Romania-ukázka

Anotace: Co kdyby se římská říše nerozpadla ani nezanikla, ale vydržela až do dnešních dnů a mnohem déle. V tomhle úryvku popisuje jeden z kronikářů bitvu, jež zabránila proniknutí Vandalů do Evropy a stala se tak jednou z rozhodujících kapitol dějin Romanie.

Zapomeňte na všechno, co vám kdy historie našeho letopočtu přinesla. Na vzestup křesťanství, islámu a jiných náboženství, protože existuje jen jedno, prastaré, které přetrvalo do dneška. Zapomeňte na války středověku a novověku. Místo nich se odehrávalo jen postupné podrobování všech slabších nejsvrchovanější moci. Tato moc potírala s železnou pravidelností jak provincie a královské říše, tak i vzpoury ve vlastních řadách. Místo válek tato síla dokázala zachovat mír a po více než tři tisíce let se téměř výhradně ozývalo Roma victor.

Jako národní náboženství byl zachován Pantheon a různá menší i větší náboženství. Jediný monoteistický směr, který se rozrostl, sice jen mezi příslušníky jednoho národa, byl judaismus. A byly to právě Židé, kteří pomohli římské moci skoncovat se silou, která se jí jinak určitě stala osudnou. Když ne hned, tak za pár desítek, nebo snad stovek, ale přece. Kristus, nebo jak ho nazývali Římané, Christos byl sice ukřižován jako mučedník, avšak Spasitelem ani tím, kdož přinesl nové náboženství se nestal. Židovští špehové ochotní prodat za dostatečnou sumu peněz prodat i svou matku donesli tehdejšímu Caesarovi Tiberiovi zprávy o potenciální hrozbě. Ten tedy ihned po Kristově ukřižování vyhlásil křesťany za zločince, kteří haní státní náboženství s Jovem v čele a začalo systematické pronásledování tak důsledné, že do měsíce bylo pochytáno všech dvanáct hlavních Kristových pomocníků, kteří byli v tichosti popraveni na příkaz správce Jeruzaléma. A jak ze všeho profitovali židé? Později jejich náboženství jako jedno z mála při všeobecném vnucovaní Pantheonu na dobytých územích zůstalo ušetřeno. Na minulost se však těžko zapomíná, a tak i když potlačováni zůstali někteří pohanští bozi uctíváni barbarskými kmeny a to i příslušníky, kteří byli verbováni do římských pomocných sborů, neboť to bylo částečně tolerováno. Do dalších pěti let pak jediné známky o tom, že kdysi existoval jakýsi Kristus, byly uchovány pouze v císařské kronice pečlivě uchované v Diově chrámu, o níž vždy věděl jen sám císař, který svému předchůdci musel při bozích přísahat, že místo jejího úkrytu neprozradí. Ne vždycky však Caesar stihl předat vědomost o kronice svému nástupci, neboť nezemřel přirozenou smrtí. Tak to bylo právě s Claudiem, Caesarem, který nastoupil na římský trůn až v pozdějším věku. Mužem, kterého nazývali všemi jmény, žádné z nich však nebylo příliš lichotivé, avšak ukázalo se, že díky své pronikavé inteligenci dokázal z trosek říše, jež za sebou zanechal jeho synovec Caligula, vytvořit prosperující říši, která si leckdy dokázala poradit. A proto poté, kdy byl Claudius nejspíš na popud své manželky Agripinilly otráven, aby tak mohl nastoupit její syn Lucius Domitius, jež se za rok své vlády ukázal jako hlupák, zvrhlík, špatný umělec a především člověk zcela neschopný nést na svých bedrech tíhu, jež s sebou přinášelo spravování tak rozsáhlého celku jakým Římská říše, tehdy oproti dnešku docela nicotná, byla. Senát vzal věci do svých rukou nejen proto, že se cítil ohrožen, ale navíc se mu do rukou dostali důkazy ohledně smrti lidem milovaného Tiberia Claudia Nera Drusa Augusta Caesara Gaermanika Britanika, a tak byl Nero zbaven funkce a poslán do Achaje, kde mohl Řeky mučit svou poezií. Novým Caesarem byl jednohlasně zvolen Caludiův syn Britannikus, který ačkoli nebyl bojácný a chtěl přes hrozící nebezpečí plynoucí z Agripinillyni touhy vyčistit svému synovi cestu k trůnu zůstat v Římě, byl i přesto uklizen do bezpečí do Británie, již jeho otec pokořil a získal si zde i cenné spojence. Zde byl vychováván na dvoře královny jednoho ze severních kmenů nejen jako voják po britském i římském způsobu, ale i jako diplomat a literát. Chlapec projevoval neuvěřitelné nadání ve všech směrech a když se chopil vlády, odstartoval tak dobu prosperity, neboť pokračoval ve stopách svého otce. Británie se za jeho vlády nejen pomocí zbraní, ale i prostřednictvím obratnosti na poli diplomatickém s provincií s právem uchovat si své kulty avšak pouze v rámci svých hranic a z jejího území se rekrutovali Britannikovi pretoriáni po více než sedmdesát let jeho vlády.

S Caludiovou smrtí se však ztratila pamět o císařské kronice v Jupiterově chrámu. Claudius byl tudíž poslední, kdo ji otevřel, dokud nebyla po více než osmadvaceti staletích otevřena.

Řím zůstal jednotný a namísto, aby se rozpadal naopak sílil. Odolal vzpourám, vpádům Germánů z Podunají, invazi kočovníků, kteří byli poraženi na hlavu a rozšiřoval své panství do všech světových stran. Mořeplavci a obchodníci objevovali nová území a kontinenty, jež byly pojmenovány podle jmen svých dobyvatelů, většinou císařských synů, jež veleli kolonizačním silám.

Století plynula a Římská říše se roztáhla po celé zemi. Pak nastal dlouhá léta Pax romana, jež se nesla ve jménu pokroku roku dvoutisícího pátého od založení Říma byla objevena energie rozštěpeného atomového jádra a mnohé další pokroky následovaly. Impérium se počalo rozšiřovat i mimo planetu Zemi, která se v pětadvacátém století stala jen Caesarovou armádní planetou, kde byly trénovány jeho pretoriánské jednotky a jíž nahradila první planeta sousední soustavy, jež byla jako sídelní planeta Impéria pojmenována Romania. Jako první vystěhovalci z domovské planety většinou odlétaly příslušníci drsných kmenů jako byli Germáni a jim podobní, kteří sice byli součástí Impéria, avšak osidlovali vzdálené planety, jež tak dostávaly jména dřívějších provincií.

Po pětadvaceti stoletích, kdy se Impérium vyrovnávalo se všemi nepokoji s nečekanou lehkostí a obratností svých velitelů, přišla rána v podobě smrti Flavia Tertulia Magna, jehož dva synové spolu měli svést boj o moc, který otřese celým Impériem.

Já, Publius Kommagena jsem byl v druhém roce vlády císaře Flavia Tertulia Magna vybrán za vychovatele jeho dvou synů Gaia Flavia a Lucia Flavia. Mimo tohoto úkolu jsem však také byl pověřen úkolem, který byl pro mě samotného mnohem velkolepejší. Byl jsem jmenován nejvyšším císařským kronikářem a jako takovému mi bylo svěřeno v úkol shromáždit události dějin od roku vyhubení sektářů, příchod jejichž Mesiáše bylo jedním z nejnebezpečnějších dní pro celé Římské Impérium...

Julianus byl svými vojáky provolán Augustem v Lutecii Parisiorum. To popudilo císaře Constantia, jež se proti svému sokovi vydal s armádou. Možná tomu tak chtěli bohové, ale k bitvě nikdy nedošlo, neboť císař Constantius zemřel dříve, než došlo ke střetnutí s Juliánovým vojskem. Vláda nad celým Impériem tak připadla muži, který se i přes své mlád a nesnadné a někdy i nejisté postavení stal velice úspěšným vojevůdcem a pracoval zejména na obraně říše. Jedním z kroků, který se zpočátku zdál jako destabilizační bylo rozdělení vedení obrany Impéria mezi dva vojenské velitele. Na západě to byl Valentinianus a na východě Valens. Tito dva muži byli nejvyššími veliteli armády na daném území, nicméně dosavadní správní rozdělení bylo zachováno. Julian, bývalý vojevůdce věděl, že je třeba rozdělit pravomoci, ale zároveň zachovat centralizované vedení. Jinak by totiž mohlo docházet k uzurpacím, jež nezřídka provázeli nejisté vedení, takové, které bylo pravým opakem Julianových úspěchů. Valentinianus byl jmenován magistrem militum occidentalis a Valens magistrem militum orientalis. Oba velitelé byli podřízeni Julianovi a v případě potřeby mohlo dojít ke společným tažením západních a východních legií, ale jinak byly obě poloviny armády samostatnými jednotkami. Valentinianus se snažil zabránit zejména pronikání nepřátel přes rýnskou hranici, což se sice mnohým před ním nedařilo zcela dokonale, nicméně on byl v tomto úkolu mnohem úspěšnější. Ačkoli i Valentovi se dlouhou dobu dařilo zabraňovat pronikání nepřátel na území říše, v devátém roce vlády císaře Juliana musela armáda pod vedením Valenta vybojovat vítězství, které, jak se později ukázalo, bylo pro budoucnost říše jedním z nejdůležitějších.

Kmeny, které se pohnuly z asijských stepí, představovaly pro římskou říši značné nebezpečí zejména díky své mobilitě. Zejména kmen Vandalů začal být díky tomu, že nebezpečně ohrožoval hranice provincie Dacie, opravdovým trnem v patě magistru militum occidentalis a skrze něj i samotnému císaři. Už Julius Caesar sice hojně využíval služeb galské jízdy, ale až Valentovi se podařilo sestavit armádu výhradně z jezdců stepních kmenů.
Počátkem roku 1125 od založení Říma se Valens s doprovodem asi pěti set jezdců vydal na sever od provincie Dacie, aby si zde za množství peněz zajistil služby bojovníků z kmene Alanů. Hodlal totiž na obranu proti Vandalům postavit armádu zcela prostou pěchoty, která by se mohla přesouvat stejně rychle jako nepřítel a bojovat podle stejného zvyku.
Ani ne dva dny poté, co Valens se svou jízdní družinou, v níž mimo jiné byli i jeho sotva dvacetiletý vnuk Honorius a jeho zeť Vetranio Pacuvius, oba se stovkou jezdců, vyjel z Kolonie Dacie, se na obzoru k němuž směřovala Via Dacia objevilo mračno prachu. Pro každý případ se Valens rozhodl seřadit své muže k obraně. Po několika minutách, kdy jezdci jen tak nečinně prodlévali v sedlech, začali někteří z koní pofrkávat a nervózně hrabat kopyty. Po chvíli bylo možno rozeznat, jak se paprsky jarního slunce odrážejí na zbrojích stovek a stovek jezdců, jež jim mířili v ústrety. Pak jakoby se mračna prachu usadila, se vojsko zastavilo. Netrvalo dlouho a vstříc Valentovi a jeho vojákům se tryskem vydala trojice jezdců.. Už zdálky bylo vidět, že dva z nich jsou oděni po římském způsobu a že jeden z nich má purpurový plášť a na přilbě chochol stejné barvy. Valens spolu s Honorius, Vetraniem Pacuviem a velitelem své gardy Decuviem pobídl koně do klusu, aby se setkal s trojicí cizinců. Když se k sobě jezdci přiblížili asi na sto metrů, sesednul vedoucí z trojice cizinců z koně a podal uzdu druhému „Římanovi“. Valens se spolu se svými společníky zastavil na místě. Ačkoli už mu bylo téměř šedesát let, budilo jeho vzezření stále hrůzu. Pořád se držel v sedle a dokázal obratně vládnout mečem i kopím jako mužové dvakrát mladší. Nicméně to nejspíš nebylo příčinou toho, že se cizinec vydal Valentovi vstříc veda svého koně za uzdu. V tomto muži, jehož brnění se od Valentova krom stop od zbraní nepřátel a kovu, jež už dávno ztratil lesk, téměř nelišilo, poznal hrdinu Východu. Muže, který se svým vojskem skládajícím se ze Sarmatských žoldnéřů po několik let podnikal výpady do perské Arménie a působil tak nepřátelům značné škody, přičemž se tradovalo, že neztratil jediného jezdce. Martinianus Lucanus. Sám Julianus před několika lety tohoto sotva třicetiletého mladíka ze senátorské rodiny poslal s pouhou stovkou jezdců, z nichž se až na Lucanova pobočníka Maria Lucia všichni vrátili, na východ škodit Peršanům. Důvodem prý bylo, že ani nejlepší římští lučištníci se prý podle Lucana nevyrovnali Sarmatům, kteří se prý v sedle a s lukem už narodili. Valens sesedl z koně a podal uzdu Decuviovi. Po obřadném pozdravení Lucanus Valentovi oznámil že, s sebou přivedl vojsko o síle tisíce jízdních lučištníků, jež jsou s ním již od začátku tažení, neboť se doslechl, že magister militum Valens chystá obranu dácké hranice na řece Tyru a uctivě nabízí své vojáky. Valens Lucana vděčně přijal a obě vojska spojil. Nutno říci, že ačkoli tito stepní válečníci se snadno nechali zlákat penězi, dokázal z nich Lucanus učinil bojovou sílu, s níž bylo nutno počítat, neboť tito jezdci s ním prošli nesčetné bitvy, v nichž prokazovali stále větší statečnost a neskonalou věrnost.
Po několika dnech opustilo vojsko hranice říše a vydalo se ke kmeni Alanů. Zde se Valentovi, který měl s náčelníky kmene již v minulosti dobré styky, neboť jejich bojovníky přijal do služby, když utekli před hrozbou Hunů, podařilo získat tisíc jízdních lučištníků a sto kopiníku pod vedením hřmotného Tilase, muže, jež se vzrůstem podobal spíše medvědu nebo přinejmenším jednomu z germánských berserků, o nichž se vyprávěly hrůzostrašné zkazky, což bylo téměř to samé.

Za řeku Tyrus se však Valens vrátil tak tak , neboť měl sotva dva dny, aby se připravil na obranu mostu, než dorazila téměř třicetitisícová armáda Vandalů, jež byli vyhnáni vpádem stepních kmenů z Asie v čele s Huny.

Den před nepřátelskou armádou z Colonie dorazily ještě tři stovky scholae, jezdců císařovi gardy, kteří sem byli posláni z hlavního města. Nicméně více mužů Valens k dispozici neměl, neboť značné síly říše byly vázány ve válce s Persií a obraně Rýnské hranice.
Jak se Valens dozvěděl od jezdců pod vedením Topase, které poslal na průzkum, Vandalské vojsko, které tvořilo jeden obrovský houf stepních bojovníků, jak jízdních, tak pěších, bylo rozděleno na čtyři oddíly. Prvnímu o síle devíti tisíc mužů skládajícímu se z dvou tisíc jízdních lučištníků pěti set jízdních kopiníků a šesti tisíc pěších velel král Vandalů Visimar. Dalším třem oddílům, z nichž se každý skládal z dvou tisíc jízdních lučištníků, tří stovek jízdních kopiníků a téměř pěti tisíc pěších, veleli Eraric, Nasua a Oza. Valens se svým vojskem zaujal obranné postavení za mostem přes řeku Tyrus později nazvaným pons Valentus. Nechal vybudovat opevněný tábor a na břehu řeky, jež se chystal bránit, rozkázal do bahnité půdy a na dno zapustit ostré hroty. Visimar, jist si početní převahou, se svým vojskem nečekal na další oddíly a vyrazil proti Valentovi ihned. Na své straně mostu nechal na křídlech jízdní lučištníky, aby kryli přechod a v čele pěších kopiníků a vybraných bojovníků s meči, kteří se kryli velkými kruhovými štíty, se se svým jízdním oddílem vydal přes most. Valentovo vojsko nejdříve stálo a nereagovalo, takže si Visimar byl jist, že nepřátelé jsou tak poděšeni množstvím jeho válečníků, že dobude snadného vítězství. Proto nechal pěšáky, aby nejdříve sami přešli most. Když se však první vandalští bojovníci dostali přes most, Valens spolu s Lucanem, Pacuviem a Honorem v čele jízdních kopiníků vyrazil proti nepřipravené pěchotě, přičemž se z vysoké trávy počali zvedat jezdci, jejichž koně ještě před chvílí byli schováni v blízkém hvozdu. Nové síly se ihned začali rozvinovat. Tilas se Sarmaty na pravém křídle a Alani s třemi stovkami scholae na levém. Ještě než se však Valentovi jezdci dostali k mostu, jízdní lučištníci na křídlech dvakrát vyslali do houfu nepřátel spršku šípů a způsobili jim tak těžké ztráty. Vandalští lučištníci však nemohli palbu opětovat, pokud nechtěli střílet do vlastních řad. Valentovi jezdci v trysku sklonili svá kopí a narazili na čelo pěchoty, jež se pod tímto náporem zcela zhroutilo. Řady nepřátel zakolísali a počaly se stahovat zpět na druhou stranu mostu, takže vznikla tlačenice. Mnozí zakopávali jeden o druhého a padali do studené vody, kde v těžkém brnění a unaveni pochodem téměř ihned tonuli nebo padali na připravené naostřené kůly. Podél mostu se však brodil zbytek vandalské pěchoty následovaný částí lučištníků, takže to vypadalo, že vpadnou Valentovi do boku. Tehdy se ale stalo to, co Visimar vůbec nepředpokládal, jízdní lučištníci na obou křídlech tasili meče a vrhli se na brodící se nepřátele. Visimar se ještě pokusil zachránit situaci a vrhl se proto spolu se svými kopiníky k mostu. Když lučištníci, kteří zůstali Visimarovi v záloze, viděli, že Alani a Sarmati čekají těsně u břehu na další nepřátele, kteří by se pokusili přeplavat, začali do jejich řad vysílat šípy. Jakmile však byly vypuštěny opeřené hroty, Valentovi jízdní lučištníci se stáhli s minimálními ztrátami. Valens se svými jezdci teď na mostě začínali nabývat vrchu a vytlačili nepřátele zpět na druhý břeh. Tady také našel svůj konec Visimar, král Vandalů, neboť když s několika posledními kopiníky ustupoval houfem pěšáků jeho kůň klopýtl a nabodl se na jedno z kopí. Zraněné zvíře se vzepjalo a spadlo i s jezdcem do řeky, kde Visimar v těžkém brnění utonul Když se posledních několik stovek pěšáků dalo na zběsilý úprk, překročili Valentovi jezdci most a jali se je pronásledovat. Vandalští jízdní lučištníci tasili meče a chystali se jim vpadnout do zad. Avšak tím se dostali mezi most, kde čekali Sarmati a Alani a Valenta s jeho kopiníky. Necelá tisícovka Valentových jezdců se otočila a zaútočila na lučištníky. Mezitím však Tilas se všemi zálohami překročil most a napadl Vandaly z boku a zezadu. Jediní Scholae se nepřipojili k řeži, protože se vydali za utíkajícími pěšáky, jichž pobili značný počet. Vandalové, kteří byli úplně obklíčeni sice bojovali statečně, ale tísněni ze dvou stran a zejména bojujíce proti těžce obrněné jízdě vyzbrojeni pouze krátkými meči brzy podlehli. Bitva trvala necelou hodinu a po jejím konci byly oba břehy a most posety mrtvolami Vandalů. Dokonce i řeka zrudla krví a nesla s sebou množství utonulých nebo šípy prostřílených těl. Valens ztratil asi padesát mužů, převážně kopiníků ze své družiny a družin svých společníků a několik jízdních lučištníků, avšak s vojskem o síle necelých tří tisíc jezdců se mu podařilo rozprášit třikrát větší oddíl Vandalů. Nepřátel se zachránily asi tři stovky. Ale ani tato porážka je nepohnula, aby upustili od svého úmyslu překročit řeku.
Další den se dva spojené oddíly o síle čtrnácti tisíc mužů pokusily najít brod a znovu přejít přes řeku. Valentovi zvědové však o jejich úmyslu včas zpravili svého velitele. A ten jakmile se to dozvěděl, nechal u mostu Lucana s jeho Sarmaty a oddíl scholae a se zbytkem vojska se vydal k brodu, kde měl narazit na početnější oddíl Vandalů, jež se oddělili od spojeného oddílu.
Když se Vandalové s úmyslem vylákat nepřítele blíž přiblížili k mostu, který hlídal Lucanův oddíl dostali se na dostřel luků jeho jezdců, kteří ačkoli původem hrdí Sarmaté, jako žoldnéři v římských službách nepohrdli výhodou, jež jim skýtaly dlouhé luky.
To sice znamenalo, že každý jezdec musel nést váhu navíc, ale zároveň když se dostal na dostřel krátkého luku nebo pronásledoval nepřítele, mohl luky vyměnit nebo dlouhý luk zahodit. Ve výsledku tedy nepřátele kosily sarmatské šípy zatímco se oni teprve blížili na dostřel. Jakmile se Vandalové dostali příliš blízkoi, Sarmaté ustoupili mimo dostřel nepřátel a za použití dlouhých luků oslabovali jejich řady. Vandalům tedy nezbývalo než se stáhnout mimo dostřel a čekat, zda-li se druhému oddílu povede přejít brod, aby mohli následně značně oslabeného nepřítele napadnout z obou břehů. Nicméně hned, jak Vandalští lučištníci otočili koně, teď už silně vyčerpané neustálým manévrováním, přeletěl přes most jako blesk Lucanus v čele oddílů scholae, kteří do Vandalů ať už byli pěší nebo jízdní, narazili jako beranidlo, pod jehož úderem se masa zmatených a vyčerpaných nepřátel daai na ústup. Sám Lucanus byl zasažen do ramene ruky v níž držel kopí, takže si ho musel přehodit do druhé. A ačkolitouto rukou nevládlkopím tak jistě,i s šípem, který mu vězel v rameni dál působil zkázu v houfu nepřátel a dokonce se mu povedlo zasadit smrtelnou ránu jednomu z Visimarových kapitánů Ozovi, který tomuto oddílu velel Mezitím se Sarmaté dostali do boku neuspořádané mase prchajících, do níž vysílali šíp za šípem a když už neměli čím střílet, upevnili si luky do pouzder na zádech a použili krátká kopí, kratší než jezdecká a poté co předjeli nepřítele a uzavřeli ho v kruhu, nastala krvavá řež, z níž nevyvázl ani jeden Vandal. Po pár minutách byl konec krveprolití a bojiště bylo poseté další potravou pro mrchožrouty. Lucanus však ztratil několik mužů, mezi nimi jednoho ze svých kapitánů, Casta, který mu při prvním nájezdu proti Peršanům zachránil život a sám přišel o špičku pravého ucha a dva prsty na levé ruce, takže mu činilo velké obtíže napnout luk. Spolu s Castem, jehož tělo nakázal Lucanus odvést do tábora a střežit několika jeho druhy, zahynulo také několik desítek scholae, kteří zpočátku nesli největší tíhu bojů. Bylo až s podivem, že při tak nízkých ztrátách na vlastní straně způsobili Lukanovi muži Vandalům krveprolití, jemuž padlo za oběť sedm tisíc bojovníků. Jakmile boj skončil, nařídil Lucanus všem scholae, aby posbírali své mrtvé a raněné a vrátili se do tábora a sám se v čele Sarmatů, jimž ruce ještě před chvílí umdlévaly námahou z předešlého zabíjení, vydal co nejrychleji k brodu. Avšak chytře využil krytí, jež jemu a jeho mužům poskytoval nedaleký hvozd táhnoucí se podél řeky, takže měl být schopen dorazit až k brodu nespatřen.

U brodu, který byl široký několik desítek metrů a voda zde jezdcům nesahala ani k chodidlům a pěším pak sotva pod kolena,byla situace zcela jiná. Valentův oddíl byl sice o něco početnější, avšak Alani nebyli tak jako Lucanovi muži vybaveni dlouhými luky a ani jejich brnění, která byla většinou kožená, ne nepodobná Vandalským lehkým zbrojím, nedosahovala takových kvalit jako šupinové brněn Sarmatů, po nichž většina šípů jen neškodně sklouzávalaí. Valens nechal družiny kopiníků pod vedením Honoria, Vetrania Pacuvia a Tilase rozvinout do široké řady s velkými rozestupy mezi jednotlivými jezdci, kterážto místa vyplňovali jízdní lučištníci z kmene Alanů a vyčkával u brodu mimo dostřel luků. Valens se před bojem kromě síly nepřítele také dozvěděl, že oddíl vede Eraric, jeden z Visimarových synů a velmi horkokrevný mladík, u něhož navíc bylo jisté, že bude chtít pomstít smrt svého otce. Avšak Valens byl dost překvapen, neboť Eraric se sice rozhodl přejit přes brod nicméně v čelo oddílu postavil těžkou jízdu, která měla být poté, co přejde na břeh, podporována pěšími bojovníky vyzbrojenými kopím, což ji chránilo před útokem Valentovy jízdy. Zároveň však Eraric nechal své lučištníky střílet na nepřátele, kteří by dotírali na brodící se válečníky.

Jakýkoli jiný vojevůdce by v situaci, kdy jsou jeho muži početně převýšeni téměř pětkrát a kdy neudržel brod, začal podléhat zoufalství, ne tak Valens, který již několikrát v boji potřel početnějšího nepřítele. Ačkoli věděl, že když se jeho vojáci přiblíží k brodu, budou zasypáni šípy, neboť Eraric všechny své lučištníky, dva tisíce jízdních, postavil na obranu brodu, přece jen stále vyčkával, dokud nepřejde celý tisícový oddíl Eraricovy těžké jízdy. Ačkoli brnění těchto stepních jezdců nedosahovala kvalit brnění sarmatských natož římských a postrádali štítů, jejich dlouhá jízdní kopí dokázala být ve správných rukou jezdce v trysku mocnou zbraní.

Lucanus neprodléval a včele oddílu Sarmatů, teď už vyzbrojených pouze krátkými kopími a meči, hnal svého koně tak rychle, jak to jen šlo. Když projel hvozd a dostal se na úroveň brodu, spatřil, jak se Vandalové brodí řeku. Polovina těžké jízdy již byla na druhém břehu a řadila se do bojové sestavy proti oddílu Valentovu. Lucanus ztěžka oddechoval, ale snažil se uklidnit a zabránit srdci, aby mu přestalo tlouct až v krku. Otočil se v sedle a pohlédl na své muže, jezdce, v jejichž očích se navzdory nadcházejícím událostem a i přes únavu z předešlého boje zračilo odhodlání. Jeden ze Sarmatů se zazubil a ukázal na Lucanovo rameno. Ten si až teď všiml, že v něm stále vězí šíp a zamračil se. Pak natáhl ruku a šíp zlomil v půli, ale nevytáhl, neboť by hrozilo, že se rána otevře. Poté, co mu trubač Kotas ránu ovázal, zvedl Lucanus kopí a namířil je k brodu. Téměř tisíc stejných kopí jako bylo to jeho bylo uchopeno a namířeno stejným způsobem a následně se jeho jezdci v pomalém klusu zatím neuspořádaně začali trousit z lesa. Lucanus počítal, že ještě pár minut potrvá, než vandalská jízda a pěchota přejde brod a tudíž si jeho oddílu nikdo nevšimne.

Když přešla za jízdou most polovina pěchoty, vydali se Eraricovi jízdní kopiníci proti Valentovi a pomalu poháněli koně do cvalu. Valens přikázal svým mužům, aby se rozvinuli a pustili tak mezi sebe lučištníky, kteří ihned zahájili palbu. Vandalská jízda však každou chvilkou ukrajovala ze vzdálenosti, jež ji dělila od Valenta.

Jakmile Lucanus spatřil, že se nepřátelská jízda vrhá na Valentův oddíl, popohnal koně do trysku a všichni jeho muži se řítili za ním, aby se následně objevili vandalům v týlu. Lucanus přikázal Kotovi zatroubit k útoku a dostalo se mu stejné odpovědi od římského rohu s vyšším tonem z druhého břehu.

Když byli nepřátelé pár desítek metrů od Valenta, ozvalo se zatroubení rohu. Nebyl to stejný zvuk, jaký byl Valens zvyklý slýchat, ale přece jen mu srdce poskočilo, neboť poznal, že mu jde Lucanus na pomoc. Valens dal stejně jako Lucanus zatroubit, což způsobilo, že vandalští jezdci trochu zaváhali a zpomalili. Toho využili Valentovi muži. Alani vyslali poslední spršku šípů a pak se přesunuli na křídla, kde čekali na další rozkazy. Každý z Valentových kopiníků byl pro tuto bitvu vyzbrojen vrhacím kopím, která jinak používali pěšáci, avšak v rukou jezdců, kteří popohnali koně do klusu a zvýšili tak sílu vržených zbraní byla nyní stejně nebezpečná. První řady Vandalů padly pod posledním náporem šípů a několika stovek vrhacích kopí. Někteří jezdci své koně neovládli a ti naráželi do padajících koní a jezdců před nimi sami se tak mrzačíc.

Poté co Valentovi jezdci vrhli svá kopí se jako kladivo vrhli na nepřítele, který původně zamýšlel udělat to samé jim. Ačkoli římská jízda byla lépe obrněna, přece se vandalským jezdcům s podporou pěšáků chvíli dařilo držet nápor Římanů. Avšak konec jakýchkoli naději byl když se z druhého břehu ozval signál k ústupu a pár vojáků začalo křičet, že Eraric je mrtev.

A skutečně tomu tak bylo, neboť Lucanovi se podařilo daleko víc, než v co doufal. Eraricovi jízdní lučištníci zaměstnaní střelbou na Valentovi jezdce si totiž Sarmatů ženoucích se na ně s v plném trysku na koních, kteří před půl hodinou prošli bitvou, všimli příliš pozdě. Lucanův oddíl projel řadami lehce obrněných lučištníků jako nůž máslem zabíjejíc a mrzačíc muže i koně. Lucanus dokonce viděl, jak již dříve zmíněný Kotas dokáže být nelítostný v boji, když mezi prvními prorazil do středu nepřátelského houfu a proklál kopím muže s chocholem na přilbě, Erarica, jež mu vyšel v ústrety s mečem v ruce.

V tuto chvíli byli tedy Vandalové v naprostém zmatku. Jejich velitel padnul spolu se zálohou, vandalští jízdní kopiníci s dlouhými kopími naprosto nepoužitelnými v boji muže proti muži se otřásali pod náporem kopiníků Valentových a pěchota stála ve středu všeho jako mezi mlýnskými kameny. Pěšáci i padlí jezdci byli ušlapáváni jak koni svými, kteří se vyděšení hnali z bojiště, tak římskými.

Všechno zastavil až signál Valentova trubače, který se ozval, když polovina vandalské pěchoty a většina jezdců padla. Demoralizovaní Vandalové zdálo se sice neměli příliš velkou chuť jen tak zbytečně umírat, avšak přesto ještě někteří z těch asi tří tisíc zoufalých mužů vzdorně pozvedali své zbraně. Lucanovi muži také zastavili masakr a beze strachu teď pomalu projížděli houfem nepřátel, kteří jim ustupovali z cesty, aby jim umožnili utvořit neproniknutelnou hradbu koňských těl. Při Luňanově útoku totiž nezahynula ni jeden jezdec. Valens pobídl Tilase, aby vyjel vpřed a promluvil k Vandalům jak v latině, tak v jejich mateřštině. Tilas přikývl a vyjel vpřed. Zastavil se na břehu řeky jen pár metrů od prvních Vanadlů a spustil svou řeč. Začal tím, že Vandalové, když překročili hranice říše s úmyslem napadnout její území nedali císaři ani magistru militum jinou možnost než vyslat vojsko a odvrátit tak nebezpečí. Za svou porážku a krveprolití, jež jim bylo způsobeno tedy nesli vinu oni sami a budiž to pro ně trestem. Několik Vandalů v odpověď vztekle zavrčelo. Zároveň však Tilas řekl, že již bylo dost zabíjení a že by bylo nesmyslné utrácet životy tak vynikajících válečníků jako jsou Vandalové. Ti samí Vandalové, co před chvíli hrozivě vrčeli se teď potěšeně zasmáli, protože už Tilase nebrali jako jednoho z těch, kteří je porazili v boji, ale jako jednoho z těch, kteří je sice pokořili, ale zároveň jim jako uznání jejich odvahy nabízejí možnost jak vykoupit životy a dál bojovat. Nakonec Tilas prohlásil, že jim bude dán čas, aby pohřbili své mrtvé a aby vyslali posly k poslednímu oddílu vedenému teď již králem Nasuou.

Vandalové souhlasili a ačkoli nechali Valenta čekat do druhého dne, bylo jisté, že by v boji, pokud by se pro něj rozhodli, byli nejen pro nynější nízkou morálku vojska poraženi. Za úsvitu druhého dne se však na deset tisíc zbylých Vandalů přiblížilo k Valentovu oddílu a sám Nasua mu vyjel vstříc a následně mu předal svůj meč.
To bylo zvykem mezi civilizovanými národy a Valenta udivilo, že jeho protějšek tento zvyk zná. Tím Nasua vložil osud svůj i svých bojovníků do Valentových rukou. Valens mu nařídil, aby vybral ze svých mužů ty nejlepší a věnoval mu je, aby mohli být posláni do Konstantinopole jako gesto přátelství a zároveň jako pojistka před případným Nasuovým úskokem. Na oplátku mu nabídl, že mu jako doprovod poskytne Lucanův oddíl a umožní mu, aby se dostal ke svým lidem a oznámil jim, že už se nemusí bát nájezdů nepřátel, neboť jim císař nabídne nový domov po boku stepních Sarmatů, z nichž mnozí již byli de facto součástí Impéria. Na Nasuovi bylo vidět, že zápasí s touhou utratit životy svých mužů raději v boji, než aby sloužil císaři. Valens to nějak musel vycítit, a tak mu řekl, že dostane své území v sarmatských stepích a bude moci být autonomním vládcem svého kmene, pokud jeho válečníci budou střežit východní hranici. Nakonec v Nasuovi zvítězila moudrost vládce nad horkokrevností válečníka a on přislíbil věrnost císaři. Vybral své nejlepší muže a dal je k dispozici Valentovi. Ten pověřil svého mladičkého vnuka Honora, ačkoli se možná čekalo, že n jeho místě bude Pacuvius, aby kopiníky, scholae, Alany a Vandaly do hlavního města, kde ukáže císaři jeho nové spojce. Sám se pak s Luňanovým oddílem a s Lucanem a Nasuou a zbytkem mužů, asi dvěma tisíci, kteří nebyli vybráni jako ti nejlepší vydal do své domoviny.

Poté, co Nasua dorazil ke svému kmeni, propukli smuteční obřady za padlé bojovníky ustanovení Nasuy jako vládce. Později byl Julian za prokázané služby při obraně hranic Impéria prohlášen králem nad vandaly. Rozhodnutí, jež Nasua učinil pro dobro kmene, nikdo z jeho lidí nezpochybňoval. Ba co víc i přes vysokou cenu, kterou musel zaplatit ho blahořečili, protože jim dal novou vlast a spojence, který je zbaví strachu ze stepních nájezdníků.

Vandalové se tak, namísto toho, aby byli pohlceni ostatními stepními kmeny, protože po ztrátě značného množství bojeschopných mužů se mohli stát snadnou kořistí, stali spojenci Říma s povinností poskytovat mu vojenskou pomoc ale pod vlastními veliteli. A byli uchráněni od zkázy, které by se jim dostal od nepřítele, proti němuž později po boku Římanů bojovali.

Publius Kommagena, z historie vytvoření římsko-vandalské koalice