Pod křížem Templářů- Kapitola 4

Pod křížem Templářů- Kapitola 4

Anotace: Další osudy Kvída z Káňovic...

Sbírka: Pod křížem Templářů

Ranní paprsky se draly přes zaprášené okenice do šenku U Skopce. Na podlaze se válely převržené korbely a misky s kaší. Uprostřed všeho ležel Kvído. Na hlavě měl malý krvavý šrám a začala se mu dělat boule. Pomalu se mu vracelo vědomí. Snažil se prohlédnout přes prachovou clonu, která se vznášela všude kolem. Opatrně se postavil na nohy a zamířil k oknu. Před vchodem do krčmy stáli dva vojáci v královských uniformách a s kopími v ruce. Netvářili se nadšeně, že schytali službu. Kvído se otočil a vydal se do kuchyně. Našlapoval opatrně. Když vstoupil do malé místnosti s krbem a hrnci, zaslechl tichý pláč. Otáčel se na všechny strany a snažil se odhalit původce těchto zvuků. Za sudy s pivem ležela děvečka a po špinavé tváři jí stékaly slzy.
Zrzavé vlasy měla rozcuchané a zelené oči unavené od pláče. Kvído jí pomohl vstát a došel s ní do hlavní místnosti šenku. Posadil ji na dřevěnou lavici a odběhl do kuchyně. Nabral z velkého sudu džbánek vody a donesl ho Marii. Ta se žíznivě napila a začala se uklidňovat. Otřela si slzy do špinavé haleny a konečně se na Kvída usmála. Ten jí úsměv opětoval a lehce ji pohladil po tváři. „Už je vše v pořádku, nemusíš se ničeho bát,“ uklidňoval ji, ale ona začala zase popotahovat. „Není. Mého otce odvedli královští vojáci, protože nechal hrát v krčmě kostky. Určitě ho popraví, nebo mu dají pokutu, která nás zničí…“ nedomluvila a znova se spustil vodopád slz. Mladík se podrbal na bradě a usilovně přemýšlel. Pokud opustí krčmu dveřmi, zřejmě se dostane do spárů královské armády. Cesta oknem, vedoucím z kuchyně do zahrady byla jistější. Jen nevěděl, co si má počít s Maruškou.
Nebyla moc chytrá. Ke štěstí jí stačilo málo. Když byl otec šťastný, tak byla i ona a sem tam to povyražení s bohatým kupcem ji zcela uspokojilo. Netušila, co je dál ve světě a možná to ani vědět nechtěla. Zatímco potulný loutnista přemýšlel, usnulo děvče hlubokým spánkem. Pravidelně a tiše oddechovala a její obličej získal dětské rysy. Kvído z Káňovic zkontroloval oknem situaci před šenkem, ale k jeho zklamání se nic nezměnilo. Dva vojáci s kopími v ruce neustále bedlivě pozorovali okolí.
Konečně Kvída napadlo pořádně prohledat hostinec. Zabralo to značnou chvíli, ale měl štěstí. Dýka mu zůstala u pasu a navíc našel poměrně naditý měšec stříbrňáků. Když se chystal probudit Marušku z jejich snů, zaslechl venku dusot několika koňských kopyt. Opatrně vyhlédl z okna a lehce ho zamrazilo. Z východu přijížděla skupina jezdců. Dvanáct mělo na sobě královské pláště, třináctý byl jejich velitel a po jejich boku cválal na statném ryzákovi malý mužík. Nevypadal na to, že by v sedle trávil mnoho času. Jakmile se skupina přiblížila, byl vidět jeho zlostný výraz.
Kvído se odtáhl od okna a rychle se přesunul ke spící dívce. Lehce jí zacloumal, a když nereagovala, lehce ji propleskl. Tenhle druh probuzení se jí příliš nelíbil, ale když jí mladík rychle popsal situaci, reagovala jinak, než čekal. Vzala ho a ruku a táhla ho do patra. Vyběhli po dřevěných schodech na poměrně dlouhou chodbu. Lemovalo ji šest dveří, vedoucích do jednotlivých komůrek. Doběhli až na její konec. Marie si důkladně prohlédla stěnu a pak se do ní řádně opřela. Objevil se nízký vchod, směřující dolů do podzemí. Kývla na Kvída a sama se vydala do tmy. Loutnista ji neochotně následoval.
Neviděli ani na krok, ale přes to Kvído poznal, že směřují dolů a chodba se neustále točí. Rychle si zvykl na vzdálenosti mezi jednotlivými schody a tak se zmenšila šance, že spadne. Sice několikrát škobrtnul, ale naštěstí neztratil rovnováhu a udržel se.
Počítal schody, a když napočítal dvacet, zavanul na něj ze spodu průvan. Zřejmě se blížil do cíle. A opravdu po dalších pár schodech zůstali stát v naprosté tmě. Oba těžce oddychovali a opírali se o vlhké zdi chodby. Pak Maruška nahmatala drobný otvor, ve kterém se ukrývala kovová úchytka. Vší silou zabrala a náhle oba uprchlíky osvítily sluneční paprsky.
Když si jim přestaly slzet oči, vyšli z chodby. Konečně se Kvído rozhlédl a mohl zhodnotit situaci. Stáli před malou jeskyní a na druhé straně potoka, asi pět set kroků od nich se rýsovaly obrysy krčmy U Skopce.
„Odkdy mají zájezdní hostince chodby podobné královským hradům?“ zeptal se s neskrývaným údivem v hlase Kvído. Marie se zatvářila hrdě, ale pak rozpustile odpověděla: „Zcela běžná ochrana proti králi.“
„Nepovídej. Tohle ti neuvěřím. Proč tu chodbu nechal tvůj otec vybudovat?“
„Můj tatínek pocházel z bohatého rodu. Ale byl až druhorozený syn a chápal, že ze statků neuvidí ani vindru. Požádal bratra o peníze a postavil si krčmu. Pět let jsme tu i s maminkou hospodařili. Pak nás přepadli loupežníci a maminku zavraždili. Strýček je sice pochytal a dokonce otci pomohl hostinec znova postavit, ale můj otec si chtěl vše pojistit. Vzal si od bratra peníze, ale ještě si půjčil mnoho stříbrňáků u žida Jákoba z nedaleké vesnice. Pak postavil kamennou hospodu a za strýčkovy peníze nechal udělat tuhle chodbu. Strýček je hodný a nechce nic na oplátku, jen se někdy zastaví a celou noc si s mým otcem povídají. Jenže ten žid si nasadil moc vysoké úroky. Hostinec fungoval, ale bez příplatků za kostky bychom neměli nic na jídlo, protože vše, co jsme vydělali, šlo na údržbu a zbytek rovnou Jákobovi. Proto je to co se stalo, taková hrůza.“
Když skončila, lehce jí zvlhly oči, ale plakat nezačala. Kvído vše poslouchal se zaujetím. Chápal osud druhorozených. On sám byl na tom podobně. Pohladil ji po rozcuchaných vlasech a posadil se na pařez. Chvíli bylo ticho, které nakonec první porušil on sám. „Co budeme dělat? Rád bych tvému otci pomohl, ale nenapadá mě způsob, jak to provést. Nevíme ani, kam ho mohli odvést.“ Opravdu chtěl hostinskému Blažejovi pomoci, ale zároveň se strachoval o osud svého přítele.
Dívka jen pokrčila rameny. Tohle bylo nad její duševní síly. Slunce již bylo docela vysoko. Zbývalo jen něco málo do poledního zvonění. U obou uprchlíků se to jasně projevilo kručením v žaludcích. Nakonec Kvído rozhodl. „Jediné, co můžeme zatím dělat, je navštívit Jákoba. Třeba se něco dozvíme. Rád bych věděl, jak velký je váš dluh doopravdy.“

V chladné tmavé místnosti hořelo několik silných voskovic. V pohodlném vyřezávaném křesle seděl vysoký muž, oblečen do biskupského roucha a klidně si prohlížel klečícího mladíka. Pomalu zvedl ruku a udělal nad ním kříž. Mladík se zvedl a políbil meč, který právě dostal. Jeho čepel byla vykována z nejlepší ocele a jílec byl krásně zdoben rubíny. Do hrušky byl zasazen kříž z ryzího zlata. „Nesmíš mě zklamat Luciusi. Pokud zklameš mě, zklameš i boha. A věř, že to jemu se budeš zpovídat.“ Jeho hlas byl ledový a jasný, ale dalo se v něm vyčíst i očekávání a malý nepatrný záchvěv strachu. Lucius se upřeně zadíval biskupovi do tváře a jen kývnul na souhlas. Byl by to krásný mladík, kdyby jeho tvář nehyzdily dlouhé jizvy. Biskupova tvář byla proti mládencově vrásčitá, ale bez jediného zranění. Jeho černé oči odrážely barvu jeho duše. Lucius se ještě jednou uklonil a opustil místnost. Když zvonilo klekání, opustil jezdec, zahalený do kápě, Řím.

Žid Jákob žil dříve ve vesničce Kousavy, ale když tam Kvído s Maruškou přišli, dozvěděli se, že se přestěhoval do Vyškova. Cesta pěšky byla dlouhá a únavná. Navíc zabrala celý den. Těsně před zavřením městských bran vstoupili do města. Prošli Kroměřížskou branou a po chvíli došli na náměstí. Trhovci právě balili své krámky a někteří na rychlo opouštěli město, aby mohli přenocovat v levnějším šenku před městem. Kvído si prohlížel poměrně prostorné trojúhelníkové náměstí a přemýšlel, jestli se nepřipojit ke kupcům.
Nakonec se rozhodl použít městský šenk. Vzal dívku za ruku a po chvilce potkali městského biřice. Nebylo lepšího člověka, který by jim mohl pomoci, protože tihle lidé znali všechny městské šenky. Kvído se nemýlil.
Za pár minut seděli v prostorném šenku U Velké krávy a pili celkem slušný ječný ležák. Kvído litoval, že ztratil loutnu. Když zatýkali Romentuse a on dostal ránu, spadl i s loutnou a prchající dav ji rozšlapal. Mladík si pořádně zavdal z korbelu, spokojeně mlaskl a řekl Marušce, že se o vše postará. S hostinským se rychle domluvil na ceně pokoje a ke spokojenosti obou i na příplatku za klidný pobyt. Znamenalo to, že hostinský dohlídne, aby Marušku žádný podnapilý kupec nepovažoval za povětrnou holku a nechtěl ji do postele.
Dívka nebyla zvyklá, že se o ni někdo tak hezky staral, proto poslouchala na slovo. Když jí Kvído řekl, aby neponocovala, dopila korbel a šla poslušně spát. Kvído měl zatím plno práce. V šenku se sešlo plno místních, a proto celkem snadno zjistil, kde žid Jákob přebývá, ale příliš si nebyl jistý slovem hostinského, že se během jeho nepřítomnosti nepokusí použít Marušku, jako svou osobní prostitutku. Nakonec se radši dohodl s jedním olomouckým kupcem, že na vše dohlédne.
Ještě jednou se porozhlédl po plném šenku. Ptal se více lidí a všichni mu dali stejnou adresu. Když byl spokojený, zašel do malé jizby, kde se přezul do kvalitních kožených škorní a přehodil si přes hlavu kápi, mohl vyrazit. Těžce se loučil se svými komediantskými botkami, protože věřil, že jakmile odejde, hostinský je prodá. Nedělal si o něm žádné iluze. Byl obchodník a snažil se vydělat peníze, kde se dalo.
Kvído opustil hostinec a zamířil pře prázdné náměstí. Prošel několika uličkami, před kterými byl varován a pokračoval směle dál. Šel opatrně. Tyhle uličky mohly být plné zlodějů. Zamířil do malé německé osady. Celou jí prošel. Musel se několikrát schovat před hlídkujícími biřici. Konečně se dostal do nevelké židovské čtvrti. Tvořilo ji jen pár domků, ve kterých žilo několik lichvářů. Došel až těsně k hradbám, kde stál výstavní dům, za který by se nemusel stydět ani Pražský měšťan. Byla to vysoká patrová budova. Když zabušil na krásně kované dveře, chvíli nikdo neodpovídal. Až když zaklepal podle návodu jednoho podnapilého hosta, dveře se pootevřely a vykoukla z nich zrzavá hlava.
Kvído přesně na tohle čekal. Opřel se do dveří a vrazil do prostorného mázhauzu. Byl vybaven pro obchodní jednání. Krásný masivní stůl, na něm obchodnické váhy, dále několik kovaných truhlicí, tři velká křesla a písařský pulpit. Za pulpitem seděl shrbený stařík a něco zapisoval na drahý pergamen. Za stolem seděl další muž, vysoký mladík s hustým černým obočím, vlasy upravenými podle poslední německé módy a tmavě hnědýma očima. Zrovna něco vážil a diktoval to staříkovi, když se Kvído vřítil do místnosti. Zrzek, který mu šel otevřít, se válel na zemi. Nebyl příliš vysoký, ale měl rozložitá ramena a bylo vidět, že posiluje.
Rychle se vzpamatoval, tasil dýku a vyrazil proti nezvanému hostu. Kvído se přihrbil a těsně před výpadem svého protivníka uskočil. Zrzek tohle nečekal a chvíli utíkal dál. Kvído z Káňovic tím získal čas na tasení své zbraně. Zrzek se vzpamatoval a nyní stáli oba muži tváří v tvář. Stařík i mladík u váhy vše pozorovali. Zatím nevěděli, co si mají myslet. Stařík špatně viděl, proto byla pro něj situace nepřehledná. Zato jeho mladší kolega vše viděl dokonale. Když cizinec zaútočil na jeho sluhu a probodl mu dýkou bok, konečně se vzpamatoval. Prudce vstal od stolu a doběhl ke dveřím, vedoucím do samotného domu. Vběhl jen do úzké chodby, kde měl o zeď opřený meč a hned se vrátil do mázhauzu. Tam zatím leželo tělo zalité krví. Nad ním stál cizí člověk, který zcela nesmyslně vyrušil jejich klid.
Kvído měl jen málo času na to, aby se vzpamatoval z prvního souboje a už proti němu stál vysoký muž s připraveným mečem.
„Jak se opovažuješ? Co jsi zač, že rušíš klid našeho domu a zabíjíš naše služebnictvo?“
„Nejprve mi řekni, s kým mám tu čest?“
„Jsem Jákob Infalský. Majitel tohoto domu.“
Kvído opustil bojový postoj a napřímil se. Když stál rovně, dosahoval poměrně značné výšky. Podíval se na čepel své dýky a utřel ji do pláště zabitého zrzouna. Jákob jeho pohyby ostražitě pozoroval a čekal na útok.
„Mé jméno je Kvído z Káňovic. Přišel jsem kvůli záležitosti s hostinským Blažejem. Víte, o co jde?“ Jákob rychle přemýšlel. Nevěděl, proč cizinec tak rychle obrátil a zároveň se snažil vzpomenout na toho Blažeje. Mezitím si dal meč podél těla a pomalu přistoupil ke Kvídovi. Snažil se zjistit na co myslí, ale z Kvídovi tváře se nedalo pranic vyčíst. Pak přešel k písařskému pulpitu. Chvíli debatoval se starcem, a když skončili, držel Jákob Infalský v ruce kus pergamenu. Přešel ke dveřím, zavřel je na závoru a zakřičel na sluhu Vojtěcha. Ten přišel záhy. Trochu nevěřícně si prohlížel mázhauz, ale brzy pochopil. Zmizel ve dveřích. Mezitím se Kvído porozhlédl po celé místnosti. Líbilo se mu vybavení i celkový ráz mázhauzu. Málokdy se vidělo, aby byl zařízen pro lichvářské účely. Jákob se znova snažil zjistit, co si jeho nezvaný host myslí, ale opět neúspěšně.
Rezignovaně mávl rukou a pozval Kvída ke stolu. Usadil se do svého křesla a hostu nabídl stoličku z bukového dřeva. Potom rozložil na stůl pergamen a zběžně ho přelétl očima. Pak se v křesle narovnal a složil ruce do klína. Chvíli se na sebe s Kvídem dívali, než začal vážným a obchodním tónem hovořit.
„Než se dostaneme k věci hostinského Blažeje, rád bych, aby, jste mi vysvětlil pár věcí.“
„Proč ne. Jen se ptejte, ale rád bych to stihl co nejdříve, abych se mohl vrátit do hostince.“
„Jistě. Vystává nám první otázka. Proč jste zabil mého sluhu? Stačilo říci a byl by jste vpuštěn do domu.“
„To je možná pravda, ale kdybych zmínil jméno hostinského, nedopadlo by to se mnou dobře. Nevím přesně kolik vám dluží, ale dokážu si to představit.“
„Pravda. Bál jste, že bych si myslel, že jdete smazat jeho dluh. Ale proč? Máte jen dýku a musel jste si myslet, že budu lépe chráněn?“
„Doufal jsem. Zabil jsem jednoho muže a pak bych se zbavil vás. Ale nejsem zde proto, aby jste zemřel. Jen se chci něco dozvědět o smlouvě hostinského Blažeje.“
Jákob usilovně přemýšlel. Něco mu na Kvídovi nesedělo. Už to jméno znělo zvláštně. Když se nadechl a chtěl pokračovat, vstoupil do místnosti jeho sluha Vojtěch a dalších pět holomků. Kvído se začal cítit nesvůj. Bál se, jestli neudělal chybu. Naštěstí všech pět chlapů zvedlo tělo zrzka ze země a odnesli ho pryč. Jen Vojtěch zůstal stát u dveří, jako stráž. Kvído se snažil uklidnit a přemýšlel nad celou situací. Z jeho úvah ho vytrhl Jákobův hlas.
„Co se týče Blažeje, nejsem si jist, zda-li vám mohu sdělit podrobnosti naší dohody. Jedná se opravdu o vysokou sumu. Ne méně, než tisíc kop stříbrňáků.“ Kvído uznale hvízdl. Tolik peněz neměl šanci Blažej vrátit. Jákob byl buď šílenec, nebo existuje něco, čím může Blažej po své smrti zaplatit. V tu chvíli byl Kvído doma. Jákob byl ještě o něco mladší než Marie, ale ještě ve slušném věku by se dočkal po Blažejově smrti jeho dcery, která by hostinec nejspíše zdědila. Ale ještě zde byl Blažejův bratr. Že by žid nevěděl o Blažejově příbuzenstvu? Celá věc se začala šíleně komplikovat. Navíc Kvída udivilo, že Jákob musel přemýšlet nad dluhem stárnoucího hostinského. Kolik takových dlužníků mohl mít? Ale teď nebyl čas nad věcí příliš hloubat.
„Takže se podrobnosti od vás nedozvím?“
„Ne. Ale proč se nezeptáte pana Blažeje? Určitě se s ním znáte, když máte takovou starost o jeho dluh.“
„Mám sice starost, ale s Blažejem jsem v současné v ne příliš přátelském vztahu.“
„Pak myslím, že je na čase, aby jste odešel. Pokud tedy drobnou půjčku?“
„Myslím, že nechci. Nashledanou pane Infalský.“
„Nashledanou.“
Kvído se zvedl a rychle opustil lichvářův dům. Letní noc bývají teplé, ale ten den bylo příjemné chladno. Měsíc silně svítil na cestu. Mladíkovi se nechtělo do hostince. Oči se mu klížily, ale věděl, že ho zřejmě nechá Jákob sledovat. Dovést jeho lidi do hostince U Velké krávy by bylo nezodpovědné. Už jen vůči Marii. Pořádně se nadechl chladného vzduchu a to ho lehce probralo. Nakonec dostal šílený nápad. Pomalu kráčel židovskou osadou. Dával čas svým pronásledovatelům, aby se mohli dobře krýt. Po půl hodině stál na vyškovském trojúhelníkovém náměstí. Za celou dobu si všiml tří lidí, kteří se za ním nenápadně plížili. Škoda, že není v Praze. Její křivolaké uličky a podloubí jsou na podobné akce dělané dokonale.
Zrovna, když nasál chladný noční vzduch, někdo ho chytl za rameno. Za ním stál vysoký biřic. Jeho pravá ruka byla na mladíkově rameni a levá ruka třímala louči. O rameno měl opřené kopí. Zle se na Kvída díval. „Co tady děláš? To nevíš, že v tuhle hodinu slušní křesťané spí?“ Kvído se na něj podíval tupým výrazem a odvětil, proč tedy nespí i on? Biřici byli vždy chlapi vysocí a statní, ale rozumu moc nepobrali. Tenhle byl opravdu dobře stavěný, ale o to hloupější byl. Tahle otázka byla příliš složitá na jeho jednoduché chápání.
Přesto se mu ten člověk zdál divný, proto Kvídovi oznámil, že stráví zbytek noci v žaláři a zítra si promluví s rychtářem. Kvído byl spokojen. Dýku i měšec se stříbrňáky stačil ukrýt do malého výklenku jednoho z domů na náměstí. Doufal, že ji nikdo neobjeví. S klidným vědomím se vydal po boku biřice na rychtu. Byl to jen malý domek, který stál v úzké uličce, přiléhající k náměstí. Vedle rychty byl vystavěn provizorní žalář. Rychtář Josef Kralous doufal, že co nejdříve bude moci využívat žalář na hradě. Biřic hodil Kvída do vlhké kobky s malým mřížovaným okýnkem vedoucím do ulice. Pak mu přinesl okoralý chléb, džbán vody a ironicky mu popřál klidné spaní.
Mezitím se do židovské čtvrti vrátilo pět mužů zahalených do tmavých plášťů. Zaklepali na kované dveře. Když nikdo neotvíral, začali být nervózní. Největší z nich to nevydržel a několika údery svým tělem je vyrazil. Na zemi leželi v kaluži krve dva muži. Stařec měl podřezané hrdlo a jeho mladšímu kolegovi z břicha čouhal meč.
Autor Kubík, 10.03.2011
Přečteno 277x
Tipy 3
Poslední tipující: lordsovik, kourek
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter