Černý rytíř

Černý rytíř

Anotace: Román z přelomu 15.století pojednávající o osudech lidí marseillské společnosti.(7.pokračování)

Sbírka: Černý rytíř

XXX.
Noc již padla na tichý přístav a v jednom domě,v Zahradní ulici dva mladí lidé prožívali svůj sen.Victoria seděla na rudo-bílé posteli opřená o mohutnou pelest a ve svém klíně měla položenou Marcovu hlavu.Kolem nich jen tiše plálo na sto svíček.Plály tiše,tajemně nechtě porušit kouzlo této noci.Na stěně vytvářely stíny honící se za svými druhy.Omamně zde voněly květiny.ne silně,ale lehce,jako když vám ranní slunce pohladí tvář či rosa omyje skráň.Ti dva jen tiše občas prohodili slovíčko nebo i slovo.Victoria mu něžně laskala tvář a čokoládové vlasy.
‘‘Jsi neskutečná,jsi jako západ slunce,jako hvězdné nebe.‘‘,tichounce jí vyznával lásku.
Victoria se jen rozpačitě usmála,stále na něj hledíc láskyplným pohledem.Neuměla,tak jako on vkládat umě lásku do slov.Snad neměla ten dar,ale miloval ho více než cokoli na světě,on byl jejím životem.
‘‘Jsi tak nevinně nádherná.‘‘,zachytil pramen jejích vlasů mezi prsty,jemně je hladíc.
Ztrácela se v pohledu těch temně modrých očí .Vždy když ho viděla,napadlo ji,jak moc ho miluje.Neměla potřebu říci mu to,protože věřila,že to cítí,cítí z jejích doteků,pohledů,polibků a gest.
‘‘Jsi…‘‘,chtěl říci Marco,ale Victoria mu dala něžně prst před ústa.Pochopil to,nevadilo mu,že na komplimenty neodpovídá,rád jí je skládal.Věděl,že ho miluje,a to mu stačilo.Zvedl svou trošku střapatou hlavu z jejího klína a něžně si ji k sobě přitáhl.
‘‘Miluji Tě.‘‘,zašeptal a políbil její sladké rty.
Victoria je se stejnou porcí něžnosti a lásky oplácela.Měla pocit,že jí celý svět leží u nohou.S ním dokáže všechno,protože on je její svět.
‘‘Jsi pro mě víc než život,miluji Tě a to se nikdy nezmění,v mém srdci budeš navždy.‘‘,pokusila se vyjádřit své city,které ani vyjádřit nelze,nejde do slov skrýt jejich neskutečnou velikost-nevyčíslitelnou a nezměřitelnou.
Marco byl ten nejšťastnější muž na světě,teď měl ji a to je to nejnádhernější,co mu mohl život dát a nehodlal ji pustit.Políbil ji láskyplně a pevně sevřel v náručí.
‘‘Už nikdy,nikdy nechci být bez tebe.‘‘,zašeptal do jejích dlouhých vlasů.
‘‘A já nikdy neodejdu.‘‘,vydechla šťastně.
V tu noc snad vydobyli si své místo na Olympu,jako by si objednali lístky na věčnost.Už od života ani nechtěli více,měli se,jak nejvíce mohli,a to jim stačilo.

XXXI.
Paula Bernini stála na zápraží „svého“ domu a rozčíleně mnula bílý kapesníček.Celý její život plný bohatství a přepychu se zhroutil.Myslela si,že má navrch,že bez ní starý Phillipo neumí žít,jak moc se mýlila.Nechtělo se jí žít,jako všem těm nuzným děvečkám,pohrdal jimi a teď na tom byla stejně.Proklínala se za to,že takhle neuváženě přišla o to co měla.Milovala peníze,přepych a různá jiná pozlátka,co s nimi přichází-prachové peřiny i to stupidní služebnictvo.Teď ji už neměl,kdo sloužit,protože si je všechny odváděl do haciendy Berniniů,ten zpropadený stařík Phillipo.Zůstane jí sice dům,ale co s ním,když nemá žádné peníze.Nechtěla se vzdát,toho co lstí získala.Rozhodla se,že teď zkusí jinou taktiku,třeba to na staříka zapůsobí a ona se již o sebe nebude muset bát.
‘‘Phillipo.‘‘,vešla do haly nasadila,co nejsladší a nejpodlézavější pohled,‘‘Miláčku,takhle to přece nemůže skončit.‘‘,podařilo se jí uronit i slzu.
‘‘Paulo,prosím tě,ušetři mě toho divadla.‘‘,řekl znechuceně.
‘‘Ale vždyť nám bylo spolu,tak dobře.‘‘,snažila se zachránit se před,podle ní, „podřadného“ života.
‘‘Uvědomuješ si vůbec,jak jsi sebestředná?!‘‘,docházela mu trpělivost,‘‘Můžeš mi říct,kdy nám spolu bylo dobře?Nějak si to nepamatuji.Víš,v čem je problém?Ty si totiž nemilovala mne,ale mé peníze!‘‘,chtěl to mít již za sebou a žívat si poklidné stáří.
‘‘Ani nevíš,jak mě tvoje slova bolí.‘‘,uronila další slzičku,jako profesionální divadelník.
‘‘Hezky to hraješ,ale já jsem starý člověk a chci už mít svůj klid.Snad jednou poznáš,co je to opravdu milovat.‘‘,ukončil tento rozhovor a odešel ven za svými dětmi.
‘‘Vím,co je to milovat.‘‘,zašeptala nenávistně a nehraně Paula.Ano,milovala a moc,ale nač to bylo,nač?Má s ním syna,a to je vše,co jí zbylo.Stejně jí nenávidí.Dala ho pryč,protože věděla,že se o něj jeho otec,hrabě Rochefield,postará.A Lucas ji právě za to nenávidí!Chtěla jeho štěstí a nakonec se k němu nesmí přiblížit,ano,všude si hraje na hrdinu,že jeho matka je úžasná,ale ve skutečnosti si myslí úplně něco jiného.Teď když je jí čtyřicet si začíná uvědomovat,co všechno způsobila.Byla sice sebestředná,ale měla i srdce,které stále plakalo nad snad dvacet let starou křivdou.Jak moc milovala,William Rochefield byl její princ na bílém koni.Snad před těmi lety nebyla stejně chladná a chtivá,jako nyní.Tohle dokázal pouze muž,který jí lhal,stejně jako své ženě,o které Paula ani nevěděla.Tak tam stála uprostřed obrovské opuštěné haly,rekapitulující svůj život.Cítila,že teď přišel ten zlom,který si žádá začít jinak a jinde.

XXXII.
Nad přístavem plálo ranní sluce.Victoria spokojeně spala v Marcově pevném objetí.Cítila se nádherně,jak se jen žena může cítit po noci plné lásky s mužem svého srdce.Tak jen spokojeně oddechovala v zajetí jeho rukou.
Marco se probudil s prvním slunečním paprskem a užíval si její blízkosti.Vypadala jako anděl,když spala.Něžně ji hladil po dlouhých hnědých vlasech a vdechoval její vůni.Nemohl uvěřit,že se to opravdu stalo.Věděl,že na tuhle kouzelnou noc v životě nezapomene,bylo to poprvé,co mu naprosto patřila a i on patřil jí.
‘‘Dobré ráno,hvězdo.‘‘,pokusil se na ni promluvit,stále jí hladíc po vlasech.
Victoria se jen protáhla a jako kotě se mu ještě více mazlivě vtlačila do jeho objetí.
Marco se jen pousmál,jak je nádherně roztomilá.
‘‘Hvězdo.‘‘,zkusil to ještě jednou,protože věděl,že by se přece jenom měla jít podívat domů.
‘‘Ano?‘‘,začala ho konečně vnímat.
‘‘Jak pak si se vyspala?‘‘,hladil ji po tváři.
‘‘Nádherně.‘‘,protáhla se,stále zůstávající v bezpečí jeho objetí.
‘‘Já též.‘‘,přitakal a pořádně jí sevřel v náručí.
‘‘Nech toho.‘‘,smála se,když jí začal lechtat,‘‘Ne.‘‘,snažila se se smíchem bránit,‘‘Tak a vyhrála jsem.‘‘,dostala se nad něj a chytila mu pevně ruce.
Chvíli se na sebe dívali,poté ji najednou překulil a zůstal,tak aby se mohl dívat dolů do jejích nádherných očí.
‘‘Jsem ten nejšťastnější muž na světě.‘‘,políbil ji na čelo.
‘‘To já bych měla děkovat bohu.‘‘,usmála se a políbila ho.Marco je jen a jen opětoval.
‘‘Měla bych se vrátit domů.‘‘,povzdechla si,hledíc ho po neposlušných vlasech,‘‘Přijede tetička se synem.‘‘
‘‘Nechoď.‘‘,loudil s úsměvem.
‘‘A co kdyby si přišel?Třeba by sis mohl s tatínkem promluvit o nás.‘‘,napadlo nadšeně Viktorii.
‘‘Snad ano.‘‘,zdráhal se Marco,nevěděl,co se stane,bál se,jak zareaguje,když se dozví,že je její snoubenec už dávno.
‘‘Budu se těšit.‘‘,líbla ho na tvář.
Poté vstala,oblékla se do jemného županu a odešla se obléknout.
Marco ještě chvíli ležel a přemýšlel nad tím,co se stane.Velmi ho to trápilo,bál se,že pak už s ním nebude chtít být.Vždyť ona byla,tak úžasná a on jen muž jako každý jiný-ničím výjimečný.
Victoria se mezitím převlíkla a šla dolů.Přemýšlela,co se stane doma,jak jí přivítají.Posadila se na sofa v hale a čekala na Marca.
Ten se rychle probral z úvah,převlékl se a sešel po schodech k ní.
‘‘Řeknu Marcusovi,aby tě odvezl.‘‘,oznámil jí.
‘‘Děkuji.‘‘,pohladila ho po tváři.
‘‘Marcusi!‘‘,zavolal svého věrného sluhu.
‘‘Ano,pane?‘‘,přiběhl rychle.
‘‘Odvez,prosím,madame markýzu do jejího domu.‘‘,přikázal mu mírným tónem.
‘‘Prosím,madame,váš kočár je připraven.‘‘,řekl šibalsky Marcus.
‘‘Ty mě nepřestaneš překvapovat,příteli.‘‘,usmál se Marco a vyzval Viktorii,aby vyšla ven.
‘‘Ještě se uvidíme.‘‘,pohladil jí u kočáru,nemohouc přemoci melancholický podtón.
‘‘Vím.‘‘,usmála se na něj něžně,ač nechápala jeho smutný pohled.
Ještě naposledy se políbili a pak Victoria nastoupila do kočáru a odjela.
On tam ještě notnou chvilku stál,obviňující se z toho jaký je.Nikdy nic takového nedělal a teď má tu nejúžasnější ženu pod sluncem a musí lhát.Připadal se nanicovatý.
Autor Haydée, 17.03.2007
Přečteno 479x
Tipy 2
Poslední tipující: Tezia Raven
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

Opravdu krásné...

10.04.2007 20:48:00 | Lidulinka 2

jestli někdy budu takhle dobrá, tak asi už nebudu člověkem... Já už nemám psát jaký slova chvály...

18.03.2007 17:42:00 | Tezia Raven

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter