Prokletí královské krve (41. kapitola)

Anotace: Příběh z dob středověku. Nehledejte v příběhu historické souvislosti. Jména hradů i lidí byla smyšlena či přenesena z jiné doby, jiné země. Autorům šlo pouze o příběh. Děkuji mooooc spoluautorovi Péťovi, který vdechl život rytíři D'Shayovi.

„Dále!“ ozval se D’Shay a s napětím čekal, kdo se objeví. Do pracovny vešel voják gardy.
„Pane, nesu vám další špatnou zprávu. Právě před chvílí jsme objevili rytíře Borse. Tedy - jeho tělo.“ dodal tiše voják.
„Cože?! Kde? Jak...?“ vykřikl D'Shay a rychlým krokem přešel k vojákovi.
„Nalezli jsme ho daleko od hradu, až u západní brány města. Nevíme, co tam dělal. Někdo mu vrazil dýku - do zad. Tělo jsme přinesli sem na hrad a pane, toto jsme nalezli v jeho plášti.“ voják vytáhl pohár. Stejný pohár, které již D’Shay viděl.
„Dobře. Děkuji vám. Jděte a zavolejte kněze. Postarejte se, aby bylo Borsovo tělo řádně připraveno. Štěstí, že neměl rodinu. Tak jděte!“
Pohár, který mu voják podal, postavil na stůl. Stále se mu v myšlenkách vracela slova ze vzkazu, který ráno objevil :
„Nemusí to být tak těžké jako posledně ... stačí poslechnout ... šance, že zvolíte špatně...“.
„Ale mezi čím měla Maxi volit?!“ rozčiloval se D’Shay v duchu.
„Měla volit mezi odměnou a trestem...? Mezi dvěmi cestami nebo mezi životem a smrtí?“ Poslední myšlenka se mu zdála být správná. Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že volba mezi životem a smrtí je nejpravděpodobnější. Jak to ale ověřit?
Chvíli přemýšlel a pak ho napadla spásná myšlenka. Vyhledal sluhy a přikázal, aby obešli členy rady - musí tu být! Do hodiny! Všichni...

Rada se opravdu sešla. Byli přítomni všichni a nevypadali tak odbojně jako posledně. Nyní věděli, že D'Shay ví víc, než si mysleli. Teď museli s D'Shayem počítat jako s rovnocenným protivníkem. Rytíř se usmál a pokynul sluhovi, který stál diskrétně v rohu. Ten postavil na stůl dva poháry s vínem - poháry, které používal ten, kdo ve skutečnosti tahal za nitky. V obou bylo víno rudé jako krev. Členové rady zbledli a oči klopily k zemi. D‘Shay chvíli mlčel a nechával působit kouzlo překvapení.
„Dostalo se mi do rukou výborné víno, pánové, a já se o ně chci s vámi podělit. Kdopak ho chce ochutnat? Přinesl jsem vám dokonce dva poháry.“ řekl potom s širokým úsměvem. Nepřekvapilo ho, když se nikdo nehlásil.
„Tak třeba ty!“ ukázal na staršího rytíře.
„Pojď sem, vyber si číši a okus tohoto božského moku. Je možná, že už nikdy nic lepšího nebudeš pít.“ pravil sladce rytíř a sledoval, jak se rytíř rozklepal. Byl bledý jako stěna, na čele se mu objevily krůpěje potu, nohy se mu rozklepaly.
„P pane, to já...n-nejse-m ho-o-den takové...takové cti. já...myslím, že..tu jsou zasloužilejší...ry-rytíři, kterým...by měla správně tato po-cta připadnout.“ koktal rytíř a nehnul se z místa. Křečovitě svíral opěrky křesla, ve kterém seděl.
„Ale to je v pořádku. Vybral jsem si vás a jsem přesvědčen, že jste toho plně hoden. Jen pojďte...hned!“ zvedl D’Shay nečekaně hlas a radní sebou trhli. Ale rytíř, kterého si D'Shay vybral, se nehnul. Bylo jasné, že vybraný rytíř o možném jedu ví.
„Stráže!“ křiknul D'Shay.
„Přiveďte pana radního sem ke mě - zdá se, že se mě bojí.“
Z rohů sálu vystoupilo několik mužů, sevřeli nebohého rytíře v podpaží a táhli ho k číším. Radní se vzpouzel, ale nebylo mu to nic platné.
„Jakým právem!“ vykřikl jeden ze zbylých rytířů, který v sobě našel dost odvahy, aby se projevil.
„Mým právem!“ odpověděl mu stejně hlasitě D'Shay.
„Stejnou volbu musela podstoupit i má žena, že je to tak?!“ křičel.
„Má žena musela takto volit nejméně jednou. Na pravidla však nepřistoupila, vím že tu volbu musela opakovat! Je to jen žena! Uvidíme, jak zvolí tento rytíř. Budete mluvit a nebo se raději napijete?“ obrátil se D'Shay k vybranému rytíři, na kterého již padaly mrákoty.
„Nebo ho snad chce někdo vystřídat?!“ obrátil se na ostatní. Nikdo se nepřihlásil...
„Mi...milost pane. Já...nemohu...nevím. On to po mě chtěl - jako po ostatních!! Oni o tom vědí! A mě by nechali otrávit. Známe to všichni! Proč tedy já?!“ zajíkal se rytíř.
„Kdo? Kdo je ten muž v pozadí? Mluv!“ vyzvídal D'Shay.
„Já to nevím!“ vřeštěl dál radní.
„Nikdy jsem ho neviděl! Měl škrabošku! Byla tma! Pochopte to konečně!“
„Odveďte ho pryč než se tu sesype!“ přikázal D'Shay vojákům a ostatním v místnosti se ulevilo. Pak se chopil jednoho poháru a ten naráz vypil. Potom vzal do ruky druhý pohár. Chvíli se na něj díval a potom ho vylil na zem.
„Byl tam jed nebo ne? Co myslíte? Je to jednoduchá otázka. Přemýšlejte o tom. Já taky umím přesvědčovat. Jak dlouho chcete sledovat z čeho pijete? Doufám, že se najde někdo, kdo mi bude schopen říci více než jsem se dozvěděl teď. Přeji vám pěkný zbytek dne.“ řekl již klidně a potom bez dalších slov odešel a zanechal šokovanou radu osamocenou v sále.
Došel do pokoje, kde stále spala Maxi. Rytíř si k ní přisedl, vzal ji opatrně za ruku a čekal. Sám nevěděl na co.

Maxi se probudila a cítila, že ji D’Shay drží za ruku. Nechala schválně zavřené oči a snažila se utříbit si myšlenky. Tušila, že až oči otevře, bude muset čelit spoustě otázek. Nejraději by se ponořila zpět do svého niterního bolu, ale věděla, že pokud má D’Shaye ochránit, musí mu o všem říci. Její muž musel vědět o nebezpečí, které mu hrozí. Byla rozhodnuta. Chtěla se s ním poradit, chtěla co nejdříve promluvit s Borsem, neboť předpokládala, že lidé z rady jsou vydíráni stejným způsobem.
Otevřela oči a pokusila se usmát na D’Shaye. Do očí se jí opět tlačily slzy, ale potlačila je.
„Lásko, už je ti lépe?“ zeptal se opatrně D’Shay. Maxi přikývla.
„Povíš mi, co se stalo?“ nechtěl na ni naléhat, bál se, aby se opět nerozplakala. Vypadala však už daleko vyrovnaněji. Maxi se rozhlédla po pokoji. Byli v něm sami. Opět přikývla a jemně se vymanila z D’Shayova objetí. Prošla celý pokoj a nahlédla za všechny závěsy. Nikde nikdo nebyl. Otevřela dveře, ale nezdálo se, že by stráže za nimi naslouchaly.
D’Shay ji tiše pozoroval. V prohlídce pokoje byla tak důsledná… musela mít velký strach, aby je nikdo neslyšel.
Sedla si k němu zpět na lůžko a chvíli přemýšlela, jak začít. Sebrala veškerou odvahu a šeptem mu vylíčila vše co se událo od chvíle, kdy opustila po plese královu pracovnu.
D‘Shay ji pozorně naslouchal. Jeho domněnky byly správné. Když však vyprávěla o volbě mezi třemi poháry na královský stůl, sevřelo se mu srdce. Byl blízko smrti již tolikrát, že tohle mu přišlo pomíjivé. Nedokázal si však představit, že by on volil z pohárů pro Maxi.
„Nemám sílu jít tam příště sama… Musíme promluvit s radou a s Borsem, myslím, že je ovládá stejně… musíme vymyslet co dál.“ Zakončila své vyprávění Maxi.
D’Shay přemýšlel na kolik se už vzchopila, aby unesla zprávu o smrti svého přítele. Nebyl si zdaleka jistý, že to zvládne, ale nechtěl, aby se to dozvěděla od někoho jiného.
„Miláčku, víš Bors….tvůj přítel Bors je mrtvý.“

„Bors? Mrtvý?“ nemohla tomu uvěřit. „Jak?“
Teď bylo na D’Shayovi, aby vylíčil vše, co se stalo. Zdálo se mu, že smrt Borse Maxi nezasáhla tolik, jak se bál. Při jeho vyprávění jen kývala hlavou a soustředila se na každé jeho slovo.
„Máš nějaký plán?“ zeptala se věcně, když skončil. Najednou věděla, že musí bojovat. Ztratila věrného přítele a nechtěla se po zbytek života strachovat, že ji někdo otráví nebo bodne dýku do zad. Ti muži byli schopni všeho a bylo třeba je zastavit. Do nitra se jí vkrádal ledový chlad.
Seděli spolu dlouho a šeptem zvažovali různé možnosti. Shodli se na tom, že by bylo dobré najít onu místnost v podzemí. Maxi si vzpomněla na oltář a kamenný stůl. V té místnosti se dělo mnoho špatného. Byla si tím jista, ale nevěděla, zda by sama cestu našla.
Další možností bylo, až pro ni přijde muž s maskou do salónku, mohl by ji D’Shay s pár věrnými muži sledovat, ale i to byl chatrný plán.
A pak Maxi napadlo ještě něco. … Členové rady by měli nechat odvézt své blízké na Catcastle, aby byli v bezpečí. Pak muž v masce ztratí největší zbraň. Předpokládala, že když jim přiblíží své zkušenosti, vzpomenou si na svůj strach a budou se ho chtít zbavit. Budou chtít bojovat. Bylo to velmi riskantní, neboť kdokoliv z nich mohl o dění na hradě zpravit muže v masce. Avšak kdyby se jim podařilo využít strachu rytířů ve svůj prospěch, mohli by zjistit daleko více o neznámých mužích. Mohli by se lépe připravit na boj s nimi. Chtěla mít vše co nejdříve za sebou. Bolestně se jí stýskalo po dětech a přála si jejich brzký návrat na Camelot.
Podívala se na D‘Shaye, který mlčel a přemýšlel.
„To by mohlo vyjít. Nebudou chtít. Bude to těžké, ale najdeme cestu, jak je přesvědčit. Lásko, stále vypadáš strašně. Odpočiň si ještě - zkus usnout.“ Rytíř políbil Maxi a jemně ji zatlačil do lůžka. Tase s úlevou schoulila pod deku a zavřela oči. D’Shay u ní ještě chvíli seděl, pak ale vstal a odešel spřádat plán na večer.