Hlas dívky Anchenré 9

Anotace: ze Starého Egypta

Také můj den všech dnů započal bohoslužbou, tentokrát v chrámu princezny Anchesenpaaton. Zatímco jsem naslouchala chvalozpěvům, mé oči bloudily po četných kamenných obrazech Anchesenpaaton, jež původně bývaly Kijou. I zde byly patrny opravy písma. Nyní poprvé jsem na Kiju pomyslela bez trpkosti a nenávisti. Od její smrti uplynuly více než dva roky. Proč jí zazlívat, že prostě jen využívala daru, jímž ji Aton obdařil? Ano, krása není zásluha, krása je božský dar. Přesto si však krásní lidé počínají, jako by krása byla jejich zvláštní zásluhou. Bylo by pošetilé žádat, aby zrovna Kija jednala jinak. Mnoho dostala a zaplatila cenou nejvyšší, účty jsou vyrovnány. Pro ni Aton už nikdy nevyjde. Navždy pro ni zhaslo jeho světlo v jejích jednadvaceti letech. Není-li zde případnější soucit než nenávist?
Smířená s celým světem jsem pak s Jutenhebou provázela královské děti do Achnatonova paláce. Včera jsme se totiž navrátili ze statků v Dolní zemi a faraón zval svou rodinu na slavnostní oběd. Královna Nefertiijti se jako obvykle omluvila. Byla jsem hrdá na svou svěřenku Anchesenpaaton, bystrou a nadanou. Určitě svého otce mile překvapí a potěší.
Achnaton se zjevil v červené koruně a vrapovaném rouchu z nejjemnějšího lnu, pod nímž prosvítalo jeho pomalu tloustnoucí tělo. Po své pravici si vládce posadil Smenchkaréa, po levici Meritaton. Dále tu byl Atonův prorok Panehsi, otec boží Aje, Achnatonova sestra Nedžemet, dvě nejmladší faraónovy dcerky a v neposlední řadě i Tutanchaton, kterého pevná dětská láska pojila k Anchesenpaaton, jako by si byli předurčeni osudem.
Oběd neprobíhal v tak bezprostředním ruchu jako dříve. Nefernofruré a Setepenré svého otce příliš neznaly, seděly celé zaražené a málem se bály i jíst. Přistoupila jsem k nim a naložila jim na talíře nejchutnější sousta pečených kachen. Vtom jsem ucítila Achnatonův upřený pohled.
„Je to pravda, Anchenré, že jsi tančívala v hlavním onském chrámu?“ zeptal se.
„Ano, je to tak, Veličenstvo.“
„Musela jsi tančit skvěle. Máš tak ladné pohyby!“
„Veličenstvo je příliš laskavo,“ odpověděla jsem a usmála jsem se na něj.
I Achnaton se pousmál a pod jeho dnešním unaveným obličejem s náznaky prvních vrásek se najednou mihla tvář onoho zaníceného mladíčka, jenž dokázal dobýt srdce první krásky říše a založit nové město i nový kult. Jeho temné oči mě znovu opředly sítí zvláštní přitažlivosti, která byla tím silnější, čím víc jsem pochybovala o jeho božském původu. Neboť on je člověk, muž, který se stal vládcem náhodou svého zrození, a já si myslela, že už nikdy nepropadnu jeho kouzlu. A hle, ještě nikdy mnou ve zlaté kleci paláce neprochvívala radost silněji!
Pocit štěstí mě provázel celý zbytek dne. Když byly královské děti uloženy k spánku a já a Jutenheba jsme sbíraly pohozené hračky a roucha, vešel Achnatonův sluha:
„Veličenstvo tě žádá, Anchenré, abys přišla k němu.“
Pustila jsem, co jsem měla zrovna v ruce a pomalu, nesmírně pomalu, jak se mi zazdálo, jsem se zvedala. Najednou jsem všechno viděla zpomaleně: Jutenhebu, otvírající užasle ústa, pohyb dveří před námi, vlání plamenů loučí v chodbě i mé nohy v kožených sandálech sunoucí se po podlaze.
A pak jsem zůstala s Achnatonem sama. Seděl v křesle, zahalen do pláště, na vyholené protáhlé hlavě pouze prostý plátěný čepec. Vlídně ke mně promlouval:
„Anchenré, slyšíš, nemusíš tu zůstat. Odejdi, chceš-li.“
„Veličenstvo –„ vypravila jsem ze sebe s námahou.
„Posaď se,“ pokynul mi k druhému křeslu. „Zavolal jsem tě,“ pokračoval hlasem trochu zdrsnělým, „proto, že už nemám sílu být tu další večer sám.“
To už jsem se vzpamatovala. Mé omámení náhle přešlo v pronikavé zbystření smyslů, kdy bych snad slyšela i vlas spadnout, a v jakési rozjaření. Krev mi volně a radostně šuměla v žilách.
„Anchenré, tys mi za všech okolností zachovávala přízeň. Proč?“
„To pro tu část tvé bytosti, pane, která je nesmírně ušlechtilá.“
„Jsi smělá,“ blýskl po mně očima.
„Všichni ti lžou, Veličenstvo, ale to já nechci a nemohu.“
„Troufáš si!“ zatvářil se pobaveně. „Jaká je tedy pravda o mně?!
Po projížďce s Antefem jsem o současné situaci často přemýšlela, a tak jsem hned spustila:
„Tvoje učení, Veličenstvo, je příliš výlučné. Lid, který tvoří podstatu Obou zemí, pro ně nebyl získán. Aby pochopil, měl by být vzdělanější. Vzpomínám si, že ses kdysi dávno v Onu pokusil zřídit školu pro rolnické děti, ale ony tam záhy přestaly chodit, protože musely pomáhat rodičům na polích. A aby se lid mohl vzdělat, nesmí žít v nouzi.“
„Ty se mi snad zdáš! A jak bys to tedy zařídila?“
„Kéž bychom získali zpátky asijské državy se vším jejich bohatstvím! Ale to už by nešlo jinak než násilím, což by bylo v rozporu s Atonovou pravdou. Haremheb by to snad dokázal zařídit, ale bylo by to na dlouho a s nejistým výsledkem. Snazší by snad mohlo být, kdyby se bohatí - a tedy i ty, pane - vzdali části svého bohatství ve prospěch lidu. Pak budou i chudé děti chodit do školy a pochopí a přijmou Atona.“
S rozšířenýma očima na mě chvíli mlčky hleděl, pak vyšel z komnaty a vydal dveřníkovi jakési pokyny ohledně božského otce Aje.
Znovu ke mně přistoupil. Vstala jsem. Chytil mě za ramena a zeptal se:
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Napadlo mě to teprve nedávno. A také jsem nemohla jen tak přijít –„
Vybuchl:
„Muselas přece poznat, že –„
Nedomluvil a polekaně se tázal:
„Co je ti?“
Přivírala jsem oči. Z jeho doteku a jeho vůně jsem slábla až k mdlobě.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ zašeptala jsem. „Jiná žena by tu měla být.“
Mrzutě se odtáhl:
„Nač mluvit o minulosti?“
„Není to tak dávno, pane.
Začal přecházet komnatou:
„Ona … ona mi mou lásku, lásku obrovskou jak Echet Chufu oplatila lží. A pak se stalo …stalo…“
„Anchesenpaaton Tašerit?!
Celý ztuhl a znovu mě chytil za ramena:
„Vychovával bych ji se svými dcerami. Ale přesvědčovali mě, že to Sutechovo plemeno musí zmizet z povrchu země. Nejvíc ona, Nefertiijti. Vůbec nevím, jak skončily ty dvě. Nechtěl jsem nic vědět.“
Úpěnlivě na mě upřel oči:
„Anchenré, neslyšela snad … co se stalo s mojí dceruškou?“
„Neměl ses ptát, pane. Už nežije.“
Prudce vydechl. Přitiskl mě k sobě a hlavu položil na mou šíji. Chvěl se. Ostýchavě jsem k němu vztáhla ruce. Pevně mě objal. Na okamžik se odtáhl a hleděl mi do očí. Naše rty se přiblížily. Můj první polibek byl dětsky čistý. Jeho ústa byla pootevřená. Naučil mě líbat. Pak si mě vzal.

Ležela jsem vedle něj, v očích slzy rozpaků a štěstí. Zašeptala jsem:
„Tohle sis představoval, když jsi mě pozval, pane?“
Zamyslel se:
„Nevím, skutečně nevím. Ale vždycky jsem věděl, že ty, Anchenré, nejsi dívka na jednu noc. Bylas tak mladičká a tolik, tolik čistá. Tobě jsem nikdy nechtěl ublížit. Ale teď už jsi připravena na rozkoš, ty má zelenooká miit.“ Opravdu, nazval mě kočkou!
Poněkud zjihlý poznáním, že on byl první, vtiskl rty do mé dlaně:
„Zasloužila by sis někoho mladšího a krásnějšího než jsem já.“
Posadila jsem se:
„Žádáš si snad o lichotky? Jsem šťastná, že jsem právě s tebou. Ne proto, že jsi Veličenstvo, ale protože tě mám ráda a vím, že chceš jen dobro.“
„Kéž by se má vůle vždy shodovala se skutečností! Mám pocit, že kolem mé cesty je příliš mnoho krve,“ povzdechl.
„Byl jsi mladý na řízení tak velké země. A zdalipak na těch horších věcech nemají podíl také ti, kdož tě obklopují? Máš ještě dost času všechno změnit.“
Po chvíli se ozval:
„Není dobře mrtvému srdci! Mělas pravdu, když ses na mě při mých kázáních v chrámu mračila!“
„Nedíval ses na mě!“
„Viděl jsem tě velmi dobře.“
„Nedal jsi to najevo.“
„Bál jsem se dalšího zklamání,“ zamumlal do mých vlasů. Pak vzal mou hlavu do dlaní a pronikavě se mi zahleděl do očí:
„Obával jsem se nejen o svůj klid, ale i o tebe, má malá miit.“
Hodiny se tiše rozplývaly v polibcích. V pozdní noci se Achnaton propadl do pokojného spánku, ale já bděla na krajíčku jeho strohého lůžka, jehož jediným přepychem byla tenká péřová matrace. Zvedla jsem se a potácivě došla do oblékárny, kde jsem z truhly vyhodila na zem několik plášťů a v nich schoulená do klubíčka konečně zadřímala...
„Anchenré … Anchenré…“ zazněl mi v uších Achnatonův hlas. Otevřela jsem oči. Ne, to nejsou důvěrně známé stěny mé komůrky, vedle mě nešelestí tichý dech Jutenheby! Prudce jsem se zvedla a vzápětí sklopila oči před Achnatonem, jenž stál ve dveřích osvětlen prvním zážehem úsvitu.
„Odpusť, pane můj, tvé lehátko je příliš úzké pro dva,“ řekla jsem tiše.
„Už jsem myslel, že to byl jen sen,“ pravil s tváří podobnou rozvlněné vodní hladině, neboť jeho přísné ovládané rysy co chvíli zčeřil křehký záchvěv něhy.
„Pojď, pokloníme se Atonovi,“ vyzval mě. Jal se ve své modlitebně přinášet úlitbu bohu a já mu přisluhovala podle předepsaných pravidel. Avšak postupně se naše oči stočily od oltáře k našim pocuchaným zevnějškům: k jeho narychlo oblečené prosté suknici, k temnému stínu na lících, k mým unaveným očím se stopami včerejšího líčidla, k mému zmačkanému, pokrčenému rouchu. Koutky Achnatonových rtů se pohnuly nahoru, jeho mysl se odpoutala od Atona a přívětivost v jeho duši nadobro převládla, neboť když jsem se plaše zeptala:
„Mám teď odejít, můj pane?“, odpověděl mi živě:
„ Ne, posnídáš se mnou.“
Seděli jsme proti sobě u stolku z drahocenného dřeva ze země Punt. Dívala jsem se na Achnatona, zapíjel mlékem jemné medové pečivo, ale já nemohla pozřít ani sousto svými novými rty, které se zrodily ve žhavém vlhku jeho úst.
Udiveně ke mně vzhlédl.
„Promiň, pane, nemohu jíst,“ zašeptala jsem s hrdlem sevřeným blaživou tísní.
„Pojď ke mně,“ pokynul mi.
Stáhl mě na svůj klín a vložil mi do úst koláček a jeho ruce přilnuly k mému tělu. Bratře, jak jsem jen mohla žít bez tvých rukou, bez tvých rtů?

Oblékali jsme se k projížďce. Achnaton mi pomáhal do skvostného roucha a mohutné paruky. Jaká radost se zračila v jeho očích! A já napůl rozesmátá, napůl v rozpacích jsem přijímala jeho něžnosti.
Právě když mi na šíji položil široký zlatý náhrdelník s Atonovými znaky života, vešel Aje, který směl přicházet bez ohlášení. Já rychle vskočila do šatny.
„Buď živ, zdráv a svěží věčně na věky věkův, Veličenstvo,“ pozdravil Aje.
Popravdě Achnaton toto přání potřeboval, neboť vypadal unaveněji než starý Aje, který měl dosud statnou vzpřímenou postavu a vypadal čile a zdravě.
„I ty buď zdráv a svěží, otče. Poslyš: nadešel čas činů. K šíření pravé víry mezi vším lidem bude třeba značných prostředků, na které přispějí bohatí bez rozdílu. Říkejme tomu třeba,“ luskl prsty, „daň z přepychu. Vypočti s lidmi ze svého úřadu, kdo a jakou částkou by měl přispět a kolik asi bude činit výsledná suma, z níž budeme financovat stavbu škol a zabezpečení chudáků. Neopomeň ani pokladny paláce a chrámů.“
Aje zůstal jako opařený, promluvil nejprve sevřeným hrdlem, ale postupně se dostával do varu:
„Při vší úctě, co k tobě chovám, můj pane, víš vůbec, kolik nás stálo jen tohle zpropadené město? Státní pokladna mele z posledního! Tví vznešení vůbec nebudou mít porozumění pro tvá opatření. Oni své majetky neukradli, vydobyli si je svou šikovností nebo je zdědili. A my nejspíš nebudeme mít ani na zaplacení represivních a kontrolních složek!“
„Aje, můj milý Aje, uklidni se! Zatím se jedná jen o předběžný záměr a já vím, že jen ty jsi plně schopen všechno řádně propočítat a předpovědět! Já zase mám moc uskutečnit vše, čeho si má vůle žádá.“
Z Achnatonovy řeči jako by zavanul dech věků, ledový dech stínů, kteří před ním svírali důtky a berlu. Myslím, že já jsem právě v té chvíli ucítila, že to nedopadne dobře, ba že to skončí katastrofou, ale tolik jsem toužila po svém, po našem štěstí, že jsem vše zadupala hluboko do nevědomí.
Když Aje odešel, Achnaton mě jaksi vzpurně chytil za ruku a vedl mě po glazovaných podlahách, zdobených obrazy svázaných zajatců, a služebnictvo se před námi hluboce sklánělo. Kiji to jistě muselo nesmírně imponovat, pochopila jsem. Co si asi myslí ti lidé? A co Nefertiijti?