Celeste, 2.kapitola

Anotace: Historický milostný román z období pozdního rokoka. (Název je zatím jen provizorní, ještě jsem nevymyslela lepší). Budu vděčná za komentáře a ohodnocení, ať vím, jestli pokračovat. Děkuju :)

Druhý den se Celesta probudila do krásného rána. Paprsky jarního slunce jí dopadaly na tvář a vytvářely zářivé odlesky v jejích černých vlasech. Celesta se slastně protáhla a otočila na druhý bok, aby jí nesvítilo do obličeje. Myslela si, že bude ještě chvíli spát, ale spánek se nedostavoval. Raději tedy vstala a začala se oblékat. Rozhodla se, že dnes pojede na projížďku na koni i přes zákaz své sestry, proto ze skříně vytáhla své jezdecké šaty, které nebyly tak zdobené jako ty, co nosila běžně. Když si nasazovala hrubé punčochy, přemýšlela, jakým směrem se dnes vydá. Tyto ranní projížďky milovala. Vždy si u nich dokonale pročistila hlavu, nadýchala se čerstvého vzduchu a zbavila se přebytečné energie, která se v ní hromadila vždy, když musela trávit dny na zámku s knihou nebo vyšíváním v ruce.
Dnes si ani nezavolala na pomoc Biancu. Dlouhé vlasy si rozčesala i sepnula sama. Nepotrpěla si na složité účesy a už vůbec ne na paruky. Doma často chodila prostovlasá. Už proto, že své lokny ráda vystavovala na odiv. Nyní by jí však vadily při jízdě.
Ze své ložnice zamířila rovnou do salonku, kde její sestra se svým manželem pravidelně snídávali. Byli zde i dnes, zabráni do důvěrného hovoru. Oba drželi v rukou malý šálek s kávou. Na stole byly na talířích zbytky nějakého pečiva. Pro Celestu zde nebylo nachystáno nic. Byla to taktika ze strany Agnes, která se rozhodla sestru trochu dětinsky pozlobit. Chtěla, aby Celesta musela o jídlo požádat, aby ji to ponížilo. Celestě to však bylo upřímně jedno. Popřála manželům dobré ráno a tvářila se při tom obzvlášť mile. Ze stojanu na ovoce si vzala jedno jablko a pospíchala ke dveřím. Jak správně očekávala, Agnes ji ostře zarazila: „Kam jdeš, Celesto?“
„Domníváš se správně,“ odvětila Celesta. „Chystám se na projížďku. Myslím, že mi čerstvý vzduch udělá dobře.“ Ani teď neodložila milý výraz, i když v jejím pohledu se zračila menší úlisnost.
„Jasně jsem ti řekla-,“ začala vévodkyně Agnes, ale vévoda ji chytl za ruku a umlčel pohledem. Agnes tedy zmlkla a odevzdaně pokrčila rameny.
Celesta už se s ní dále nezabývala. Jakmile vyšla z místnosti, s chutí se zakousla do jablka a ráznou chůzi se vydala ven z paláce. Měla namířeno jak jinak než do stájí.
Ve stáji bylo umístěno několik koní, většinou určených k tažení kočárů. Jízdě se věnovala jen Celesta. Agnes měla z koní strach a vévoda jezdeckou vášní příliš neoplýval, i když si v sedle počínal dobře. Lásku k těmto ušlechtilým zvířatům sdílela Celesta se svým bratrem. Klisnu Freyu od něj dostala ke svým patnáctým narozeninám. Jenže její bratr byl mrtvý. Působil jako primo capitano, tedy jako první kapitán v italské armádě. Byl výborným vojákem, pravou rukou generála a měl velké předpoklady pro povýšení. Při pádu z koně si však poranil páteř a brzy poté zemřel. Pro Celestu to byla velká rána. Bratr jí byl vzorem, naučil ji jezdit na koni, dokonce i šermovat. Agnes jej často napomínala, že mladší sestru jen kazí, ale on v ní spatřoval velký potenciál. Nechtěl, aby se stala další namyšlenou a povrchní paničkou, tušil, že v její povaze se skrývá něco, co nepřijme společenské konvence a chtěl to „něco“ v Celestě ještě více podnítit a rozvíjet. A Celesta mu za to byla vděčná. Respektovala jej, protože ji chápal, bral ji jako sobě rovnou. Mohla si s ním povídat o všem. Když zemřel, nejprve se zdálo, že z jeho smrti Celesta onemocní. Byla tak nešťastná, že nejedla a nespala, jen chřadla. Byla den ode dne bledší a bledší, nic jí nedokázalo zvednout náladu a vymanit ji z jejích chmurných myšlenek. Pak se v ní náhle něco zlomilo. Řekla si, že musí pokračovat v tom, co ji bratr učil. Nikdy se nenechat se ovládat, nestát se stejnou jako byli ostatní. Věděla, že bratr by si to tak přál. Začala tedy ještě více pohrdat lidmi, kteří ji obklopovali a cíleně porušovala všechen řád a všechna pravidla. Možná až s přílišnou vervou.
Nyní stála Celesta u svého koně a dělila se s ním o zbytek svého jablka. Jako vždy si při pohledu na Freyu vzpomněla na bratra a jako vždy se v ní něco bolestně sevřelo. Nechtěla však truchlit, proto rázně sebrala sedlo, které bylo nachystáno v místnosti, kde byla uschována veškerá sedla, uzdy, třmeny, ale také kartáče na česání hřívy a další pomůcky.
Celesta klisnu zručně osedlala. Freya byla očividně potěšena. Věděla, že ji její paní vezme ven a nechá ji klusat a cválat po loukách a v lesích. Mezi klisnou a jezdkyní vzniklo jakési pouto, Freya dokázala skvěle vycítit přání své paní. Celesta nikdy nemusela použít bič nebo klisnu opakovaně pobízet. Sžily se tak, že Freya s Celestou v sedle tvořily jakoby jednu bytost. Bratr by mohl být hrdý.
Koňská kopyta rytmicky klapala po dvoře. Celesta projela branou a zahnula nalevo od paláce, kde se rozkládaly louky, které teď na jaře začaly rozkvétat pestrými květy. Nejdříve klisna jela rychlým cvalem, na louce ji však Celesta nechala přejít do chůze a ukusovat trávu. Freya si pečlivě vybírala své oblíbené rostliny a blaženě frkala. Stejně blažené pocity zažívala i Celesta. Takovou svobodu mohla pociťovat jen na koňském hřbetu. Tady byla svou vlastní paní, nikdo ji nepozoroval a nekontroloval, nikdo jí neříkal, jak se chovat, co dělat a co nedělat. Teď přemýšlela, kam se vydat dál. Vracet se zpět se jí ještě rozhodně nechtělo. Proto se rozhodla, že navštíví svou přítelkyni Margheritu, která žila na malém zámečku nedaleko.
„Pojedeme za Margheritou? Co myslíš, Freyo?,“ zeptala se klisny a zvíře, jako by jí rozumělo, zvedlo hlavu a bujaře s ní potřáslo. Celesta byla ostatně přesvědčena, že zvířata jsou schopna lidem porozumět, proto si koňskou reakci vyložila jakou souhlas a jemným pohybem nohou ji pobídla. Nemusela ani zatáhnout za otěže, Freya se sama vydala správným směrem.
Asi po deseti minutách dorazila Celesta k zámečku. Líbil se jí daleko víc než jejich palác, který byl pro tři osoby až příliš velký. Byl útulnější, a přestože nebyl tak honosně zařízený, Celesta se v něm cítila příjemněji než doma. Požádala sluhu stojícího před zámkem, aby ji ohlásil u hraběnky Margherity a druhého nechala, ať se postará o Freyu.
Margherita byla o dva roky starší než Celesta, mladší dívku však obdivovala. Především její neohroženost, rozhodnost a schopnost pohotově reagovat za každé situace. Ráda četla a snila o dobrodružství, o jakých se dozvídala na stránkách knih. Toužila prožít něco podobného a inspiraci hledala u Celesty. Trochu jí záviděla její milostné zážitky, sama se k odvážnému flirtování nikdy nedokázala odhodlat.
Celesta zaslechla spěšné kroky na schodech. Margherita je rychle sbíhala, aby nenechávala přítelkyni dlouho čekat.
„Dobré ráno,“ usmála se Celesta.
„Dobré ráno i tobě,“ odpověděla Margherita a rozpřáhla ruce, aby mohla kamarádku obejmout.
Margherita byla drobná blondýnka s jemným a půvabným obličejem. Vedle Celesty vypadala spíše jako její mladší sestra.
Poté co si vyměnily několik bezvýznamných vět týkajících se počasí a Margheritiných slušivých nových šatů, zeptala se Margherita na včerejší ples. Sama se jej nemohla zúčastnit, protože byla s rodiči na návštěvě u své staré tety, proto ji zajímaly veškeré detaily.
Celesta se o plese nechtěla příliš bavit. Vlastně ani nemohla odpovědět na všechny otázky své zvídavé přítelkyně, protože v sále příliš nepobývala a hostů si nevšímala. Raději jí popsala svůj krátký románek s pandurem, který tak neslavně skončil.
„To mě ale mrzí, že jsi kněžnu Balducci tak rozhněvala,“ poznamenala Margherita soucitně.
„Tím se já nezabývám,“ odvětila Celesta. „Nebude se zlobit dlouho, jen se jí to dotklo. Spíše mne trápí chování mé sestry, která se mne neustále snaží ve všem omezit. A používá k tomu nejrozmanitější zákazy. Ano, chápu, že se na mne hněvá. Dokážu přijmout i to, že se za mne zřejmě stydí, že je jí trapně za to, že je mou sestrou. Ale nemůže mi zakazovat žít tak, jak bych chtěla, nebo snad ano?“
„Já nevím, Celesto. Je to tvá sestra. Po smrti vaší matky převzala její roli. Určitě se za tebe nestydí, ale snaží se tě zkrotit a vychovat. Jistě to myslí dobře.“
Celesta hrdě zdvihla hlavu. „Ale dělá všechno špatně. Alespoň tedy ve vztahu ke mně. V mých očích klesá stále hloub. Už se s ní nedokážu bavit jako se sestrou, jako by mezi námi byla velká propast, nemůžu jí důvěřovat. Nepřijímá mně takovou, jaká jsem, stále se mne snaží přinutit hrát podle jejích pravidel.“
„Zkus ji tak neprovokovat, přejde ji to.“
Celesta kývla na souhlas, ale nebyla si jistá, jestli bude schopna řídit se kamarádčinou radou.
„Půjdeš na páteční ples?“
„Ne,“ ušklíbla se Celesta. „Mám domácí vězení.“
„Hloupost! Půjdu a přesvědčím Agnes, že tě budu po celou dobu hlídat!,“ nadchla se Margherita. Toužila udělat nějaký hrdinský čin, jímž by zachránila svou přítelkyni.
„Slyšela jsi, že do toho prázdného sídla na druhé straně řeky se zase nastěhovali jeho majitelé?,“ změnila náhle téma.
„Ta ruská šlechta?“
„Ano. Baron Korotkin s manželkou, tentokrát i se synem. Slyšela jsem, že Michail, tak se ten syn jmenuje, je velmi krásný, ale prý je to podivín. Ve společnosti se prý s nikým nepouští do hovoru, zřejmě je hodně namyšlený.“
„Chceš mi naznačit, že si jej musíme přijít na páteční ples prohlédnout?,“ zasmála se Celesta.
„Obdivuji tvůj důvtip,“ pochválila ji Margherita. Najednou ji něco napadlo. „Dám ti úkol, Celesto,“ pronesla vážným tónem.
„Ano? Hořím zvědavostí.“
„Vsadíme se, že ty jej k hovoru přiměješ? A snad i k něčemu dalšímu?“ Margheritiny oči doslova zářily nadšením.
„Mileráda se pokusím,“ souhlasila Celesta.
Margherita nadšeně zatleskala. „Očekávám tě tedy v pátek.“
Tímto se rozloučily. Celesta nechtěla dráždit sestru tím, že by se vrátila až na oběd.
Když odjížděla, mávala přítelkyni na pozdrav a v duchu se již těšila na ples, až se zase trochu rozptýlí a pobaví.

Na panství Busanni panovala klidná nálada. Hraběnka Agnes se líně natahovala na pohovce na terase zámku. Přinesla si tam několik sbírek svých oblíbených básní, ale na slunci se jí špatně četlo, proto se raději oddávala příjemné zahálce. Její manžel se procházel dole v zahradě. Když uviděl, že se Celesta vrátila z projížďky, vydal se směrem k ní.
„Věnuješ mi chvíli, Celesto?,“ oslovil ji.
„Ale ano, jistě. Co potřebuješ?“
Vévoda pokynul směrem do zahrady. „Pojď, půjdeme se trochu projít.“
Kráčeli pečlivě upravenou pěšinkou vysypanou drobným štěrkem. Byla ohraničená keři růží. Celesta si vytáhla sponu z vlasů a zatřásla hlavou, aby se jí uvolnily.
„Mluvili jsme o tobě s Agnes,“ přešel vévoda rovnou k věci.
Jeho mladá švagrová nahodila otrávený výraz. „O čem konkrétně?“
„Domníváme se, že by pro tebe bylo vhodné, kdyby ses vdala.“
V Celestě hrklo, ale nedala na sobě nic znát. „Kdo se to domnívá? Ty nebo sestra?“
„Přišla s tím Agnes, přiznávám. Ale já s ní souhlasím. Jsem toho názoru, že potřebuješ muže. Prospěje ti to.“
Celesta byla znovu pobouřena tím, že zase rozhodují o jejím životě za jejími zády. Vévoda si toho pochopitelně všimnul.
„Ty se snad nechceš vdát?“
„Vdát se chci. Jednou. Ale ne tak, že mi vy určíte, kdo se má stát mým manželem.“
„O ničem takovém jsem se přece nezmiňoval. Vyber si jej tedy sama.“
Celesta se rozhodla využít situaci ve svůj prospěch. „Ale jak si ho mám vybrat, když mám zákaz chodit do společnosti?,“ pronesla vemlouvavým tónem.
Vévoda Busanni pochopil, na co naráží. „Promluvím s Agnes. Její zákaz byl samozřejmě unáhlený.“
Tohle Celestu poněkud upokojilo. Páteční ples tedy není v ohrožení. Bude se však muset držet trochu zpátky, aby sestru znovu nevyprovokovala. Návrh, aby se vdala, byl další taktický krok ze strany Agnes, která se domnívala, že takto zamezí Celestiným milostným románkům a přinutí ji tím, aby se zklidnila. Ostatně věk na vdávání už Celesta měla.
Proto Agnes potěšilo, když jí manžel sdělil, že Celesta reagovala na jeho myšlenku vcelku kladně. Nezmínil se o tom, že to bylo spíše něco za něco. Celestino přání navrátit se zpět do společnosti podal tak, aby to vyznělo, že je to nápad z jeho strany.
Rodina spolu v poklidu poobědvala. Agnes byla ve výborné náladě, Celesta se držela zpátky a vévoda si vychutnával oblíbené jídlo.
„Co kdybychom si nechaly ušít nové šaty, Celesto?,“ obrátila se Agnes na sestru. Zrovna se podával dezert.
„Proč ne?,“ odvětila Celesta.
„Povoláme krejčího, co myslíš drahý?“
„Ano, jak si přeješ.“ Vévoda se na svou ženu láskyplně usmál.
„Také bych si přála nový vějíř. Ten nynější začíná být poněkud vypelichaný.“
„Pošlu pro obchodníka,“ řekl vévoda.
„Raději bych si zajela do města do krámku,“ podotkla Celesta. „Nebylo by to lepší, Agnes?“
„Do města se mi nechce. Je to nepohodlné, vždy je tam tolik lidí.“ Agnes pokrčila nos při představě, že by se měla handrkovat kočárem takovou dálku. Raději si zboží vybírala v klidu domova.
„Jak chceš,“ rezignovala Celesta.
O vdavkách nepadlo u stolu ani slovo. Všichni tři věděli, že je to poněkud ožehavé téma a ani jeden se do jeho rozebírání nechtěl pouštět, dokud to nebylo nezbytné.

Celesta nesnášela nudné dny na panství. Nevěděla, čím se zabavit, každý den byl jako druhý. Někdy měla pocit, že by raději pracovala rukama jako jejich služebnictvo. Žila sice v přepychu, ale ten jí nedokázal poskytnout žádnou životní náplň. Skoro každý den se neúprosně táhnul. Nechtělo se jí sedět u vyšívání či u knihy, jako to dělala její sestra. Knihy měla sice ráda, ale nikdy u nich dlouho nevydržela. Hledala si tedy zábavu, kde se dalo. Na koni nemohla jezdit celý den, proto občas zašla Freyu alespoň vyhřebelcovat nebo nakrmit. Jindy zase zkoušela malovat. Měla talent. Jednou viděla na zámku hraběte Perina, přítele vévody Busanniho a velkého milovníka umění, obraz znázorňující zády stojící bytost, jež měla na hlavě rohy, na zádech křídla a ocas. U jeho nohou ležela žena vzpínající k této bytosti ruce. Hrabě Perin ji poučil, že je to obraz William Blakea, anglického renesančního malíře. Hrabě si jej přivezl přímo z Anglie. Pod obrazem byl zavěšen štítek, na kterém stál název díla: Velký červený drak. Agnes tehdy prohlásila, že je obraz odporný a nahání jí hrůzu. Ale Celesta před ním stála ještě dlouho a vnímala zvláštní atmosféru, která z obrazu vyzařovala. Od té doby se snažila kreslit podobně snové a tajemné obrazy. Kreslila zatím pomocí uhlu, ráda by si však pořídila barvy a plátno, aby její črty dostaly jiný ráz.
Další činnost, které se Celesta věnovala ráda, bylo učení francouzštiny. Kdysi mívala soukromého učitele, milého starého pána, který ji tento jazyk výtečně naučil. Daroval Celestě jednu z učebnic a dívka se začínala postupně zdokonalovat. Zkoušela také přečíst několik francouzských knih a těšilo ji, že jim rozumí.
Jinak však Celesta neměla na práci vůbec nic. Těšilo ji tedy sebemenší rozptýlení v podobě menších návštěv či pořádání plesů a slavnostní u nich doma. Například teď by se mohla ujmout pozvání kněžny a knížete Balducci na večeři, na které by se jim omluvila za své nevhodné chování. To by jistě potěšilo i Agnes.
Celesta se tedy sestře o svém nápadu zmínila. Byl přijat s nadšením. Agnes se domnívala, že je to její zásluha, že její výchovné metody přinesly kýžené ovoce a byla na sebe pyšná. Nevěděla však, že její sestřička nehodlá ani v nejmenším utáhnout uzdu svému temperamentu.