Authors´ Challenge - 1. díl - Lesní růže

Authors´ Challenge - 1. díl - Lesní růže

Anotace: I challenge odettka to continue! Více k tomuto malému projektu na Diskuzním fóru ve vzkazech (3.2.2009). Jinak s tou délkou kapitoly jsem se nechala trochu unést... Normálně stačí text 1-2 A4... dle uvážení a kondice každého. ;-)

„Elise! Elise!“ přiřítila se k malému dřevěnému domku drobná plavovláska s tvářemi zrůžovělými vzrušením a téměř bez dechu. Nohy měla bosé a umazané od bláta, z dlouhého copu, který ještě ráno vyhlížel přijatelně, se jí nyní draly prameny vlasů na všechny strany.
Bylo to ještě dítě, naivní a důvěřivé, tedy přinejmenším tak ji viděla její starší sestra, jež k ní tázavě vzhlédla od širokého záhonu zeleniny, který plela.
„Copak se přihodilo?“ zjišťovala s náznakem úsměvu na rtech. Předpokládala, že opět nalezla nějaké poraněné ptáče nebo králíčka a chce, aby šla s ní a ošetřila ho, jako to udělala už tolikrát předtím.
Využila tohoto ne zcela nevítaného vyrušení k tomu, aby na okamžik odložila motyčku a nenápadně se protáhla. Záda ji už neskutečně bolela od toho věčného hrbení, ale co naplat, někdo se musel postarat o to, aby měly co jíst. A Rose-Marie to rozhodně nebude, protože ta u ničeho nikdy dlouho nevydržela. Celé dny jen lítala po lese a ona jí to mlčky trpěla. Hřálo ji aspoň vědomí, že má svobodu, kterou ona nikdy nepoznala.
„Viděla jsem dva rytíře!“ oznamovala jí ta malá divoška dychtivě. „V brnění a na statných ořích! Přesně jako v těch příbězích, které mi vyprávíš před spaním!“
„Rytíře?!“ Elisabeth vyskočila na nohy a spěšně si otírala zašpiněné ruce do zástěry, jež měla uvázanou kolem útlého pasu přes prosté hnědé šaty. „Kde?“
V jejím hlase nezaznívalo žádné nadšení, spíše kvapem narůstající panika. Už přes rok tady žily v ústraní a za tu dobu k nim nezavítal jediný pocestný, ba ani bába, která by tu v lese sbírala dříví. A nyní tohle! Raději ani nechtěla domýšlet, co by si počala, kdyby to byli královi muži...
„Dole, u potoka!“ odpověděla Rose podle pravdy. Sestřin znepokojený výraz její radost z nenadálé návštěvy poněkud zchladil. „Copak je, Elise? Nevypadáš příliš potěšeně!“ vyčetla jí mírně.
„Jdi dovnitř, Rose-Marie, hned!“ nařídila jí sestra nesmlouvavě. „A nevycházej, dokud ti to nedovolím!“
„Ale Elise! Já je chci také vidět zblízka! Tohle mi přece nemůžeš udělat!“ protestovala Rose a tvářila se značně nazlobeně.
„Uvidíš je jindy! Teď mě poslechni!“ trvala Elisabeth na svém.
Rose na ni vrhla ještě poslední nevraživý pohled, než se neochotně přesunula do lehce chátrajícího domku. Kdysi to bývala lovecká chata, ale zřejmě na její existenci už všichni dávno zapomněli, neboť když ji objevily, sloužila akorát tak jako útočiště drobným zvířatům. Nyní se však zdálo, že se v tomhle ohledu hrubě zmýlily.
Elisabeth v duchu zaklela, když si uvědomila, že se Rose ve svém úleku docela opomněla přeptat, zda si jí ti muži povšimli. Možná, že ji raději ani neměla zahánět dovnitř, ale spíše jí přikázat, aby se skryla někde v lese. Teď tu byly obě dvě dokonale v pasti.
Mezi vzrostlými stromy totiž právě zahlédla ony rytíře, o kterých její sestra hovořila. Ve stříbrné zbroji a s přilbicemi na hlavách budili už takhle na dálku značný respekt. I když to by nejspíš budili i kdyby přicházeli pěšky a zcela neozbrojeni. Elisabeth nebyla natolik hloupá, aby byť jen na okamžik podlehla bláhové víře, že by je snad dokázala přemoci.
Na útěk již nebylo ani pomyšlení, neboť oba jezdci zamířili přímo k domu, měla akorát tak dostatek času k tomu, aby z truhly za dveřmi vylovila těžký obouruční meč a pak se odhodlaně postavila na horní schod v marné snaze působit i přes svůj necelý metr sedmdesát aspoň o něco vyšší.
„Jsem si naprosto jistý, že ta víla běžela tímhle směrem! Její stopy to ostatně potvrzují!“ pronesl jeden z těch rytířů s dychtivostí lovce, který sleduje svou kořist.
Elisabeth se téměř podlomila kolena. Nezdálo se příliš pravděpodobné, že by je ti muži nechali na pokoji, přinejmenším tenhle ne. Jeho tón prozrazoval vzrušení a hlad... a to se jí ani trochu nezamlouvalo.
„Byla to jen malá holka, André!“ namítl ten druhý s nádechem znechucení, který ovšem jeho společník naprosto ignoroval.
„A má být? Rozhodně vyhlížela mnohem lépe než-li ty ženštiny v Adaronu!“
„Nepřipadalo mi, že by ti jejich vzhled nějak vadil, když sis je vedl na pokoj...“
„Nu, jeden nesmí být příliš vybíravý, když je mimo domov. Ale to si teď hodlám patřičně vynahradit!“
„Myslíš snad někdy na něco jiného?!“
„To ano, na boj! A jak se zdá, tak si dnes budu moci dopřát obojího do sytosti!“ pronesl ten rytíř pobaveně a sundal si helmu. Jeho pichlavé oči se zabodly přímo do Elisabeth a tenké rty se mu zkroutily v nepěkném úsměvu.

André nemohl uvěřit svému štěstí.
Očima přímo hltal štíhlou dívku na schodech, které ani prostý oděv a šátek uvázaný přes vlasy nedokázaly zcela obrat o její nesporný půvab. Dával sice přednost plnějším a urozenějším dámám, ale tyhle venkovanky někdy dokázaly celkem příjemně překvapit. A on měl pocit, že tahle bude patřit mezi ně. Už jen kvůli tomu, s jakým sveřepým výrazem svírala obrovský meč. Zatím ho pouze opírala o podlahu a on pochyboval, že by ho vůbec dokázala uzvednout, i kdyby na tom závisel její život, ale stejně to vyžadovalo jistou dávku odvahy postavit se dvěma rytířům.
Buď to a nebo byla ta dívka šílená, což by také vysvětlovalo, proč tu žije tak odloučeně od ostatních. V jeho chlípných úmyslech však její duševní zdraví nehrálo žádnou roli, a proto se tím nijak netrápil. Pružně sklouzl z koně, jako kdyby v jeho sedle nestrávil několik hodin v kuse, a bez dalšího otálení si to namířil rovnou k ní.
Nepočítal však se svým bratrancem, který pobídl svého oře a postavil se mu přímo do cesty.
„Tak dost již toho nesmyslu!“ zvolal André nahněvaně.
Při pohledu na tu krasavici, jež před tím nuzným domem působila dojmem svěží růže pohozené v prachu, se mu stávaly nohavice nepříjemně těsnými a on netoužil po ničem jiném, než se co nejdříve zbavit všeho toho nepohodlného brnění a okusit, jestli je její kůže opravdu tak jemná, jak vypadá. Prohrábl si prsty kštici neposlušných plavých vlasů, jejíž po ramena dlouhé vlnité prameny mu co chvíli spadaly do tváře, zatvrzele obešel koně a opět pokračoval v cestě.
Elisabeth ho pozorovala se špatně skrývanými obavami. Když se k ní přiblížil natolik, že rozpoznala barvu jeho očí, sebrala veškerou svou sílu a výhružně proti němu namířila hrot meče.
„Už ani krok!“ varovala ho.
„Ale, ale... Venkovanka mi snad bude poroučet, co smím a nesmím?!“ opáčil André výsměšně a krátce se obrátil ke svému společníkovi, jestli to také považuje za tak výborný žert. „Děvče, mám tušení, že s tebou si dnes náramně užiji!“
„Ani dnes, ani jindy, pane!“ odsekla Elisabeth rázně. „A pokud nechcete poznat hněv mého manžela, pak se raději ihned kliďte odsud!“
André se zkoumavě rozhlédl kolem sebe, než své chrpově modré oči zabořil do těch Elisabethiných zelených. „Buď je tvůj manžel lenoch, kterému nevadí, že vám stavení padá na hlavu, a nebo si vymýšlíš! Ať tak či onak, beztak budeš mou!“
Aniž by uhnul pohledem, popošel o krok blíž a pak o další. „Ty mě nebodneš! Nemáš na to dostatek sil ani kuráže! Tak proč si to neusnadníš a nepodvolíš se mi?! Slibuji, že možná budu... něžnější!“ nabídl jí se smíchem, který jí naháněl husí kůži.
Nemohla říct, že by rytíř před ní nebyl pohledný, a podle toho, jak se nesl, si byl toho náležitě vědom, ale jeho neomalené způsoby jí ho zošklivily více, než kdyby měl tvář plnou hnisajících boláků. Raději trochu ustoupila, aby se zády mohla opřít o dveře.
„Zůstaňte, kde jste!“ vykřikla a k její nelibosti se jí hlas dost třásl.
„Ale kdepak...“
André k ní bleskurychle přiskočil, jako kdyby na sobě neměl několik kilogramů solidního kovu, a než se vůbec mohla pokusit ho udeřit mečem, vykroutil jí ho značně nešetrně z rukou. Tlumeně vykřikla bolestí a ten zvuk ho příjemně rozechvěl. Měl rád podobný křik...
Aniž by si sundal plátové rukavice, popadl ji pod krkem a přimáčknul ji hrubě ke zdi. „Už se vzdáváš?!“ domáhal se její kapitulace neúprosně.
Elisabeth zoufale bojovala, ale proti jeho brutální síle neměla žádnou šanci. Navíc se jí díky nedostatku vzduchu začínaly dělat mžitky před očima a svaly jí kvapem ochabovaly. Přesto se odmítala podvolit.
„Dost!“ ozval se za nimi znenadání hlas toho druhého muže. I on už mezitím sesednul z koně a sundal si přilbici, a tak Elisabeth neuniklo, že si svého druha prohlíží se značným opovržením. „Snad si nemyslíš, že budu něčemu takovému jen tak přihlížet!“
„To by mě ani ve snu nenapadlo, bratranče!“ zasmál se André. „Hádal jsem, že se budeš chtít přidat...“
Pohlédl zpátky na svou zajatkyni, která už byla ve tváři docela zsinalá a jejíž rty mezitím získaly nezdravý modravý odstín. „Už jsi někdy byla se dvěma muži najednou, holubičko?“ otázal se jí oplzle a trochu s ní zatřásl, aby ji probral. „Pokládej si za čest, že můžeš posloužit někomu s královskou krví!“
Tuto poznámku však už Elisabeth naštěstí neslyšela, neboť ji i přes Andrého starostlivou péči zachvátily těžké mdloby.
Autor Nienna, 04.02.2009
Přečteno 493x
Tipy 31
Poslední tipující: Darwin, Mirime, Sára555, Ulri, Zdeněk Farkaš, Nergal, Tezia Raven, Koskenkorva, saddova, hermiona_black
ikonkaKomentáře (17)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Hezke, hezke..nemam co vytknout :)

10.02.2009 13:46:00 | Nergal

Co by... něco mezi vetřelcem a plivníkem... to bude mazel ;-D A nebo mazec?

06.02.2009 23:03:00 | Nienna

Začíná to teda hezky, jsem zvědavá, co se vám z toho "vejce" nakonec vyklube :)

05.02.2009 21:48:00 | Koskenkorva

hmhmhm, pekneee,... jsem zvedava na tu druhou :)

05.02.2009 20:26:00 | saddova

Kes: mafiánko :-P =)

05.02.2009 13:00:00 | Alex Foster

Navíc, jak už jsem jednou psala, jde spíš o zábavu než stvoření nějakého geniálního díla (i když tomu se taky určitě nebráníme, ne? ;-) ).
A aspoň se tu i trochu lépe mezi sebou poznáme.

05.02.2009 12:41:00 | Nienna

Tady se každý tváří utrápeně a pak určitě napíše skvělý pokráčko, já tomu věřím! A už jsem moc zvědavá, co nám z toho v závěru vyleze :-)

05.02.2009 12:39:00 | Nienna

Alex: Nemachruj. Znám Tvýho prince na bílém koni. Hlavně to nevzdávej předem.

Nienna: jsem zvědavá, jakou laťku nastaví Odett a kdy na mě přijde řada.

Nuže do toho. Držte si klobouky, jedeme z kopce :)

05.02.2009 11:53:00 | Kes

Nienna, Kes: mám takový pocit, že bych taky nejradši zmáčkla backspace :-D je to vážně pěkně rozehrátý a vymyšlený, ale já na to prostě nestačím :-D

05.02.2009 11:18:00 | Alex Foster

Kes: proč zpátečku? naopak... plnou parou vpřed! :-D

04.02.2009 20:07:00 | Nienna

na tohle navazovat to ma fakt tezky :D sem si vzpomela jak jsme tak vypravely pribeh s kamardkou ze srandy... no,sem zvedava :D
PS: nasla sem ankou knizku nekonecne pribehy, kde se taky vybira co udela dal.

04.02.2009 15:31:00 | Tammy

Ehm - jak se v tomhle vlaku řadí zpátečka??? :o/

04.02.2009 14:58:00 | Kes

Na každého jednou dojde... ;-)

04.02.2009 10:10:00 | Nienna

Thanks, Kes :-)
A neboj, taky na tebe dojde...

04.02.2009 09:53:00 | odettka

Díky! :-)

04.02.2009 09:45:00 | Nienna

Good luck Odett :)

04.02.2009 09:43:00 | Kes

A na tohle mám jako navazovat? Kruci, vysoko nasazená laťka... Mňo, něco s tím uděláme ;-)
Jinak krása, líp jsi to rozehrát nemohla :-)

04.02.2009 08:35:00 | odettka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter