Hlas dívky Anchenré 5

Hlas dívky Anchenré 5

Anotace: ze Starého Egypta

V oněch bezmračných dobách se princezna Meritaton naučila hrát senet a načas mu úplně propadla. Celé dny nás služebné mořila s hraním k zlosti svých mladších sestřiček, které ještě neovládaly správně hýbat figurkami po barevných políčkách. Vztekala se Meketaton a vztekala se i sama Meritaton, když prohrála. To pak udeřila do stolu, až se figurky rozletěly a byl klid až do dalšího záchvatu hrací horečky.
Jednou Meritaton jaksi zařídila, že jsem se ocitla ve hře proti jejímu otci. Krve by se ve mně nedořezal, ale že jsem byla ve hře zběhlejší, dařilo se mi líp. Pomalu jsem se uvolňovala, až jsem zvedla ruku k vítěznému tahu. Tu jsem si však znovu uvědomila, kdo je mým protihráčem, a polekaně jsem se stáhla. Achnatonovi neušlo to drobné gesto a zasmál se:
„Jen do toho, Anchaton, a nešetři mě!“
Opravdu, řekl Anchaton, jako by mi chtěl dát najevo, že si zapamatoval první slova, co mezi námi zazněla.Jeho veselost byla tak bezprostřední, že jsem se usmála také, i když mě ruměnec zaléval až po hrdlo. Náš pán je většinou vážný, ale pokud vyjde ze sebe, je jeho kouzlo přemocné, každému připadá, že jen k němu hovoří, jen k němu se milostivě sklání. Nemnozí dokážou nepodlehnout tomu očarování, jako třeba Jutenheba. Vzdává mu sice povinnou úctu, ale v hloubi duše na něj zahlíží, neboť nemá dost vnější krásy, bývá zamlklý a nejsou mu vrozeny věci pro pána Obou zemí ostatně nepatřičné, například zpěv milostných písní za svitu měsíce. Jsem však přesvědčena, že by dokázal zazpívat i milostnou píseň, kdyby se mu zachtělo. Vyskytnou se prchavé okamžiky, v nichž … jak to jen říct … jako by zlehčoval své božství. Úděl boha osamělého mezi lidmi občas asi chutná trpce…
Brzy mě čekal další nevšední zážitek. Tehdy jsme se koupaly, my dívky urozené i méně urozené, v jezírku Jižního letohrádku, dováděly jsme, potápěly se a trhaly lotosová poupata. V pozadí, pod bílým baldachýnem vzdouvaným lehkým vánkem seděla královna Nefertiijti se svými dámami. Nesmím opomenout ani nízké stolky s vínem, ovocem a sladkostmi, porůznu rozestavené mezi květinovými záhony, a houfek graciézních hudebnic, vyluzujících uplývavé melodie, kouzelné a neuchopitelné jako sám čas. Jeho Veličenstvo Achnaton zahradou právě provázel babylónského vyslance, jehož jméno jsem si nezapamatovala – bylo tak velmi odlišné od našich jmen. Cizinec byl urostlý, dosti statný, oděný v pestře tkané roucho, husté kučeravé vlasy mu spínala zlatá obroučka a až na prsa mu padaly smolné prstence nakadeřených vousů, jež mým egyptským očím připadaly obzvlášť podivné. Za oběma vznešenými pány zvolna postupoval neméně vznešený doprovod. Hlavní osoby tohoto průvodu sice částečně znaly jazyk svého protějšku, ale v patách jim šel a tlumočil Rahotep.
U jezírka Babylóňan ještě zpomalil a dlouze na nás přes palouček pohlížel, přičemž si zálibně pročesával plnovous rukou obtíženou masivními pečetními prsteny. Tu ke mně přiběhl jeden sluha, že mám přijít k urozeným pánům. Chvatně jsem se zahalila do velké osušky, odhrnula mokré vlasy z očí a sklonila se před Veličenstvem a jeho společníkem.
Rahotep povídá:
„Anchenré, tento vznešený muž, vyslanec krále z dalekého Bab-ilu, projevil přání vzít si tě do svého ženského domu. Náš nejjasnější král mu již řekl, že by se nerad vzdal tvých služeb, ale konečné rozhodnutí ponechává tobě.“
Pánové na mě hleděli vesměs pobaveně s oním namlsaným výrazem, jaký nasazují v hovorech o ženách, a to mě dopálilo. K Rahotepovi jsem si naštěstí mohla dovolit trochu rozhořčení:
„Strýčku, ty žertuješ!“
„Ani v nejmenším, Aton je mi svědkem. Inu, co se mě týče, já bych nemohl ze země Kemet natrvalo odejít, ale tvé štěstí, Anchenré, je jen v tvých rukou.“
Nepříjemně zaskočena jsem odpověděla:
„Řekni mu, strýčku, že budu raději nejposlednější otrokyní pána Obou zemí než milostnicí babylónského šlechtice.“
Doufám, že mé oči vyjádřily mému pánovi všechen nezměřitelný vděk, který jsem pocítila, když jsem pochopila, že mému přání vyhověl.
Tak se ta prazvláštní příhoda skončila, vyvedla mě ovšem z míry, a když jsem později onoho dne zastihla Rahotepa samotného, ihned jsem se zeptala:
„Řekni, co jen na mě mohl vidět?“
Rahotep se potutelně usmál:
„Asi si mnoho sliboval od kontrastu vašich postav. On je jako to nejvyšší cedřisko z Libanonu, ty jsi jako stvol papyru. Ale co bych ti povídal, ženy ke své škodě nebývají na lůžku příliš labužnické.“
„Jistě to nemyslel vážně?“
„To víš, bavil se. Mělo by tě však těšit ocenění od znalce, který doma má, jak sám tvrdí, devadesát osm žen.“
Při pomyšlení, že bych se stala devadesátou devátou manželkou onoho zarostlého pána, jsem se nezdržela smíchu. Jutenheba si mě s Babylóňanem dodnes dobírá a žertovný povzdech „ V Babylóně by to bylo lepší“ se stal naším oblíbeným rčením.

Nyní se dostávám k události, která ovlivnila celý můj další život. Malá Meketaton se nachladila. Snad ji vyčerpala právě oslava jejích narozenin, kde byla tak veselá a tolik si pohrála. Neustálý kašel ji vysiloval. Lékař Nekao byl po několik dní častým hostem v našich komnatách. Jednou odpoledne, když jsem seděla u Meketatonina lůžka, jsem si všimla, že její dech je přerývaný. Sevřela jsem její útlé zápěstí. Tep divně klopýtal. Dala jsem zavolat lékaře a čekala jako na trní. Dělo se něco nedobrého. Konečně přišel Nekao a začal princeznu vyšetřovat. Do místnosti nakukovaly polekané služky. Nekao dal Meketaton vypít odvar posilující srdce. Tvářil se kamenně, ale já ho znala už natolik, že jsem rozeznala jeho neklid.
Nějakou chvíli jsme seděli každý z jedné strany Meketatonina lůžka, když vtom se dítě pohnulo a zasténalo:
„Anchenré … mě brní ruce … proč je tu taková tma -„
Právě tehdy chvatně vběhli do komnaty královští manželé, kteří byli dosud při nějaké oficiální události, a polekaně se sklonili nad lůžkem nemocné. Meketaton chroptěla. Pochopila jsem, že nemocné srdíčko doklopýtalo na konec své cesty. Ó Atone, Meketaton umře, kráčí do tmy a není, kdo by ji zadržel! Nevím, kde se ve mně vzala ta chladnokrevnost a rozhodnost. Před zraky faraóna jsem Meketaton podepřela ve své náruči, aby se jí lépe dýchalo, a kolébajíc ji v loktech jsem jí začala tichounce zpívat její oblíbenou písničku o kachňátkách na řece. Vyděšené děvčátko se uklidnilo a s nadějí upřelo pohled do mé tváře. I můj chvějící hlas se uklidnil, zvolna jsem broukala jednu píseň za druhou. V tichu bylo slyšet vzdálené hlasy města a Meketatonino namáhavé lapání po dechu. Pak dítě otevřelo ústa jako ptáčátko v hnízdě, vzepjalo se, vzápětí mu hlava klesla a bezvládně se sesulo. Nekao mě odstrčil a začal silně stlačovat Meketatoninu hruď, až se mu čelo orosilo potem. Po nějaké chvíli přestal, poodstoupil k oknu a zlomeně se k nám otočil zády.
Meketaton zemřela! Všichni jsme plakali. Nefertiijti spočívala v náručí svého manžela. V tom okamžiku jsem si připadala zoufale osamělá. Mně nikdo neutíral slzy, a přece: mohl mít někdo větší zármutek než já, která pobývala s Meketaton nejvíce ze všech lidí?
V pláči jsme připravovali ubohou Meketaton na její poslední cestu. Ráno ji měli balzamovači odvézt z paláce. Ještě když jsem vyčerpaná usínala na své rohoži, slyšela jsem, jak komorné konejší královnu. Nakonec jsem přece upadla do těžkého spánku.
Když jsem znovu procitla, byla ještě noc. Vůbec jsem nemohla odhadnout, kolik času zbývá do rána. Připadalo mi, že mě něco vzbudilo, cosi nejasného, snad nějaký šelest nebo van. Zvláštní pocit odcizenosti ve mně dosud přetrvával. Této noci se mohlo stát cokoliv.
Se zatajeným dechem jsem se plížila k Meketatonině pokoji. V předsíni svítila lampa, u malé nebožky byla tma. Nakoukla jsem dovnitř – a slabě jsem vyjekla hrůzou.V příšeří se črtaly nezřetelné obrysy jakési postavy.
„Neboj se, Anchenré,“ ozval se Achnatonův příjemný hlas.
Vešla jsem. Po chvilince se mé oči přizpůsobily šeru a já spatřila faraóna, jak zahalený v nachovém plášti sedí u lůžka své dcery.
S jektajícími zuby jsem ze sebe vypravila:
„Opravdu jsem se polekala, Veličenstvo. Už jsem se bála, že zde chodí Meketatonino ka.“
„Myslíš si, že by její ka chtělo ublížit těm, které milovala?“ zeptal se mírně a polohlasem vášnivě pokračoval: „Celou noc volám její ka – a nikdo neodpovídá! Přišel jsem až sem k ní. Jak rád bych byl ještě chvíli se svým dítětem, ale ono tu už není, a kdo ví, je-li vůbec někde.“
Posadila jsem se na paty u princeznina lůžka a zašeptala:
„Také jsem mnohokrát volala ka svých rodičů, ale nikdy jsem je nespatřila. Pane, může vůbec duše existovat bez živoucího těla?“
„Strašlivá otázka, Anchenré! Vždyť už moudrý Ptahhotep napsal, že ze záhrobí se dosud nikdo nevrátil, aby nám dal vědět, jak to tam chodí. Snad je smrt jenom věčný spánek, z něhož není probuzení.“
Pokusila jsem si představit, že mě mé vědomí navždy opustí, ale bylo to něco tak hrůzného, že jsem se celá roztřásla.
„Ale ty se chvěješ,“ řekl Achnaton, vstal a přehodil mi přes ramena svůj plášť. „Třeba je všechno jednodušší než si myslíme. Vždyť tak mnoho lidí odchází s úsměvem na rtech.“
Plášť byl zahřátý Achnatonovým tělem a prosáklý jeho vůní. Bylo to tak příjemné, že jsem musela zavřít oči. Můj strach se rázem vytratil.
„Lidé prý ka vidívají,“ pokračovala jsem.
„Možná je vidí jen ti, kdo je vidět chtějí a skálopevně věří, že je uvidí.“
„Hraničí snad víra … s hloupostí?“
Poznala jsem i v šeru, že se bezděčně pousmál. Ale ihned zaujatě pokračoval:
„Každá víra, která není podepřena spolehlivým poznáním, tak trochu hraničí s hloupostí. Viděl-li někdo Amona? Nebo Thovta? Ale Aton nás každý den přesvědčuje o své existenci. V jeho záři klíčí semínka a zrají plody, on stvořil vše živé a život dává nejen nám, ale všem zemím na světě bez rozdílu. Zemi Kemet pak daroval dar nejvzácnější, naši Řeku. A co se týče konce našich pozemských životů, nezbývá než se modlit k Atonovi a doufat a věřit, že nás na věky věkův zachrání.“
Achnatona jeho nejoblíbenější téma natolik strhlo, že jako by na svůj velký žal na okamžik pozapomněl.
„Anchenré, udělala jsi skutečně velmi mnoho pro mé ubohé dítě. Nikdy ti to nezapomenu. Řekni, co chceš, tvé přání bude splněno.“
„Není pro mě většího štěstí než sloužit tobě a tvé rodině, pane. Snad je ti známo, že Ihat, chůva malé Anchesenpaaton, se brzy provdá a odejde. Přála bych si zaujmout její místo.“
„Dobře, stane se,“ odpověděl.
Zvedla jsem k němu tvář a přitom jsem spatřila, že venku se objevily první bledé stopy šírání.
Achnaton vstal. Vstala jsem rovněž a podal mu jeho plášť. Zadíval se na mě, pomalu mě pohladil po líčku a zašeptal:
„Děkuji ti, Anchenré.“
Odešel. Stála jsem celá rozechvělá, ale tentokrát ne z přítomnosti mrtvého dítěte. Věděla jsem, zač mi děkuje. Z pohledu jeho očí jsem pochopila, že se za našeho bdění odevzdal své víře a smířil se s nevyhnutelným, že beze mě by si patrně nikým neviděn zoufale zaplakal, ale já mu pomohla přežít ty těžké noční hodiny. Věděla jsem nyní také, že bych prolila i poslední kapku své krve, aby se na jeho tváři už nikdy neobjevil smutek.
Autor Uzorita, 03.02.2021
Přečteno 122x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí