Revoluce a svoboda I.část

Anotace: Trilogie o Alexeji Navarovovi, revolucionáři, komisaři Rudé armády, bojovníkovi v občanské válce jež si prošel peklem, potkal mnoho osobností a nakonec skončil v lágru daleko na východní Sibiři. První část se odehrává na ukrajinské frontě v roce 1918.

Nevešlo se do anotace: Trilogie je dost faktografická. Nejsem komunista, jen jsem se rozhodl napsat něco z pohledu komunisty.

Revoluce a svoboda…
16.prosinec 1918, 10:00, vesnička Majak, jihovýchodní Ukrajina, -9 stupňů celsia.
Stál jsem na schodech u jednoho rozbořeného domu, přes rameno pušku Mosin-Nagant 1891 s bajonetem, za opaskem revolver Nagant 1895 a kolem krku brašnu s třemi granáty. Má uniforma se skládala vysokých černých vojenských holinek, v nichž jsem měl zastrčené nohavice béžových tlustých zimních vojenských kalhot, béžový zapnutý kabát, který byl držen koženým opaskem, náramenní řemen připevněný k opasku a starou špinavou vojenskou brigadýrku řadového vojáka.
„To snad není možný!“vykřikl vztekle přerostlý rudoarmějec Sergej, který společně s menším, podsaditým a obtloustlým Pavlem a „dlouhánem“ Antonem hrál karty. Já sledoval střídavě horizont na západě a bandu těch cvoků, ale taky dobrých přátel a soudruhů. Vytáhl jsem cigaretu z malého pouzdra jež jsem měl v kapse a zapálil si ji. Nebe bylo nádherně modré, nikde ani mráček a všude klid. Uprostřed vesnice plál oheň, který udržoval jeden z rudých námořníků, Nikolaj Raskolnikov… muž atletické postavy, s hustým černým plnovousem a krátce střiženými černými vlasy. Na sobě měl pro zimu upravenou námořnickou uniformu složenou z černých holinek, tmavě modrých vycpaných kalhot, námořnického trika a na něm tlusté tmavě modré bundy, rudé pásky na ruce a námořní brigadýrky. Byl to můj dobrý známý. Znal jsem ho v podstatě už od dětství. Vyrůstali jsme ve stejné vesnici a po základní škole se naše cesty rozdělili.
Vesnička v níž jsme byli… no bylo to spíše několik domků, celkem 7 již opuštěných domků, se po dvou dnech „naší vlády“ stala menší pevností. Vesničané ji opustili poté co sem vtrhla bílá armáda a začala rabovat. Před třemi dny jsme vyhnali bělogvardějce a zřídili tu menší vojenskou základnu. Bylo nás tam celkem 15. Já, tamti tři hráči a dalších pět jež dříve byli příslušníky rudé gardy a nyní rudoarmějci. Zbylých šest dříve byli černomořští rudí námořníci, nyní převeleni k našemu 104.Revolučnímu oddílu.
Podílel jsem se na vzniku rudých gard v mých 26letech, stejně tak jsem se podílel jako velitel rudých gard na organizaci červencové demonstrace. Po říjnové sociální revoluci jsem se rychle vyšvihl, až na pozici nižšího vojenského komisaře a zástupce vrchního velitele 104.Revolučního pluku, komisaře Anatolije Stěpanského.
Ve vesničce nyní byli naházené bedny se zbraněmi a municí, několik malých stanů, barikády ze dřeva a cihel a ve vypálených domech a na barikádách rozmístěné kulomety MAXIM 1910. Naše pozice byla důležitá, protože jsme se nacházeli na vyvýšené plošině odkud jsme mohli dobře pozorovat bělogvardějská monarchistická prasátka a ukrajinské nacionalisty.
Posledních několik hodin ani ň, všude „mrtvo“. Jen malé obláčky létali po nebi a čas od časů zatemnili slunce.
„Soudruhu komisaři…“ohlásil se Dimitrij Petrjulenko, jeden z bývalých rudých gardistů a nyní rudoarmějců.
„Soudruhu…“
„Jak dlouho tady ještě budeme hlídkovat? Kdy nás vystřídají?“tázal se.
„Během 24-36 hodin sem dorazí příslušníci 45.Oddílů, 3.Lotyšského rudého pluku… vystřídají nás a my se připojíme k jednotkám bojujícím proti ukrajinské lidové armádě…“
„Možná jo… možná ne…“vypadlo z Dimitrije Nikolajeviče Arkadova, jednoho z našich kulometčíků. Stál u kulometu, který byl opřený na západní barikádě.
„Co se děje?“zeptal jsem se a seskočil ze schodů k barikádě.
„Lidovci…“vypadlo z Dimitrije.
Vytáhl jsem dalekohled a sledoval horizont. Skutečně k nám mířili asi dva tucty pěšáků a 10 koní ukrajinské Lidové armády.
„To bude dost ostrý…“řekl jsem a sundal si ze zad pušku.
„VŠICHNI NA BARIKÁDY!“vykřikl jsem a také skočil k barikádám. Nabil jsem pušku a začal mířit. Vojáci ULA od nás byli vzdáleni asi 500 metrů, vynořili se z jednoho malého lesíka… a šli, respektive jeli přímo proti nám. Příslušníci ULA nosily celkem vysoké brigadýrky, černé vojenské kabáty, béžové kalhoty, vojenské holinky a jako výzbroj používali pušky Mosin-Nagant a Fedorov Avtomat.
„Ke kulometům!“nařídil jsem a kulometčíci nabili maximy.
„ZA REPUBLIKU! ZA REVOLUCI!“zakřičel jsem z plna plic a když se lidový vojáci dostali, až na sto padesát metrů od nás zahájili jsme na ně palbu. Nejlehčí bylo sundat jezdce. To byli cíle jak vrata.
První dva výstřely z mé pušky letěli mimo, ale třetím jsem trefil jednoho z jezdců do břicha. Nevím kam přesně, ale chytil se za břicho a spadl z koně.
Kulometčíci zkosili dva další jezdce a rudí námořníci čtyři.
„Přineste devítku!“zavelel jsem a dva soudruzi skočili do jednoho z vypálených domů, který byl nyní našim skladištěm zbraní a munice a přitáhli lehký minomet GR. Začali zaměřovat postupující ukrajinskou pěchotu. Vojáci byli totiž blízko u sebe a tak byli skvělým terčem pro nějaký granát, dělo nebo minomet.
Vystřelil jsem další kulku a tentokrát již jako zbloudilá, zasáhla jednoho z pěšáků.
„Hotovo, soudruhu komisaři!“vykřikl minometčík Alexej.
„Vystřelte!“rozkázal jsem a za vteřinku mi nad hlavou proletěl náboj do minometu a po pár vteřinách dopadl přímo mezi vojáky. Výbuch zabil minimálně 10 vojáků a dalších 5 těžce zranil. Jezdci a zbytek pěšáků se dal na ústup.
„Soudruhu komisaři, co se zraněnými?“zeptal se Alexej.
„Kolik máme zásob zdravotnického materiálu?“tázal jsem se nyní.
„No, dost na postarání se o 150 lehce nebo středně zraněných mužů. Ale tito muži jsou těžce ranění…“odpověděl zdravotník Besrukov.
„Stejně se o ně postaráme, ať vědí, že nejsme žádní ďáblové…“nařídil jsem a rudí námořníci šli přinést raněné ukrajinské vojáky.
Během deseti minut je přinesli a naši zdravotníci, Besrukov a Stěpanov se jim začali věnovat. Dva námořníci jim pomohli.
„Chci je pak vyslechnout…“řekl jsem svému zástupci, Kovalčukovi.
„A dejte jim najíst a napít…“dodal jsem ještě a odešel vystřídat Nikolaje, na hlídce. Ostatní mezitím zkontrolovali jestli jsou vůbec nějaké škody… nic.
Šlo o téměř sebevražedný útok.

17:00, provizorní „nemocnice“, -4 stupně celsia.
Vešel jsem do jednoho ze zničených domů, kde jsme zřídili provizorní polní nemocnici. Ve vnitř bylo několik rozvrzaných postelí vycpaných slámou, olejové lampy, dva zkrvavené svázané pytle, nějaké lékařské materiály a pušky a nábojnice. I v této „nemocnici“ byl ohýnek. Byla to jediná šance, aby zranění nezemřeli na komplikace jako je chřipka, či dokonce zápal plic.
„Jak to vypadá?“zeptal jsem se Besrukova. Ten měl nyní na sobě bílou zástěru, celou od krve.
„Dva z nich zemřeli. Nemohl jsem nic dělat. Další zemře asi brzy. Zbylý dva jsou na tom lépe. Zavedl jsem jim podpůrnou léčbu, zbytek je na nich… musíme se modlit, aby to přežili…“
„Žádné modlení… modlí se jen hlupáci!“vyhrkl jsem, až se Besrukov lekl.
Přišel jsem k zraněným a prohlédl jsem si je.
„Jsou to mladí kluci. Musím jím být maximálně 18 let…“pronesl jsem.
„Dobrovolníci?“
„Možná dobrovolci, možná odvedenci… je to různé… který je ten, kterému nedáváte naděje?“zeptal jsem se a Besrukov ukázal na nejvíce zakrváceného a v bolestech úpícího vojáčka.
Odešel jsem pryč a rozkázal Nikolajovi, aby odnesl toho kluka za vesnici a zastřelil. Chtěl jsem mu zkrátit utrpení. Nikolaj tak učinil ještě s pomocí Stěpanova. Zároveň ho hned pohřbili.
„Co se to vůbec děje za šílenství?“zeptal se mě Nikola, když jsem s ním stál před barákem.
„Chtěli jsme nový a lepší svět… a bílí generálové nás bouchli přes prsty… však mi to těm hyenám vrátíme…pohřběte i ty druhé dva mrtvé… zatímco umírá mnoho lidí jež by si zasluhovali život a štěstí, mnoho zločinců a grázlů si žije jako prasata v žitě…“řekl jsem a vrátil se do nemocnice.

Kolem 8.hodiny večerní se méně zraněný ukrajinský voják, který vypadal asi na 16 let, začal probírat a rozkoukávat kde je.
„Nemusíš se bát, soudruhu…“řekl jsem přátelsky a posadil se na rozvrzanou dřevěnou židli vedle postele. Kluk byl k smrti vyděšený.
„Nezabíjejte mě prosím…“vyjekl s hrůzou.
„Neboj se. Kdybych tě chtěl zabít tak už se ani neprobereš. Jsem rudý komisař Alexej Navarov, dříve jsem byl dělníkem ve sklárnách, poté rudogvardějcem a nyní rudoarmejským komisařem…“představil jsem se.
„Já jsem Nikita Poloněnko, příslušník 14.střeleckého regimentu, 1.záporožské divize Ukrajinské národní lidové armády…“představil se.
„Kolik ti je?“zeptal jsem se.
„16 a 4 měsíce…“
„Jsi dobrovolec nebo tě odvlekli…“
„Já jsem dobrovolník, tedy spíše mě sem dotáhl mí staří rodiče, prý mám bránit svatou Rus, před bezbožným bolševismem… když jsem vstoupil do UNLA tak na mě hned zase vybafli, že Rusko je špatné a že Ukrajina musí být svobodná, pak že Němci jsou správní… nechápal jsem ten bordel… prostě jsem bojoval…“řekl vyčerpaně.
„Besrukove, přines nějakou vodu a jídlo…“nařídil jsem a Besrukov došel pro část našich zásob.
„Nemáme toho moc, ale musíš se najíst. Jsi mladý kluk, nemáš bojovat v této šílené válce… tebe a tvého kamaráda, který ještě je v bezvědomí odveze příští vlak z nejbližší zastávky někam do vnitrozemí. Nebo se budeš moci vrátit k UNLA. Či prostě dezertovat…“
„Za co vlastně bojujete… vy… soudruzi?“zeptal se nejistě.
„To je složité. Chceme novou a lepší společnost. Revoluce je jediná možnost jak jí dosáhnout, rozmetali jsme báťušku cara, rozmetali jsme Prozatímní vládu a rozmetáme i proti-revoluční síly… chceme svobodný a spravedlivý svět, svět kde jeden člověk nebude vlastnit druhého… to chceme… svět kde se lidé nebudou nenávidět kvůli národnosti a ani kvůli náboženství…“
„Vy tomu říkáte… socialismus nebo tak nějak?“
„Ano, socialismus. My jsme socialističtí vojáci…“řekl jsem s úsměvem a Besrukov přinesl chleba s pár plátky salámu a jakž takž čistý hrnek s vodou.
Nikita okamžitě snědl chleba, salám a kopl do sebe hrnek vody.
„Jak dlouho si nejedl?“zeptal jsem se.
„Asi dva dny…UNLA má dostatek zásob potravin, ale nedokáže je pořádně rozesílat… naše jednotka byla zásobena naposledy před týdnem… přežívali jsme z toho co jsme měli…“řekl zoufale.
„A jaká je situace v Ukrajinské lidové republice?“tázal se Besrukov.
„No. Rolníci nevědí co se bude dít dál. Neví jestli jim statkáři znova nevezmou majetek… neví jestli je bolševici nebudou vydírat nějakými těmi svými dávkami… podporují jen ULR. ULR podporuje je a oni podporují ULR. Tak jsem to aspoň pochopil. Ale přesto, bělogvardějští vojáci vypálili už spoustu rolnických statků a zabili přes 200 rolníků… co jsem slyšel…“
Najednou se ozval dusot kopyt nějakého koně. Vstal jsem, popadl pušku a vyběhl ven. Už byla dost tma, takže jsme viděli jen louč dotyčného jezdce, který k nám přijel z východních oblastí ovládaných Rudou armádou.
„Soudruzi, čest práci!“vykřikl jezdec. Byl to příslušník 1.Jízdní armády Semjona Budonného.
„Zdravím… co se děje?“zeptal jsem se.
„Vy jste komisař?“
„Ano…“
„Lotyšská pěchota nedorazí…“
„Jak to?“
„Moskva potřebuje další posily na zajištění situace. Jegorov vydal rozkaz, aby se všechny jednotky poblíž jihovýchodní hranice ULR stáhli na východ k andrejevské pevnosti. Všechny jednotky mají posílit andrejevskou pevnost…“
„Co?“zeptal se Nikolaj.
„Generál Anton Děnikin se chystá poslat 7 500 svých elitních vojáků s podporou dělostřelců a jezdectva proti pevnosti. Pokud andrejevská pevnost padne, víte co to znamená?!“
„Bělogvardějci budou mít volnou cestu k Doněcku… chápeme…“řekl jsem.
„Pomůžu vám sbalit…“dodal jezdec a seskočil z koně.
„Kdy má proběhnout útok?“tázal jsem se, když jsme šli směrem k nemocnici.
„Za dva dny, kolem 10:00 vyrazí pozemní síly a udeří proti pevnosti…“odpověděl jezdec a vešli jsme do nemocnice. Tam se již probral i druhý ukrajinský mladík a vyprávěl si s prvním o tom co se děje.
„Kdo jsou to?“tázal se překvapeně rudý jezdec.
„Dva bývalý příslušníci ukrajinské národní lidové armády. Ukrajinští velitelé je poslali do sebevražedného útoku…“
„No jo… nevíte jestli by se k nám přidali?“tázal se tišeji jezdec.
„Netuším, ale klidně se zeptám. Zatím se posaďte a najezte…“
„Děkuji, soudruhu…“
Přišel jsem k mladíkům.
„Ah, tohle je rudý komisař Alexej Navarov, tohle je Andrej Koschický, před dvěma dny mi zachránil život… řekl jsem mu vše co jste mi říkal… co se děje? Kdo je to?“
„To, je příslušník rudé jízdy, přišel nás informovat, že se naše jednotky stahují na východ, do andrejevské pevnosti Rudé armády…“
„Aha a co bude s námi?“zeptal se Andrej.
„Máte tři možnosti. Vrátit se k UNLA, zůstat zde a potažmo dezertovat a doufat, že vás nikdo nenajde, nebo jet s námi, pomoci nám s obranou, ať již palbou či jen donášením zbraní, munice a podobně a pak bychom vás odvezli kam byste chtěli…“
„No. Myslím, že poslední možnost je vzhledem k našemu stavu nejlepší asi trojka…“
„UNLA by vás zastřelili jako zrádce a bolševické agenty… pokud byste dezertovali měl by každý právo vás zastřelit nebo zajmout… my se o vás postaráme…“řekl jsem přátelsky, abych je uklidnil.
„Měli bychom pomalu začít balit…“řekl od jedení chleba ze sýrem a šunkou onen rudý kavalerista.
„Přátelé, odpočiňme si. Ráno v 5 budeme vstávat…“řekl jsem a ostatní přikývli.

17.prosince 1918, 4:50 ráno, nemocnice, -2 stupně celsia.
Nikolaj celou noc probděl, aby udržoval oheň v té pastoušce. A navíc nás měl probudit. Za to se mohl přes den prospat, až dorazíme do andrejevské pevnosti.
Nikolaj vstal ze země, kde si u ohně ohříval zkřehlé prsty a začal do nás surově kopat, aby nás vzbudil.
„Dělejte!“vykřikl. Pak popadl svoje rukavice a vyšel ven, aby začal balit naše věci. Ještě jednou pak svojí puškou zabouchal na zeď domku. Radši jsme vstali. Oblékl jsem si uniformu a místo brigadýrky jsem si vzal kožešinovou čepici, ušanku. Ukrajinským mladíkům jsme rozdali teplejší oblečení.
„Pomůžeme vám…“řekl Nikita.
„Ne, musíte ležet, ještě jste ranění. Jakmile naložíme věci, dojdeme pro vás, venku je zima, tak ať zbytečně nemrznete…“nařídil jsem.
Všude byla tma. Nikolaj venku mezitím zapálil louče, které částečně osvětlili naši vesničku.
Já, Alexej Konstantinovič, Pavel, Anton a Sergej jsme vyšli z nemocnice.
„Alexeji Konstantinoviči… Pavle, naložte minomet…“nařídil jsem.
„Antone, Sergeji, pojďte se mnou, naložíme pušky a další zbraně…“rozkázal jsem poté.
„Ano, soudruhu komisaři!“řekli společně všichni čtyři a vydali jsme se popadnout bedny se zbraněmi.

7:10, -12 stupňů celsia, výjezd z vesnice.
Stál jsem na cestě vedoucí na východ a sledoval pomalu, ale nejistě vycházející slunce. Za mnou byli tři dostavníky. Jeden s kulometem, který měl chránit náš malý konvoj. Další se zásobami potravin, zbraní a munice a poslední se zbytkem soudruhů.
PRÁSK!
Ozval se strašlivý výbuch. Dělostřelecký granát z nějakého lehkého děla dopadl hned za západní konec vesnice. Otočil jsem se a dalekohledem sledoval odkud ten výstřel šel. Na horizontu jsem zpozoroval dělostřeleckou baterii UNLA a několik tuctů pěšáků…
„Pryč!“vykřikl jsem a naskočil na dostavník s kulometem. Zasedl jsem ke kulometu a s Nikolajem jsme zahájili palbu, téměř naslepo, proti ukrajinským vojákům… Besrukov a Nikolaj mezitím pomohli Nikitovi a Andrejovi dostat se do dostavníku.
„Můžeme!“řekl po chvilce a ozval se další výstřel. Tentokrát byli ukrajinští dělostřelci přesnější a zasáhli naši starou nemocnici. Kus kamene a dřev dopadli i na nás, ale nic hrozného se nám nestalo. Za to naše koně se splašili a vydali se rychlým klusem pryč.
„Soudruhu komisaři… nepřátelská jízda!“vykřikl Anton, který se mnou obsluhoval kulomet typu M1917 Browning Machine Gun, který rudí námořníci ukořistili dohodovým vojákům a nyní byl nainstalován v naší tačance. Tačanka byla něco jako kovový povoz s kulometem a kovovými štíty chránícími obsluhu kulometu.
Zamířil jsem a zkosil dva jezdce. Ostatní na nás, ale zahájili palbu a než jsme se dostali na nedaleký kopec vedoucí k cestě k andrejevské pevnosti, obsadila vesnici i pěchota a začala na nás také střílet. Kulka nám létali kolem obličeje. Bylo možné cítit jejich žár a zápach smrti.
Sundal jsem dalšího jezdce, ale v tu chvíli jsem dostal kulku do ramene. Naslepo vystřelená kulka jednoho ze střelců mě zasáhla a já spadl na zadek, držíce se za prostřelené rameno. Anton přebral střelbu z kulometu. Najednou se náš vehikl začal prudce rozjíždět na strany. Otočil jsem hlavu a uviděl, že Pavel, který řídil naší tačanku je zakloněný s prostřelenou hlavou. Rychle jsem skočil na jeho místo a chytl se otěží.
„Sundej jich ještě pár…“zakřičel jsem na Antona.
„Za jak dlouho budeme u našich soudruhů?“
„Shromaždiště našich ustupujících jednotek je asi kilometr a půl na východ… při téhle rychlosti by nás už za pár chvilek měli začít krýt naše děla a kulomety na shromaždišti…“odpověděl jsem a snažil se trochu uklidnit zděšené koně, ale moc se to nedařilo a ani jsem se nedivil.

7:25, hlídková věž rudoarmějců, -10 stupňů celsia.
Dva rudoarmějští vojáci stáli na hlídce a sledovali severní horizont a přijíždějící jednotky komisaře Antonova, když tu se ozvala palba z našeho kulometu a dusot koní.
„Co je to?“zeptal se jeden a druhý se dalekohledem podíval na západ.
„Naši… a někdo je pronásleduje!“vykřikl druhý a rychle zalarmoval ostatní rudoarmějce.

Naše tačanka.
Povoz se zásobami, zbraněmi a municí a druhý s našimi soudruhy už byl téměř u základny, ale my jsme stále byli pronásledováni ukrajinskými jezdci. Najednou se, ale kolem nás objevila smršť kulek a pobila čtyři jezdce. Zbylý dva se dali na útěk.
Po posledních pár vteřinách šílené jízdy se podařilo koně zkrotit a zastavit u zákopů obývaných rudoarmějci.
„Tak to bylo těšný…“řekl velitel obránců shromáždiště, vojenský komisař Sergej Tarlev a rudoarmějci nám pomohli vyložit vojenské materiály, zraněné Ukrajince a za mnou okamžitě přišel zdravotník. Soudruha Pavla Gluškova jsme pohřbili na nedalekém vojenském provizorním hřbitově.
„Jaká je situace?“zeptal jsem se komisaře Tarleva, když mě vojenský lékař ošetřoval.
„Relativně dobrá. Vytvořili jsme tu menší vojenské postavení a Děnikinovci, ani UNLA proti nám nezaútočili… a asi si to nedovolí… místo toho se bijí mezi sebou, což je naše výhoda…“
„Kdy začne pochod do andrejevské pevnosti?“
„Dnes v podvečer se vydáme na cestu…“
„No to je, ale stupidní nápad!“vykřikl vztekle Nikolaj, který toho měl za sebou už dost a chtěl si odpočinout.
„Až do podvečera se zde budou shromažďovat jednotky a hlavně přijedou posily…“
„Jaké?“tázal jsem se.
„1 200 příslušníků Rudého regimentu revoluční Varšavy. RRRV má dohromady 3 600 mužů a žen, polských radikálních komunistů a levých socialistů… budou důležitou oporou našich jednotek v andrejevské pevnosti…“
„A kde teď jsou?“
„U Minsku, zabezpečují to tam poté co německá vojska ustoupila…“
„Tak ať se laskavě seberou a přijedou sem co nejdříve…“řekl jsem.
„Soudruhu, budu vás muset operovat… kulka je asi centimetr pod kůží, zaryla se přímo do masa…“řekl zdravotník a prohlížel stále moje zranění.
„To je skvělé… fakt…“odpověděl jsem a doprovodil mě do jejich vojenské lékařské budovy.
Celé ono shromaždiště bylo jen několik zákopů s kulometnými hnízdy a obsazené malé městečko předělané na vojenskou základnu.

16:55, vojenská nemocnice, 10 stupňů celsia.
Ležel jsem na posteli a zotavoval se z střelného ranění, v tom, ale přišel Nikolaj.
„Dorazili konečně Poláci?“tázal jsem se a posadil se na roh postele.
„Ano, před chvílí dorazili poslední jednotky polských rudoarmějců…“
„Báječně, soudruhu!“vyhrkl jsem s radostí a vstal.
„DOPRDELE!“vykřikl jsem pak a zase se posadil. Moc rychle jsem hnul s tím prostřeleným ramenem.
„Radši se ještě uklidněte. Odjíždíme za 2 hodiny…“
„Až?!“
„Jinak to nejde…“
„Spal si?“
„Jo, poslední dvě hodiny. Půjdu se ještě na hodinku prospat…“řekl Nikola, poodešel o pár metrů a padl na sousední postel. Hned chrápal.
Lehl jsem si a ještě spatřil, že na zdi byla vyvěšená rudá vlajka. Vlajka naší revoluce… přivřel jsem oči a znova usnul.

18:00, vojenská nemocnice, 7 stupňů celsia.
Někdo se mnou začal třást. Otevřel jsem oči. Nade mnou stál vyděšený Nikolaj, v jedné ruce puška a druhou mě budil.
„Co se sakra děje?“zeptal jsem se rozespale a pokusil se vstát.
„Podcenili jsme Děnikina! Posílá proti nám 2 000 svých vojáků, už nás začínají z jihu a západu obkličovat!“informoval mě a já již slyšel palbu kulometů a pušek rudoarmějců proti postupujícím šikům Děnikinovy armády.
„Pozorovatelé hlásí, že děnikinovští dělostřelci už formují své pozice a brzy zahájí útok proti našemu shromaždišti. Lidová komisařka velitelského sboru v andrejevské pevnosti, Olga Pavličenková, vydala rozkaz, abychom okamžitě ustoupili do pevnosti… narychlo vše evakuujeme a balíme! Ale musíme zdržet Děnikina…“

18:05, západní návrší, 2.5 kilometru západně od shromaždiště.
Na návrší seděl na koni generál Anton Ivanovič Děnikin a sledoval dalekohledem válečnou scenérii. Jeho vojáci pomalu, ale jistě postupovali k zákopům a rudoarmějcům stejně tak pomalu a jistě docházela munice.
„Generále?“ohlásil se velitel bělogvardějské jezdecké brigády a bývalý polský důstojník, Filip Jankowský u generále Děnikina. Za Jankowským byla jeho pověstný elitní 116.Jízdní regiment s více než 1 000 jezdců.
„Bolševická bezbožná srdce jsou již na pokraji svých sil. Prchají hnáni našimi bohabojnými vojsky… ale i když jsou jejich srdce na pokraji sil… musíme je definitivně zlomit!“řekl Děnikin.
„Jaké jsou rozkazy generále?“
„Rozdělte se na dvě skupiny, obě po pěti stovkách jezdců… zaútočte na ně z jihu a severu…“
„Ale na severu nemáme žádné jednotky…“
„Právě proto tam ani nejsou rudoarmějci. Všichni bojují na jižním a západním sektoru. Objeďte shromaždiště a vpadněte do něj ze severu. Až rudí uvidí, že jsou úplně obklíčení a že město je v našich rukou, velice rychle kapitulují…“
„Ano, generále… DĚLEJTE VŠICHNI, JEDEME!“zakřičel pak Jankowský a vydal se se svými jezdci do útoku.

18:09, rudoarmějské zákopy, -19 stupňů celsia.
Stál jsem v zákopu a mířil puškou proti postupujícím Děnikinovým vojákům. Po mé pravé ruce bylo 8 dalších rudoarmějců, 4 polští komunističtí vojáci a 2 kulomety. Po levé ruce 7 rudoarmějců, 1 Polák a 3 kulomety. Přede mnou další linie zákopů plná rudoarmějců. A před nimi? Před nimi stovky… ne, tisíce bělogvardějských vojáků a důstojníků.
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
Ozvali se tři velké rány z děl typu K14. Jeden z nábojů se trefil přímo do zákopů přede mnou a zabil 4 rudoarmějce. Druhý zasáhl jednu drožku a třetí se trefil naštěstí do pole.
„Jsem tady pěkně v háji!“vykřikl jsem. Díky bohu na naší straně byl měsíc, který skvěle osvětloval postupující bělogvardějské řady a naopak zastiňoval nás.
Proto jsem taky mohl spatřit, že jsem výstřelem sundal bělogvardějského vojáka, který byl asi 250 metrů vzdálen.
„Už jsou strašně blízko!“řekl Nikolaj, který přiběhl.
„Soudruzi, můžeme navázat spojení s andrejevskou pevností?“
„Ano. Snad jo…“odpověděl jeden z rudoarmějských střelců.
„Tak na co sakra ještě čekáte?! Zvedněte zadek a spojte se s revolučním štábem!“zakřičel jsem vztekle, znova zamířil a znova vystřelil. Tentokrát jsem trefil akorát koně a ten spadl s tím, že bělogvardějce jež na něm seděl hodil přímo před sebe na držku.
Rudoarmějec vyskočil ze zákopu a doběhl na naše provizorní velitelství, aby zkontaktoval andrejevskou posádku.
My jsme mezitím pokračovali v palbě a kosili jednu řadu bělogvardějců za druhou…
PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!
Další výstřely z děl. Tentokrát vyletělo do vzduchu kulometné hnízdo, další ze zákopů a budova se zásobami potravin. Velkou část potravin se již povedlo poslat na cestu do andrejevské pevnosti, ale nyní jsme přišli o několik metráků co tam ještě zůstali.
„Soudruzi! SOUDRUZI!“uslyšeli jsme křik jednoho vojáka přibíhajícího ze severního sektoru zákopů.
„Co se děje, soudruhu Perčinský?“tázal se jeden z rudoarmějců.
„Děnikinovy jezdci nás přepadli na severu. Byli jsme tam jediní na hlídce a najednou se tam vynořili desítky jezdců. Ostatní soudruzi jsou mrtví! Kozáci se dostávají do města ze severu!“
„Okamžitě přesuňte dva oddíly střelců na hlavní křižovatku. Ať zdrží jezdce!“nařídil jsem, vyskočil ze zákopů a rozeběhl se po silnici k „velitelství“.
Vpadl jsem do zchátralého domku, který se pod náporem výbuchů granátů a střelby otřásal. Bylo tam několik rudoarmějců, jeden komisař, jeden námořník a radista. Doběhl jsem k nim.
„Soudruhu komisaři, navázali jsme spojení, čekáme až k rádiu přijde komisařka Pavličenková…“
„Dobře… a vy? Co tady sakra tak stojíte?!“zakřičel jsem na rudoarmějce a komisaře. Ti vyběhli ven a přidali se k jednotkám na křižovatce, aby zdrželi děnikinovskou jízdu.
„TADY LIDOVÁ VOJENSKÁ KOMISAŘKA PAVLIČENKOVÁ. S KÝM HOVOŘÍM?“
„ZDE VOJENSKÝ KOMISAŘ NAVAROV, ZÁSTUPCE VRCHNÍHO VELITELE 104.REVOLUČNÍHO PLUKU RUDÉ ARMÁDY. OKAMŽITĚ ŽÁDÁME VOJENSKÉ POSILY A ZAJIŠTĚNÍ OCHRANY KONVOJE JEŽ JSME VYSLALI K VAŠÍ PEVNOSTI!“
„CO SE TAM SAKRA DĚJE?“
„GENERÁL DĚNIKIN UDEŘIL! MÁME TU MENŠÍ PROBLÉMY… ASI 3 500 PROBLÉMŮ, POKUD ZAPOČTU I JEHO JEZDECKÁ VOJSKA, KTERÁ PRÁVĚ PRONIKLA ZE SEVERU DO MĚSTA!“
„JE MI LÍTO, SOUDRUHU KOMISAŘI. NEMŮŽEME POSLAT VŮBEC ŽÁDNÉ JEDNOTKY. USTUPTE…“
„NEMŮŽEME! JAKMILE SE O TO POKUSÍME, POSTŘÍLEJ NÁS DO ZAD!“
„VYŠLU 150 LOTYŠSKÝCH STŘELCŮ, ABY ZAJISTILI KONVOJE, ALE ZBYTEK JE NA VÁS… HODNĚ ŠTĚSTÍ…“
Pak se spojení přerušilo.
„Nachází se zde na živu ještě nějaký komisař, který je výše postavený než já?“zeptal jsem se.
„Ne. Komisaři byli evakuováni…“
„Ti zbabělý dobytci! Dobře, přebírám velení. Okamžitě odešlete veškeré zásoby zbraní, munice, potravin a lékařských materiálů, které zde zůstali do andrejevské pevnosti. Necháme zde příslušníky mého 104.Revolučního pluku a všechny příslušníky 22.Revolučního střeleckého regimentu. Budeme vás krýt, abyste mohli ustoupit…“
„Ano, soudruhu komisaři. Spojím se s pozicemi v zákopech…“
„Tak… jdu informovat své soudruhy…“řekl jsem a znova vyběhl ven. To byla, ale osudová chyba. Jedno z děl znova vystřelilo. A náboj explodoval na cestě, jen pět metrů ode mě. Výbuch mě zasáhl, ale dopadl jsem ještě celkem dobře, protože jsem byl částečně vchodem do velitelství. Přesto se pár úlomkům zeminy a dříví podařilo zarýt se mi obvázané rány na rameni. Tvář se mi zkřivila bolestí a já spadl na zem, opíraje se levým ramenem o vchod.
„Soudruhu komisaři, jste v pořádku?!“vykřikl radista a rychle ke mně přiběhl.
„Vypadám snad, že jsem v pořádku?!?!!“zeptal jsem se sarkasticky a radista mi pomohl na nohy.
„Jak to vypadá?“
„Už jsem uvědomil všechny jednotky. Jezdci už odjíždí, poslední konvoj je nakládán, polští a estonští komunističtí dobrovolníci už se taky dali na ústup, půjdou skrze husté lesy, měli by se ve zdraví dostat do andrejevské pevnosti…“informoval mě radista.
„Mizíme odsud…“řekl jsem a hlava mě bolela jako střep. Byla to taky velká řacha.
Vyběhl jsem ven a skočil k jedněm barikádám, kde rudoarmějci a námořníci stříleli proti Děnikinovým jezdcům, kteří se k našemu štěstí, nedokázali pořádně zformovat a udeřit ze severu.
Z vesnice mezitím odjel poslední povoz se zraněnými a zásobami a také poslední jízdní jednotky.
„Rychle, ke kulometům!“zakřičel jsem a se skupinou rudoarmějců jsme ustoupili na východní konec města, kde byli barikády s kulometnými hnízdy.

18:21, západní návrší, 2.5 kilometru západně od shromaždiště, -18 stupňů celsia.
„Generále Děnikine…“ohlásil se Jankowský, který právě přijel z bojové linie.
„Ano?“
„Jízdní jednotky na sebe vážou jižní rudoarmějské síly, pěchota už překonala rudoarmějské zákopy a ze západu vstupuje do města a severní jízdě se podařilo prorazit obranu na severu a postoupili, až na Zelené náměstí… většina rudoarmějců je mrtvá nebo ustoupila…“
„Víte už odhadem ztráty?“
„Našich bratří padlo více než 800… bolševiků zařvalo téměř 2 000… z 3 400 co tam byli. Zbytek utekl, spáchal sebevraždu nebo přeběhl…“
„Drtivé vítězství. Zajistěte zbytek vesnice a vytvoříme zde můj nový vojenský štáb… ať konečně dělostřelci zastaví palbu…“
„Ano, generále…“

18:25, východní východ z města, barikády.
Kolem nás probíhali desítky ustupujících rudoarmějců, polských a estonských dobrovolníků a rudých námořníků směrem na východ, k andrejevské pevnosti.
My jsme je kryly palbou z kulometů. Znova jsem obsluhoval, respektive přímo střílel, z kulometu. Podařilo se mi sundat dva Děnikinovi vojáky, kteří postupovali přes jednu zamrzlou zahrádku.
„Kozáci!“vykřikl Nikolaj, když spatřil Jankowského jednotky, které se po hlavní ulici začali řítit proti nám. 20 elitních kozáků nás chtěli smést svým šíleným útokem.
Začali jsme střílet jak jen to šlo, ale docházeli nám náboje. 12 jsme jich sundali, ale pak dva z nich přeskočili vedlejší barikády a kozáckými šavlemi zabili tři soudruhy a dva co obsluhovali kulomet. Nikolaj přebral kulomet, já vytáhl revolver a začal na ně střílet. Jednoho z nich jsem zastřelil a druhému jsem postřelil koně, takže z něj spadl.
„A jsme v háji…“řekl Nikolaj a zastavil palbu. Díval se směrem nalevo od nás k rohu jednoho domu. Já a dva další rudoarmějci a rudý námořník, kteří jsme byli u barikád jsme pootočili hlavu tím směrem. Stáli tam čtyři bělogvardějští střelci a mířili na nás puškami.
Přivřel jsem oči v očekávání nejhoršího.
Ozval se výstřel… a k mému velkému překvapení jsem necítil žádnou bolest a stále jsem cítil zimu, takže jsem žil. Otevřel jsem oči a bělogvardějci se váleli na zemi v kaluži své krve. Pár metrů za námi se krčila řada polských dobrovolníků a kryly nás palbou. Zachránili nám život…
Rozeběhli jsme se pryč od kulometů a vzali nohy na ramene co to jen šlo.

18:55, prašná cesta, 4 kilometry západně od andrejevské pevnosti, -20 stupňů celsia.
Bělogvardějci nás přestali pronásledovat. Soustředili se jen na sebe, na vybudování základny a na popravy zajatých soudruhů.
My jsme se brodili sněhem a nemilosrdný vítr nás bičoval do tváře, z očí mi tekly slzy, to kvůli té ukrutné zimě. Tato zima byla ještě horší než jiné dřívější.
Šli jsme v trojřadém zástupu, společně… Rusové, Ukrajinci, Židé, Poláci, Estonci, deset maďarských válečných zajatců a dva Čechoslováci, kteří sběhli od legionářů k bolševikům. Už jsme byli promrzlí na kost, když tu se před námi vynořila nějaká obrněná auta s vojáky.
„Kdo jste?“vykřikl jsem, když před nás přijeli a oslepili nás světly reflektorů.
„Jsme 11.oddíl rudé lotyšské pěchoty!“ozval se čísi hlas a z auta vyskočil nějaký důstojník. Vydal se našim směrem.
„Vy jste přeživší?“tázal se.
„Ano…“odpověděli jsme.
„Hmm, tak to vás moc nezbylo… do základny se dostali jen konvoje a asi 400 rudoarmějců. Vás je tak padesát… 450 přeživších co se dostali na své území z 3 400… to jsme dopadli blbě…“řekl důstojník.
„Kdo vůbec jste?“tázal jsem se.
„Jsem zástupce komisařky Pavličenkové, Jánis Berzins. Jeden z lotyšských velitelů…“odpověděl. Byl to vysoký a statný muž s krátce střiženými vlasy černými vlasy, modrýma očima a na sobě měl klasickou vojenskou rudoarmějskou uniformu.
„Dělejte, naložte do vozů raněné!“nařídil Berzins. Najednou se mi zatmělo před očima a já spadl na zem. Upadl jsem do bezvědomí.

KONEC 1.ČÁSTI, 1.DÍLU