Poddaná 8

Anotace: po dlouhé době další, kratší pokračování

Sbírka: Poddaná

Poddaná 8
Věděla jsem, že mně bude Erik hledat, a tak jsem přidala do kroku. Naposled jsem si prohlédla kapli, kde to všechno začalo a už jsem běžela po hlavní cestě od Flowenu, ani jsem nevěděla kam. Naproti mně jel černý kočár. Chtěla jsem nenápadně proklouznout kolem, ale kočí ne mě zakřičel, ať počkám. Tak jsem tedy zastavila. Z kočáru vystoupila nádherná dáma s bohatě zdobenými šaty. Měla dlouhé, černé, kudrnaté vlasy a modré oči. „Hej, děvče! Je tohle panství Flowen? Jedeme tam s chotěm vyřídit nějaké záležitosti.“ „Ano madam, hned za tím lesíkem.“ „Děkuji, neviděli jsme se? Jsi mi nějak povědomá. „Ne madam, takovou dámu bych si pamatovala. „Georgi, neznáš tuhle dívku?“ Z kočáru se vyklonil, starší přesto pohledný muž. Zíral na mě jako na zjevení a potom vyštěkl. „Jak se jmenuješ, kolik ti je let?“ Raději jsem mu odpověděla, ale měla jsem chuť mu vytknout stejným tonem jak je to nevhodné. „Jsem Melanie Anna Kersonová a je mi 17 let. Smím se ptát, proč to chcete vědět?“
Najednou žena omdlela a ten pan George si pořád šeptal to je ona a v obličeji byl celý bílý. Došlo mi, že tu něco nehraje. Nejdřív jsem stála, ale pak jsem se rozhodla pro útěk. Netrvalo to ale dlouho, dva muži co jeli za kočárem, mě brzy dostihli a přivedli zpět, mezi tím ta žena nabila vědomí. Najednou se na mě dívala tak, tak něžně objala mě a já jen udiveně stála.
Říkala jsem si, že je třeba šílená a bláznům není dobré odporovat. „Tak jsme tě nakonec přece jen našli. Georgi, naše malá Minerva!“ „Asi jste se spletla paní, nejsem Minerva, ale Melanie, sloužívala jsem na Flowenu.“ „Ano, jistě Minervo, dovol, abych ti řekla, že pro tebe si jedeme. Jsi naše ztracená dcera. Když ti byl rok, tak tvá chůva Aurelie…“ „Dost, já vás neznám a jsem Melanie. Nevím sice jak, jste se dozvěděli o mé babičce Aurélii, ale to je konec konců vaše věc. Já vás neznám. Moji rodiče zemřeli! Matka při porodu a otec na cestách. Snažím se vás tady taktně upozornit, že již zacházíte příliš daleko!“
„Je jen jedna cesta jak se přesvědčit, pokud ti nestačí ta podoba s mou osobou.“ Ta žena měla bohužel pravdu, byla jsem jí trochu podobná, ale nic víc. Šli na mě opět mrákoty. Copak se vážně svět zbláznil. Vskutku skandální! Cizí dáma na mě na útěku objímá a říká, že je má matka. To jest vážně famózní. „Je jen jedna cesta jak.“ Zopakovala žena. Pokud ten její test nepodstoupím, zřejmě mi pokoje nedopřeje. „Dobře tedy, jaká cesta?“ Já mám po své matce znaménko, ty ho jistě také musíš mít, zda-li jsi má dcera, měla by jsi ho mít za pravím uchem.