Poddaná (4.část)

Anotace: ...

Sbírka: Poddaná

4. část




Svezla jsem se na podlahu před jeho pokojem a začala brečet. Takové ponížení. Ještě že to nikdo neviděl. Najednou jsem nad sebou uviděla siluetu a vedle sebe vysoké jezdecké boty. Utřela jsem si slzy a bála se otočit a podívat se kdo to nade mnou stojí. Boty kleply o sebe, jakoby si ten dotyčný myslel, že snad spím. Bylo jasné, že ten dotyčný je muž. Vzala jsem všechnu svou odvahu a zvedla zrak. Po těle mi přejela vlna děsu. Muž nade mnou nebyl nikdo jiný nežli ten násilník Alexandr.
Chvíli jsme oba mlčeli a já přemýšlela jak se chovat. Nikdo kdo by mě zachránil, poblíž nebyl. Takže utíkat bylo zbytečné. Za dveřmi byl Erik, ale co když byl ještě nahý. To jsem nechtěla riskovat, ale být zbavena panenství tady na chodbě by bylo jistě o dost horší. „Dobrý večer, pane. Jaká byla cesta?“ Pokusila jsem se v dobrém. Chvíli na mě koukal s neutrálním výrazem, ale pak se podivně rozhlédl. A jéje už je to tu zase. Zase ty jiskry v očích. MÁM STRACH, že se mně chce znovu pokusit znásilnit. „Dobrý večer, Melanie. Cesta byla velmi únavná, ostatně jako vždy. Můžete říci bratrovi, že jsem již zde. Ať za mnou přijde do pokoje!“ To bylo velmi podezřelé ani si na mě nic nezkusil a už odchází. Tet jsem však nad tím neměla čas přemýšlet.
Znovu budu muset do pokoje k Erikovi. Ach bože pomoz mi. Raději tam půjdu až za chvíli, kdyby ještě nebyl oblečený… Sama jsem se došla upravit do své komnaty. Učesala jsem si vlasy, a dokonce jsem si i udělala jednoduchý výčes. Sundala si špinavou zástěru a očistila šaty. Na krk jsem si navlékla svůj zlatý řetízek, a pak mi to došlo. Co to vlastně dělám? Vždyť já se chci vlastně Erikovi líbit! Tím náhlím rozrušením jsem upustila svou sponu, ale nesbírala jsem jí. Raději jsem od toho upustila a vyšla směrem k Erikovu pokoji. Vyděšeně jsem zaklepala, a pak ještě jednou, ale Erik zde očividně nepřebýval. Kde by mohl být? Alespoň to znamenalo, že není nahý. Vyšla jsem tedy ven ke kapli, tam jsem ho také nenašla. Vyšla jsem tedy do zahrady a začala ho hledat i tam. Najednou se za mnou ozvalo: „Přijímáte?“ Než jsem se stihla otočit tak se mi před očima objevila rudá růže. Och ne, pokud se nemýlím, tak za mnou stojí Erik.
Prudce jsem se otočila. „Eriku, to nemohu, já…“ „Tiše Melanie.“ Bylo to velmi nečekané. Uchopil mě za ramena a přitáhl si mě k sobě. „Ničeho se nebojte.“Erik nechal svá slova doznít ve větru a přiblížil se ke mně sví my rty. Neměla jsem sílu se bránit, vlastně jsem ani nechtěla. Potom jsme se dlouze políbili, nejdřív jemně, ale potom velmi vášnivě. Před mým hříchem už nebylo úniku.