Cesta do Bithynie III / překlad

Cesta do Bithynie III / překlad

Anotace: ... http://liter.cz/Sbirky_Show.aspx?sbirka=1941

Sbírka: Cesta do Bithynie - pro sophinku92 :o)

.



III

Ani ne tucet členů Sanedrínu, nejvyšší náboženské a soudní rady židovského lidu, se nacházelo za dlouhým stolem na konci síně. Před nimi na nízké stoličce seděl vězeň, spoutané ruce v klíně. Jeho oči, upřené do nějakého bodu nad hlavami soudců, planuly zvláštně vzrušeným pohledem, jakoby viděly něco, co je pro ostatní neviditelné.
- Ukřižují ho, Sylváne? – zašeptal Apolón.
Setník zavrtěl hlavou.
- Ukřižování Ježíše Nazaretského vedlo k mnoha událostem – řekl. Sixtus mi sdělil, že on a Teofil se rozhodli povolit jenom kamenování.
- Ale Štěpán ještě nebyl odsouzen – namítl Lukáš.
- Tento soud je pouze společenská formalita – vysvětlil Sylván. – Sanedrín ho už odsoudil. Proto je zde jen několik z nich. Je to jedině kvůli tomu, aby Sixtus schválil rozsudek jménem Říma.
Kaifáš, nejvyšší kněz, si vyžádal klid a šeptané hovory ztichly. Další dvě strany síně byly přeplněné a ve dveřích se tlačil zástup, který se rozléval po venkovní terase. Nějaký malý muž mluvil šeptem s nejvyšším knězem. Pak přešel na otevřené prostranství mezi tribunálem a vězněm. Hruď držel vzpřímeně, měl křivé nohy a nebyl moc vysoký, přesto se zdálo, že zevnitř vyzařuje nějakou silnou vlastnost, která přitahuje pozornost těch, kdo ho pozorují. Bez námahy ovládl jak dav, tak Radu, dokonce dřív než promluvil.
- Kdo to je? – zeptal se potichu Lukáš.
- Saul z Tarsu, veřejný žalobce Sanedrínu. Dostal pověření skoncovat s žáky Ježíše.
Lukáš odhadl, že Saulovi musí být asi třicet let. Nejpozoruhodnější na jeho osobě byla jeho důstojná hlava. Ústa, široká a pohyblivá, protáhlé rysy jeho obličeje, ve kterých jeho hluboko zapadlé oči žhnuly fanatickým zanícením, čelo, vysoké a široké, dávaly osobnost obličeji, který nebylo snadné zapomenout. Pomalu přejel síň pohledem a čekal, až se dav úplně zklidní. Potom na stole umístěném před nejvyšším knězem rozvinul úzký pergamen a začal číst hlubokým chvějícím se hlasem obvinění proti Štěpánovi. Byl to seznam překvapivě dětinských provinění, pomyslel si Lukáš, spojených s tím, čemu se říkalo „rouhání“ proti bohu a jeho prorokům. Římský soudce by je úplně zamítl, ale zdálo se, že podle židovského zákona jsou to závažná obvinění, soudě podle chování soudců a davu.
Po přečtení Saul předvolal před tribunál řadu svědků. Očividně byli dobře poučeni, protože odříkávali svá obvinění jako by se je předtím naučili nazpaměť. Poté, co s každým z nich skončil, obracel se Saul k vězni s přehnanou zdvořilostí a ptal se, jestli si přeje vyslechnout svědka. Ale Štěpán jen zavrtěl hlavou a dál se díval do dálky a zdálo se, že si neuvědomuje to, že se sám odsuzuje, i když snadno mohl prokázat, jak nesmyslná ta obvinění jsou.
Jak proces pokračoval, rostl Lukášův hněv, přiživovaný jeho soucitem s vězněm a rozhořčením nad těmi falešnými obviněními. Jeho smysl pro spravedlnost ranil způsob, jakým Saul spřádal klubko lží, aby ospravedlnil trest smrti, který od římských představitelů požadoval Sanedrín.
- Slyšel jsem ho pronést něco rouhavého o Bohu a Mojžíši – řekl jeden svědek, ale ani nebyl požádán, aby upřesnil, jaký ten rouhavý výraz byl.
- Rouhal se proti chrámu – pronesl další – tím, že řekl, že Ježíš Nazaretský ho zničí a že zruší Mojžíšovy zákony.
Ale Lukáš pochopil, že to všechno je nesmysl, protože Sylván mu řekl, že Ježíš již zemřel.
Nakonec, když třetí svědek tvrdil že „slyšeli Štěpána kázat, že Ježíš je židovský král“, Lukáš už déle nemohl zadržet své rozhořčení. Postavil se a zvolal :
- Jaký je to zločin? Je jasné, že mrtvý nemůže být židovským králem.
Nastal okamžik užaslého ticha nad tou svatokrádeží. Vězeň se obrátil na Lukáše a usmál se na něj, jako by mu děkoval za jeho námitku. Potom Lukáš ucítil, že ho Sylván tahá za rukáv a znovu si posadil, zaskočený jeho bázní.
Sixtus se obrátil, v obličeji výraz nevole, ale když viděl, co způsobilo to vyrušení, zaváhal, jestli má nařídit, aby ze síně vykázali syna jeho váženého kolegy. Naštěstí situaci zachránil Sylván.
- Je mladý, urozený Sixte – řekl setník. – Postarám se, aby byl potichu.
Římané se zasmáli, Lukáš se schoulil na svém místě a tváře mu hořely ponížením. Sixtus se obrátil na nejvyššího kněze a zdvořile řekl :
- Promiň to vyrušení, vážený Kaifáši. Ten mladík nechápe naše zákony.
- Je mu odpuštěno – odpověděl nejvyšší kněz. – Pokračuj, prosím, Saule.
Když viděl, že vůbec nebude potrestaný, odvážil se Lukáš znovu zvednout hlavu a jeho oči se setkaly se Saulovými. Úředník se díval přímo na něj, se zvláštním výrazem pochybnosti, možná to byl okamžik nejistoty ohledně toho, co právě dělal. Potom se Saul zase otočil ke Štěpánovi.
- Máš něco, co bys řekl, Štěpáne? – zeptal se obzvlášť laskavým hlasem.
Vězeň se postavil a pomalu přehlédl síň. Ale jeho pohled nebyl ani rozhněvaný, ani prosebný, ani odsuzující, jak by se dalo čekat. Spíš byl sladký úsměv jeho obličeje soucitný, jako by ti, co ho soudí, byly děti, od kterých nikdo nemůže žádat zodpovědnost za jejich činy.
- Lidé, bratři a otcové, vyslechněte mne – začal klidným hlasem, který byl plný porozumění a energie. – Nemám vám za zlé, že mě pronásledujete, ani že zamýšlíte vzít mi život, i když jsem se nedopustil žádného zločinu. Protože někdo lepší než já obětoval svůj život, aby lidé poznali pravdu a žili věčně.
Davem proběhlo hněvivé zašumění a Kaifáš jízlivě promluvil ve svém jazyce.
- Přikládáte moc důležitosti svatosti tohoto místa, které Herodes postavil, abyste neviděli jeho mnohé hříchy, ó knězi Izraele! – pokračoval Štěpán. – A jsem obviněn z rouhání proti chrámu, protože jsem řekl, že ho Ježíš Nazaretský jednoho dne zničí. Nicméně, vy sami se proti němu rouháte, když ho měníte na útočiště směnárníků a zlodějů, kteří podvádějí poutníky, kteří přicházejí ze vzdálených zemí, aby uctili Nejvyššího.
Nějaký muž fanatického výrazu, sedící v prvních řadách, Štěpána proklel a potom na něj plivl. Slina dopadla na vězňův obličej a sklouzla po jeho tváři, ale on neudělal sebemenší pohyb, aby ji utřel. Dříve než mohl Kaifáš útočníka napomenout, Štěpán se obrátil a přímo ho oslovil.
- Proč na mne plivete, farizeové? Usilujete o dodržování zákona, ale jste zatvrzelí a hluší v srdci i uších, protože se pořád stavíte proti Duchu Svatému, jako to dělali vaši otcové. Kterého proroka nepronásledovali vaši otcové? – najednou zahřímal Štěpán. – A nezabili ty, kteří ohlásili Mesiášův příchod?
Obviněný se v tu chvíli změnil na žalobce a sněm se zachvěl pod bičem jeho hlasu.
- A proč věnujete tolik pozornosti chrámu a formalitám vašeho uctívání, kněží! – pokračoval Štěpán, - když prorok říká, že Nejvyšší sídlí v chrámu, který nepostavily ruce? Již znáte jeho slova: „Můj trůn je nebe a země je podnožka mých nohou ; jaký dům postavíte Mně nebo jaké bude místo mého odpočinku? Což to není má ruka, která stvořila toto všechno?“
Štěpán pozvedl oči ke stropu a jeho hlas se zvedl do vzrušeného výkřiku :
- Hleďte, vidím nebesa otevírat se a Syna Člověka stát po pravici Boha! Kajte se vy, kteří jste ho ukřižovali, přiznejte své hříchy, dokud je ještě čas na jejich odpuštění!
Když Štěpán takto obvinil nejvyššího kněze a Sanedrín, z toho, že zavraždili muže, který byl jeho učitelem, šumění davu se změnilo ve zběsilý křik, zvířecí řev, který požadoval krev. Vojáci, kteří byli u vchodu, museli sklonit svá kopí, aby zabránili fanatickému davu proniknout do síně.
Nejvyšší kněz se uprostřed té vřavy tázavě podíval na Saula, ale veřejný žalobce se zvláštním výrazem v obličeji pozoroval vězně a teprve, až na něj Kaifáš náhle promluvil, se zdálo, že znovu zpozorněl.
- Skončil jsi, Štěpáne? – zeptal se Saul.
Vězeň neodpověděl a zůstal stát, s očima obrácenýma vzhůru a rozzářeným obličejem. Když bylo jasné, že už víc nepromluví, Saul souhlasně přikývl hlavou a Kaifáš a členové Sanedrínu opustili síň.
- Co si o tom Štěpánovi myslíš, Lukáši? – zeptal se Apolón, zatímco se síň plnila šepotem hovorů.
- Že se mi líbí víc než kněží – odpověděl Lukáš rychle.
- Zdá se, že má zvláštní schopnost – souhlasil Apolón. – Nevím, jestli ji budou mít všichni Ježíšovi žáci…
- Kdybys byl viděl Ježíše, pochopil bys, odkud ta síla, která hýbe lidskými srdci, pochází – řekl Sylván.
Lukáš by rád položil Sylvánovi další otázky, ale v tu chvíli se objevili členové Sanedrínu, protože fraška s jejich rozhodováním skončila. Kněží vážně vstoupili do síně a posadili se.
- Dospěli jsme k rozhodnutí, ó Sixte! – oznámil nejvyšší kněz.
- Jaký je váš výrok? – zeptal se Sixtus a postavil se.
- Vězeň Štěpán je vinen porušením zákonů Izraele a rouháním se proti Nejvyššímu a chrámu Páně.
Z davu vyšlo souhlasné zašumění.
- Jaký je trest, podle vašich zákonů, za tyto zločiny? – zeptal se Sixtus.
- Trest je smrt ukřižováním nebo ukamenováním.
Římský úředník se obrátil k vězni.
- Už jsi vyslechl trest vynesený Sanedrínem, Štěpáne. Ale protože jsi římský občan, můžeš se dovolat římských úřadů a být souzen římským tribunálem. Jaké je tvé přání?
Štěpánův hlas zazněl jasně a bez sebemenšího zakolísání :
- Nedovolávám se jiné autority než Nejvyššího Boha a jeho Syna, Ježíše Krista, kterému poroučím svou duši.
Tehdy Sixtus řekl pomalu :
- Prohlašuji, že vůlí císaře Tiberia je, aby vězeň Štěpán byl popraven tak, jak předepisují zákony židovského lidu, ukamenováním.
Lukáš najednou pocítil nevolnost, tak jako když poprvé uviděl ženu roztrhanou lvy v cirku v Antiochii. Sixtus a jeho doprovod vyšli ze síně, ale když přišli na terasu, Lukáš zatahal Sylvána za rukáv.
- Kdy bude poprava? – zeptal se.
- Hned jak ho dav bude moci vyvléci ven z města. Pojď, chlapče – dodal laskavě. - Všem nám udělá dobře sklenice vína.
Lukáš zavrtěl hlavou.
- Zúčastním se popravy.
- Nebuď blázen! – vykřikl Sylván. – Je to jen další náboženská rozepře mezi dvěma židovskými sektami. Nech je, ať si oni vyřeší své záležitosti.
Ale nějaká pohnutka, které ani on sám nerozuměl, přesvědčila Lukáše, že se té tragédie musí účastnit až do konce.
- Musím jít, Sylváne – řekl. – Neptej se mne, proč.
- Buď tedy opatrný – poradil mu setník. – A, při Dianě, neotvírej ústa.
Když Římané vyšli z chrámu, dav, už bez zábran, se vrhl na Štěpána a vyvlekl ho ze síně. Lukáš následoval zástup, který mířil k městské bráně a snažil se neupadnout v té mase lidí, která se strkala a nadávala.



.
Autor hanele m., 11.04.2010
Přečteno 435x
Tipy 11
Poslední tipující: Robin Marnolli, Zdeněk Farkaš, sophia92, stravla, strašidýlko-střapatý, Žqáry
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tato část mi přijde poměrně přesná i co se bible týče, jsou tam drobné přídavky, ale asi je potřeba, aby bylo čtivé:-)
Překlad velmi pěkný.

23.07.2013 01:13:31 | Robin Marnolli

nebýt těch přídavků byla by to Bible :o)
díky za čtení - to co tu mám je pětina knížky, je na tom ještě hodně práce, jestli to budu chtít jednou dotáhnout do konce :o)

23.07.2013 10:46:04 | hanele m.

Smekám a davám super tip.

12.04.2010 21:33:00 | stravla

... neotvírej ústa... tak to je asi věta pro mně..

12.04.2010 00:00:00 | Žqáry

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter