Poddaná 10 (2. část)

Anotace: ...

Sbírka: Poddaná

„Já si tě ale nevezmu, ty, ty…“
Neměla jsem slov. Matka mě chytla za ruku a začala opět se svým kázáním. Ona si snad celou dobu seděla na uších.
„Uděláme to takhle.“
Prohlásila.
„Minerva se se svým snoubencem půjde projít a my to zde zatím projednáme.
„Né matko, já s ním nikam nejdu a už vůbec si ho nevezmu, rozumíš!“
Křikla jsem a utekla ven do té temné zahrady. Chtěla jsem už jen od všeho pryč. Možná že uteču, znovu.
„Jdu za ní!“ Zakřičel Erik.
„Ne, mladý muži, ať jde její snoubenec. Třeba se sblíží.
Bylo jasné, že Heleně je sympatičtější. Erik se jen modlil, aby jí Alex nic neprovedl. Probodl ho pohledem těsně před tím, než se Alex rozběhl do tmavé noci.
„Eriku, neboj se o ní, on se o ní postará, utěšoval ho tiše otec…
Proběhla jsem zahradami, zastavilo mě až zakopnutí. Střevíc mi uvízl v blátě a celý se obalil bahnem. Nechala jsem ho tam ležet a pokračovala směrem od zámku jen v punčoše. Celý lem šatů už byl také špinavý. Poslední móda určovala velmi těsné korzety, velmi špatně se v nich dýchalo.
Zaslechla jsem kroky. Z těchto situací jsem se již dostatečně poučila. Není radno zůstávat někde sama, zvlášť když je tu erik s Alexandrem.
Zaběhla jsem za keře, kde jsem se skrčila, bohužel jsem měla příliš objemné šaty. Postava se otočila mým směrem. Nemělo cenu utíkat, v těchto šatech byla příliš malá šance, že se mi podaří utéci.
Postavila jsem se na nohy a vykročila ze stínu keře, už mě ani nepřekvapilo, že to byl Alexandr. Namířila jsem si to přímo k němu. Stáli jsme mlčky proti sobě. Udělal krok směrem ke mně, druhý, třetí.
„Nepřibližuj se!“
Natáhla jsem dlaň před sebe, ale on se nezastavil.
„Ale Mel, neříkej, že se mě bojíš, víš, že bych ti nikdy neublížil.“
Věnoval mi falešný úsměv a já mu ho oplatila. Už byl ode mne pár centimetrů, pomalu mě obešel. Postavil se za mě a dýchal mi na krk, Jedním pohybem mi stáhl šaty z ramen a obnažil je měsíčnímu světlu, potom zatáhl za šněrovačku. Cítila jsem, jak se vše pomalu povoluje. Můj plán vycházel přesně. Otočila jsem se k němu předkem a těsněji se na něj přitiskla. Potěšeně se usmál, víc se na mě namáčkl a stáhl mi šaty až ke kolenům, zavrtěla jsem se, až nakonec skončily u kotníků a já z nich vystoupila. Stála jsem před ním jen ve spodničce a košili. Přes tenký materiál jsem cítila sálající teplo jeho těla.
Věnovala jsem mu čtverácký úsměv a jela po jeho těle směrem dolů.
„Musím přiznat Mel, že ti společenský život moc prospívá, stala se z tebe malá prostopášnice. To se mi líbí,“ Dodal.
S odporem jsem pokračovala až k jeho stehnům a ještě víc dolů a dolů. Klekla jsem si na kolena a rozepla mu kalhoty. Nechal se tedy obalamutit snadno. Sáhla jsem kousek vpravo. Vedle mých šatů ležel pořádně tlustý klacek. Zatím co jednou rukou jsem se ho různě dotýkala, konečně se mi ho podařilo zvednout. Držela jsem ho za zády a opět se svým tělem třela o jeho, už jsem byla opět na nohou.
„Nepřestávej.“ Zachroptěl.
Napřáhla jsem se a skolila ho jedním tupým úderem do hlavy. S řevem se řítil k zemi. Na tento okamžik jsem čekala. Potřebovala jsem, jen aby mě zbavil těch šatů a v nich bych daleko nedoběhla.
Čekala jsem, že ho ten úder alespoň omráčí, ale nestalo se tak, z hlavy mu tekla krev, ale byl při vědomí. Dala jsem se doběhu.