Pod křížem Templářů- Kapitola 5

Pod křížem Templářů- Kapitola 5

Anotace: Rometus upadl do zajetí Templářů...

Sbírka: Pod křížem Templářů

Průvod třiačtyřiceti jezdců se snažil cestovat po lesních cestách, aby nebyl příliš nápadný. Občas vyslali několik mužů, aby ve vesnicích a šencích nakoupili zásoby, protože jídlo, které ukradli ve Ždánické pevnosti, jim došlo. Byli již třetí den na cestě, ale tolik mužů a koní má velkou spotřebu. Přesto museli mít jistotu, že si na ně netroufne ani oddíl vojáků. Všichni byli skvěle vycvičení a zocelení bojem ve Svaté zemi. Až na skupinku deseti mužů, kteří byli přijati do řádu až na Moravě. Přesto i tito muži byli čestnými rytíři a s mečem zacházeli znamenitě.
Romentusovi cesta ubíhala velice pomalu. V poutech se mu jelo špatně a jídla mnoho nedostával. Snažili se z něj několikrát dostat jeho tajemství, ale byl neoblomný. Přemýšlel, co se stalo s Kvídem. Snad je v pořádku a míří domů. Jediná věc ho těšila. Všechny dokumenty ukryl dokonale. Pokud zemře, což v tuhle chvíli vypadalo pravděpodobně, jsou nápovědy připraveny. Snad Svatý otec v Římě již někoho vyslal. Byl jeho jedinou nadějí.
Zrovna projížděli hornatou krajinou. Kopce zde byli poměrně vysoké, ale také se tu táhl příjemný potok. Celá skupina tedy jela po proudu potoka. Romentus si zatím více všímal svým věznitelům. Poslouchal jejich rozhovory. Většinou je vedly o Bohu, ale také slyšel hodnocení hostinců, nebo zážitky ze Svaté země. Složení skupiny bylo pestré. Kromě desíti Čechů a Moravanů ho doprovázelo pět Italů, sedm Němců, tři Poláci, dva Angličané a zbytek doprovodu tvořili Francouzi. Romentus rozuměl všem. Německy a italsky se naučil ještě na studiích a ostatní jazyky doladil během cesty po Svaté zemi.
Na konci čtvrtého cestovného dne se dostali do malé rybářské osady. Tvořilo ji pár dřevěných chatrčí, stojících na břehu říčky. Lidé zde dřeli bídu s nouzí. Všude visely sušené ryby a nepříjemně to páchlo. Oldřich, mladý templář, který měl dohled nad Romentuse se vydal k osadě. Podařilo se mu usmlouvat, že dostanou všechny ryby, které v osadě jsou. „Co za to chtěli?“ zeptal se nevěřícně jeden z českých templářů. Sto kop stříbrňáků. Už jsem je zaplatil.“ Ostatní se sice netvářili nadšeně a trochu brblali, ale Pierre de Lancoux je všechny rázným gestem ruky umlčel. Poslal Čechy, ať ryby sesbírají na hromadu a dovezou je provizornímu táboru, který zbudovali asi deset minut cesty po proudu potoka jejich bratři. Češi vedení Oldřichem poslechli a zbytek průvodu zamířil k táboru.
Romentus se divil, jak dokonale mají svou cestu připravenou. Měl určitou představu, kam míří. Tady na Moravě se Templáři shromažďovali v okolí čejkovického hradu. Byl znám svými hradbami a vysokou válcovitou věží. Zřejmě chtěli svůj majetek za každou cenu zpět. Po pár minutách zastavili v provizorním táboře na břehu říčky. Stál na mýtině a byl celkem dobře chráněn. Všude kolem něj byl vztyčen poměrně vysoký plot a pod ním ještě vyhloubili úzký příkop. Do tábora vedla z jedné strany branka. Část u řeky chráněná nebyla, ačkoliv se jednalo opravdu spíše o mělký potok. Samotný tábor tvořilo pětadvacet stanů a tři ohniště. Na hlídce stálo deset mužů a zdálky již na průvod mávali. Zřejmě zde hlídali již delší dobu.
Za hodinu byl průvod vybaven a dorazila i česká část s rybami. Tábor byl sice dobře vybaven, ale i tak byl jeho velitel šťastný za čerstvé zásoby. Vypadal na vojáka z povolání. Měl rozložitá ramena a jizvy na sluncem opálené tváři. Nebyl sice příliš vysoký, ale i tak měl u vojáků respekt. Romentusovi se jevil jako správný chlapík. A když se s ním dal do řeči, jen se to potvrdilo. Byl to Čech, jak poleno. Nejen, že byl silný, ale Romentus měl podezření, že mluví až moc vzdělaně. Podezříval ho, že studoval. Byl rád, že si má s kým popovídat. Celou cestu mlčel. Dostával sice plno otázek, ale nechtělo se mu na ně odpovídat. S tímhle člověkem mohl hovořit o čemkoliv. Dozvěděl se, že se jmenuje Viktor ze Ždánic a u řádu je teprve pět let. Potvrdil i příbuznost s královským vojákem. Nechtěl se však o své minulosti příliš bavit, proto změnili téma.
Když debatovali nad zkažeností Románu o růži, přišel k nim Pierre de Lancoux. „Vidím, že jste si našel nového přítele,“ poznamenal štípavě, ale Romentus ani Viktor ze Ždánic netušili, na koho byla poznámka mířena.
„No nic. Dnes zůstaneme zde. V cestě budeme pokračovat zítra, nebo za dva dny. Slyšel jsem, že zde není zcela bezpečno. Co mi o tom můžeš říct bratře Viktore?“
„Máte pravdu pane. Řádí zde skupina lapků. Podle našich zvědů je jich asi dvacet. Žádní extra bojovníci, ale nemohli jsme s bratry riskovat tažení proti nim. Museli bychom opustit tábor, což by bylo nezodpovědné a dále je nebezpečí, že by jich bylo podstatně více.“
„Možná je hlavní důvod jinde, nebo se pletu?
„Máte pravdu. Po nedávném tažení a bojích českého krále s Uhry zůstává na východní Moravě plno drobných armád. Dokonce nepřímo ovládají některé tvrze. Máme štěstí, že nás nenapadli. Jsou to divocí bojovníci.“
Romentus vše bedlivě poslouchal. Nevěděl proč, ale Pierre si Viktora ani neodvedl stranou, když s ním mluvil. Byl to snad úmysl, nebo je mu jedno, co se mnich dozví? Romenus začal přemýšlet nad celou věcí. Jeho myšlenky zalétly na Sicílii, do Svaté země ke Kristovu hrobu, ale také do arabského vězení a tvrze asasínů. Z cesty byl tak unaven, že po chvilce usnul.
Když se probral, ležel ve stanu se spoutanýma rukama a bylo šero. Nevěděl, jak dlouho spal, ani co je za denní hodinu, ale šíleně mu kručelo v žaludku. Byl sice poměrně vypasený, ale pět dní už pořádně nejedl. Ležel na slámě a celé tělo ho bolelo. Konečně měl svázané jen ruce. Na koni se nemohl ani hnout, protože provaz měl po celém těle. Dokonce se bál, že kdyby se kůň splašil a on spadl, zlámal by si zcela jistě vaz. Snažil se, ale myslet na něco jiného. Myslel na své bolavé tělo. Pomalu a namáhavě vstal, protáhl se a několikrát se předklonil. Pak, když mu několikrát zapraskalo v kloubech, opustil stan. Zjistil, že před stanem stojí dva Templáři s kopími v rukou. Jakmile stan opustil, oba ho rázně zastavili. „Mohl bych si vyprázdnit měchýř?“ zeptal se česky. Oba muži se na sebe podívali a pak menší ze dvojice vzal Romentuse a odvedl ho za stan. Otočil se a čekal.
Když bylo po všem, vrátil mnicha do stanu a řekl mu, že dostane jídlo, ať chvilku počká. Romentus byl překvapen. Jídlo, kterého se dočkal jen za pár okamžiků, vonělo velice dobře. Pár medových koláčků, kousek jehněčí kýty a několik placek. Dokonce mu rozvázali ruce. Jedl sice pod dohledem, stejně jako pod dohledem močil, ale brzy se ze svými vězniteli spřátelil.
Mladší z dvojice, Petr z Vartemberku, byl velice příjemný společník. Již od pohledu vypadal na vtipálka a prostořekého mládence. Bylo mu něco přes dvacet a k Templářům se přidal v Praze. Patřil do rozsáhlého rodu Markvartů, kteří bojovali o severní Čechy proti pánům z Dubé. Byl a ž čtvrtým synem a proto by jeho podíl na rodinném dědictví byl minimální. Tak se radši dal k Templářům. Když vyprávěl svůj příběh, Romentus si ho zkoumavě prohlížel. Znal mnoho lidí, včetně několika Markvarů. Jejich rod byl čestný a mocný. Petr byl jasný Markvart. Plavé rozcuchané kadeře mu vlály při sebemenším pohybu hlavy a v modrých očích mu hrály veselé ohníčky. Byl neskutečný mluvka a Romentus bral některé jeho příběhy se značnou rezervou. Jeho společník byl naprostý protipól.
Kříšťan z Flemburku pocházel z chudé rychtářské rodiny, které měla dvorec poblíž Olomouce. Byl to již stárnoucí člověk poznamenaný mnoha křivdami a zřejmě měl velké trápení. Zatímco Petr z Vartemberku byl menší kulaté postavy a měl velmi opálenou pleť, Kříšťan z Flemburku byl vyzáblý dlouhán s křídově bledým obličejem. O svém věku nemluvil, ale Romentus mu odhadoval něco kolem čtyřiceti. Pár vrásek již brázdilo jeho obličej. Příliš nemluvil a někdy se zdálo, že ani neposlouchá. Když šel ohlásit vězňův stav, naklonil se Petr z Vartemberku blíže k Romentusovi a mlčky mu s omluvným tónem řekl:
„Nehněvejte se na Kříšťana otče. V životě hodně zkusil a nikdy to neměl lehké. Je to můj dobrý přítel. Ujal se mne, když jsem vstoupil do řádu a už mi stihl zachránit život. Je dobrým společníkem. Někdy s ním hovořím skoro hodinu a on celou dobu mlčí a poslouchá.“ Romentus se zatvářil trochu nedůvěřivě, protože nevěřil, že by byl schopný někdo hodinu poslouchat a vnímat mladého Vartemberka. Petr si jeho reakce všiml a dodal, že není hlupák a je mu jasné, že ne vždy ho Kříšťan vnímá. „Někdy dokonce hledí jen tak do prázdna. Jednou, když jsem během hluboké noci probral ve stanu, seděl na svém lůžku a jen tak se díval. Pozoroval jsem ho hodnou chvíli a nehnul ani svalem. Je to zvláštní patron, ale mám ho rád.“ Romentus mlčky pokýval hlavou a pak Petra nenápadně upozornil, že se Kříšťan vrací. Ovšem nevracel se sám.
Po jeho boku kráčel mladý Templář. Byl to ten, kterého všichni oslovovali Oldřichu, a který překládal na Ždánické tvrzi pro toho tupce Petra. Romentus zapřemýšlel, jak to s ním asi dopadlo. Nechali ho s českými vojáky a několika členy služebnictva před hořící tvrzí, když před čtyřmi dny odjížděli.
Jeho myšlenky rozprášil drsný hlas, který se k mladému Oldřichovi nehodil. Snažil se vypadat arogantně a autoritativně, ale příliš se mu to nevedlo. „Vstávejte! Oba! Senešal Pierre de Lancoux nás očekává. Rozvažte mu pouta. Je to přeci jen mnich.“
Tahle věta Romentuse šokovala. Nebylo to tak dávno, kdy senešal templářského řádu prohlašoval, že on, Romentus již mnich není a vyjmenoval i pádné důvody proč. Tato podivná hra přestávala být zábavná. Kříťan mu přesekl dýkou pouta a pak všichni čtyři zamířili do senešalova stanu.

Senešal Pierre de Lancoux seděl ve vyřezávaném křesle ve stanu, jehož vzhled již z dálky návštěvníkovi prozrazoval, kdo zde v táboře žije. Všude vlály praporce s templářskými kříži a všichni muži byli také podle toho oblečeni. Romentus si uvědomoval, že Pierre de Lancoux je velice mocný muž. Funkce senešala dělala z obyčejného bratra, druhého nejmocnějšího muže řádu. Byl diplomatem řádu a zodpovídal za to, že nikdo nevyzradí posvátná tajemství, jednal za řád po celé zemi a v době nepřítomnosti velmistra měl jeho plnou moc. Všichni muži Temlu mu byli bezmezně oddáni a nikoho nenapadlo, zradit jej. Navíc Lancoux měl pověst člověka, který nepřátelům neodpouští. Ač každý, kdo vstoupil do řádu, se stal mnichem, Pierre si nedělal žádné iluze o své úloze ve světě a jednal jen pro blaho svých bratří, ať to stálo cokoliv.
Na jeho povýšený pohled si Romentus za těch pár dní již zvykl. Jedinou zbraní proti němu bylo zaryté mlčení nebo silná dávka sarkasmu. Ačkoliv byl Romentus vychován pro dráhu kněze a bylo známé, že řádoví bratři mají humor velice omezený, byl Romentus vzácnou výjimkou. Když vešli do stanu, gestem ruky svým bratřím naznačil, aby odešli. Ti se pokorně uklonili a neprodleně tak učinili..
„Tvé zaryté mlčení, je značně unavující. Vím, že doufáš v pomoc papeže, ale nevěřím, že by ti pomohl. Je mi jasné, že mu jde o to, zničit náš řád, ale věř, že dokud budu dýchat, tak s pomocí Boha, nebo Ďábla, to je mi fuk, budu náš řád bránit a nedovolím, aby jej papež, nebo Ali Hamíl a jeho asasíni, zničil.“ Když domluvil, nalil si do číše víno a opatrně se napil. „Tohle české víno je strašné. Ale jiné se mi nepodařilo sehnat.“ Romentus nechápal, kam tím senešal směřuje. Pierre de Lancoux se zamyslel a pomalu pokračoval.
„Možná se ti zdálo divné, že jsi dostal najíst a napít. Mí muži hlásili, že jsi jedl s velkou chutí. Ani tě nenapadlo, že by jídlo mohlo být otrávené. Buď je ti to jedno a jsi světec, nebo jsi velice inteligentní a myslíš si, že tvou smrtí bych nic nezískal.“
„Myslím, že jsem světec. Protože mi není jasné, proč mě tu ještě držíte. Určitě vám vaši lidé oznámili, že nápověda byla vyřčena.“ Pierre de Lancoux ztuhnul. Bylo jasné, že najednou neví, co má dělat. Žádné zprávy o nápovědě nepřicházeli. Jenže mnich to řekl jasně, nápověda byla vyřčena. Už sem jistě míří papežův člověk. Jistě, Romentus by mohl lhát, ale tím by se odsoudil k smrti. Romentus si všiml senešalovy reakce a lehce se pousmál. Pomalu si prohlížel vytřeštěný pohled Pierra de Lancoux, který se postupně měnil ve výraz člověka, který nad něčím hluboce přemýšlí. „Klidně mne zabte, ale stejně tím ničeho nedocílíte. A teď jestli dovolíte, je čas, abych se pomodlil. Najdete mne spoutaného ve stanu“ rozloučil se vesele a sebejistým krokem opustil nevěřícího Templáře.
Celé odpoledne se Romentus modlil, dokud jej před klekáním nevyrušil zvláštní hluk. Vstal, otřel si špinavá kolena od dlouhého klečení a vykoukl ze stanu. V táboře bylo živo. Právě přijelo několik čerstvých mužů. „Pokud dobře počítám,“ mumlal si pro sebe, je jich o deset více. Dokonce si přivedli vojáky.“ Přestávalo se mu to líbit. Málokdy přijali Templáři pod svou vlajku jiné vojáky, než bratry ze svého řádu. Nicméně tábor nyní hlídalo dvacet mužů v kroužkových zbrojích. Zdálo se, že mají nahradit Templáře, kteří se někam chystali. Všude stálo plno koní a muži v bílých pláštích s červeným křížem na prsou si nasazovali helmice a brousili meče. Romentus si odskočil vyprázdnit měchýř a cestou zpět se optal jednoho mladíka, kterého viděl bavit se s mladým Vartemberkem na důvod toho povyku.
„Co je ti do toho?“ zeptal se nerudně Petr.
„Já jen, že je tu tolik povyku.“
„Za týden musíme vyrazit na cestu. Ale zbude nás jen pár. Ostatní se mají setkat s nějakým šlechticem s jeho muži. Pročistí a zabezpečí cestu až do Čejkovic. Čekalo by nás jinak několik bojů z lapky a banditi, kteří se tam poslední dobou objevují.“
„Slyšel jsem, že Uhrové tam z mnoha lidí udělali loupeživé rytíře. A ty míříš kam Petře?“
„Máme s Kříšťanem svůj úkol, ale ten tě nemusí zajímat. Musím jít. Snad se brzy uvidíme. S bohem.“
Romentus se rozloučil a vrátil se do stanu. Skoro celou noc pozoroval, jak se tábor pomalu vyprazdňuje. Zůstali jen vojáci a několik Templářů. Dokonce i senešal někam odjel. Až do rána byly slyšet rozkazy a bujará nálada před bojem. Těsně za rozbřesku se konala mše a chvíli po honosné snídani opustilo vojsko tábor. Romentuse si nikdo z vojáků nevšímal. Templáři jen jednou za čas zkontrolovali, že neutekl, jinak dospávali probdělou noc. Vojáci, kteří přišli do tábora předchozí den, museli být žoldnéři. Okamžitě po odjezdu Pierra de Lancoux opustili hlídky a začali hrát kostky, nebo se natáhli do měkké trávy a odpočívali. Romentus pochopil, že jestli se má někdy setkat s papežovým člověkem, pak musí právě teď opustit své vězení.
Prošel kolem opilého vojáka, který si ulevoval a došel k potoku. Na travnatém plácku se páslo několik koní. Hlídali je dva Templáři, kteří hořečně vedli nějaký rozhovor. Jejich italština byla dokonalá. Když přišel mnich blíže, zjistil, že jeden pouze popisuje svou rodnou vesnici, ale v jeho horkokrevném podání to znělo jak příběh o rytířích kruhového stolu. Bylo mu líto, že je musí přerušit. Italštinu zbožňoval. Skrývala v sobě tolik temperamentu, který je Italům tak vlastní. Ještě chvíli je zálibně poslouchal, pak zvedl těžkou větev, kterou odplavil potok a připlížil se k hlídce.
Stáli k němu zády. Napřáhl se a vší silou udeřil většího Templáře do hlavy. Ten se s heknutím sesunul k zemi. Jeho druh se rychle otočil a tasil meč. Romentus neváhal a znova zaútočil. Mířil na nohy. Zasáhl rytíře do kolene. Ten bolestí zavyl, ale rychle se narovnal a přešel do protiútoku. Zvedl meč a sekl, jako by chtěl mnichovi rozseknout hlavu. Ten se, ale nezalekl a ránu bez problémů vykryl. Meč se zasekl do mokrého dřeva. Romentus toho využil a prudce trhl. Templář to nečekal a rychle byl odzbrojen. Na chvíli se zarazil, protože takovou bojovnost u mnicha nečekal. Jeho zaváhání se mu však stalo osudným. Romentus se na něj vrhl pěstmi. Několikrát ho udeřil do obličeje. Potom mu chytil plášť a smýkl jím. Rytíř uklouzl na kluzkých kamenech a zřítil se do potoku. Udeřil se do hlavy a upadl do bezvědomí. Z táhlého šrámu na jeho hlavě začala vytékat krev a barvila potůček do ruda. Romentus vytáhl zaseklý meč z větve, odpásal pochvu mrtvému Templáři a nasadil si pásek. Schoval meč, vyhoupl se na statného vraníka a zamířil po proudu potoka.
Autor Kubík, 13.03.2011
Přečteno 305x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter