Černý rytíř

Černý rytíř

Anotace: Román z přelomu 15.století pojednávající o osudech lidí marseillské společnosti.(5.pokračování)

Sbírka: Černý rytíř

XXV.
Bylo krásné slunečné ráno.Paprsky pronikali do bleděmodrého pokoje,kde na polštářích poklidně spala Victoria.Vlasy měla rozhozeny po polštáři a na tváři blažený výraz.Marco ji tiše pozoroval.Když si vzpomněl na to co se stalo včera nemohl stále uvěřit,že to byla pravda.Nemohl uvěřit,že by tato úžasná žena chtěla právě jeho.Miloval ji nesmírně ani neměl slov co by vyjadřovala,ten velký cit co k ní chová.Pozoroval její umně vytvarované rty.Tyto rty včera patřily jemu.Krásné a červené jako zralé jahody.Pohladil její vlasy,které se po polštáři vlnili jako hádci.A obdivoval jemné ruce položeny ledabyle na velké podušce.Chtěl ji políbit,ale bál se,aby ji neprobudil.Venku začali zpívat ptáci svou písničku a jako by právě tahle písnička budila,otevřela své nádherné oči a trochu se lekla,když ho uviděla,jak sedí u postele.
‘‘Marco.‘‘,šeptla,krásně se usmála a nejistě ho políbila.
‘‘Miluji Tě.‘‘,zašeptal a pohladil ji po vlasech.
Chvíli se na sebe dívali,beze slov,ale oči mluvili za své.Marco se musel pro sebe usmát.Victoria se na něj dívala,zvláštním pohledem,sledovala ho skoro,tak jako sleduje nejisté stěně svého páníčka.Byla nádherná.
Nezávislý pozorovatel by myslel,že mezi nimi nastalo tíživé ticho,,ale opak byl pravdou.nemluvili,protože nemuseli-gesta,pohledy,srdce-mluvili za ně.
Nakonec se Marco rozhodl,že ji půjde připravit snídani,aby se mohla upravit a pak na ní počká.
‘‘Tak já půjdu.‘‘,usmál se,‘‘Aby ses mohla upravit.Pak přijď za mnou a něco pojíme:‘‘,dořekl a odešel.
Victoria osaměla.Nechtělo se jí vstávat,ale musela.A ani nechtěla zatím myslet na to co se stane až přijde domů.Byla teď a tady s milovaným člověkem.
Když vstala všimla si,že v rohu stojí nádherné růžové šaty.Nevěděla čí jsou,ale jakmile uviděla růži,která vedle nich ležela,došlo ji,že jsou její.Nečekala,že ji koupí šaty,ale věděla,že ji bude asi stále něčím překvapovat.A tak se rychle oblékla a šla za ním do salonku.
Stál tam otočen na knihovnu a něco horečně vybíral.Přistoupila k němu a nejistě ho objala kolem pasu.
‘‘Dobré ráno.‘‘,usmál se Marco.
‘‘Dobré ráno.‘‘,začala se smát i ona.
‘‘Takže.‘‘,zavedl ji k velkému dubovému stolu,‘‘Tady jsem pro tebe nechal připravit skoro všechny druhy jídla,snad ti aspoň jedno zachutná.‘‘
Victoria se musela smát té jeho roztomilé snaživosti.Ale byla mu vděčná,a tak ho laškovně líbla na tvář a usedla.Nemohla se rozhodnout co by si z toho vybrala.Bylo zde tolik jídla.
‘‘Nechtěl jsem o tom teď mluvit.‘‘,začal Marco zdráhavě,‘‘Ale dal jsem už vědět tvým rodičům,kde jsi.Poslal jsem k nim posla se vzkazem.Doufám,že ti to nevadí,,myslím,že jsem to udělal správně,ne?‘‘,ptal se bázlivě.
‘‘Děkuji,sama bych se k tomu asi nerozhoupala.‘‘,usmála se vděčně a žertovně mu na nos mázla tvaroh.

XXVI.
Mabel si pochvalovala svou novou domácnost.S Marion a Bernardem ji bylo krásně.Stali se rodinou ač k sobě neměli pokrevní vztah.Všechno fungovalo harmonicky a bez jediného mráčku.A Mabel se zvlášťe zasloužila o stále usměvavou Marioninu tvář.Jako ruka Osudu sváděla ji a Luise Phillipa k sobě.Věděla,že je to správné,oba si vytrpěli dost a měli právo na opravdovou lásku.Sledovala Marion u plotny,Bernarda na podlaze,hrajícího si,a hřál ji krásný pocit.
Najednou dole někdo zaklepal.
‘‘Já jdu otevřít.‘‘,oznámila Mabel a hrnula se dolů ke dveřím,‘‘Á,dobrý den.‘‘,usmála se,když uviděla Luise Phillipa.
‘‘Dobrý den.‘‘,sklonil svou blonďatou hlavinku a políbil ji ruku.
‘‘Tak pojď dál,chlapče.‘‘,strčila ho do domu,‘‘,Dlouho si zde nebyl.‘‘
‘‘No,ano,já…‘‘,zakloktával se.Nechtěl,aby Mabel věděla,že cítí náklonnost k Marion,ale bojí se toho co se stane,a proto se vyhýbá i jejímu domu.
‘‘Ale,to je fuk.‘‘,mávla rukou neb tušila o co jde,‘‘Chci se tě zeptat-Co je pravdy na tom,že se tvoji rodiče rozvádějí?‘‘
‘‘Hodně.‘‘,povzdechl si,‘‘To už nejsou pouhopouhé klepy,ale skutečnost.Bohužel paradoxně nejvíce trpí Berenice a matka z toho vychází jako chudinka.‘‘,odfrkl si nasupeně.
‘‘Mnohdy jsou považováni činitelé za oběti a nikdo s tím nic neudělá.‘‘,řekla moudře.
‘‘Jestli by ti Mabel nevadilo zůstal bych tady na oběd.Doma se to nedá vydržet a Bernice ta je s otcem,té se nic nestane.‘,podíval se na ní prosebně.
‘‘Ale jistě,tak jen směle dál.‘‘,usmála se a postrčila ho ke schodům.
Za klábosení spolu vyšly do prvního patra a vešli do kuchyně.Tam u plotny stála Marion,vlasy měla spletené do gordického uzlu a byla zaprášená od mouky.Luise Phillipa se musel pro sebe usmát.Byla roztomilá,takhle ušmudlaná.Pak se,ale jeho pohled zastavil na klučíkovi hrajícím si na podlaze.
‘‘Kdo je to?‘‘,zeptal se udiveně a úplně zapomněl pozdravit.
‘‘Taky vás zdravím pane Bernini.‘‘,popíchla ho Marion,‘‘To je Bernard,můj syn.‘‘,řekla vyrovnaně snažíc se zakrýt strach.
‘‘T-t-tvůj syn?‘‘,zakoktal se.Tohle zjištění ho docela dost šokovalo.Nemohl věřit,že by taková útlá,mladá žena mohla mít již dítě.Nevěděl,jak má reagovat.Chvíli se na Bernarda zadíval.Jemu se očividně líbil,protože zavýskl a začal k němu natahovat své malé ručičky.Luise Phillipo nevěděl co udělat.
‘‘Asi se mu líbíte.‘‘,usmála se Marion,‘‘Můžete si ho vzít do náručí.‘‘,dodala opatrně.
Nakonec se Luise Phillipo rozhodl sebrat všechnu svou odvahu a vzít klučíka.Lehce ho objal v náručí svýma velkýma rukama a zadíval se do Bernardových očí.Najednou mu bylo,tak hezky,měl krásný neznámý pocit.Srdce mu pookřálo,cítil se neidentifikovatelně.Marion je pozorovala s určitým ulehčením.Bála s,jak mladý Bernini zareaguje až zjistí,že má Bernarda,ale zjevně to dopadlo lépe než předpokládala.Měla pocit,že si ho klučík zamiloval.S úsměvem pozorovala,jak si spolu hrají.Byla za to Bohu velmi vděčná,k Luisi Phillipovi cítila určitou náklonnost,ale nemohla mít ráda někoho,kdo nemá rád jejího syna.
‘‘Tak.‘‘,zvolala Mabel,‘‘Ke stolu,budeme jíst.‘‘
Luise Phillipa se jen nerad zvedl od Bernarda a usedl ke stolu.Marion jim všem naservírovala jídlo,poté též usedla.Po celou dobu co jedli se oba dva hypnotizovali,snažíc se zachytit myšlenky toho druhého.Mabel se jen potutelně smála,ale nic neřekla.Věřila,že si její dítě oblíbí.Nikdy nepochybovala,že by se právě ten malý andílek stal svárem jejich rozvíjejícího se vztahu.Takto potichu poobědvali a Marion začala sklízet ze stolu.Luise Phillipa se sklonil k Bernardovi a začal mu ukazovat,jak tahat koníka,aby se mu hýbal ocas a hlava.Mabel nevěděla proč,ale měla pocit,že se musí vzdálit,jako by ve vzduchu něco vyselo.
‘‘Omluvte mě,ale musím se jít podívat dolů.‘‘,taktně se omluvila.
‘‘en jdi.‘‘,usmála se Marion a dál myla nádobí.
Tak se oba potichu zaměstnávaly,každý něčím jiným.Luise Phillipo si vzal Bernarda něžně do náruče a pozoroval ji.Myslel na to,co by jí chtěl,tak moc říci,ale stále měl strach.
‘‘Marion.‘‘,pokusil se odhodlat.
‘‘Ano?‘‘,,otočila se ve sladkém očekávání.Věděla,že se to už musí stát,že je ten správný čas.Přistoupila k Luisi Phillipovi,vzala si od něj syna a přitom se „nechtěně“dotkla jeho ruky.Poté se vedle něj posadila a čekala co jí poví.
‘‘Já…..‘‘,odmlčel se nervózně,dívajíc se do jejích čokoládových očí,brali mu odvahu stejně jako její nevinný pohled plný zvědavosti.
‘‘Já…‘‘,rozmýšlel se ještě a snažil se přemoci nervozitu a strach.
‘‘Ano?‘‘,podívala se na něho nevinně a položila svou malou ručku na jeho velkou.
Nejde to,pomyslel si:-‚‘‘Já už musím jít.‘‘,,řekl zbaběle,vysmekl se z ochrany její ruky a spěchal ven na ulici.
Marion tam nehnutě a trošičku vyplašeně seděla.Mísilo se v ní zklamání spolu s úlevou.Nevěděla,zda to co se stalo,bylo správně či ne.A tak jen bezmocně objala synka a odešla ho uspat.
Autor Haydée, 08.01.2007
Přečteno 456x
Tipy 1
Poslední tipující: Riccia
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter