Cesta do Bithynie I / překlad

Anotace: ...se přestěhovala do prologu sbírky :o) no ale musím vrátit aspoň část, nedošlo mi, že sem odebrala to nejpodstatnější - je to PŘEKLAD!!! ne moje dílo http://www.liter.cz/sbirka-1941

Sbírka: Cesta do Bithynie - pro sophinku92 :o)

.



Kniha první

PERGAMEN





Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je?

(Lukáš VI, 47)



I

Slunce bylo jako něžně krvavý kotouč nad nízkým pohořím na západě, zatímco dva muži stoupali po klikatém kamenném schodišti v pevnosti Antonia, která se tyčila nad městem a sloužila jako hlavní stan římské posádky. Starší muž měl šedé vlasy, drsný obličej a kůži opálenou sluncem a ošlehanou větrem vojenských táborů dalekých krajů Říše. Jeho tóga byla z jemné vlny, podle zvyku římských vojáků vysokých hodností obarvená sytě purpurovou barvou, a přes ni měl opasek a krátký, drahokamy zdobený meč setníků. Druhý byl osmnáctiletý mladík vysoký jako dospělý muž, i když sotva odložil dětskou „tógu praetextu“. V jeho pravidelných rysech byla vážnost a v jeho hnědých očích zápal, který byl v rozporu s jeho mládím. Pro jeho svalnaté tělo a silného ducha ten výstup nic neznamenal, ale starý setník začal funět mnohem dřív, než se dostali na konec schodiště, kde pak vyšli na široký balkón. Voják se naklonil přes kamennou zídku, aby nabral dech.
- Tohle je to, co sis tolik přál vidět, Lukáši – řekl – Jeruzalém, Svaté Město Židů.

Mladík se dychtivě podíval na město, protože o něm hodně slyšel od Židů z Antiochie. Ale to, co viděl, na něho dojem neudělalo

- A to je všechno, co je k vidění, Sylváne? Bezpochyby tady musí být něco víc.

- Je to malé město – přisvědčil Sylván. – Nemůže se srovnávat s naší Antiochií ani s Římem. Ale dívej se nahoru, ne dolů. Nádhera Jeruzaléma je vysoko v jeho kopcích. Podívej se na ty věže u Západní brány, kde do města vstupuje cesta z Joppe…

Mladíkův pohled sledoval směr, kterým ukazoval prst vojáka. Na západní vysoké kamenné zdi se k nebi tyčily tři velké věže s cimbuřím. Okna, která rozbíjela kamennou jednotu zdí, prozrazovala místnosti uvnitř a z cimbuří a věžiček mohla malá armáda zasypat velkým množstvím kamenných střel jakéhokoliv útočníka.

- Herodes Velký dal těm věžím jména svých příbuzných a přátel – vysvětlil Sylván. – Ta nejvyšší se jmenuje Fazael, po jeho bratrovi. Další Hipika, po jeho příteli a ta nejmenší, Mariamme, nese jméno královny.

- Vzpomínám si, že jsem o ní něco četl. Přikázal, aby ji zavraždili, že?

- Tak se to vypráví. Někteří říkají, že to udělal, protože se obával, že je mu nevěrná, i když jiní trvají na tom, že to bylo proto, že se bál, že ona ho otráví. Všichni Herodové mají sklon ke špatnostem. Ale podívej se na západ : tam je koruna nádhery Jeruzaléma.

Mladík zadržel dech jako to udělali mnozí jiní, když poprvé spatřili Svatý chrám Židů. Jeho oči se otevřely, lokty se opřel o kamennou zídku a bradu si položil do dlaní, aby ho mohl pozorovat. To bylo něco z toho, co od Jeruzaléma očekával.Zdi z hlazeného mramoru oklopovaly čtvercovou stavbu na vrcholu malého pahorku. Zvedala se s třemi širokými terasami, z nichž každá se opírala o oblouky na sloupech. Otvory v nich mohl Lukáš vidět ochranné podloubí, které vedlo kolem teras. Skomírající sluneční paprsky, zrcadlící se v naleštěném kovu sloupů, ho na chvíli oslepily.

- Podívej, Sylváne – vykřikl. - Ty sloupy jsou ze zlata.

- Ne. – Setník se usmál. – Ale jsou z korintského bronzu, který se možná zlatu nejvíc podobá.

Ten kratičký odraz na sloupech byl poslední světlo dne, ale přestože se v tu chvíli začalo rychle stmívat, hladké žulové zdi a bílý mramor teras a dveří dál vyzařovaly teplo, které se v nich nahromadilo během dne. Mladík chvíli nepromluvil, stále fascinován tím, co viděl.

- Mnohé okouzlila krása Herodova chrámu – řekl Sylván. – Přivedl jsem tě sem, protože jsem věděl, že to oceníš, Lukáši.

- Proč ho nazýváš Herodovým chrámem?

- Před tímhle bylo několik chrámů, ale Herodes postavil ten nejlepší ze všech;

já myslím, že to udělal proto, že doufal, že pomník jejich Bohu dokáže to, že Židé zapomenou na jeho nehorázné daně.

- Bývalo by bylo jednodušší a levnější postavit tomu Bohu sochy, jako to máme v Antiochii.

- Židé jsou proti modlám, Lukáši. Jejich zákon je zakazuje.

- Mají zákony? Já jsem si myslel, že tady vládne Řím.

- Řím řídí občanské záležitosti – vysvětlil Sylván. – Ale náboženské zákony Židů pocházejí z doby před několika stoletími, od muže jménem Mojžíš, který je vysvobodil z egyptského otroctví.

- Ale každopádně jsou římským státem – namítl Lukáš. - A zákony Říma jsou spravedlivé a dobré.

- Židovský Bůh, Jehova, je žárlivý bůh. Nedovoluje, aby Židé měli jiné zákony nad těmi, které dal před staletími Mojžíšovi.

- Kde sídlí ten židovský Bůh, Sylváne? – zeptal se s úsměvem Lukáš.- Jestliže je tak žárlivý, tak má asi nějaký Olymp sám pro sebe.

Sylván postřehl ironii v mladíkově hlase.

- Tak ho staví nad všechny ostatní, že ho umístili do nebe, Lukáši. – řekl trochu přísně.

- Tak třeba na planetu Venuši? – Lukáš ukázal na večernici. – Někteří staří Řekové věřili, že ta planeta může být obydlená.

- Jsem voják, ne filozof – připomněl mu Sylván.

- Ale ty jsi navštívil mnoho zemí, Sylváne, a v každé mají své vlastní bohy. Nemůžu uvěřit, že by každá země měla jiného boha a dokonce že by římští císaři byli božští.

- Není dobré nevěřit v žádného boha – řekl Sylván. – A kromě toho také není rozumné, aby Říman otevřeně pochyboval o božství císaře.

Lukáš se usmál.

- Tak já si tedy vyberu toho židovského Boha, protože vypadá nejmocnější ze všech.

Na okamžik zůstal Sylván tichý a pozoroval tmu, kde pořád ještě slabě zářil ten velký bílý chrám. Pak pomalu pohnul hlavou a zašeptal :

- Jehova nebude bůh, který by se ti líbil, Lukáši.

Mladík si všiml vážného chování starého setníka a jeho vlastní hlas ztratil ten sarkastický tón.

- Proč, Sylváne?

- Před několika lety byl mladý židovský učitel ukřižován tady v Jeruzalémě. Byl to dobrý a mírný člověk, kterého lid miloval. – Sylván upřel vážně svůj pohled na svého mladého přítele. Existuje mnoho těch, kteří věří, že Ježíš byl syn Jehovy.

- Jeho syn! zopakoval Lukáš. – Ale ty jsi mi přece řekl, že jejich Bůh bydlí ve hvězdách, Sylváne… Jak je možné, aby jeho syn, za předpokladu, že Jehova existuje, žil a zemřel ukřižován jako smrtelník?

- Jen ti vyprávím, co se říká.

Vtom Lukáše něco napadlo.

- Viděl jsi někdy toho učitele? – zeptal se.

Vypadalo to, že Sylván pozoruje něco velmi vzdáleného.

- Ano – zašeptal pomalu. – Viděl jsem ho jednou a slyšel jsem ho učit.

- Ty věříš, že je synem toho židovského Boha?

Setník si nervózně pohrával s mečem, který mu visel na opasku, měl to ve zvyku, když byl ustaraný nebo nerozhodný.

- Nevím čemu věřit, Lukáši – přiznal. Kolem Ježíše jsou věci, které se nedají vysvětlit. Ale připozdívá se. Nejlepší bude připravit se na večeři.

- Počkej, Sylváne – řekl Lukáš. Ten zločinec, ten Štěpán, kterého sem Teofil přijel soudit, má něco společného s tím učitelem, o kterém mi vyprávíš, s Ježíšem Nazaretským? – Teofil, místodržitel Sýrie, byl mladíkův adoptivní otec. Lukášův pravý otec, osvobozený římský otrok, býval po dlouhá léta, až do své smrti, věrným členem družiny římského soudce.

- Ten Štěpán už byl souzen a prohlášen vinným – řekl Sylván. – Teofil je tady jen pro případ, že by uplatnil svá práva římského občana a odvolal se k Římu.

- Ale proč se trmácíme z Antiochie do Jeruzaléma, abychom se míchali do náboženského sporu?

- Stalo se z toho něco víc než náboženský spor, Lukáši – vysvětlil setník. – Od té doby, co Pilát Pontský dovolil, aby ukřižovali Ježíše, bylo po celém Judsku hodně nepokojů. Štěpán byl žákem Ježíše a Sixtus, prokonzul, se obává dalších nepokojů, jestliže ho popraví.

- Tak proč to Sixtus nezakáže?

Sylván se usmál.

- Ty možná rozumíš knihám, Lukáši - řekl s pochopením – ale vůbec nerozumíš politice. Římané nemohou zasáhnout v přísně náboženské záležitosti jako je tato, je to příliš choulostivé.Ale protože Ježíš má žáky, kteří mají v Říši vliv, Teofil musí informovat Řím, že Štěpánovi se dostalo všech práv vyplývajících z římského zákona.

- Kdy se bude konat Štěpánův soud? – zeptal se Lukáš.

- Zítra ráno. A ty se můžeš zúčastnit.- A Sylván dodal s úsměvem : - Protože kdybych ti to nedovolil, utrápil bys mne svými prosbami.

- Lukáš láskyplně položil svou ruku na opálenou paži vojáka Říše.

- Tak tedy pojďme, můj dobrý příteli – řekl s milým úsměvem. – Uvidíme, jestli jídlo v Jeruzalémě je lepší než výhled na město.



.