Wimmer a Schuster: Kapitola první

Anotace: Po dlouhé odmlce nabízím dílko: Wimmer a Schuster aneb patálie dvou krví Kapitola první: Krušný začátek

Sbírka: Wimmer a Schuster aneb patálie dvou krví

Predslov

Moje meno je Armín Kadlec. Môj život je život obyčajný a ničím zaujímavý. Narodil som sa v Bratislave, kde som vychodil tamojšie osemročné gymnázium, čo považujem za svoj najväčší životný úspech. Áno. Dokonca väčší, než že som sa oženil so svojou ženou My, ktorá je pôvodne z Vietnamu a splodil svojho miešaného syna Péťu. Som čerstvý tridsiatnik a žijem so svojou rodinou v Ústí nad Labem, kde pracujem v miestnej chemickej fabrike ako obsluha disolveru na prevádzke zvanej Podlahoviny. Vyrábame živicové farby a rôzne potery ale v zásade som tam iba od toho, aby som preklápal dvojstokilogramové sudy na vidliciach jašteričke a poberal svoj núdzny plat, z ktorého sotva vyžijem sám. Nieto, aby som uživil My a Peťu. Manželka našťastie pracuje v jednej večierke v Trmiciach, pretože tu má príbuzných, ktorí sa z trhovcov vyšvihli až na vlastníkov reštaurácie Hanoi a zohnali jej tento ako sa u nás hovorí šolich. Péťovi už je šesť rokov a chodí do prípravky, takže to zvládame. Po družine ho vyzdvihuje svokra s nevysloviteľným menom alebo ja ak mám po nočnej alebo voľno. Jednoducho nuda v Brne à la Ústí. Oproti mojej rodnej Bratislave je Ústí obrie sklamanie. Ale asi sa vo mne prebudila moja nemecká krv a dohnala ma bližšie k hraniciam Reichu. No ale o mne písať nebudem. Ako som už spomenul vyššie, nie je o čom písať. Zato história mojej rodiny je nanajvýš zaujímavá. A o nej som sa rozhodol napísať. Prečo? Pretože je až neuveriteľná. To čo sa udialo môjmu pradedovi a jeho rozvetvenej rodine by vystačilo na tisíc životov. Prakticky každý môj predok bol niečím výnimočný. Toto je ich príbeh.
Príbeh Karla Wimmera a jeho najväčšieho rivala Moritza Schustera. Začnime.



Ze slovenského originálu přeložil Bořek Přeučil.


Kapitola první
Krušný začátek

Karl Wimmer se narodil roku 1884 v malebné rakouské vesničce Gössendorf nedaleko Štýrského Hradce. Narodil se 11.září jen o týden dříve než jeho nejlepší kamarád, ale zároveň úhlavní nepřítel Moritz Schuster. Ale o tom až později. Karl byl od narození velice čilé a živé dítě. Jeho maminka Matilda se dlouho pokoušela otěhotnět se svým o dvacet let starším manželem Gertem. To se jí nakonec podařilo a tak si malého Karla o to víc považovala. Sama se starala o rodinný krb, zatímco Gert dělal hajného v nedalekém lesíku. Malý Karl byl velice učenlivý a již ve dvou letech dokázal mluvit a diskutovat se svým otcem o hlubokých filozofických tématech jako je nesmrtelnost chrousta. Jelikož zbytek vesničanů jaktěživ nic takového neviděl, upoutal malý Karl jejich pozornost. Nicméně v té době byl život těžký a nikdo malému hochovi nevěstil žádnou velkou budoucnost. Když se jednou v zimě nevrátil Karlův otec z lesa a maminka měla zlou předtuchu, že se mu stalo cosi hrozného. Tříletý Karl maminku začal utěšovat a řekl jí, že život je jako řeka a smrt je jako moře a že to spolu zvládnou. Gert měl ten den smrtelný úraz, kdy si ho jeden jeho kolega pod vlivem osmdesáti procentní samohonky spletl s kancem a zastřelil ho svou flintou. Pravdou je, že to taková náhoda nebyla. Ten hajný se jmenoval Rudolf Schuster a po překrásné Matildě toužil ještě v době, kdy nebyl vdovcem a neměl závazek v podobě svého synka Moritze. Nicméně několik týdnů po tragickém skonu Gerta Wimmera se začal Matildě dvořit a nabídl jí ochranu a obživu výměnou za sňatek z rozumu. Ta byla sice stále v šoku ze ztráty svého muže, ale souhlasila, protože sama by nikdy malého Karla neuživila. A tak se poprvé spojily tyto dvě rodiny a stejně jako sodík prudce reaguje s vodou a hoří a prská jako ďáblova slina, tak i toto spojení přineslo do životů všech zúčastněných hotové peklo. Karl byl něco na způsob indigového dítěte a nyní si měl hrát s nemotorným a přihlouplým Moritzem, který jako každé jiné robátko v jeho věku jenom bulel, papal a kadil. Maminka se snažila nového potomka brát jako svého syna, ale zatímco čtyřletý Karl už uměl nazpaměť Nový zákon a právě si pročítal třetí knihu Mojžíšovu – Levitikus, Moritz ještě neuměl ani pořádně mluvit a stále zlobil a dělal co největší randál. Bral své macešce vařečku a mlátil s ní do hrnců nebo se naschvál pokadil a pak se nebohé Matildě smál, když ohrnovala nos a dělala grimasy zhnusení, protože ten kluk smrděl jako sto tchořů. „Moritz udělal e..e..“ Karl se na něj podíval s opovržením a vysvětlil mu, že er-forma se v běžné řeči nepoužívá. V tu chvíli se Moritz strašně naštval a potom, co ho maminka přebalila si vzal tu největší varečku jakou v kuchyni našel a zákeřně Karla praštil po hlavě s co největší vervou. I když byl pouze malé dítě, způsobil mu tímto úderem Moritz silný otřes mozku a dostal od maminky výprask, protože ta už měla pocit, že o svého prvorozeného příjde. Karl nic neříkal. Ležel v posteli a prozvracel několik dní. Rudolf se k celé situaci postavil až příliš laxně a vše odbyl frází: „Kluci jsou prostě kluci.“

Když se Karl po dvou týdnech rekonvalescence v podobě krupicové kaše a odvaru z makovic vykurýroval neuměl nic z toho, co znal předtím. Ta rána v něm zabila jeho genialitu a zatímco předtím dokázal pojmenovat všechna souhvězdí, co se na severní polokouli dají pozorovat (jeho zesnulý otec vlastnil pouze dvě knihy. Písmo svaté a hvězdáře do kapsy) tak nyní uměl akorát žvatlat a rýpat se ve vlastních výkalech, což malý Moritz ocenil, protože právě získal parťáka v zločinu a mohli spolu dělat dvojitou dávku lumpáren. Což bylo na Matildu příliš a tak se jednoho dne šla oběsit do lesa. Zamkla chalupu, klíč položila před dveře a s lanem, které koupila před týdnem na jarmarku se vydala do hlubokého, temného hvozdu. Dětem se nic nestalo. Večer se z místní krčmy vrátil taťka Rudi a než usnul, dal dětem k večeři skývu chleba a buřta. To, že se jeho milá vydala na poslední cestu se dozvěděl až druhý den ráno.

Ráno se Rudolf vzbudil do chladu, bez tepla své relativně mladé ženy. Nejprve šel ven nasekat dřevo, dokud kluci spali a zatopil v kamnech. Poté vzbudil Karla a Moritze a dal jim k snídani housku a zelené jablko, které včera koupil u zelinářky Trudi. „Kdy naposledy jste viděli maminku?“, zeptal se synů. Moritz jen pokrčil rameny a Karl měl nepřítomný výraz. Měl zvláštní pocit úzkosti. Rudolf řekl dětem, ať si hrají a vydal se hledat svou paní. Moritz po chvilce hraní s dřevěnou káčou vstal z podlahy a přemluvil Karla, aby šli pomoct tátovi hledat maminku. Přestože byl Moritz pěkný spratek, nebyl vyloženě zlý a svou macechu měl i trochu rád. Vydali se po stopách Rudiho do lesa. Cestou si prohlíželi stromy a sbírali houby. V houbách se nevyznali, takže sbírali i ty jedovaté. Jen si tak krátili čas. Najednou uslyšeli řev a hluboký vzlyk. Běželi dále za oním zvukem a tam se jim vyjevil hrůzný obraz, který je oba do konce jejich životů poznamenal. Karlova matka se houpala na větvi s vytřeštěnými očima. Vidět smrt v tak raném věku je vždy hrozné. Karl i Moritz si její smrt dávali za vinu. Kdyby tolik nezlobili…

Jejich otec svou milovanou Matildu odřízl z větve a nafingoval její smrt jako nehodu. Bez toho by jí nikdy nepohřbili do posvěcené země. Církev nemá sebevrahy v oblibě. Rudolf se již po druhé stal vdovcem. A to se kvůli své lásce stal i vrahem. A k čemu to všechno bylo. Nyní mu na krku zůstala dvě děcka a on musel chodit denně do lesa. Nakonec to vyřešil tak, že bral kluky s sebou a učil je jak si ořezat klacek do špičky, jak rozlišit muchomůrku od žampiónu a jak vystopovat vysokou zvěř. Děti rostly jako z vody. Během dvou let začaly chodit do školy, ale Karl už nikdy svůj „dar“ zpět nezískal. Navíc si teď nesl na duši šrámy a to nebylo zdaleka to nejhorší, co ho mělo v životě potkat.

Když bylo oběma chlapcům sedm let dostal jejich otec zánět slepého střeva a zemřel. Když se kluci vrátili domů ze školy, byly dveře zamčené a tak šli za sousedem a ten dveře po několika minutách klepání vyrazil. Byl dostatečně duchapřítomný, aby klukům zabránil ve vstupu do domu, ale oběma jim hned došlo o co jde. Nyní už byli o dost dospělejší, než nedávno když si hráli s ptačím trusem. Teď už bez sebe nedali ani ránu, protože je smrt jejich matky sblížila. A nyní jim osud uštědřil další ránu. Obou kluků se ujal soused Matthias Gruber se svou ženou Trudi. Tou Trudi, která v Gössendorfu prodávala zeleninu. Sám Matthias byl bečvář. Vyráběl sudy. Oba byli podstatně starší, ale Trudi byla neplodná a svým způsobem to pro ně byla šťastná náhoda. Kluci, kteří se dříve uklidnili a přestali zlobit se nyní ve škole spřátelili s jedním výrostkem z vedlejší vesnice. Jmenoval se Lukas Holzer a vedl partu, které říkal Velká devítka. Nikdo nevěděl proč, ale všechny děti ze vsi ho respektovaly. Karl a Moritz s ním a jeho kamarády chodili po vesnici a dělali různé lumpárny. Od nevinných žertů, kdy házeli bláto na čerstvě natřenou chalupu hluché Rosy až po skutečně kruté činy, kdy zapálili kočovným cigánům maringotku.
Nikdo sice nezemřel, ale jedna dívka skončila s popáleninami a byla ošklivě zjizvená. Strejda Matthias tenkrát zachránil celou situaci včasným přivoláním četníků. „Tak ji dejte do cirkusu, čmoudi!!“ vysmíval se prchajícím chudákům. Bylo to otřesné.