Růže a meč-kapitola XX. poslední vzdor.

Růže a meč-kapitola XX. poslední vzdor.

Anotace: Všichni otáčeli těla a hledali raněné, několik věcí hořelo a zakrývalo části bojiště hustým dýmem, který se vítr snažil rozehnat, to však mrchožroutům nezabránilo slétat se na hostinu. ---a jsme skoro ve finále---

Sbírka: Růže a meč

Udýchaně a ztěžka jsem vstala, po zádech se mi rozlévala teplá krev. Ale bylo to jen povrchové zranění, které, pokud se nezanítí, zanechá pouze tenkou jizvu.Trvalo už jen pár minut než se zbytek Lotharova vojska rozutekl do lesů kolem. Dav propukl v jásot a radostný křik..
Poté všichni začaly ohledávat těla a hledat pouze raněné. Ještě chvíli jsem se rozdýchávala a sbírala síly a po chvíli jsem se k nim přidala.

Bylo mi řečeno, mám k Albertovi posílat pouze raněné u kterých to má smysl, velmi vážně zraněným mám ušetřit trápení a mrtvé mám nechat ležet. Bylo to docela jednoduché za půl hodiny usilovného hledání jsem nalezla pouze dva raněné, jeden měl proříznutou tepnu na ruce což se dalo zachránit tlakovým obvazem, druhý měl však dvakrát probodnuté břicho skrz na skrz, bylo mi jasné že by umíral dlouhé hodiny plné bolesti. Chytla jsem tedy jeho obličej do dlaní, zeptala jsem se ho zda chce něco někomu vyřídit.
„řekni….Ariel…že…ji miluji…“ vykašlal trochu krve.
Nebyla jsem schopná nic říct tak jsem jen pokývala hlavou usmála se a rychlým trhnutím jsem mu zlomila vaz. Umřel s úsměvem, položila jsem ho pomalu na zem a zatlačila mu oči.
Udělalo se mi zle a ještě hůř když jsem se postavila a podívala jsem se na obzor plný těl.
„Eiro?“ ozval se sípavý hlas.
„ano?“ vydala jsem se za ním.
„jsem už mrtvý?“
„Štěpáne?“ zděsila jsem se a začala ho zoufale hledat. A brzy jsem ho našla pod jedním tělem s ošklivou ránou přes hrudník která se však ještě dala porazit.
„Štěpáne?! Jak se ti to stalo.“ Zeptala jsem se chvatně a začala mu ohledávat ránu.
„musel jsem to udělat…“
„co? HALÓÓ KDOKOLI…RANĚNÝ“
„myslel jsem si že zvládnu žít jen svůj život, ale nešlo to.“
„já ti vůbec nerozumím“
„to že jsem do tebe zamilovaný musí být jasné i slepému mrzákovi, a to že jsem kvůli tomu začal nenávidět Tristana také a tak jsem se zařekl že se od vás obou odpoutám, ale když jsem tě znovu uviděl bylo mi jasné že to nedokážu a že vidět tě nešťastnou by pro mě znamenalo do konce života utrpení…“
„Štěpáne…“
„…tak jsem chránil…tristana tak horlivě, že jsem nedával takový pozor…a Sorta byl navíc oblečen v modré“
„Sorta?!“
„tak jsme tady…“ ozval se jeden ze dvou mužů kteří přišly
„vezměte ho k Albertovi“ oba muži ho zvedly nad zem, ještě jsem je zastavila, otočila jsem se zpět ke Štěpánovi „vždy tě budu milovat, možná ne tak jak by sis přál, ale nikdy nepřestanu“ řekla jsem a lehce jsem ho políbila na rty.
On se na mne široce usmál, pak však otočil oči v sloup, hlava mu padla na stranu a jeho tělo se prověsilo mužům v náručí.
Můj úsměv zamrzl „Štěpáne?!“ propleskla jsem mu obličej, položila jsem mu prsty na zápěstí ale nic jsem necítila. „Štěpáne.“pronesla jsem znovu tiše. „co to děláte?“ vyjekla jsem, když se ho chystali položit zpět na zem.
„je tuhej…a mrtvý máme nechat ležet „
„vezměte ho k Albertovi.“
„ale mrtvý…“
„ŘEKLA JSEM…vezměte ho k Albertovi, nenechám ho tady ohlodávat zvěří!“
Muži se na sebe ještě chvíli dívali, nakonec, ale s Štěpánovým tělem odešly.
Stála jsem osamocena, klidně a dívala se na obzor. Všichni otáčeli těla a hledali raněné, několik věcí hořelo a zakrývalo části bojiště hustým dýmem, který se vítr snažil rozehnat, to však mrchožroutům nezabránilo slétat se na hostinu.
Sundala jsem si přilbu chvíli se na ní dívala a pak jsem s ní s řevem praštila o zem, několikrát se odrazila pak se chvíli točila na zemi až přepadla na jednu stranu a zastavila se. „do hajzlu!!“ začala jsem ze sebe strhávat veškeré brnění a jakmile jsem s ním praštila o zem vykřikla jsem: „do prdele!!“ pokaždé hlasitěji až se na mě postupně všichni otočily. Zhroutila jsem se k zemi. Ztěžka jsem dýchala a snažila se uklidnit, dívala jsem se na udusanou trávu a snažila se nevnímat zvuky nářku kolem mne. Po tváři mi ztekla slza a za ní další a další. Seděla jsme takto ještě několik minut než „Eiro?“ ozval se nade mnou Tristanův hlas. Okamžitě jsem vyskočila na nohy a pevně jsem ho objala kolem krku.
„Eiro co tady děláš?“zeptal se nevěřícně, ale nezněl rozčileně.
„omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“opakovala jsem stále a stále dokola, přičemž jsem mu vzlykala o ramene.
„šššššš“ utěšoval mne, objal mne pevněji a hladil po vlasech.
„já…nemohla jsem…“
„klid….poslyš…“odtáhl se aby se mi podíval od obličeje. „…proboha kdo ti to co udělal s vlasama?“ usmál se a já se lehce ušklíbla „takhle ti to, ale sluší“ utřel mi slzy z očí „už je po všem co bylo je za námi, konečně bude klid. Já dostanu šlechtický titul a k němu pozemek a sídlo a první co uděláme bude, že se necháme oddat, na šlechtičnu už si nedovolí nikdo ani křivě podívat. A až ti dorostou vlasy…“usmál se znovu „pořídíme si hodně dětí, které budeme moct pořádně rozmazlovat“
„no…to asi nestihnou“
„hele, zase tak starý nejsem“ zašklebil se.
„já myslela ty vlasy…pravda totiž je…že těhotná…“
tristanův pohled sjel na horizont za mnou
„…už…“
Oči se mu rozšířily v zděšeném výrazu.
„…jsem.“
Rychle a hrubě mě odstrčil, já padla k zemi a jemu projelo žaludkem ostří meče.
„dost bylo hacení mých plánů, kór takovému ubohými děvkaři jako si ty!“ procedil sorta skrz zuby a zarazil mu meč hlouběji, že se mu jeho hrot objevil na druhé straně těla.
Nahmatala jsem rychle nějaký meč, nasadila si přilbici…
„a věz, ještě před tím než umřeš, že si tu tvojí malou couru najdu a připravím jí osud horší nežli smrt“ zašklebil se „a až jí budu mít dost budu jí mučit tak dlouho, že sama bude škemrat o smrt“ pak meč rychle vytáhl a Tristan padl k zemi.
…já jsem okamžitě vyrazila do útoku a Sortu to dost překvapilo a za chvíli i děsilo protože mé rány plné hněvu mu po pár úderech vyrazily meč z ruky…Sorta se dal na útěk a já se okamžitě vydala za ním…po chvíli jsme ho dohnala, skočila mu po krku a srazila ho k zemi.
„vždyť já patřím k vám…“snažil se bránit.
„DRŽ HUBU!!“ chytla jsem ho pod krkem a praštila mu hlavou o kámen.
„nemáš právo napadat, spolubojovníka.“
Zasmála jsem se „jen si počkej a uvidíš co malá coura dokáže.“
Sortův výraz se již změnil v čiré zděšení.
„veškeré mé svědomí je pryč…“ vrazila jsem mu meč do žaludku a otočila s ním kolem dokola „to je za lidi z tábora“ vytáhla jsem ho a udělala znovu to samé „to je za Ferna!“ pak jsem mu vykloubila obě nohy „to je za Štěpána“ nakonec jsem vytáhla pytlík se solí, bylo to až moc kruté? V té chvíli a pro mne opravdu ne…
„prosím cokoli…“
Celý jsem mu ho vysypala do ran a on zařval jako by ho pálily rozžhaveným železem. „to je za Tristana“
Sundala jsem mu jeho modrý plášť, jednoho z Lotharových vojáků jsem sundala plášť červený a přehodila ho přes něj. „mluvil si o osudu horším než smrt?...na tyhle rány budeš umírat i několik dní, sůl tě bude pálit k zbláznění…“ dupala jsem mu na jednu ruku až se vykloubila to samé jsem udělala i s tou druhou „…nebudeš se moci pohnout…“ z úst jsem mu vyřízla jazyk „…nebudeš moci křičet, naši vojáci tě tu nechají být…napospas zvěři a to je trest za mne.!“ Otočila jsem se a rozeběhla se zpět k tristanovi.
Kolem něj už stálo několik lidí včetně Alberta, rozrazila jsem dav, padla vedle něj na kolena a popadla ho do náručí.
„stalo se ti něco?“ zeptal se starostlivě když mě uviděl celou od krve.
„ne, jsem v pořádku…nic mi není…je to v pořádku, vše bude v pořádku“
„Eiro nikdy jsem nebyl šťastnější…nikdy. Miluji tě“
„ještě ne, ještě nesmíš umřít.“
„neboj se…to bude dobrý…já vždy všechno přežiju…já vždy…“
Jeho tělo mi ztěžklo v náručí, oči byly stále upřené na mne, ale už se na mne nedívali.
„Tristane?!“ zatřásla jsem s ním a propadla v pláč…takový který vám drásá vnitřnosti zevnitř.
„odveďte ji přič“ nakázal Albert ale já jsem cizí ruce okamžitě setřásla a přitiskla si Tristana k tělu.
„Tristane prosím…prosím slíbil si to…NECHTE MĚ BÝT, NECHTE MĚ!!!“
„Eiro,“ klekl si ke mne Albert „Eiro, nech ho jít…“
„ne, ne, ne ,ne,ne, ne, ne!“začala jsem se s ním kolébat dopředu a dozadu, slzy mi smívaly krev a špínu z obličeje, musela jsem je ještě několikrát odhánět a nakonec to vzdaly.
Držela jsem ho dokud jsem neusnula vyčerpáním.
Autor Aidinera, 28.03.2011
Přečteno 411x
Tipy 4
Poslední tipující: kuklicka, kourek
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

promiň...

12.04.2011 16:38:00 | Aidinera

Nahoď další díl...a prosím tě, ať Tristan neumře... Prosím, prosím, prosím, prosím...

09.04.2011 21:07:00 | kuklicka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter