Hlas dívky Anchenré 10

Anotace: ze Starého Egypta

Vyjeli jsme po královské cestě. Achnaton sám vedl své spřežení. Trošku jsem se bála a chytila jsem se ho kolem pasu. Ach, proč jsem tak nemohla vyjet dřív, před lety! Šťastně bych se smála a těšila se z letu ušlechtilých koní. Nyní mě rušila přítomnost vojenského oddílu, který nás pěšky klusem doprovázel.
Dojeli jsme k hranicím města. Stísněně jsem se k Achnatonovi obrátila:
„Ty opravdu zamýšlíš udělat to, cos říkal Ajovi, pane?“
„Neobávej se, já také přemýšlím!“ pohlédl na mě šibalsky. „Už dlouho uvažuji o nějakém radikálním zvratu a dospěl jsem k podobným závěrům jako ty. Byl jsem však už unavený, úplně ubitý, pochyboval jsem, má-li to vůbec ještě smysl. Po tvém boku ale mám opět chuť dál uskutečňovat své poslání.“
„Tvé pohodlí bude možná omezeno.“
„Já nepotřebuji mnoho,“ odvětil.
Ty osobně snad ne, pomyslela jsem si, ale co šlechtici? Z čeho budeš rozdávat ohromné dary, jež je drží u dvora?
Jako by mi četl myšlenky:
„Povinností mých rádců je následovat mého příkladu. Nedívej se na mě tak, Anchenré, já vím, že někteří sem přišli za bohatstvím, ale těch je hrstka a jistě už uvěřili v Atona, dotkl se jejich srdcí!“
Po chvíli zašeptal jakoby pro sebe:
„Stálo by za to žít, kdyby tomu bylo jinak?“
Mlčky jsem hleděla na hraniční stély s vzýváním Atona, na hradby a zátarasy. Všimla jsem si stezky vysoko na východním srázu, po níž ustavičně sem a tam přecházely stráže.
Je nutné, aby milovaný vládce byl před svým lidem natolik střežen? A je-li to skutečně nutné, je dobrá jeho vláda? V té chvíli jsem byla nakloněna věřit Antefovi, že Achnaton není schopen změnit život země Kemet.
Po návratu mě můj vládce zavedl do své ložnice a pásl se na ruměnci, který zalil můj obličej i hrdlo, když jsem spatřila široké lůžko, které sem nastěhovali za naší nepřítomnosti. Až předjitřní temnota mi vrátila tíživé dojmy předešlého dne. A tehdy jsem v nepokojné dřímotě měla zvláštní vidění, tak živé, že snad opravdu bylo skutečností, ne jen pouhým přeludem.
Nejprve jsem byla na vrcholku východního srázu. Pod sebou jsem viděla Achetaton, paláce, chrámy, domy v zeleni, Řeku a za ní okrovou poušť rozkládající se až k západnímu obzoru. Jako bych ani nestála na zemi, ale spíš se vznášela, neboť jsem krajinu viděla z výšky, jak se asi jeví ptákům. S pažemi vztaženými k nebesům jsem křičela:
„Atone! Atone!“ a můj hlas zněl ozvěnou ze všech koutů země. Najednou se proti mně objevil krásný muž, z jehož těla a tváře vycházela zlatá zář a nepodobal se nikomu z lidí. Řekl mi:
„Anchenré, netrap se! Můj nejdražší syn je přes všechny své omyly a chyby velký muž a zaslouží si tvou vroucnou lásku. Jeho víra zvítězí až mnohem, mnohem později a jako všechny velké věci se zrodí z krve. Teď užívej radosti … užívej radosti …“
Zjevení bledlo, vytrácel se i jeho hlas a já cítila, že se ve spánku usmívám. Achnatonovi jsem o svém snu neřekla, chtěla jsem, aby mě měl rád pro mě samu, ne pro Atona, který ke mně promluvil. Netoužila jsem po poctách, po modré koruně, která zdobívala Kiju. Přála jsem si jen srdce svého bratra a poslušna Atonova hlasu jsem se snažila přinést mu co nejvíc radosti. Byly mi dopřány ještě dvě noci a tři dny…
Jen jednou jsme se dotkli minulosti, té minulosti, kterou jsme prožívali blízko sebe, a přece každý zvlášť. Bylo to v Jižním letohrádku. Achnaton řekl:
„Škoda, že jsem letohrádek daroval své dceři Meritaton. Už jí ho dost dobře nemohu vzít, ale dám pro tebe přistavět další část parku.“
„Pane, ty jistě víš, že bych nejraději usínala a probouzela se neustále po tvém boku, ale je-li nutné, abych měla své sídlo, zcela mi postačí dům se zahradou ve městě, nějaký menší, abych nemusela platit tu tvoji daň,“ zasmála jsem se.
„Ty tu nechceš být kvůli Kiji. Nemělas ji ráda,“ konstatoval.
„Ano, neměla. Možná víš, že původně byla manželkou mého bratrance Antefa. Ona pošlapala všechnu jeho důvěru a lásku, byl tak zničený, hlavně kvůli němu jsem ji nesnášela!“
V mém hlase se ozvalo tolik zanícení a trpkosti, že na mě udiveně pohlédl.
„To už je dávno pryč, pane. Ať se jí blaze žije na věčnosti.“
Prudce mě sevřel v náručí:
„Jsi moje, jen moje, rozumíš?“
Zašeptala jsem:
„Musíš mi to opakovat co nejčastěji, abych uvěřila –„
Zavřel mi ústa polibkem. Ano, tak to bylo, úzkostná nejistota i nejvyšší štěstí.

Když se třetího dne začalo slunce svažovat k západnímu obzoru, můj pán ke mně promluvil:
„Dnes večer budeš sedět mezi mými dvořany po mém boku. Hezky se ustroj.“
V tu chvíli jsem si neuvědomila, jak strnulá má ústa. Vešla jsem do jeho oblékárny a začala si oči obkreslovat jeho líčidly, když jsem zaslechla klapnutí dveří a Ajův hlas pronášející pozdravy. Potichoučku jsem se přikradla k dveřními otvoru a vyhlížela za závěsem. Všimla jsem si, že Achnaton zatíná nehty do dlaní, promluvil však klidně:
„Nuže, přinášíš mi odpovědi na otázky, které jsem ti položil?“
„Veličenstvo, to, co zamýšlíš, je naprosto neslýchané. Správa země není nějaká desková hra! Kdo ti našeptal tak neblahé myšlenky? Souvisí to snad s tím děvčetem? Ženy jsou nebezpečná slabost. Pane, už nedopusť, aby tě ženy ovládly!“
„Nepřeji si s tebou hovořit o Anchenré. Mé záležitosti jsou jen mou vůlí.“
„Znepřátelíš si všechnu šlechtu! Jak chceš vládnout bez svých oddaných rádců?“
„Mým rádcům by měla být zjevená pravda natolik drahá, aby pochopili, že tyto mé kroky jsou naprosto nezbytné, a přijali ji bez odporu.“
„Veličenstvo, ptám se tě ještě jednou, zda trváš na svých úmyslech,“ řekl Aje s ledovým chladem.
„Ano, trvám,“ řekl pevně Achnaton, „pro větší slávu Atonovu se jich nechci a nemohu vzdát.“
Aje vypadal divně, otřeseně. „Pak tedy pro záchranu země Kemet …“ zadrmolil a vykřikl: „Amone, pomoz mi!“, v přítmí se blýskl nůž a vzápětí stál Aje opět nehybně s rukou volně podél těla. Z ostří skanulo pár kapek krve.
Bylo to hrůzné, neskutečné. Achnaton se v naprostém tichu sesul k zemi tváří k Ajovým nohám. Výkřik mi naštěstí uvázl v hrdle. Zatímco Aje se sklonil nad faraónem, couvla jsem mezi jakási roucha vyvěšená nastojato a zůstala tam bez hlesu stát.
Bylo slyšet šustot naškrobené suknice, Aje obcházel vedlejší místnosti. Nahlédl i do šatny, ale v šeru si mě naštěstí nevšiml.
Odešel. Vrhla jsem se k Achnatonovi a s námahou ho obrátila na záda. Z jeho úst vycházel tichý chraplavý dech, na rtech měl krev, mrkal víčky, jako by se snažil zaostřit. Možná se mu oči už kalily. Když se v jeho zorném poli objevila moje hlava, zašeptal:
„Nefertiijti,“ a jeho oči strnuly, dech ztichl.
Podivný chlad mě obestřel. Jako bych vyšla ze svého těla. Třásla jsem se jako rákos, ale bylo mi jasné, že musím zmizet, jinak mě ještě nařknou z faraónovy vraždy.
Na chodbě nikdo nebyl, ani dveřník. V té předvečerní hodině bylo všude až neskutečně prázdno. Když jsem byla dostatečně daleko, schoulila jsem se v jakémsi výklenku do klubíčka, ucpala si ústa rukávem a vyla jsem a kvílela jako raněné zvíře.
Za chvíli jsem se jakžtakž probrala a došla do královniných komnat. Nefertiijti byla sama a rovnala do váz nařezané hromady květů. Jak byla krásná! Ale v koutcích úst už měla dvě tenké vrásky a ňadra jí poklesla.
Všimla si mě. „Vida, z malé myšičky vyrostla kočka,“ utrousila. Ale pak pohlédla k mým nohám a zbledla. Sklonila jsem se a viděla, že mé roucho je od kolen dolů potřísněno Achnatonovou krví. Naše pohledy se střetly. Najednou jsem pochopila, že Nefertiijti ví.
„Kdo?“ zeptala se polohlasně.
„Aje“ odpověděla jsem. „Paní, nezlob se na mě! Vždyť on miloval jen tebe, s tvým jménem na rtech zemřel!“
Po Nefertiijtině tváři přeběhl záchvěv, jako když vítr zčeří klidnou hladinu. Najednou mě krátce, ale silně objala.
Sbíhala jsem po zadním schodišti do kuchyně, za přítelem nejvěrnějším. Zeptala jsem se jakési kuchtičky:
„Ipy?“
„V komoře,“ odpověděla stejně krátce.
Vešla jsem do komory. Ipy přerovnával jakési balíky potravin.
„Faraón je mrtev“ řekla jsem dutě, „přišla jsem si pro své svitky.“
Ipy začal hrabat mezi koši kdesi v koutě, až z velkého džbánu vytáhl prostou, odřenou kabelu spletenou z listí rákosu, v které mé svitky přechovával. Pověsila jsem si ji na rameno, když vtom jsme zaslechli vzdálené hluboké, dunivé rány. Pochopili jsme, že jsou to údery beranidla na bránu paláce.
„Tak už to začalo,“ řekl Ipy chmurně.
„Co začalo, Ipy?“
„Převrat.“
Stáli jsme jak kamenné sochy zcela obklopeni tím zlověstným duněním. Pak jsme uslyšeli jiný zvuk, tříštivý, a vzápětí řev a výkřiky. Ipy mi ráznými pohyby strhl z hlavy sváteční paruku a odhodil ji do kouta, u ní skončil i skvostný nákrčník, jen pár zlatých náramků mi Ipy přidal k svitkům do brašny. Pak mi na několika místech natrhl šaty, takže jsem vypadala jak po útoku smečky divokých psů.
Ipy odemkl malou branku do úzké postranní uličky. „Nejlíp bude, když se v přístavu pokusíme dostat na nějakou loď,“ řekl a vyhlédl ven.
Bylo tam prázdno, leč záhy jsme museli vyjít na rušnější ulici. Rojily se tam neklidné, přelévající se davy lidí. Viděli jsme, že veřejné budovy se snaží bránit někteří faraónovi vojáci, ale jiní si strhávali své insignie a přidávali se k davu. Pár mohutných chlapů v ošumělých zástěrkách se nám postavilo do cesty, ale Ipy mě chytil za ruku a nějak mě kolem nich protáhl. Běželi jsme k přístavu. Míjeli nás lidé s ranci, z kterých se sypaly kotoučky stříbra, mnohý zlatý šperk byl zašlapán nohama vyděšených žen a dětí. Molo už bylo na dosah. Přímo před námi kotvil jakýsi menší člun. Lidé se do něj s jekotem drali hlava nehlava. Lodníci marně vybízeli k pořádku, řvali až do ochraptění.
Ipy mě stále táhl za ruku, ale najednou začal zaostávat.
„Ipy, pospěš!“
„Jdi sama, bodli mě.“
Pohlédla jsem na něj nejdřív zepředu, pak zezadu. V zádech kousek nad opaskem měl bodnou ránu, z které se bezustání řinula jasná krev, stékala přes zástěrku po jeho tmavých nohou a zanechávala za námi rudou stopu.
„Pro Atona, Ipy, ne, nesmíš!!!“ křičela jsem.
Ipy padl na kolena. Klekla jsem si před něj a držela ho v náručí.
„Na loď … pryč,“ šeptal mi do ohbí krku a pak jeho tělo povolilo.
Seděla jsem s jeho kučeravou hlavou v klíně a plakala pro něj i pro faraóna. Vzpomněla jsem si na jednu noc před devíti lety, kdy jsem se spolu s Ipym plavila z Onu do Achetatonu, tolik osamělá po ztrátě rodičů. Plakala jsem tehdy, Ipy mě držel lehce a jakoby s úctou v náručí, ale jeho tělo se drobně zachvívalo a já to ve své nezkušenosti přičítala nočnímu chladu. Ach, Ipy, neměl jsi se mnou zůstávat v Achetatonu, přinesla jsem ti jen smrt! Jaký by mohl být náš život, kdybychom po cestě vystoupili a nyní žili někde v klidu na venkově, obklopeni houfem snědých dětí!
Potácivě jsem se zvedla. Nohy mě samy nesly k Rahotepově domu. Dům hořel. Brána byla otevřená a rozjaření lidé vynášeli ven kusy nábytku a dekorativní předměty. Nepovšimnuta jsem kolem nich proběhla a v zadní zahradě jsem zalezla do houští, kde jsem přečkala noc. Možná to byly i dvě noci, možná jsem mezitím i bloudila po vypleněném městě, nevím. Brašnu se svitky jsem stále táhla s sebou. Moje šťastná minulost žila už jen v nich.