla zpět na stůl.
„Lásko, to jsem já. D'Shay. Neboj, už bude dobře. Lásko, co se stalo? Proč jsi šla do toho salónku?“ ptal se rytíř, ale Maxi opět ztratila vědomí. D'Shay ji vzal do náruče a odnesl do ložnice. Položil ji do postele a přikryl dekou.
Chtěl se posadit vedle své ženy a počkat, až opět přijde k sobě, ale ozvalo se lehké zaklepání. Do místnosti vešel rytíř Bors.
„D'Shayi, pane, mohu s vámi mluvit?“ zeptal se tiše a pohlédl směrem k lůžku. Rytíř ho odvedl do své pracovny.
„Borsi, příteli. Rád tě vidím. Už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Promiň, že jsem tě sám nevyhledal, ale v posledních dnech toho na mne bylo příliš.“
„To je v pořádku. Obávám se, že jsem poslem špatných zpráv. Dlouho jsem váhal, než jsem se odhodlal ti to říci. Ale před chvíli jsem se dozvěděl, co se stalo Maxi. Na Camelotu kdosi chystá spiknutí. Ovládá část Camelotu prostřednictvím svých loutek. Lidé, o tom pouze šeptají, bojí se. Říká se, že i camelotské zdi mají uši a že prý moc spiklenců sahá až ke královské radě a...“ zaváhal Bors, „...a před chvílí jsem se dozvěděl, že ten neznámý má prý ve své moci i …. Maxi“ dokončil větu skoro šeptem.
„Cože? Borsi to...tomu se snad ani nedá věřit. Víš, jak to zní? Ale ...víš o jedu, který někdo podával mému otci?“ zeptal se D'Shay rytíře.
Ten jen zakroutil hlavou.
„Někdo už delší dobu podával mému otci jed. Podařilo se mi najít poslíčka, který jed otci podával, ale byl to jen bezvýznamný vystrašený muž. Prý mu kdosi vyhrožoval. Měl masku a své sídlo má prý někde v podzemí. Jediné co mi uměl říci, že své vzkazy podepisuje písmenem „B“. Myslíš, že by to mohl být stejný muž, o kterém jsi mi teď říkal? Maxi našli ležet ve dveřích malého salónku. Byla v bezvědomí. Podle toho, co jsem viděl, musela být v šoku. Něco nebo někdo ji musel vyděsit. Ale co to mohlo být? Víš sám, jak je silná...“
„Ano, vystrašit Maxi je velice těžké. A nenechala by se ani vydírat. Myslím, že jedná o toho samého muže. Má ještě několik dalších poskoků, kteří provádí jeho příkazy. Občas prý osloví nějakého šlechtice a chtějí po něm různé služby. Většinou jich dosáhnou vydíráním, zastrašováním a nebo prostě jen penězi. Povídá se, že má pod palcem celou královskou radu. Možná jste mu ty a tvá žena zkřížili plány. O to víc může být nyní nebezpečný, neboť musí vědět, že se ani jeden ovládat nenecháte.“
„Borsi. Potřebuji tvoji pomoc! Potřebuji, aby ses se pokusil zjistit víc. Je to nebezpečné, vím, co po tobě žádám. Ale pokud něco udělali Maxi, tak...“
Rytíř Bors jen pokývnul hlavou, uklonil se D'Shayovi a odešel.
D‘Shay se vrátil ke své ženě. Našel ji, jak sedí na posteli s koleny pod bradou.
„Maxi, co se ti stalo, pověz mi to prosím.“ zeptal se tiše rytíř a posadil se k ní na lůžko. Chtěl ji obejmout, ale Maxi se od něho odtáhla.
„Nic se nestalo. Udělalo se mi špatně. Asi jsem něco snědla. Zamotala se mi hlava a já upadla...odpusť mi, že jsem tě vyděsila.“ řekla tiše a sledovala špičky svých chodidel. D’Shayovi se do očí nepodívala.
„Musíš si odpočinout. Lehni si ještě, udělá se ti lépe. Nabereš nových sil.“ zašeptal rytíř a zlehka ji políbil na tvář. Pak bez slova odešel.
Vydal se do tanečního sálu. Vstoupil do salónku a otřásl se. Okamžitě se mu v hlavě objevily vzpomínky na události, ke kterým došlo, když tu byl naposledy.
„Co jen mohlo přinutit Maxi, aby sem zašla?“ přemýšlel rytíř.
Chvíli se rozhlížel. Zdálo se, že v salónku nic podezřelého není A tu si všimnul kapesníčku ležícího na zemi. Zvedl ho. Poznal, že patří jeho ženě. Rozhlédl se kolem a vzpomněl si, že ze salónku vede tajná chodba. Po chvíli hledání našel mechanismus, kterým se otvíraly skryté dveře. Vchod do podzemí byl kousek od míst, kde ležel kapesníček. D'Shay udělal pár kroků dovnitř. Na zdech byly pavučinu, cítil zatuchlost a sladký pach hniloby. Zvláštní bylo, že na zemi nebyl ani prach, ani pavučiny. Zdálo se, že tudy někdo pravidelně chodí. Tělem D’Shaye projelo zachvění. Kolik překvapení ještě skrývá Camelot? Kam vede tato chodba? Dole muselo něco být - cítil drobný průvan.
Rytíř se už chtěl otočit k odchodu, když tu něco zaslechl ze spodu hlasy. A nebo to bylo pouze zdání? Ještě chvíli poslouchal, ale už neslyšel nic, co by mu připadalo podezřelé. Nakonec se otočil k odchodu. Po cestě přikázal strážným, aby hlídali u dveří do salónku ve dne v noci a dovnitř nikoho nepouštěli. S hlavou plnou otázek se vydal zpět za Maxi. Doufal, že jí bude lépe a že mu konečně některé z otázek zodpoví.
Se zachmuřenou tváří vešel do ložnice. Maxi ležela na lůžku zády k němu a plakala. Jediný pohled na promáčený polštář stačil k tomu, aby věděl, že pláče již dlouho. Sedl si k ní na lůžko a pohladil ji po vlasech. Ani se na něho neotočila.
„Maxi, bolí tě něco?“ zašeptal. Nic se nedělo.
„Lásko, prosím. Musíš se mnou mluvit. Bolí tě něco?“ opakoval D’Shay. Byl zoufalý. Takhle
ji ještě neviděl. Co se stalo? Náhle se Maxi pohnula. Otočila se k němu a zavrtěla hlavou.
Zvedl ji z lůžka a objal ji. Schoulila se v jeho náruči a rozplakala se ještě více. Pohladil ji po tváři zmáčené slzami. Byla rozpálená horečkou. Doufal, že je to jen z pláče.
„Maxi, pověz mi, co se stalo?“ Byl bezradný. Chtěl ji ochránit, ale když nevěděl proti čemu nebo proti komu…
Maxi mlčela a stále plakala. Políbil ji na rozpálené čelo a opatrně ji položil. Lehl si vedle ní a znovu ji objal. Nakonec oba usnuli. Již svítalo, když se vzbudil. Maxi blouznila v horečce a cosi křičela. Nechal ji a snažil se porozumět tomu, co říká.
„Nééé….budu hodná…. pohár….už ne….podzemí…prosím…“ vzbudil ji.
„Maxi, to byl jen sen. Pověz, co se ti zdálo.“
„Ráno… „ zašeptala.
Ležela vedle něho a cítila tlukot jeho srdce. To srdce už tlouci nemuselo, kdyby… Poprvé od chvíle, kdy vybrala jeden ze tří pohárů, byla schopna přemýšlet. Uvědomila si, že pokud se to nemá opakovat, musí D’Shaye varovat. Zdálo se, že poháry jsou vždy stejné. D’Shay nesměl nic pít, když nebyla s ním…
Ani rytíř nespal. Tedy se nemýlil. V podzemí něco je. Co říkala Maxi o poháru? To slovo mu nešlo z mysli. A najednou si vzpomněl na poháry, které Maxi upustila. Co když to nebyla náhoda? Co když je pustila schválně. A včera … Byl si jist, že stejný pohár se objevil včera u večeře. On sám by to nezjistil, měl příliš mnoho starostí. Ale jeho otec si všiml, že je D’Shayův pohár jiný než ostatní. Vynadal služce, že nejsou schopné prostřít pro všechny u stolu stejné nádobí. D’Shay se ho snažil uklidnit, bylo mu jedno z čeho pije. Služka nedokázala vysvětlit, kde se vzal na stole jiný pohár. Nakonec nad tou věcí mávli rukou…
Maxi v jeho náruči znovu usnula. Opatrně se vymanil z jejího objetí a vstal. Procházel ztichlými komnatami a náhodně zašel k Maxi do pracovny. Na jejím stole stál pohár – úplně stejný jako ten včera u večeře, stejný jako ty, které Maxi rozbila. Za normálních okolností by si ho ani nevšiml, ale nyní… Vzal ho do ruky. Byl prázdný… ne dole na dně poháru byl lísteček. Vyndal ho a rozbalil.

„Nemusí to být tak těžké jako posledně. Stačí poslechnout. Nezapomeňte, příště by mohl jeden pohár chybět. Jaká je pak šance, že zvolíte špatně? Záleží jen na vás, jak se zachováte. Dejte pozor, abyste neudělala nějakou hloupost.
Dejte se do pořádku, myslím, že vás budu brzy potřebovat.

B.“

Předpokládal, že vzkaz je od muže s maskou i to, že pohár mohou znát také členové rady… Jak se zachovají, až jim ho ukáže? Chtěl ho ukázat Maxi, ta stále spala. Vrátil se do pracovny a nechal poslat pro členy královské rady.
O hodinu později seděli všichni v jeho pracovně. Až na Borse. U sebe doma ho nenašli. D’Shay doufal, že je v pořádku. Prohlédl si přítomné rytíře. Mnozí na něho hleděli s nevolí a vztekem v očích. Vytáhl pohár a sledoval jejich tváře. Někteří viditelně zbledli, jiní těkali očima mezi pohárem a D’Shayem. Ve vzduchu bylo cítit strach.
„Vidím, že ten pohár mnozí znáte.“ Promluvil rytíř do ticha.
„Zná ho i Maxi. Včera se vrátila odněkud z podzemí a od té doby pláče, nemluví… Nikdo z vás není tak necitelný, aby k tomu zůstal chladný.“
Pohlédl na muže, u kterých si byl jist, že pohár poznali.
„Pomozte mi, potřebuji vědět víc… Stačí poslat mi vzkaz a nikdo se o naší schůzce nedozví… Děje se něco zlého a někteří z vás o tom vědí. Pomůžete-li mi, vysvobodíte sebe i mou ženu.“ Pohlédl na ně. Nikdo z nich se mu nepodíval do očí. Dal jim pokyn, že mohou odejít a šel zkontrolovat Maxi. Stále spala a zdálo se, že horečka konečně klesla.
Vrátil se do pracovny a prohlížel si pohár… Ozvalo se zaklepání.