Rudá země pískem, rudá země krví - I.

Anotace: Příběh ze starověké Mezopotámie plný krve a vášně, bojů na život a na smrt.

Rudá země pískem, rudá země krví. Zmítaná válkami, terorem a bolestí. Krásná drsná zem, kde hoří ohně v chrámech, voní vzácné dřeviny a kadidlo, kde hoří ohně vyvrácených vesnic, kde páchne smrt a zmar.
Země oplývající nezměrným bohatstvím, stejně jako chudobou. Zem zářivých velkolepých měst, chudinských čtvrtí a bezvýznamných ubohých vesnic a osad.
Zpustošená země, země tepající životem.
Nikdy před tím jsem neviděl krajinu takových protikladů. Byla to zem, která vás donutí padnout na kolena před její majestátností a zrovna tak vás srazí do rudého prachu v ponížení.
Je to země mocných. Je to země otroků.

Probral ho až nehorázný smrad. Kdyby měl něco v žaludku, určitě by si vyzvracel útroby. Takhle jen odvrátil tvář od něčeho, co ještě včera bylo jeho sousedem. Dnes už to byla promodralá mrtvola, která začínala nesnesitelně páchnout.
Stále byl s tím nebožákem svázaný okovy stejně jako s dalšími dvaceti muži. Ještě před pár týdny to byli bojovníci plní života, samí sval, dnes to byla jen horda páchnoucích vyzáblých a špinavých otroků.
Někteří z nich to nezvládli, zemřeli na vyčerpání, různé nemoci, sněť. V parnu, které v chatrči, kam je zavřeli, panovalo, se smrt dalšího projevila téměř okamžitě. Pokud zemřel k večeru, zůstal v poutech až do rána.
A někdy, čistě pro potěšení věznitelů, tam rychle se rozkládající mrtvolu nechali ještě následující den. Ale co snad bylo nejhorší, bylo množství kovově zelených much, které hučely kolem hlavy mrtvého, usedaly do očí, lezly do nosu a úst, kde kladly další a další vajíčka.
Ten zvuk mušího roje si bude pamatovat do smrti.
Aby věznitelé nemuseli povolávat kováře, jednoduše mrtvému usekli ruce v zápěstí a nohy v kotníku. Byla to strašlivá práce. Když takto vyprošťovali z pout první mrtvolu, někteří kašlali a slzeli odporem.
Nyní většina jen nevšímavě, apaticky otočila hlavu.
Z šedesáti lidí, kteří byli po dvaceti připoutáni okovy a v chatrči se tísnili jako naložení sledi, přežilo šílené podmínky prozatím čtyřicet tři.
Přesto všichni tušili, že tohle rozhodně nebude konečné číslo.
Dostávali jen chabou stravu, jeden kalíšek vody ráno a jeden večer, stejně tak jednu obilnou placku nevalné kvality, dost často prožranou od moučných červů. I na ty si zvykli a teď už pojídali i je. Měli příjemnou oříškovou chuť a vlastně i doufali, že v plackách budou. Brali to jako zpestření jednotvárné chudé stravy.
Už měsíc čekali na připlutí otrokářské lodi, která měla několik dní zpoždění. Když měl světlé chvilky a zrovna se nepohyboval na pomezí snu a mdlob, přemýšlel, proč je v takovém stavu chtějí vůbec prodat.
Nikdo si nekoupí zmrzačenou vyhublou krávu, která vypadá, že musí každou chvíli zdechnout.
A jich tam takových bylo přes čtyřicet. To jen v jedné chatrči. Na pobřeží, v přístavu podobných přístřešků byly desítky. Všechny nacpané otroky až po děravé střechy.
V noci a někdy i přes den přes ně lezly krysy. Škrábání ostrých drápků na kůži vyvolávalo mrazení v zádech. Když se člověk dlouho nehýbal, drze do něj hryzaly. Vždy je nesnášel, nyní z nich dostával panickou hrůzu.
Když po nich zrovna nelezly krysy, byl to hmyz. Byl všude, v každém záhybu potrhaného oděvu, v každé škvíře a puklině a neustále je sužoval. Jeden z mužů byl natolik poštípaný, že nebylo vidět ani oči, jak měl oteklou hlavu. Jen sípal, kůži měl rudou a napjatou, na čele se mu neustále perlil studený pot.
Theos tušil, že mezi další, které odnesou, bude nejspíše patřit tenhle nebožák.
Na druhé straně, po levé ruce, měl k sobě připoutaného muže, kterého znal z bitvy, díky níž se ocitli zde. Tomuto vojákovi velel - pamatoval si ho jako statečného, velmi chytrého bojovníka, který nikdy neuhnul před ranou.
Tady ale žádná hierarchie neexistovala. Přesto Theose všichni vnímali jako svou naději na záchranu. Vždyť před tím velel stům. Jen stěží však dokázal přiznat sám sobě, že je pravděpodobně nezachrání.
„Veliteli,“ drcnul do něj Strabius. „Veliteli, spíš?“
„Ne.“ Všichni podvědomě tišili hlasy ve snaze nepoutat k sobě přílišnou pozornost. Řečtí otrokáři nikdy nechodili pro ránu daleko a každý krvavý šrám navíc mohl skončit fatálně.
„Co je?“ špitnul a pohnul nepatrně pravou rukou, která už byla polomrtvá od bezvládného těla, jež se na něj sesunulo. Pro nedostatek místa však nebylo v jeho silách s tím cokoliv udělat.
„Ten Dhák smrdí jako kupa zkažených vajec,“ syknul podrážděně. „Od kdy je po něm?“
„Netuším, asi někdy od poloviny noci.“
„Při bozích, to snad ani není možné, jak páchne. Minulý týden skapal ten jeho krajan, jak jen se jmenoval,“ zapřemýšlel, bylo slyšet, jak zachrastily řetězy, „ech… vždyť je to jedno, každopádně i druhý den voněl skoro jako luční kvítí. Tenhle, to je vážně nechutný. Jestli se toho otráveného vzduchu nadýcháme, zhebneme všichni.“
Theos vzhlédl ke škvíře v dřevěné stěně chatrče. Tma se pomalu vytrácela, venku vládlo šedivé přítmí značící brzký východ slunce. Jakmile se objeví vrchol slunce, vtrhnou sem otrokáři se svými příděly vody a jídla.
Když budou mít štěstí, možná odnesou i Theosova souseda.
„Musíme počkat, začíná svítat. Hlavně nikdo neudělejte žádnou hloupost, ať ho tu nemáme do dalšího dne.“ Snažil se stále mluvit s jistou dávkou autority, ale v takových podmínkách to nebyl zrovna snadný úkol. Přesto všichni ti, co ho slyšeli, pokývali hlavami se slepenými licousy vlasů a vousů, kde rejdily vši.
Jejich těla vodu neviděla už hodně dlouhou dobu a podle toho také vypadala. I když byl v moha bitvách a viděl věci tak strašlivé, že nejdou vymazat z paměti, nikdy se neocitl v takové špíně a ubohosti.
„Slyšeli jste velitele? Všichni budou držet zobáky!“ zasyčel Strabius a znova se zavrtěl. „Stačí, že už sereme pod sebe,“ zabrblal si pro sebe a přes zaťaté zuby propustil vzduch. „Nikdy bych nevěřil, že to jako suchozemská krysa řeknu, ale už se těším na loď a na čerstvý vzduch.“
„Být tebou, tak zrovna radostí nevýskám. Netušíš, co nás čeká.“ Theos to věděl. A byli chvíle, kdy dokonce přemýšlel, jestli by nebylo lepší nechat se sežrat krysami.
„A teď pššš.“ Theos si dal prst přes ústa, aby ukončil další případný hovor. Z venku se ozvaly kroky, přes pruhy světla úsvitu přeběhl stín. Všichni při smyslech zpozorněli, svaly se napjaly jako tětiva luku. Ti, co měli ještě dostatek sil a vzdoru zaťali pěsti. Všichni do jednoho to byli vojáci a jejich bojovný duch stále žil, živořil a pohasínal, ale byl tam.
Chatrné dveře, které visely jen na širokých pruzích z kůže, se otevřely, na okamžik dovnitř zavál slaný vzduch a přivál prach a písek z pobřeží.
Vězni světloplaše zamrkali a podvědomě se k sobě ještě více přimáčkli.
Do smrduté chatrče vešel muž oděný do tuniky, která zřejmě kdysi byla bílá, nyní byla tak ušmudlaná, až spodní lem ztuhle trčel kolem silných chlupatých stehen. Přes tuniku měl přehozenou koženou vestu lesknoucí se mastnotou.
V ruce držel vědro s vodou, ve kterém byla dřevěná naběračka. V druhé měl dřevěný kalich.
Theos, stejně jako všichni, ho znal. Chodil k nim každé ráno a s pokřiveným umatlaným obličejem se jim vysmíval, kopal do nich, nezřídka někomu vyrazil kalich s vodou z ruky. A další už nenalil. Nebožák pak musel bez vody vydržet až do večera.
Kalich putoval od jednoho k druhému. Všichni hltavě pili, ale vody bylo příliš málo, aby žízeň uhasili. Když kalich doputoval i k mrtvému, otrokář se zarazil.
Došel k němu a několika kopanci se ujistil o tom, co všem už bylo dávno jasné. Zápach nedával na výběr.
Jak do něj kopal, tělo, nyní už značně stižené hnilobou, se posunulo, a z úst se vyvalil proud červů. Zápach ještě vzrostl.