Hlas dívky Anchenré 4

Anotace: ze Starého Egypta

Antef dodává:

Je hořké číst, jak Anchenré vylíčila mou tehdejší osobu. Ale ano, byl jsem rozmazlený, sebestředný, zhýčkaný, a když se můj život obrátil naruby, hledal jsem východisko v útěku. Vyšel jsem z úzkého údolí Řeky a viděl moře, hory – úžasné to věci!, zažil nepohodlí, strádání, střety s vojsky maličkých království, chlapské kamarádství, ošetřoval jsem rány bodné i sečné.
Poznal jsem mnohé občany země Kemet, usazené v cizině, kteří dál uctívali staré bohy a zvěsti o Achnatonově učení přijímali s neporozuměním a rozpaky. Pro Atona ostatně nehoroval ani sám Haremheb, skvělý vojevůdce, který sice plnil faraónovy rozkazy, ale činil tak pro Kemet, ne pro Achnatona.
Stal se ze mě muž, tahy po krčmách, vylomeniny a nahodilé polibky pro mě pozbyly půvabu. Uvědomil jsem si, že jsem ztratil hezkou, milou, hodnou dívku, která mě – proč to nepřiznat – i docela dost přitahovala, ale tenkrát jsem se bál, že s ní upadnu do tenat obyčejného každodenního, nudného života. To se mi s Kijou tedy rozhodně nestalo!
Anchenré byla malou, ale jasnou hvězdičkou na mém nebi, kterou zastínila svým úžasným žárem nádherná kometa – Kija. Ale komety se rychle objeví a brzy zmizí za obzor, zatímco hvězdy září stále. Ta moje hvězdička mi svítila na všech cestách…

Svitek třetí
V paláci

Jsem liknavou písařkou, neboť ke svým poznámkám usedám znovu až ve dvanáctém roce vlády našeho pána Achnatona. Snad je to tím, že mé dojmy byly příliš čerstvé a musela jsem si je nejdříve uspořádat, snad také nedostatkem soukromí. Teprve v posledních dnech jsem dostala komůrku, kterou sdílím s Jutenhebou, opatrovnicí nejstarší Achnatonovy dcery, což je pro mne veliká pocta. Až doposud jsem spávala na rohoži ve velké místnosti s ostatními služkami a nebylo možnosti ani chuti nerušeně psát.
Teď, když Oběma zeměmi otřásají kruté bouře, chci vzpomínat na to, co jsem v uplynulých čtyřech letech zažila dobrého, a mohu psát podrobně, neboť konečně si mohu dovolit velký čistý svitek. A chci vzpomenout i to horší, zvlášť jednu neblahou osobu. Pak už se asi neodvážím mít své papyry u sebe. Svěřím je Ipymu, řeknu mu, že v nich není koneckonců nic závadného, neboť obsahují jen čistou pravdu, a že se obávám hněvu svých pánů jen a jen proto, že jsem neužívala jejich oficiální titulatury. Kdybych u každého královského jména uvedla příslušnou titulaturu, sahal by tento svitek asi až do Vésetu.
Zmiňuji-li se o Ipym, musím říct, že jako projev vděčnosti za to, že se mnou sdílel mé nejtěžší chvíle, jsem mu dala svobodu a on přijal nabídku Rahotepa, aby mu pomáhal v jeho službě v královnině paláci. Mohu tedy Ipyho často vídat, a on mě má stále za svou paní.
Někdy okolo Antefovy svatby nastal tedy den, kdy jsem kráčela po Rahotepově boku poprvé chodbami královského paláce k trůnní síni. Kulila jsem oči na stěny zdobené splývavými drapériemi a malbami po krétském způsobu, na nichž se vlnilo rákosí, pluly ryby a ptáci létali jako živí, aby unikli číhavé kočce. Glazovaná podlaha byla pokryta obrazy svázaných zajatců, nepřátel říše.
Rozprávějící skupinky dvořanů ztichly a hluboce se sklonily před příchozí královskou rodinou, Jejich Veličenstvy Achnatonem a Nefertiijti. Kolem pobíhala tříletá princezna Meritaton a Nefertiijtiných nohou se přidržovala roční Meketaton. Faraón měl bílou korunu, jeho manželka modrou, jejich roucha byla z bělostného vrapovaného lnu. Nefertiijti, jež dovršila půl třetí desítky svých let, byla očividně těhotná. Mírně se usmívala kolem sebe, přívětivá, ale důstojná a uměřená, její tělo i pravidelné rysy její tváře byly líbezné, jako by vystoupila z nějaké mistrné malby řemeslníků zdobících hroby.
Faraónovo tělo nevynikalo krásou, ale naštěstí už začínalo ztrácet nadměrnou hubenost jeho raného mládí. Bylo znát, že Achnaton raději studuje než by honil po poušti dravé šelmy. Můj pohled přitahoval jeho úzký ušlechtilý, oduševnělý obličej se zřetelnými lícními kostmi, tmavýma mandlovýma očima, rovným nosem, plnými rty a poněkud delší bradou.
Uvidí-li někdo vyobrazení našeho pána po letech, pomyslí si, že ošklivějšího muže snad v zemi Kemet nebylo. Vše vzniklo tím, že Achnaton i v umění hlásá Atonovu pravdu. Stvořil-li Aton lidské bytosti nejrůznějších podob, je náš vzhled jeho darem, za nějž bychom se neměli hanbit a přikrašlovat obrazy. Umělci se jen těžko zříkali zažitých představ, ale když zpozorovali, že Veličenstvo zahrnuje chválou a bohatstvím ty, kteří ho zobrazí co nejošklivějšího, rychle se přizpůsobili, a tak vznikla řada podivných, deformovaných vyobrazení. Chcete-li znát věrnou podobu našeho Veličenstva, musíte se podívat na nejnovější bystu od sochaře Thutmose.
Nuže, pokud nám k trůnu zbývalo ještě mnoho kroků, odvážila jsem se na královskou dvojici kradmo pohlédnout, ale jakmile jsme se přiblížili, hluboce jsem se sklonila a oči připoutala k podlaze, která mě zastudila na rozpáleném čele.
Rahotep začal odříkávat pozdravy, ale Nefertiijti ho asi pokynem ruky zarazila, neboť zmlkl, a vzápětí se ozval jasný Nefertiijtin hlas:
„Buď zdráv a svěží, Rahotepe, to je zřejmě ona Anchenré, o níž jsi nám vyprávěl?“
„Ano, Veličenstvo, to je dcera mého zesnulého přítele, jenž mi byl nadevše drahý, dívka dobré, mírné povahy, která bude tvé dceři, nechť žije věčně na věky věkův, jistě oddaně a spolehlivě sloužit.“
„Zvedni konečně hlavu, Anchenré,“ řekla Nefertiijti s úsměvem, „jestlipak víš, že já také pocházím z Onu? Budeš mi vyprávět, co se v našem městě změnilo od mého odchodu.“
„Máš krásné jméno,“ promluvil ke mně i Achnaton, k němž jsem vzhlížela s posvátnou úctou jak k samému bohu. „Jestlipak si nepřeješ zaměnit jméno Réovo za pravé jméno boží?“
Probudila se ve mně jistá nepoddajnost, i odpověděla jsem:
„Nikoliv, Veličenstvo. To jméno mi dali moji rodiče, proto si přeji při něm zůstat. Kromě toho po změně by se příliš podobalo jménu Vašeho Veličenstva, a toho bych se nikdy neodvážila.“
Achnaton se rozesmál. „Vidím, že se neztratí,“ pronesl k Rahotepovi.
Slyšení bylo skončeno. Rahotep se octl v rozpacích, zda mé chování bylo patřičné, váhal, zda mi má vyspílat nebo mě chválit, a po cestě do ženského paláce vyhlížel tak rozkolísaně, jak jsem ho dosud nezažila.
Brzy jsem poznala mnoho nových lidí, snad nejvýraznější byl „boží otec“ Aje, uhlazený, hovorný muž, ale mně se zdálo, že v hlubině jeho očí číhá cosi mrazivého a zlého. Dále je tu Nefertiijtina sestra Benremut, která si tropila ze všeho šprýmy, i k nejvážnějším audiencím přicházela s dvěma trpaslíky, ozdobenými korunami Obou zemí a oblečenými jako nejváženější hodnostáři. Přísní starci, kteří už zapomněli, jak chutná smích, nad ní protahovali tváře, ale jinak byla všemi oblíbená, protože měla dobrou povahu plnou pohody a něhy. Přála-li bych si přítelkyni, byla by to Benremut, i když mi řekla něco podivného, a sice že beru život moc vážně a sama sebe též.
V době, kdy píšu tyto řádky, není už Benremut u dvora. Provdala se za syna správce královnina domu, usídlila se s ním na rodinném statku a užívá si radostí manželky a matky.
V onom osmém roce vlády našeho pána Achnatona měli královští manželé dvě dcery. O Meritaton se starala a dosud stará Jutenheba, poněkud prostomyslná dívka o několik let starší než já, která se často a ráda směje a v hlavě nosí jen parádu. Pod jejím vlivem se i Meritaton odmala zajímá o svůj zevnějšek. Rodiče ji záhy začali brávat k oficiálním událostem, kam děti dříve neměly přístup, a je až směšně dojemné pozorovat tu malou vyfintěnou postavičku, jak vznešeně kráčí a statečně se brání dětské hravosti.
Já byla přijata jako chůva roční Meketaton, kterou právě odstavili od prsu kojné a s mou pomocí měla začít poznávat svět.
Achnaton, i když je ztělesněním boha na zemi, neváhá lidu ukazovat lásku ke své rodině a nechává se zpodobovat do kamene v něžnostech s královnou a dcerami.
Byla jsem v paláci jen pár dní, když se královně narodila další dceruška, jež dostala jméno Anchesenpaaton – Žijící pro Atona. Její příchod již byl provázen trochou hořkosti, vždyť celá země netrpělivě očekávala příchod syna - následníka trůnu. Nicméně bylo i toto dítě přijato s láskou a péčí.
Zanedlouho přijela i královna matka Teje. Když Achnaton se svou manželkou a předními hodnostáři nasedl před třemi lety na velkou krásnou loď „Aton září“, aby vyhledal místo pro nové sídelní město, zůstala ve Vésetu, ale jak se postupně všechny důležité vládní záležitosti odsunuly do Achetatonu, asi na ni dolehla nuda. Vždyť byla celá léta uvyklá stát vedle Nebmaatréa a neznala lepší zábavy než tahat za různé nitky v spleti dvorských vztahů. Teje, žena krásné pyšné tváře, přijela se svými dcerami, čtrnáctiletou Beketamon, nyní zvanou Beketaton, a s jedenáctiletou Nedžemet. Přivezla i Achnatonova nevlastního bratra, dvanáctiletého vážného plachého prince Smenchkaréa. Teje se usídlila v Achetatonu nadobro. Palác byl nyní naplněn mladými lidmi a dětmi, běhajícími bez omezení po chodbách a zahradách. Čas ubíhal, jak se mi zdálo, jen v hrách a slavnostech pod věčně modrým nebem a nic nekalilo jas slunečního kotouče.
Jen nad mou svěřenkou, malou Meketaton, se mi srdce svíralo. Už jako nemluvněti jí prý často docházel dech, když se rozplakala, a rtíky zmodraly, ani jako batole nevydržela dlouho běhat za ostatními. Když se královské děti rozletěly po zahradě, já s Meketaton kráčela za nimi a opatrně ji vedla za její drobnou ručičku. Holčička to byla hezká, rozhodně pohlednější než Meritaton, a její stav ji nutil k mírným a tichým hrám. Věčně jsem jí něco povídala, zpívala jí. Meketaton ke mně přilnula. Brzy se naučila mluvit a záhy všude znělo její proč a nač. Bylo velké štěstí, že jsme se my dvě potkaly! Meketaton byla dítětem mého srdce a já jí mohla dát víc než třeba Jutenheba. Přišly mi vhod vědomosti, které do mě vložil můj nebohý otec. V pěti letech dovedla Meketaton již napsat a přečíst jednoduché věty. Při oslavě jejích pátých narozenin mi samo Veličenstvo poděkovalo za péči o ni a darovalo mi zlatou čelenku. Jak jsem byla šťastná!
Tato oslava byla zároveň oslavou narození šesté královské dcerky Setepenré. Je vůlí Atona, že vládce a samé ztělesnění boha má všechno, nač si jen pomyslí, a syn je mu odepřen? Nefertiijti si horečně přála porodit následníka a Nefernofruaton Tašerit, Nefernofruré a Setepenré přicházely na svět po roce, ale vše marno.
Královna má v sousedství komnat svých dětí svoji ložnici, umývárnu a malou modlitebnu, kam se vchází z předsíně, a tuto předsíň si přála ozdobit obrazem své rodiny. Bohem nadaný Thutmose maloval ten obraz a mně bylo dovoleno nakreslit náušnice princezen a ornamentem ozdobit polštáře, na nichž sedí. Meketaton mně míchala barvy. Jak jsme se tehdy všichni smáli, bavili se!
K dílnám královských sochařů a malířů mě to vždy přitahovalo. Těší mě pozorovat, jak se z ničeho rodí obraz, vyvolávající myšlenky, vzpomínky, city… Malé princezny odjakživa rády kreslily, vedle svých ložniček mají kreslírnu s paletami a barvami, črtají nejen na papyry, ale i na podlahu a stěny, jak se jim zachce. Nejraději měla tuto zábavu Meketaton. Chodila jsem s ní často do dílen. Sochařina mě tolik nepoutá, i když Thutmosova zpodobení Achnatona a Nefertiijti jsou jedinečná.
V čele královské dílny stojí sochař Bek, který sloužíval už Nebmaatréovi, ale jeho význam pomalu slábne před uměním Thutmosovým. Thutmosovi skutečně sám Aton vdechl onu božskou jiskru, jež je vlastní pravým umělcům. Dovede tesat v kameni i malovat. Tak často hledí na půvaby paní Nefertiijti, až se do ní zamilovat a dlouze vzdychá nad jejími bystami. Svůj žár však nijak neváhá hasit u jiných žen. I se mnou jedná vlídně a dokonce mě vytesal, jak jdu s Meketaton, držím ji kolem ramínek a ona mě chytá za ruku. Také mi ukázal své soukromé kresebné pokusy. Lidé na nich jsou zobrazeni zepředu včetně obličejů, v jiných než uznávaných pózách. Připadá mi to vzrušující a zneklidňující.
Ach ano , bylo mi šestnáct let, v mém srdci plál oheň a za tmy jsem častokrát už už vstala, abych se vkradla do Thutmosova lože. Avšak mé představy byly vždy mnohem odvážnější než moje skutky a má konvenční povaha svazovala mé nohy za horkých nocí.
Na dvoře se v družině královny vdovy zčistajasna objevil dvouletý Tutanchaton, krásné, milé dítě, které všichni obdivují a hýčkají. Odkud se vzal? Náš pán zažil při jedné návštěvě Vésetu krátký úlet s jednou ze svých četných sestřenic (myslím, že ho svedla) a bez rozloučení spěchal zpět ke své milované manželce. Sestřenice ale byla chytrá a pojistila se. Když zjistila, že je těhotná, řekla vše Teji, která vzala pod ochranu ji a později i malého Tutanchatona. Achnaton se k dítěti zpočátku nijak neznal, stále ještě doufal, že zplodí následníka trůnu s velkou královskou manželkou, ale když se to nepodařilo, vzal synka na milost. Ze strany Nefertiijti pak došlo k určitému ochlazení, poznatelnému snad jen ze skutečnosti, že jména posledních dvou princezen již neobsahovala jméno Atona, nýbrž Réa.