Celeste, 4.kapitola

Celeste, 4.kapitola

Anotace: Historický milostný román z období rokoka. Snad se bude líbit :)

Po několika tancích Celesta sotva popadala dech. Všichni kavalíři se jen předháněli, aby s ní mohli alespoň chvíli vířit po parketu. Ani na chvíli z ní nespouštěli zrak. Není divu, Celesta byla opravdu okouzlující. Její šaty jí nesmírně slušely a mužům připadalo, že je v nich ještě zářivější a oslnivější než kdy dřív. Ti nejsmělejší se jí tedy neostýchali šeptat vášnivá slova plná komplimentů a jen stěží skrývali svou touhu.
Celesta si to jako vždy náramně užívala. Koketovala tu s jedním, tu zase s druhým tanečníkem a na jejich lichotky reagovala naoko stydlivými pohledy, ve kterých se však zračilo obrovské potěšení.
Nyní však byla unavena a potřebovala si dopřát alespoň chvíli oddechu. Proto se omluvila mladému hraběti, se kterým právě tančila, a vydala se za sestrou a jejím manželem.
Agnes a Luigi Busanni právě postávali u stolu s občerstvením a vybírali si z velkého množství nabízených lahůdek. Také Celesta popadla jeden talíř a nabrala si na něj několik šunkových rolek, k tomu čerstvou zeleninu a nějaké pečivo. Už se jí sbíhaly sliny.
„Bavíš se dobře?,“ zeptala se jí Agnes s potutelným úsměvem.
„Jako už dlouho ne,“ odpověděla Celesta.
„Se kterým tanečníkem se ti tančilo nejlépe?“
„Asi tě zklamu, Agnes. Mého nastávajícího jsem zatím nepotkala,“ ušklíbla se Celesta.
Její sestra se zatvářila rozladěně. Cítila, že Celesta nebere její přání ani v nejmenším vážně. Pohlédla na svého muže s domněním, že u něj nalezne podporu a společně promluví Celestě do duše, ale vévoda počínající šarvátku okázale přehlížel. Svou pozornost věnoval raději pečeným kuřecím stehýnkám, které si zrovna nakládal na talířek.
„Půjdeme se posadit?,“ zeptal se, když si vybral poslední stehýnko.
Agnes se tedy pro tuto chvíli rozhodla složit zbraně a následovala svého manžela k jednomu z prázdných stolečků. Celesta šla s nimi.
Ještě ani nedojedli a přišel k nim sluha přinášející na podnose zapečetěný dopis. Vévoda okamžitě poznal královskou pečeť, kterou byl dopis opatřen.
„Posel žádá jeho Výsost o okamžitou odpověď,“ oznámil sluha diskrétním tónem.
Vévoda si osušil ústa a poté rozlomil pečeť. Dopis nebyl dlouhý, takže jej měl za chvíli přečtený. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst, jaký dojem v něm psaní zanechalo, avšak Agnes, která svého muže dobře znala, zaznamenala lehký stín, který mu přelétl přes tvář.
„Kde je ten posel?,“ zeptal se vévoda sluhy.
„Čeká venku na odpověď, Výsosti.“
„Dobrá, předám mu ji tedy osobně.“ Liugi Busanni se zvedl a kývnul na svou ženu.
„Děje se něco?,“ otázala se Agnes s lehkou nervozitou v hlase.
„Ne, drahá. Počkej tady, za chvíli jsem zpět.“
Agnes nevypadala, že by ji jeho odpověď nějak uchlácholila.
„Vážně, Agnes, nic to není,“ ubezpečil ji vévoda.
Vévodkyně se za svým mužem dívala, dokud nevyšel ze sálu. Pak se otočila na Celestu. „Co to mohl být za dopis?“
„Nepoznala jsi královskou pečeť?“
„Královskou pečeť? Ne, na pečeť jsem se vůbec nedívala. Musí to tedy být něco velmi důležitého.“
„Nemyslím, že je jakýkoli důvod k obavám. Vévoda nám vše poví, až se vrátí.“
A skutečně, Luigi Busanni se právě vracel do sálu.
Když usedl zpět ke stolu, nasadila Agnes dychtivý výraz a mírně se k muži naklonila. Nechtěla se však vyptávat, aby nevypadala jako vyzvědačka, proto čekala, až její muž začne sám.
Vévoda si odkašlal. „Král mne povolal ke dvoru. Píše, že potřebuje mé služby, jelikož jeho tajemník onemocněl a on si velmi váží mého úsudku. Budu tedy muset odjet, má drahá.“
Agnes se zatvářila velice ztrápeně a rychle se začal ovívat prudkým máváním vějíře, aby skryla své rozčarování.
„Kdy?“ zeptala se prostě.
„Za tři dny, tedy v pondělí. Snad tam nebudu dlouho. Víš moc dobře, že králova prosba není prosbou, je to rozkaz. Odmítnout nemohu.“
„Vím, Luigi, nemusíš se ospravedlňovat. Konej svou povinnost,“ usmála se Agnes, ale její úsměv vypadal nuceně.
„Omluvte mě,“ promluvila po delší době mlčení Celesta. „Půjdu na chvíli na terasu. Zdá se, že už přestalo pršet.“
Počasí se opravdu vylepšilo. Přes velká okna pronikaly do sálu jasné sluneční paprsky a mnoho hostů vycházelo na terasu, aby se trochu ohřálo. Do zahrady však nesestoupil nikdo, dámy si totiž nechtěly urousat šaty, a proto ani pánové neměli žádný důvod opouštět sál a procházet se v rozkvetlé zahradě, když ty nejkrásnější květy zůstávaly ukryty uvnitř.
Celesta hledala Margheritu. Nikde v sále ji neviděla, proto zamířila na terasu, kde ji skutečně našla, jak rozmlouvá se sestřenicí barona Korotkina.
Margherita si všimla, že její přítelkyně přichází a s nadšením ji hned pokynula, ať jde k nim.
„Hraběnko Korotkinová, dovolte mi, abych vám představila svou nejlepší přítelkyni, hraběnku Celestu Marinetti. Celesto, tohle je hraběnka Svetlana Ivanovna Korotkinová.“
Obě představené se vzájemně uklonily.
„Buona sera, contessa. Piacere di conoscerla,“ pronesla Svetlana výbornou italštinou, ve které se jen slabě odrážel ruský přízvuk.
„Také vás velmi ráda poznávám, hraběnko,“ odvětila Celesta s úsměvem.
„Hraběnka by se ráda seznámila s novými přáteli. Říkala, že se bojí, že ji místní šlechta nepřijme,“ oznamovala Margherita.
„Ano, je to tak. Nevím proč, ale strýček, baron Korotkin, zde není zrovna oblíben. Mám pocit, že se na nás všichni dívají jako na vetřelce. Každý nás pozoruje, ale jinak se nám skoro nikdo nevěnuje,“ doplnila ji hraběnka Svetlana.
„Teď už se nemusíte bát. Přijmeme vás pod svá ochranná křídla,“ řekla Celesta.
„Ach, byla bych vám vděčná,“ usmála se Svetlana. Když se smála, vypadala docela roztomile. Jinak na ní však nebylo nic výjimečného, ba ani hezkého. Měla světlé vlasy, bledou tvář a modré oči, takže působila poněkud nevýrazným a mdlým dojmem. Byla také nevysoké postavy, proto musela Celesta v duchu uznat, že se ani nediví, že je ostatní přehlížejí, protože v davu mezi krásnými Italkami se tato šedá myš snadno ztrácela.
„Vidíte? I mého bratrance už zdejší společnost odradila,“ podotkla Svetlana s pohledem upřeným do zahrady.
A skutečně, jedinou osobou, která se v zahradě procházela, byl Michail Korotkin. Kráčel se zasmušilým výrazem a vypadal zamyšleně. Ruce měl založeny za zády.
„Není moc společenský, víte? Nemá rád lidi, je raději sám a přemýšlí. Zkrátka misantrop,“ zasmála se Svetlana.
„Nekřivdíte mu?“ zeptala se Celesta.
„Zdaleka ne. Snad nebudu příliš smělá, když vás obě pozvu na nedělní oběd. Alespoň se na vlastní oči přesvědčíte, jaký je Michail bručoun. Jestli se tedy vůbec k obědu připojí. Zdá se mi, že jej ženy poněkud znervózňují, i když by to nikdy nepřiznal.“
Celestě se Svetlanina bezprostřednost a otevřenost zamlouvala, proto pozvání bez okolků přijala. Dalším důvodem byl samozřejmě i zájem o mladého barona.
Rovněž Margherita byla nadšena. „Tak tedy v neděli,“ zatleskala.
„A vidíte?“ zvolala Svetlana. „Zrovna přichází!“
Baron Michail Korotkin právě stoupal po schodech, a když si trojice všimnul, vypadal, že by nejraději zamířil jiným směrem, avšak to by bylo velice nevychované. Zaťal proto zuby a došel až k dámám.
Svetlana mu řekla něco rusky. Potom je všechny vzájemně představila.
Baron se tvářil poněkud povýšeně a místo toho, aby Celestě a Margheritě políbil ruku, se jen prkenně uklonil a řekl, že jej těší.
Celestě se zdálo, že na ní svým pohledem spočinul o něco déle. Nepokusila se však ani o lehký flirt, protože instinktivně vycítila, že na tohoto člověka by to nezabralo a možná by si u něj ještě pohoršila.
„Promiňte,“ řekl pak baron. „Musím za otcem.“ S těmito slovy se otočil na patě a zmizel.
„Omluvte jej,“ ozvala se Svetlana. „Takový je často, ale když chce, umí být i milý.“
„Jsem si jista, že se o tom přesvědčíme v neděli,“ řekla Celesta.
Poté k nim přišli dva muži, aby je požádali o tanec. Trochu rozpačitě pohlédli na Svetlanu. Nevěděli, zda mají Rusku oslovit, proto se raději rozhodli, že budou dělat, jakoby ji neviděli a vyzvali k tanci Celestu s Margheritou.
Celesta se rozhodla trapnou situaci zachránit. Omluvila se tedy a jako náhradu za sebe nabídla hraběnku Svetlanu, kterou oběma mužům představila.
Zklamání na mladíkově tváři bylo zřejmé. Představa, že by měl vyměnit takovou krásku, jakou byla Celesta, za fádní a nudnou Svetlanu, se mu příliš nezamlouvala, ale nemohl být netaktní a odmítnout.
Svetlana však zářila štěstím a vděčně se na Celestu usmívala.
Když si mladí šlechtici svůj taneční doprovod odvedli, zamířila do sálu rovněž Celesta. Všimla si totiž, že baron Michail vůbec nešel za otcem, jak tvrdil, nýbrž postával u zdi a mračil se čím dál víc.
Celesta se tedy rozhodla, že poruší společenské konvence (ostatně to nebylo poprvé ani naposled) a osloví jej sama jako první.
Jen stěží přemohla bušení srdce a raději nepřemýšlela, aby si svůj čin náhodou nerozmyslela. Takovou slabost by si neodpustila.
Ani nevěděla jak a najednou se ocitla před baronem.
„Vy netančíte, barone?“ promluvila na něj. Jeho otrávený výraz jí neunikl.
„Nemám s kým,“ odvětil.
„Je tady plno dam, které můžete vyzvat k tanci.“
„Každá už má tanečníka.“
„A co ta, co právě stojí před vámi?“
„Neumím tančit,“ řekl baron, aniž by se nějak pokusil reagovat na Celestinu výzvu.
Po těchto slovech se Michail Korotkin sebral a odešel.
Celestu polilo horko. Rozhlédla se po sále, jestli se někdo nedívá. Naštěstí si každý hleděl svého, jen Margherita upírala jejím směrem tázavý a šokovaný pohled.
„To tedy ne…,“ zamumlala si Celesta pro sebe. Z nějakého neznámého důvodu nabrala po rozhovoru s baronem větší sebejistoty, byť byla jejich rozmluva nepříjemná. Možná za to mohlo její značné rozčilení z toho, že ji ten muž odmítnul. To se jí za celou dobu ještě nikdy nestalo. Vyburcovalo ji to do takové míry, že byla v pokušení jít za ním a vysvětlit mu, jak se má muž chovat k dámě.
Michail však nebyl nikde k vidění. Jeho rodiče i Svetlana však stále pobývali v sále.
Z této situace zachránil Celestu mladý kavalír, který ji přišel požádat o tanec.
Bohužel však hudebníci právě dohráli a novou skladbu nezačínali, protože na scénu nastoupil zase pěvec Farinelli.
„Nějak mi vyschlo v ústech,“ prohodila Celesta.
„Pojďme se tedy napít,“ nabídnul jí šlechtic rámě.
Ze stolu si vzali dvě sklenky vína, které bylo průběžně stále dolíváno, a otočili se k pódiu, aby naslouchali hlasu talentovaného zpěváka.
Celestin tanečník byl již zřejmě v náladě, proto se k ní tisknul víc, než bylo vhodné. Vášeň z jeho očí doslova šlehala. V této pokročilé hodině, kdy začínalo téct víno proudem, a mnozí na chvíli pozapomněli, co se sluší a co ne, si toho však nikdo nevšímal.
Celesta však překvapivě neměla na koketování náladu. Mladíkův rozpálený dech, který cítila na své tváři, se jí zdál dokonce protivný.
Nemohla totiž z hlavy dostat barona Korotkina. Jeho odmítavé chování ji přitahovalo. S porážkou se nedokázala smířit a toužila jej teď svést právě proto, že byl tak jiný než ostatní. Svým způsobem se bouřil proti konvencím, což se jí zamlouvalo.
Vyvlékla se proto svému tanečníkovi, který ji teď objímal kolem pasu a žádostivě tisknul k sobě. Řekla mu, že na ni mává sestra a poděkovala mu za společnost.
Agnes Busanni se skutečně dívala jejím směrem. Když k ní Celesta hrdým krokem přikráčela, nemeškala s otázkou.
„Tak už sis tedy vybrala?“
„Ne,“ odvětila Celesta s ironickým úšklebkem, načež se naklonila k sestřinu uchu a tiše řekla: „Uděláš líp, když se budeš starat o sebe.“
Pak si jakoby nic vzala ze stojanu s ovocem hrozen vína a nenuceně z něj otrhávala kuličky, které si vkládala do úst.
Vévodkyně viděla, že prohrála. Jako vždy se přesvědčila, že Celesta si od ní nikdy nenechá ani poradit, natož rozkazovat. Rozhodla se tedy pro uzavření míru.
„Nikdo tě samozřejmě do ničeho nenutí. Pojďme na tuto záležitost zapomenout. Prozatím.“ Poslední slovo pronesla s důrazem.
„Nic jiného si ani nepřeji,“ odsekla Celesta.
Přišel k nim vévoda a požádal Agnes o tanec. Celesta si všimla, že má oči jen pro svou manželku.
Jakmile oba odešli, povšimla si mladá hraběnka, že k starému baronu Korotkinkovi a jeho choti přistoupil sluha a něco mu pošeptal. Baron se zatvářil rozladěně a předal zprávu baronce. Ta se potom vydala za Svetlanou, která zrovna hovořila s Margheritou. Svetlana s baronkou odešla. Připojily se ke Korotkinovi a společně opustili sál.
Margherita byla tedy volná, což okamžitě využila k tomu, aby běžela za Celestou a vyptala se jí na to, co se odehrálo s Michailem.
Celesta jí vše vypověděla a jen nerada přiznala jeho odmítnutí.
„I když mě odmítnul,“ dodala na konci svého vyprávění, „ať si nemyslí, že se mě zbavil natrvalo. Bude můj! Dosud pro mne byli všichni muži snadná kořist. Teď mohu konečně dokázat, že i ten nejzarytější odpůrce žen a zábavy, ten největší misantrop na světě, nakonec podlehne mému kouzlu!“
„Vidím, že tě jeho reakce opravdu rozčílila,“ pokyvovala Margherita se smíchem hlavou. „Přeji ti tedy hodně štěstí při vymýšlení další taktiky svého svádění. Ostatně, máš na to jen jeden den, v neděli budeš zase čelit jeho odolávání. Nevěřím však, že to bude na dlouho. Jsi hraběnka Celesta Marinetti. Je zde příliš krátce na to, aby věděl, co to jméno znamená, ale ty jej jistě přiměješ, aby to pochopil.“
„Máš pravdu, jsem Celesta Marinetti,“ opakovala Celesta, jako by chtěla o této skutečnosti přesvědčit samu sebe.
Ještě asi půl hodiny se tančilo. Rychlé tance střídaly pomalé. Ženám svítily oči a muži si stále častěji otírali zpocená čela krajkovými kapesníky.
Před půlnocí se ujal slova pořadatel, hrabě Falzzarano.
„Milí hosté, připravil jsem si pro vás ještě jedno překvapení, i když to první asi nepředčí.“ Hrabě pohlédl s uznalým pohledem na Farinettiho. „Dovoluji si vás vyzvat, abyste se přesunuli na nádvoří.“
Hosté se začali pomalu sunout ke dveřím.
Celesta se před tím, než odejde, chtěla ještě osvěžit vínem.
Když usrkávala malé doušky tohoto nápoje, který za to dobu zteplal, přitočil se k ní zase onen mladý šlechtic, který ji dříve požádal o tanec.
Bylo na něm znát, že už vypil více, než je zdrávo. Chůzi měl poněkud vratkou, oči přimhouřené. Světlá paruka se mu sesunula lehce na stranu.
Žádostivě Celestu přitáhl k sobě a snažil se ji políbit.
„Hraběnko…miluji vás, Celesto,“ šeptal vzrušeným hlasem.
„Nechte mě být!,“ řekla Celesta ostře a pokusila se jej odstrčit. On ji však začal hladit po celém těle a tisknul se na ni stále víc.
Celesta popadla skleničku s vínem, kterou předtím odložila a vychrstla její obsah muži do tváře. Ten leknutím uvolnil stisk a Celesta do něj vší silou vrazila. Muž se zapotácel. Vypadal zmateně a snažil se z obličeje setřít víno.
„Když řeknu ne, myslím tím ne!“ vykřikla, popadla ze stolu jeden ubrousek a hodila jej po opilém šlechtici. Nepodařilo se mu chytit jej, a tak ten kus látky spadl na zem.
Zvenčí se začaly ozývat hlasité rány.
Celesta pohlédla ven. Oblohu právě ozařoval pestrobarevný ohňostroj. Mladá hraběnka si pospíšila, aby tu nádheru viděla zblízka. Na mladíka politého vínem se už ani neohlédla.
Ve chvíli, kdy vyšla na nádvoří, vyjížděl odtud zrovna kočár, na jehož erbu se skvěla baronská korunka.
Celesta vyhledala v davu sestru. Po jejím boku sledovala barevné záblesky na temném nebi. V duchu si přehrávala událost, která se před chvílí odehrála v tanečním sále. Kolikrát se stalo, aby odmítla muže? Musela si přiznat, že dnes to bylo poprvé.
Autor KuroHaru, 16.07.2012
Přečteno 677x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

moc pěkně napsané, čte se to úplně samo :)

10.10.2012 20:15:16 | Echo

prosim o pokračovani je to moc pěkné

11.09.2012 23:44:10 | Alimrajka

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter