Autors´ chalenge VIII - Léčitelka

Autors´ chalenge VIII - Léčitelka

Anotace: I chalenge to Hermiona_Black. Trvalo mi to, ale nakonec jsem se až nečekaně rozepsala. Jen neumím latinsky, tak tentokrát to bude o něco míň učené:-)

„Rose-Marie!“ pronikl do jejích představ Rhainův hlas, a vize se v tu ránu rozplynula. Otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala. Už dlouho se nestalo, aby se probudila na zemi pod širým nebem.
„Rose-Marie, jsi v pořádku?“ Rhain konečně doběhl až k ní.
„Ano, já...usnula jsem tady,“ zavrtěla hlavou, sama překvapená nelogičností svého chování. Vybavila si několik posledních okamžiků. „Vzkažte mojí sestře, co se zde událo,“ opravdu něco takového řekla?

„Byla jsi pryč déle než hodinu, dostal jsem strach, zvlášť když jsi předtím byla tak rozrušená.“
Místo odpovědi jen přikývla. Opravdu to byla hodina? Zdálo se jí, že sotva zavřela oči.
„Pojď, vrátíme se, už musíš být prochladlá,“ starostlivě jí pomohl zvednout se na nohy. Možná měl pravdu, ruce měla studené jak led, téměř bez citu. Ale jinak chlad nepociťovala. Pomalým krokem se vydali zpět do paláce. Zavedl ji až do její komnaty.
„Máš šaty celé umazané, pokud se budeš chtít vrátit na oslavu, měla by ses převléct. Ale pochopím, když se dnes rozhodneš raději odpočívat. Můžu k tobě i někoho zavolat, rád bych se přesvědčil, že jsi opravdu v pořádku.“
Zavrtěla hlavou. „To není potřeba, převléknu se, a přijdu za tebou.“ Necítila se unavená. Jen zmatená.

Rhain seděl na svém čestném místě, a naoko zaujatě sledoval dění v aréně. V duchu ale místo toho počítal čas. Nebude mít klid, než k němu Rose-Marie nepřijde. Říkala, že usnula, ale co to bylo za nápad spát na zemi? A hlavně, už z dálky viděl, že to nebyl obyčejný spánek. Třásla se, jako v nějaké křeči. A její výraz, když ji vzbudil, tak zmatený, jako by v první chvíli ani nevěděla, kdo je...

Ještě než se vrátil z její komnaty sem, zašel se optat léčitelů na Veritas. Stále se neprobudila. Přikázal jim, ať ho informují okamžitě, jak se tak stane. Teď už litoval své zvědavosti, měl se prostě jen postarat o to, aby se bezpečně dostala domů. Ale čas se nedal vzít zpátky. A tak si umínil, že jen co se ta dívka probudí, bude si s ní muset promluvit znovu. A tentokrát o samotě.

Lid zaburácel obdivem nad konáním jednoho z rytířů. Ač nevěděl pořádně čemu, zatleskal také. Zvedl hlavu, a postřehl blížící se Rose-Marii.

Stále byla bledá. Výrazné vínově červené šaty, které si oblékla místo těch zničených s její pletí vyloženě kontrastovaly. Usmívala se, ale v jejích očích četl stále ten zmatek a neklid.
A nově také strach.
Sledoval ji celou dobu, dokud se neposadila vedle něj. Opětovala mu pohled jen krátce, než se zahleděla do arény. Napodobil ji. Tleskal spolu s ostatními, smál se, když se smál dav. Ale v hlavě měl spoustu jiných myšlenek.

„Rozuměl jsi jejím slovům?“ promluvila, až když se dnešní program pomalu chýlil ke konci.
Přikývl. Ač by raději zalhal, aby se nevyptávala dál.
„Co říkala?“
„Mluvila zmateně. Věci, které nejsou pravda,“ pokusil se ji odradit od otázek. Nechtěl, aby znala význam jejích slov.
„Řekni mi to přesně. Prosím. Myslím, že to bylo důležité,“ zadívala se na něj, tak naléhavě, přesvědčivě, ale přesto nechtěl ustoupit.
„Dnes ne, Rose-Marie. Jsi příliš rozrušená,“ odvětil trochu příkřeji, než chtěl. Ale nemohl její žádosti vyhovět. Ne dřív, než bude sám vědět víc.
Vzdorovitě se od něj odvrátila. Věděl, že udělá všechno, co bude moct, aby odhalila význam těch slov. Znal její odhodlání, i to, že ji není radno podceňovat. Musel si pospíšit.

***

První věc, kterou udělal poté, co to ubohé zmatené dítě odvezl pryč bylo, že se snažil zjistit, proč vlastně ty dvě sestry žily tak v ústraní. Malá Rose-Marie se vzpamatovávala z hrůzného zážitku, a on jezdil po okolních vesnicích a vyptával se.
Snad nikdy nezažil takovou strohost, nehledě na to, co nabízel, lidé odmítali mluvit. Stačilo říct jejich jméno, a zavírali před ním dveře. V jejich tvářích viděl většinou strach.
Jen v očích jednoho starého muže se krátce před tím, než ho odmítl, objevili slzy. V tu chvíli věděl, že našel, co hledal.

Bušil na jeho dveře ještě dlouho, ale muž neotvíral. Samozřejmě, bylo by lehké dostat se dovnitř násilím, ale čeho by tím dosáhl? Potřeboval jeho důvěru. To aby s ním mluvil. A to získat nedokázal.

A tak změnil taktiku. O něm už lidé mluvili ochotněji. Znali ho všichni, ale nikdo ne příliš dlouho. Přistěhoval se do této vesnice před třinácti lety, a postupně získal slušnou pověst jako výtečný kovář. Byl ale uzavřený a s nikým se nechtěl moc bavit.
Pochopil,že všichni věděli, proč vlastně utekl z místa, kde žil dřív. Co ví ve vsi jeden, vědí všichni. Ale právě jen ten jeden byl ochotný říct to jemu.

Ta informace jej přišla hodně draho.

Starý muž měl sestru. Lidovou léčitelku. Jednu z těch bohem obdařených žen, která pomáhala navzdory strachu a nenávisti, kterou tím budila ve svém okolí. Byla talentovaná, dokázala pomoct i ve chvílích, kdy by se jiné snažily už jen zmírnit bolest. Někteří ji za to chovali v úctě, ale většina ji proto nenáviděla jen o to víc
.
Jak už to bývá, takto nadaná dívka nedokázala najít manžela. Vzít si ji by znamenalo uvrhnout se v nemilost. Ale přesto se jí narodilo dítě. Musel ji chránit, aby jí neublížili. Skrývat ji. Skrývat před tou vzrůstající nenávistí i sebe samotného. Lidé volali po trestu. Byla čarodějnice, a proto to dítě muselo být ďáblovo.

Dlouho nikdo nevyhledával její pomoc.

Ale čas plynul, nemocí neubývalo, a její talent byl stále potřebný. Ve strachu ze smrti nebo ze ztráty blízkého lidé postupně zapomínali na svou nenávist, a čím dál častěji k ní někdo opět zašel se zoufalou prosbou. A ona pomáhala.

Skoro by se dalo říct, že všechno bylo jako dřív. Ale to nebyla pravda. Změnila se. Zůstaly jí šrámy na duši, a i když pomáhala i těm, kteří na ni před nedávnem přivolávali smrt, všichni věděli, že je jiná, než předtím.
Že jim tak docela neodpustila.

Míjel rok za rokem a její malá dcerka rostla. Vesničané před ní přestávali utíkat, někdy si dokonce směla hrát s jejich dětmi. Nevypadala jako ďábel, a už vůbec se tak nechovala.
Zdálo se, že by všechno mohlo šťastně skončit.

Jenže poté léčitelka otěhotněla podruhé. A tentokrát to bylo jiné než předtím. Lidé už s ní byli natolik sžití, že by tuto událost snad přešli bez větších komentářů, ale něco se stalo uvnitř jí samotné.

Odmítla poskytnout pomoc. Jednou, podruhé, a pak někoho, kdo byl neodbytný, dokonce proklela.

Samozřejmě, že ve vesnici dostali strach.
Autor Swimmy, 24.02.2009
Přečteno 427x
Tipy 23
Poslední tipující: Darwin, Kes, jjaannee, Alan Black, denebrin, Tammy, Tezia Raven, Anewue, Alex Foster, Nienna
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

Další část už asi není... že? :D :)

27.05.2019 22:55:47 | misulevals

Moc zjímavý, sem zvědavá jaké pokračování tomu dáte :)

26.02.2009 21:10:00 | Tammy

Moc se ti to povedlo, konečně to dostává nějaký směr.

25.02.2009 06:46:00 | denebrin

Jj... krásně sis s tím zmateným předchozím dílem pohrála. Smekám a přidávám ST.

24.02.2009 21:06:00 | Anewue

Vážně povedené! :-) A oceňuji i to, že se tam "vyčistily" některé nesrovnalosti.

24.02.2009 20:50:00 | Nienna

A safra...

24.02.2009 20:24:00 | hermiona_black

přesně tak, té chybějící latiny vůbec není škoda, tenhle díl byl po dlouhé době nejčtivější :-)

24.02.2009 20:13:00 | Alex Foster

Smekám, nádherný dílek :-)
Už jsem mooc zvědavá, kam se děj posune s hermionou...

24.02.2009 17:54:00 | odettka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter