Druhý život paní Sydne

Druhý život paní Sydne

Anotace: pro ty, kdo si rádi četli o Sydne z hor Apačů

V sedmém roce nového století jsem dovršila padesát pět let. Vlasy mi předčasně zbělely, ale jejich stříbřitá barva zajímavě kontrastuje s mírně opálenou svěží tváří téměř bez vrásek. S hlavou jsem tedy spokojena, horší už je to s tělem. Nejsem sice tlustá, ale všechno na mně je jaksi širší, zkrátka už nejsem útlá princezna, ale spíš královna matka. Přesto mě Bill ještě docela hravě unese v náručí. Je to prostě kus chlapa. Zub času nejvíce ohlodal Karolínu, které je už sedmdesát, zato Bill, Pete i Paul vypadají skoro stejně jako zamlada, což vůči nám ženám vůbec není spravedlivé.
Co se stalo za léta, která uplynula po útěku Malé Jitřenky?
Brzy po Johnově odchodu uhynula má milovaná kobylka Srdcové eso. Vystoupila jí žebra, i rysy její hlavy se podivně zaostřily. Cítila jsem blížící se smrt, jako by Srdcové eso byla obkroužena temným závojem. Na noc jsem ji začala zavírat do přístřešku na okraji pastviny, aby byla chráněna před nepřízní počasí. Jednou po ránu, když jsem ji šla vypustit, mi zatrnulo u srdce, neboť jsem pod stříškou spatřila Peta a Paula. Jejich záda mi zakrývala výhled. Přišla jsem k nim a vidím, že Srdcové eso bezvládně leží. Přiklekla jsem k ní, pohladila ji po hedvábném čenichu a zeptala se:
„Esíčko, co to děláš? Ty mě chceš opustit?“
Kobylka tichounce zaržála, jako když dítě pláče.
„Esíčko, Esíčko, zůstaň ještě!“
Klisně se z hloubi těla vydral dlouhý vzdech, napjala krk, jako by se pokoušela zvednout hlavu, ale marně.
Zaslzenýma očima jsem tázavě pohlédla na bratry Warrenovy. Soustrastně přikývli, Paul vytáhl svůj kolt, přiložil ho pod ucho Srdcového esa a stiskl. Kobylka se ani nezachvěla, život z ní ulétl tak snadno jak chmýří z pampelišky. Hladila jsem ji po hedvábných nozdrách a tišila její odcházející duši:
„Holka, neboj se, už je to dobré, už běžíš na zelené pastviny…“
Jak moc to bolelo! Ta kobylka byla mou věrnou družkou, zažila moje mládí, mládí princezny štíhlé jak vrbový proutek, ba pamatovala i Mit-saha! Kdyby uměla mluvit, mohly jsme si o něm vyprávět…
Paul odešel, ale Pete tam postál se mnou. Za chvíli mi podal ruku, abych vstala a řekl:
„Večer ji pohřbíme.“
A tak také udělali. Navečer všichni muži z domácnosti včetně našeho tehdejšího příručího Dava vykopali na kraji pastviny hlubokou jámu, do níž kobylku přesunuli a zahrnuli hlínou. Já jsem tam později vysadila několik růžových keřů, rostou tam dosud, ale velikou okrasu nedělají, protože vždycky, když rozkvetou, koně měkkými pysky obratně otrhávají růže a labužnicky si na nich pochutnávají.
Bill mi brzy dovedl novou klisnu, také appaloosu, celkově trochu temněji zbarvenou a s hnědýma očima, která se jmenuje Velvet – Samet. Slouží mi stejně dobře jako její předchůdkyně, je to mírná, dobře ovladatelná kobylka.
Naše domácnost běží jako skvěle promazaný stroj. S Karolínou jsme si od počátku zavedly, že společně vaříme pro obě naše rodiny, společně pereme velké prádlo. Často vypomáhám v obchodě a velkou radost mi dělá má veřejná knihovna. Kdysi dávno mi Bill řekl:
„Ty máš knih, že by sis mohla založit knihovnu.“
A to jsem jich tehdy ještě moc neměla! Po delší době, kdy mi četby opět přibylo, jsem ten nápad oprášila. Dokoupila jsem také různé zábavné kalendáře, kuchařky, příručky pro farmáře, prostě všechno, co by mohli prostí lidé číst, a v části obchodu jsem si nechala postavit regál pro výpůjčky. Půjčuji každé pondělí a čtvrtek odpoledne a do tlustého sešitu si zapisuji, co si kdo půjčil a co vrátil. Za každou knihu si nechám zaplatit pár centů, které pak používám na rozšíření fondu. To evidování a registrování mě strašně baví, asi jsem se měla narodit jako kancelářská myš!
-------------------------
Po útěku Malé Jitřenky se John na svou ženu Kay ani nemohl podívat, hořce litoval, že se ukvapil a svůj život obrátil směrem, který ho nenaplňuje, že mohl žít úplně jinak. Musel pryč, doma ho neudržel ani jeho maličký synek. Odešel do Saint Louis, aby dokončil své právnické vzdělání, a ve volném čase chodil pracovat do přístavu, aby prarodiče Thackerayovy příliš nezatěžoval.
Jednou večer, když se s Georgem ukládali k spánku, bratrovi řekl:
„O nás mužích se říká, že jsme povrchní hovada, co si chtějí jenom užít, ale já si naopak myslím, že mužské city jsou hluboké a že když muž ztratí ženu, kterou doopravdy miloval, je zraněný na řadu let. Ženy jsou určitě pragmatičtější. Vezmi si jen naši matku: jak strašně milovala mého otce a ejhle, za pár měsíců je vdaná za tvého otce a taky ho strašně miluje!“
„Já bych ji nesoudil tak přísně,“ odpověděl George. „Uvaž, že zůstala na Západě sama, bez prostředků, a taky se musela postarat o tebe! A oba naše otce poznala vlastně současně, oba jí byli sympatičtí, jenom k tomu tvému ji to prostě táhlo víc a řízením osudu se pak v horách sešli!…. Tolik tě mrzí ta záležitost s Malou Jitřenkou?“
„To byla tak skvělá … jedinečná dívka, a já se nechal zlákat tou malou koketou Kay! Neříkej, že to na tebe taky nezkoušela!“
„Zkoušela, ale já se nenechal!“ ušklíbl se George dobromyslně.
---------------------------
Po dvou letech se John vrátil a založil si v našem městečku právní praxi. Vyrostl z něj opravdu krásný muž, ale celou dobu v Saint Louis zřejmě dodržoval celibát, protože vzal Kay na milost a v krátké době s ní zplodil syna Willa a dceru Carol.
Ihned po svém návratu zajel John do rezervace za Ha-o-zinne a pověděl jí, že Apači byli přesunuti do Oklahomy a že pokud by ještě chtěla mít další děti, neměla by na Naichého čekat a vdát se za jiného. A náhodou zde byl jeden milý, přátelský muž z kmene Aravaipů, který se jí líbil a s kterým začala žít jako jeho žena. Porodila mu také syna a dceru. Shodou okolností jsou Johnovy a Ha-o-zinniny děti skoro stejně staré. John za nimi občas zajel a přivezl jim něco na přilepšenou.
Co se týče mého babičkovství, mám občas výčitky svědomí. Bůh ví, že o své děti jsem se dobře starala a strávila s nimi velmi mnoho času, hlavně v Prairie Creek, kde neexistovala škola. Svá vnoučata mám sice také velmi ráda, ale nejsou pro mě jediným smyslem života, jak to u správných babiček bývá. Připadám si na to ještě dost mladá a zajímám se o spoustu jiných věcí, které si nárokují můj čas. Zato Petovi vnoučata vyloženě svědčí, s nimi vybředl z letitých nánosů smutku.
V poslední době začal Pete mě a Karolíně pomáhat s mácháním a ždímáním velkého prádla. Konstatoval „Vy obě jste taková tintítka“, ale zřejmě ho k tomu přivedly zejména obavy o Karolínu. S Petem jsem se tak po letech začala konečně pořádně bavit, i když hlavně jen o našich společných vnoučatech. Ani nevím, proč jsme se k sobě dříve chovali tak komisně. Pete ovšem dlouho truchlil po Mabel a věčně se bezhlese chmuřil.
Krátce po Johnově návratu Bill řekl:
„Johne, připrav nějakou smlouvu, že já a Pete jsme společníci a každému patří půlka obchodu. Doposud jsme to měli jen ústně, a to víš, v budoucnu se může stát cokoliv.“
Pete namítl:
„To není spravedlivé! Vždyť ty, Bille, jsi do firmy vložil mnohem víc peněz než já a taky máš víc dětí! Mělo by se to udělat tak, že Sydne bude taky společník a každému z nás bude patřit jedna třetina.“
Na tom jsme se dohodli a příslušnou smlouvu podepsali. Jsme tedy tři parťáci, i když můj přínos spočívá zejména v udržování členů rodiny nasycených a čistých.
V květnu 1894 jsme slavili sedmnáctiny Cory Chris. Cora, má milá tmavovlasá modrooká holčička, tichá a uzavřená ve svém světě, která háčkuje, maluje na sklo, vyrábí různé krásné věcičky z drátků a korálků. U sváteční tabule se posadila po boku Paula, který si nedávno pořídil malý ranč nedaleko města, a když jsme se dostali k dezertu, Paul vstal a říká:
„Pamatujete se, jak jsem vždycky říkal Coře Chris, že si na ni počkám? Tak teď přišel ten čas a já … já bych … chtěl bych požádat o její ruku.“
Já a Bill jsme zůstali jako opaření, jen Pete se ozval:
„Brácho, nezbláznil ses? Vždyť je ti třicet dva! Nejsi pro ni náhodou moc starý?“
Cora Chris se také postavila, přitiskla se pevně k Paulovu boku a kníkla:
„My se ale musíme vzít.“
John řekl:
„Jestlipak víte, že smíšená manželství jsou zákonem zakázaná?“
„Ale ty a Kay -“ vyskočila Hetty.
„My oba jsme míšenci, takže u nás to žádný problém nebyl.“
„Jak je to s tím zákonem?“ zeptal se Bill.
„Byl vydaný hlavně kvůli černochům, hodně lidí nemohlo snést, že by se bývalí otroci mohli sezdávat s bělochy. A za černocha se považuje každý, kdo má jen velmi malý zlomek černošské krve, Nejvyšší soud dokonce stanovil, že i jen jednu jedinou kapku. Zákon se vztahuje i na Číňany a indiány, ale u těch se to snad tak přísně neposuzuje.“
John se nakrátko odmlčel, aby se přesvědčil o zdrcujícím účinku svých slov, po chvilce však dodal:
„Mám jednu dobrou zprávu: v sousedním Novém Mexiku ten debilní zákon už zrušili. Ale nač jezdit tak daleko? Jak se na tebe, Paule, dívám, ty vypadáš docela bíle, jen máš tu smůlu, že zde v okolí všichni vědí, že tvou matkou je Karolína. Zajeďte někam dál, třeba do Phoenixu, a jako kamufláž s sebou vezměte Kay, aspoň si odpočine od děcek a může hrát Paulovu sestru.“
Z té situace jsem byla mírně řečeno rozhozená. Večer v posteli jsem se zeptala Billa:
„Jak jen to Paul mohl udělat?“
„Paul je dobrý chlap, já mu věřím a dceru mu rád přenechám.“
„Tak za to může Cora Chris! Vypadá jako svatoušek a zatím - !“ hledala jsem slova, která by nebyla příliš vulgární.
„Sydne, uklidni se přece! Co jiného by Cora měla podle tebe dělat? Je dospělá, do školy už nechodí, ať se tedy vdá!“
„Když mně se zdá, že děvčata se zde vdávají moc brzy! Proč by nemohla studovat jako kluci, třeba právo, medicínu, inženýrství?“
„Třeba na to jednou dojde, ale myslím, že zrovna Cora Chris není ten typ, kterou by studium těšilo. Tak už se utiš, ty moje panenko! Vzpomeň si, cos dělala ty v sladkých sedmnácti!“
Nu, proti tomuto argumentu nešlo nic moc namítat. Možná, že jsem tenkrát ještě nebyla tak docela připravená na fyzickou lásku, ale přítomnost jednoho snědého mladíka mě rozechvívala až do morku kostí…
Pozítří jsme vyrazili do Phoenixu, já, Bill, Cora Chris, Paul a Kay. John měl dobrý nápad: Kay je na svého strýce Paula velmi podobná a vypadá ještě světleji než on, může tedy klidně sehrát jeho mladší sestru a potlačit jakékoliv pochybnosti o čistotě jejich rasy.
Phoenix je velké město. Bill připomněl, že už tu párkrát byl, ale že zde zcela určitě nikdo neví nic o Paulovi. Ubytovali jsme se v hotelu, jehož ředitel se nás přišel zeptat, jak se nám zde líbí, a Bill se hned chopil příležitosti:
„Víte, jsme na cestách, a náš vzdálený příbuzný a rodinný přítel Paul a moje dcera si umínili, že se hned musejí vzít. Dceři bude svědčit tady Kate, ale pro Paula svědka nemáme. Byl byste tak laskav a zaskočil zítra s námi ke smírčímu soudci jako Paulův svědek?“
Ředitel polichoceně souhlasil, a když nazítří smírčí soudce spatřil v našem doprovodu váženého občana města, vůbec ho nenapadlo zkoumat Paulovy rysy a bez průtahů naše mladé oddal. Kay se na listinu stvrzující sňatek podepsala svým rodným jménem Katherine Warrenová.
Cora Chris se pak odstěhovala na Paulův ranč. Nikdo nic nenamítal, nikdo nás neudal šerifovi. Lidi buďto neznají zákony nebo je jim to jedno, naštěstí.
Cora Chris za pár měsíců porodila dcerku Elizabeth, Liz. Porod byl velmi těžký a Cora se ještě několik týdnů zotavovala u nás, ve svém původním domově. Žádné další dítě zatím nemá.
Musím říci, že při naší cestě do Phoenixu jsme byly my ženy velmi hezky oblečené, a to díky Hetty. Už jako malá prohlašovala, že bude mít módní salón, a poté, co ve třinácti dokončila školu, se začala svému snu systematicky věnovat. Její modely nejsou nic převratného, ale malé nápadité detaily nebo nezvyklá kombinace barev jim dodávají na přitažlivosti. Hetty nejdřív začala oblékat nás a záhy už šila téměř pro celé Florence Junction. Bill jí nechal dovézt šicí stroj Singer, zvláštní to mašinku, vestavěnou do dřevěného stolku na ozdobně kroucených litinových nohách, která šije sama poháněna šlapáním. Hetty si brzy pronajala velkou místnost nedaleko našeho domu, přijala do práce dvě kamarádky, kterým postupně také pořídila šicí stroj, a začala šít nejen na zakázku, ale i na prodej. Její oděvy prodáváme v našem krámě a sem tam něco odveze i do Mesy, do obchodu Beaulieových. Od Hetty jsem se tak dověděla, že obchod nyní provozují syn a zeť Leona, který už je několik let mrtvý. Bylo mi ho trochu líto, ale zároveň jsem si pomyslela: Cos to, holka, tenkrát dělala? Co tě to jen napadlo? Leon se pro mě zkrátka časem stal nevýznamnou epizodou.
Hetty je docela vysoká, světlovlasá a modrooká a má poněkud výraznější bradu, což jí dodává trošku androgynní vzhled. Kdyby se převlékla do mužských šatů, s úspěchem by se mohla vydávat za líbezného hošíka. Snad aby zdůraznila svou ženskost, má kučeravé vlasy stále pečlivě načesané a na jejích šatech se vždy vyskytuje nějaký volán, krajka nebo mašle.
A ještě je tu naše nejmladší, šestnáctiletá Victorie – Tori. Jako jediná z rodiny má vlasy barvy tmavšího medu a oči do zelena. Při pohledu na ni mě napadá, že by mohla být Leonova, ale není to možné: určitě byla počata až po skončení našeho románku. Možná kvůli těm zeleným očím jsem si na Leona aspoň občas vzpomněla.
Tori se v poslední době pod Karolíniným vedením intenzivně věnuje bylinkářství. V městečku je sice jeden starší pán – ranhojič, ale ten jenom trhá zuby a provádí jednoduché chirurgické zákroky na lidech i zvířatech, jemnější způsoby léčby neovládá. Proto Karlína už před delší dobou začala sbírat a sušit byliny, zpočátku jen pro naši potřebu, později i pro ostatní zájemce. Mě bylinky taky zajímají, ale Tori to vzala zgruntu: založila si herbář, kam kreslí a lisuje rostlinky a píše si, na co jsou dobré.
----------------------------
George zůstal na Středozápadě, začal pracovat ve stavební a konstruktérské firmě pana Samuela Harrisona. Stal se z něj spolehlivý a kvalitní zaměstnanec a byl všemi oblíbený, protože nikdy nezkazil žádnou legraci a při výjezdech do terénu po večerech hrával na kytaru nebo na bendžo. Nakonec si ho všiml i pan šéf a na Den nezávislosti ho pozval na sváteční oběd. Měl totiž dceru, podle názoru okolí beznadějně neprovdatelnou starou pannu. Suzanne bylo dvacet devět let, stejně jako Georgeovi, a byla i stejně vysoká, což v době, opěvující křehké ženušky, byl značný nedostatek. Jinak byla docela hezká, tmavovlasá a s krásnýma hnědýma očima, příznivý dojem však kazil poněkud bambulatý nos. Suzy měla mnoho kulturních zájmů, byla bystrá a sečtělá.
Při obědě se u velkého stolu sešlo celé Harrisonovic příbuzenstvo, kromě George byl pozván i nejstarší předák.
„Mladý muži, povězte nám něco o sobě,“ ozvala se jedna z načesaných kyprých tetiček.
„No, narodil jsem se v Arizoně,“ začal George. „Má matka je prostého původu, ale velmi inteligentní, byla schopná učit nás doma, než jsme se dostali do školy, a zřídila si veřejnou knihovnu. Otec pochází z bohatšího prostředí a provozuje obchod, nejdřív v Prairie Creek, později ve Florence Junction. Mám staršího bratra a tři mladší sestry. Mimochodem můj bratr John je právník a poloviční indián. Milé dámy, pokud by vás to pohoršilo, uvědomte si, že Arizona byla před třiceti lety opravdovým Divokým Západem, kde se mohlo stát cokoliv.“
„A máte v úmyslu se tam vrátit?“ zeptala se paní Harrisonová.
„Ne, to ne, ledaže by se tam stavělo nějaké impozantní dílo, což zatím nehrozí. Víte, já si rád zajdu do divadla nebo na koncert, a toho by se mi tam nedostávalo. Občas tam přijede nějaká kočovná společnost, ale to jsou spíš dělníci umění než mistři.“
Po obědě byla Suzy odeslána ukázat Georgeovi zimní zahradu. Při prohlížení sladce vonících gardénií se váhavě zeptala:
„A co vaše maminka, pane Georgi, zažila chudák nějaké strašlivé věci?“
„Ne, podle všeho byl ten její Apač docela prima chlap, nebo spíš kluk, žádný krvavý vrahoun, jak se o nich píše v novinách. Jedinou strašnou věc zažila, až když jí ho naši vojáci při přepadení osady zabili.“
Lehce a nenásilně pokračovali v hovoru a George na svou společnici hleděl se zalíbením. Byl to rozumný mladý muž, co ve vztahu k ženám nemyslí jen penisem, a tak byl schopen vidět i její přívětivou, klidnou a kulturu milující duši. Nezažíval nějakou prudkou bouři citů, co by ho rozmetala na kusy, a zase scelila k dalšímu bláznovství, ale cítil se s ní mile a pohodlně, jako by si hověl u hořícího krbu s dobrou knížkou. Zvlášť její sametové oči mu učarovaly. Záhy se zamiloval, klidně, ale hluboce (a majetkové poměry jeho milé v tom prý nehrály žádnou roli!). Jeho city byly opětovány, a tak Sydne díky synovi zažila první svatbu, odehrávající se náležitým způsobem: s bíle oděnou nevěstou v závoji, s požehnáním pastora a s bohatou hostinou.
První dítě mladých manželů byla holčička. George řekl: „V rodině už máme dvě královny, proč bychom neměli mít i císařovnu?“ A tak ji pojmenovali Josephine – Josie. Druhé dítě bylo po dědečkovi Samuel, k velké radosti rodu Harrisonů.
--------------------------
Asi před půl rokem k nám zčistajasna přišel Jeremiáš Frost, který si kdysi ve Florence Junction zřídil konkurenční obchod, tenkrát drzý mladíček, nyní muž v nejlepších letech, téměř o dvacet let mladší než Bill. Řekl nám:
„Chtěl bych vám něco navrhnout. Jistě jste taky zaznamenali, že život zde přestává být tak primitivní a chudý jako dřív, lidé si žádají stále lepší a různorodější zboží, a to nám často naši práci ztěžuje. Co kdybychom si rozdělili pole působnosti? Dejme tomu, že vy byste dál prodávali potraviny a taky oděvy, to kvůli slečně Hetty, a já bych se specializoval na veškeré vybavení domácnosti a na zemědělské náčiní a stroje?“
Bill a Pete pohlédli jeden na druhého, ale mlčeli. Já povídám:
„Víte, jak tak pozoruju vývoj, myslím, že různých udělátek, jako je třeba šicí stroj, bude dál přibývat, takže vy, pane Froste, byste jednou mohl být velmi bohatý. Na druhou stranu jíst se vždycky musí a naše dětičky se nám rozlétly do světa, takže se snad obejdeme bez velkého bohatství. Aspoň já po něm nijak netoužím, proto bych ten návrh přijala.“
Bill a Pete mi to nakonec odsouhlasili. Naše situace se zásobováním a sháněním zboží se pak skutečně zlepšila.
-----------------------------
V roce 1904 začali hledat nového správce rezervace San Carlos. Velký zájem nebyl, najednou se už nedostávalo hochštaplerů, kteří by se chtěli přiživovat na vládních dodávkách, i věrozvěstů, toužících obracet pohany na víru. John se o tuto nepopulární funkci začal ucházet a kupodivu ji dostal. V Kristových letech tak přestěhoval rodinu do Haydenu, sám se převážně zdržoval v agentuře a domů dojížděl jen o nedělích a svátcích. Přitom si nemohl nevšimnout, jak Kay výborně zvládá děti a domácnost, a začal si jí pozvolna vážit. Co na tom záleží, že není výkvětem inteligence, to by v malém městě spíše strádala, záleží na tom, že je přívětivá a praktická, a samozřejmě i na tom, jak nekriticky Johna stále miluje. John si občas kladl otázku, zda si Malou Jitřenku neidealizoval přespříliš.
Nechal si narůst dlouhé vlasy, sepnuté v culíku. Často navštěvoval Ha-o-zinne a obdarovával její děti. S jejím manželem v družném tichu sedával před vikiapem, kouřili dýmku a občas pronesli tu něco hlubokomyslného, tu něco naprosto banálního.
--------------------------------
Nyní tedy máme sedmý rok nového století, který vkročil do poslední čtvrtiny. Začátkem října, přívětivého a teplého, jak to zde obvykle chodí, jsem se pustila do mytí výloh. Za pomoci smetáku na tyči se natahuji k hornímu okraji, když tu jsem si všimla v dáli na ulici ženy s dítětem. Jak se blížily, mé už ne tak perfektně spolehlivé oči začaly rozeznávat detaily. Dítě je holčička asi pětiletá, oblečená do ušmouraných světlerůžových šatiček a čepečku. Žena je vyšší a štíhlá, v tmavé sukni a světlé halence, hlavu jí kryje šátek. Zaujalo mě, že útlý pas jí spíná široký opasek s navajskou stříbrnou sponou s tyrkysem. Za další chvíli rozeznám, že obě mají vysoké mokasíny!
Žena došla až ke mně. Vidím její tmavé oči, světlerusé copy splývající pod šátkem na její hruď – a úžasem vykřiknu:
„Sons-in-yah-zhay! Malá Jitřenko!“
Slabě přikývla.
„Pojď, pojďte obě dál!“ vybídla jsem je.
Vstoupily do krámu. Stačila jsem si povšimnout, že děvčátko, asi dcera Jitřenky, má temné vlasy s rusými odlesky, zlatavou pleť a modré oči. Kateřininy oči!
Zeptala jsem se:
„Co pro tebe mohu udělat?“
„Sydne … já umírám,“ řekla Malá Jitřenka dutě a rozkašlala se hlubokým, drásavým kašlem. Otřela si ústa jakýmsi hadříkem, na němž byly hnědé skvrny zaschlé krve. Uviděla jsem, že drobné kapky téže barvy jsou rozesety i po její halence.
„Prosím … zachraň mou dceru,“ zachraptěla Malá Jitřenka. „Je zdravá, ale vy buďte opatrní, je to nakažlivé.“
„Karolíno!“ zavolala jsem do patra.
Bill za pultem jen zíral. S Karolínou jsme odvedly Malou Jitřenku do malé komůrky vedle stáje, kde příležitostně přespává Paul. Skromné lůžko bylo naštěstí čistě povlečeno. Do plechové sedací vany jsme načerpaly vodu – ve dvoře máme vlastní studnu -, a Malá Jitřenka ve studené vodě omyla nejdřív dcerku a pak i sebe. Donesla jsem jí svou noční košili, pro dítě nějaké odložené šaty po Tori. Karolína podala děvčátku krajíc chleba. Dívenka ho začala pomalu žmoulat, usazená v nohách matčiny postele.
„Neměla by být tak blízko mě,“ řekla Malá Jitřenka, „ale už to nebude dlouho trvat.“
„Odpočiňte si,“ povídám jim, „já zase brzo přijdu.“
V poledne jsem jim donesla v misce polévku. Malá Jitřenka nakrmila dcerku.
„Já si nedám,“ zakroutila odmítavě hlavou.
„Jen si vezmi, posílí tě to!“
„Obávám se, že je pozdě. Ale napiju se vody.“
Donesla jsem jí džbán a sklenici a položila je na židli, stojící u lůžka.
„Pověz, jak jsi žila?“ zeptala jsem se.
„Jen ne žádná kázání,“ mávla chabě rukou.
„Neboj se, nechci tě soudit.“
„Takže … utekli jsme a postupně se dostali až do Sierry Madre. Ze začátku jsem jezdila s muži bojovat a loupit, ale pak jsem jen rodila a kojila. Sem tam se k nám dostali nějací další uprchlíci, složení naší skupiny se stále měnilo. Ale byl to skvěly život, jsem ráda, že jsem ho mohla žít, svobodná jako vítr. Jen mých dětí lituju. Syn Tarak – Hvězda i dcera Liluye – Zpěv sokola mi umřeli, jen Nalelí, má malá Kačenka, je naživu. Její otec byl uprchlík z rezervace, to on s sebou přinesl tu nemoc a na ni taky umřel. Nalelí ještě moc nemluví anglicky, ale všemu rozumí. To kvůli ní jsem přišla, aspoň ona musí žít!“
„Postarám se o ni,“ slíbila jsem se slzami na krajíčku. „Můžu pro tebe udělat ještě něco?“
„Ráda bych viděla Johna.“
„On zde není, je teď správcem rezervace, a představ si, dobře zná tvou sestru Ha-o-zinne.“
„Jak se daří mé sestře?“
„V rámci možností to není tak zlé. Má manžela, dvě děti, a od Naichého to třetí, nejstarší. Nakonec na něj nečekala, Apači byli odvezeni do Oklahomy. Co se týče Johna, udělám, co budu moci. Pete!“ zavolala jsem na Peta, který zrovna procházel po dvoře.
„Ano?“ vstoupil.
„Myslíš, že bys mohl zajet pro Johna? Sons-in-yah-zhay by ho ráda ještě viděla.“
„Samozřejmě, aspoň se pozdravím s vnoučaty.“
„Děkuji, jsi hodný.“
Když Pete odešel, zeptala se Malá Jitřenka:
„John ještě stále žije s Kay?“
„Ano, má s ní dva syny a dceru.“
Malá Jitřenka si povzdechla, zabořila hlavu do polštáře a vzápětí usnula.
Druhého dne dopoledne jsem Nalelí řekla:
„Pojď, ukážu ti naše koně, maminka si potřebuje odpočinout.“
Malá Jitřenka se pousmála a vděčně mi pokynula.
Vedla jsem Nalelí na pastvinu a přitom přemýšlela, jaké je to zvláštní dítě, mlčenlivé, taková stará duše, která patrně už stačila shlédnout všechny syrové stránky života. Sotva jsme vešly do ohrady, už se k nám šine Sametka, která oprávněně doufá, že dostane pěkný kousek mrkve, a to se také stalo.
„Chceš se na ni posadit?“ zeptala jsem se.
Nalelí jen pokývala hlavou. Vysadila jsem ji koňský hřbet, a světe div se, Nalelí dokázala bez otěží a uzdy, vybavená jen svýma malýma ručkama a nožkama, Sametku rozpohybovat do kroku a pak i do klusu! Já jen trnula hrůzou, že spadne. Ale Nalelí Sametku po chvíli snadno zastavila.
„Jsi výborná jezdkyně!“ užasle jsem ji pochválila.
To bylo poprvé, co jsem Nalelí viděla usmát se, a pocítila jsem její skrytou životní sílu.
Malá Jitřenka vypadala vcelku odpočatě a na noc si dcerku zase vzala k sobě. Časně ráno jsem však zastihla Karolínu, jak u studny pere zakrvácené lůžkoviny.
„Měla chrlení krve,“ kývla Karolína hlavou k pokojíčku u stáje. „Holčička naštěstí všechno zaspala.“
Malá Jitřenka ležela vyčerpaně, už jako bez života. Přemýšlela jsem, jestli John vůbec dorazí včas, ale navečer vešel spolu s Petem do dvora. Trochu se napil z okovu, opláchl si zaprášené tváře a vešel za Malou Jitřenkou.
Já odešla do kuchyně chystat večeři – život se přece nemůže zastavit. Po nějaké době vyšel John po schodech k nám a za ruku vedl Nalelí. Přiklekl k ní na jedno koleno, něžně ji chytil za útlá ramínka a říká:
„Od teď se jmenuješ Lily, Lily Thackerayová, ale tvé skutečné, tajné jméno dál zůstává Nalelí, a povíš ho jen těm, které budeš mít moc ráda. Rozumíš?“
Nalelí kývla a přitiskla tvářičku na Johnovu líc.
Děvčátko s námi povečeřelo a pak ho Karolína uložila do své postele. Zdá se, že dívenka důvěřuje lidem s tmavší pletí a možná i mně, protože jsem na ni u koní mluvila apačštinou, kterou jsem horko těžko dolovala ze své paměti. John opět odešel za Malou Jitřenkou.
Nemohla jsem dospat, měla jsem špatný pocit. Za sinalého jitra jsem začala pomalu chystat snídani, když John přišel zezdola. Bylo vidět, že plakal.
„Je konec,“ řekl jen.
Srdce ve mně zatrnulo, co jiného jsem však mohla čekat? Zázraky se jen tak nestávají.
Když se rodina nasnídala, vyrazil Pete k truhláři pro rakev a také Bill se někam ztratil. Zastoupila jsem ho v obchodě. Po návratu povídá:
„Večer vykopeme hrob a pastor se nad ním zítra pomodlí.“
„Že tys mu zase něco nakecal?“ láskyplně jsem ho chytila kolem pasu a tvář položila na jeho hruď.
„Jasně. Že byla jako nemluvňátko pokřtěná a mládí prožila jako křesťanka. Přece nemůžeme to ubohé děvče nechat přesunout za hřbitovní zeď jako pošlého psa.“
Odpoledne jsem s Karolínou Malou Jitřenku umyla, oblékla do pěkných šatů a uložila do rakve, umístěné na kozách vzadu ve skladu. Nebožka vypadala krásně se svými rusými vlasy, které jsme nechaly rozpuštěné a učesaly jí je vepředu na hrudi.
John přišel s Nalelí a zvedl děvčátko do náručí, aby na matku dobře vidělo, přitom jí něco tiše řekl do ouška. Nalelí jen mlčky hleděla a usilovně si cumlala paleček, jako by ji to mohlo spasit před všemi hrůzami světa.
„Mami, my se vydáme na cestu domů. Sons-in-yah-zhay si nepřála, aby dítě bylo u pohřbu.“
„Tak dobře,“ odpověděla jsem a oba je objala. „Dobře dojeďte a ty, Nalelí, se na nás zase někdy přijď podívat.“
Domluvili jsme se, jak budeme u nebožky bdít před její poslední cestou. K půlnoci, za úplné tmy, rušené jen plameny několika svíček, přišla Hetty, posadila se a povídá:
„Tohle je neuvěřitelné! Ještě si docela jasně pamatuju, jak k nám Malá Jitřenka tehdy přišla, celá taková napružená a divoká.“
„Hetty, holčičko, je ti dvacet sedm. Čas strašně letí, za chvíli ti bude čtyřicet, možná i čtyřicet pět, budeš pořád pěkná a budeš se cítit na vrcholu sil, ale pro muže se staneš neviditelnou. Budou tě zdravit, ale jejich pohled projde skrz tebe, aby ulpěl na nějaké jiné, mladší.“
„Mami, to mluvíš z vlastní zkušenosti?“
„Jistěže. A rozhodně v tom nejsem sama.“
„Když mě nikdo z těch mužů, které znám, nepřitahuje.“
Nezbylo mi než si tiše povzdechnout. Naštěstí Hetty nevypadá, že by nějak strádala, plně se soustředí na svou firmu.
Druhého dne naše malá skupinka postála nad Jitřenčiným hrobem, a to i s pastorem, jak Bill slíbil. Na hrob jsem později nechala umístit hrubě opracovaný kámen s nápisem: „Daystar + 1907“.
----------------------------
John zatím míří domů do Haydenu, na koni před sebou malé děvčátko, které musí být úplně zlomené ze ztráty matky, ale John přesto cítí, jako by k němu Nalelí vysílala životodárný proud jistoty, pohody a síly.
Johnovy vlastní děti jsou už skoro dospělé, proto nežárlí na novou členku rodiny. I Kay se svou typickou dobrosrdečností přivítá další malé dítě.
Johnovi bude nadále připadat, že příchodem Nalelí se konečně uzavřela jedna jeho životní etapa, plná marného toužení, pochyb a smutku, a že od nynějška bude vše už jenom dobré. Tu malou Kačenku bude milovat nade vše, snad ještě víc než vlastní děti.
Nalelí bude dlouho oslovovat Kay jako „tetu Kay“. „Maminko“ jí řekne až mnohem, mnohem později. John je však pro ni od začátku „tatínek“.
---------------------------------
Na Vánoce přijel George s rodinou a jeho ženu Suzy jsme si všichni oblíbili. Ač dáma, zvyklá na život v dostatku a pohodlí, nad ničím v našem skromném domě neohrnovala nos a byla stále v dobré náladě. Já i Bill jsme byli šťastni, že si George našel tak skvělou ženu, jen nás mrzelo, že bydlí tak daleko od nás.
V lednu jsem šla s Karolínou na procházku, podívat se na nový náhrobní kámen Malé Jitřenky. Chytila jsem Karolínu pod paží a překvapilo mě, jak je její ruka najednou tenká, křehká jak ptačí křídlo. Od toho dne jsem se o ni začala obávat a víc ji pozorovat. Jako by se potichounku a po kouskách od nás vzdalovala, stejně jako kdysi kobylka Srdcové eso.
Stalo se to na konci února. Uklízely jsme po snídani, když vtom se Karolína sesula k zemi.
„Pete, Pete!“ volám úzkostně na chodbu.
Pete rychle přiběhl a oba jsme poklekli u Karolíny, každý z jedné strany. S hrůzou jsem spatřila, že se jí zvnitřku úst dere na rty nažloutlá pěna a její oči se obracejí v sloup. Pohlédla jsem na Peta, očima jsem se ho ptala, co máme, co můžeme udělat, ale on jen nepatrně zakroutil hlavou. Karolíniny ruce slabě zašátraly kolem, našla naše dlaně a chytila se jich. Její chrčivý dech byl stále slabší a slabší, až utichl docela. Petr jí něžným pohlazením oči zavřel. Rozplakala jsem se, zvedla Karolíninu bezvládnou ruku a přitiskla si ji na tvář.
„Karolíno, drahá, máme tě rádi,“ řekla jsem tiše a vstala, abych Peta na chvíli nechala s matkou samotného.
„Bůh tě potěš,“ zašeptala jsem a sevřela mu krátce ramena.
Během dne se rozjel kolotoč zařizování. Příručí, patnáctiletý Timmy Allen, byl odeslán pro Paula. Ten dorazil i s rodinou a jen přítomnost malé Liz nám přinášela jistou útěchu. Společně s dcerami jsem Karolínu vystrojila na její poslední cestu.
Když přišla chvíle mého bdění u rakve, pohlédla jsem láskyplně na navždy nehybnou Karolíninu tvář a začala jsem se v duchu zabývat svým vztahem k ní. Nyní mám pocit, že jsem se k ní chovala spíš jako k milé kolegyni v práci než jako k přítelkyni. Vůbec jsem asi spíš samotářská, stačí mi stýkat se jen se členy své rodiny. Žádné ženě jsem se nikdy neotevřela úplně, jako kamarádce, snad jen kdysi Kateřině. O své nejdůvěrnější myšlenky se dělím jen se svým manželem anebo si je nechávám výlučně pro sebe. Určitou roli jistě hraje i skutečnost, že Karolína mohla věkově být téměř mou matkou.
„Karolíno, prosím, odpusť mi, pokud jsem se k tobě nechovala dostatečně přátelsky,“ obrátila jsem se polohlasem na nebožku.
Vzápětí mi vytanula vzpomínka jsem si na mou českou babičku, která říkávala „Do třetice všeho dobrého i zlého“. Kdo bude třetí mrtvý v naší rodině? Co když to budu já?! Ach, jak je nespravedlivé, že všechny mé myšlenky, představy, city, sny a touhy, celý svět v mé hlavě zanikne spolu s mým tělem! Pokusila jsem si představit nicotu – neboť o nebi a pekle stále více pochybuji. Představa, že nic neuslyším, neuvidím, byla tak hrozná, že mě sevřel ledový niterný strach, vyvěrající ze skrytého středu mého těla. Byl to děs, přímo orgasmus děsu, po kterém jsem zůstala ochablá, zhroucená a zšedlá jako kus dřeva vyplavený na břeh zpěněné řeky.
V té chvíli mě přišel vystřídat Pete.
„Pete, existuje posmrtný život?“ chraplavě jsem se zeptala.
„Nezbývá než doufat,“ odpověděl se smutným pousmáním.
Posadil se vedle mě.
„Tys to věděla,“ konstatoval.
„Ano, a měla jsem o ni strach.“
„Já se taky bál. Ale musíme se s tím smířit. Dožila se celkem pěkného věku a prožila dobrý život, rozhodně klidnější než Malá Jitřenka.“
Nahoře v ložnici jsem se pak těsně přivinula k teplému Billovu tělu a spánek mi konečně seslal trochu klidu.

Druhého dne ráno po pohřbu přišel Pete do kuchyně se zkrácenými, nepopsatelně rozlítanými vlasy.
„Strejdo Pete, co sis to udělal s vlasama?“ zeptala se s udiveným úsměvem Tori.
„To je na znamení smutku, indiánský zvyk,“ odpověděla jsem jí a obrátila se k Petovi: „Ale máš to strašně křivě. Po snídani ti to zarovnám.“
Když se všichni rozešli po své práci, přehodila jsem Petovi přes ramena svou zástěru jako pelerínu a začala ho česat. Najednou mi živě vytanula představa, jak se Pete podívá do malého poloslepého zrcadla, co u nich visí na zdi, v náhlém záchvatu zoufalství popadne nůž a začne překotně řezat jeden pramen po druhém, nešetrně a bez rozmyslu. Tak ráda bych mu řekla, jak je mi Karolíny líto, ale nemohla jsem najít správná slova, a tak jsem ho jen zlehka, s něhou učesala a začala zkracovat přečnívající vlasy. Ty černé vlasy, tolik připomínající Mit-sahovy! Náhle se vidím, jak ve vikiapu češu sedícímu Mit-sahovi vlasy ještě vlhké po koupeli a nasazuji mu vyšívanou čelenku, aby byl vystrojený na večerní slavnost. Nejraději bych se Petovým účesem zabývala dlouho, dlouho, ale násilím jsem se vytrhla z toho zvláštního okouzlení a sundala Petovi z ramen zástěru.
„Dík,“ prohodil koutkem úst a ani se na mě nepodíval. Ale nedotklo se mě to: tuším, že jsem ho uvedla do rozpaků.

Karolína byla poslední nebožkou našeho městečka, o jejíž pohřeb se musela postarat rodina. Asi za měsíc se přistěhoval a pohřební službu začal provozovat Everett Peckinpah, vytáhlý hubený mužík s ostrým nosem a vějířkem tmavých vlasů okolo bledé, holé lebky. S ním dorazila i manželka, malá baculatá světlovláska, a synové. Výrostek Everett se podobá otci, ale je mnohem hezčí, protože čas ho ještě nezbavil bohaté hřívy tmavých vlasů, malý cvalík Joseph je celá maminka.
Existence pohřebního ústavu, o kterém se jako o novotě mluví na každém rohu, mi rozhodně neulehčuje ve snaze pustit z hlavy myšlenky na smrt a na zlověstné číslo tři. Kdo jím bude? A není to jen hloupá pověra?

Je sobota 23. května. Zanedlouho nás čeká nejkrásnější období roku, čas pálivých, horkých dní a krátkých vlahých nocí. Hetty dostala zakázku na svatební šaty, jež mají mít na rukávech a na předním dílu korálkovou výšivku. Sedly jsme si tedy všechny tři – Hetty, Tori a já (s brýlemi) - ke kuchyňskému stolu a daly se do vyšívání. Bill povídá:
„My půjdeme radši do hospody,“ a mizí i s Petem na schodech.
„Tak ahoj!“ zavolám za nimi.
Pilně pracujeme. O půl deváté se začíná šeřit.
„Já končím,“ řekla jsem, „už na to špatně vidím.“
„Ne, mami,“ povídá Tori, „mě to teprve teď začalo bavit. Ještě chvilku!“
A Tori vstala a rozsvítila petrolejku.
Za chvíli jsme zaslechly z ulice nějaký hluk, ale nevěnovaly jsme mu pozornost. Po deváté jsem definitivně skončila, odložila šití a sundala si brýle. Na schodech se ozvaly kroky, byly těžké a váhavé. Ve dveřích se objevil Pete, bledý a zjevně otřesený.
Najednou jsem věděla, věděla jsem, že ta chvíle nadešla a srdce se mi začalo šíleně zmítat v hrudi.
„Bill … Bill je mrtvý. Zastřelili ho,“ vypravil ze sebe Pete namáhavě.
Děvčata se zajíkla a strnula v úžasu, oči se jim pomalu začaly zalévat slzami.
„Kde je?“ zeptala jsem se.
„Peckinpahovi se na něj vrhli jako supi. Máš k nim zítra dopoledne donést nějaké pěkné šaty pro Billa do rakve.“
Všechny tři jsme se chytily za ruce a vstřebávaly hroznou zprávu. Hetty nevěřícně potřásá hlavou, Tori vydává krátké vzlykavé steny a já sedím jak omráčená palicí.
Pete na nás chvilku hleděl a pak se otočil k odchodu.
„Pete!“ chraplavě jsem na něj zavolala. „Pojď sem a řekni, co se stalo!“
„Seděli jsme v Saloonu u stolu ještě s jinými chlapy, Bill naproti mně. Mladej Jamie Allen měl už dost vypito a u barpultu se dohadoval s tím protivným klukem Stoneů. Zvyšovali hlasy, bylo je slyšet přes celou místnost. Stone mu nakonec asi řekl něco ostrého, otočil se a s úšklebkem odcházel. Jamie tasil kolt a vystřelil po něm, ale šlo to úplně mimo. Kulka mně prolítla kolem hlavy, úplně jsem cejtil závan větru, a pak se na Billově čele objevila díra a on se zřítil i s židlí pozadu na zem. Hned jsem k němu běžel a … ne, nebojte se, vůbec netrpěl, byl okamžitě mrtvý. A měl takový udivený výraz, jako by si říkal: Co se to sakra stalo? Jamie nejspíš rázem vystřízlivěl, protože proskočil bočním oknem a dal se na útěk. Chlapi ho ještě teď honí po ulicích.“
Nastala noc. Tori se mnou chvíli ležela v posteli, ale pak si zřejmě řekla, že jsem usnula, a potichoučku se vykradla pryč. Já ale nespala. Nejprve jsem vyslala kamsi do nadsvětí vřelé díky všem Silám a bohům za existenci pohřebního ústavu. Další noc u nebožtíka, navíc u vlastního manžela bych asi se zdravým rozumem nezvládla. Pak jsem začala přemítat o svém milostném životě. Jak jen jsem milovala Mit-saha! Samozřejmě jsem ho měla ráda i rozumem, protože on byl rozhodně nevšední, přemýšlivý člověk, ale zvlášť fyzická přitažlivost mezi námi byla tak intenzivní! Když jsem s ním však zůstala sama v horách, mé pocity byly smíšené. Pusté, strmé srázy, vichry očesaná kleč i samotný Mit-sah mi náhle připadli tak maskulinní, připravení rozchvátit a dobýt mou nevinnou ženskost. Ta zatracená puritánská a bigotní bělošská výchova! Teprve později jsem pochopila, že to, co se mezi námi odehrává a co spolu děláme, je stejně přirozené, jako vzduch, jako voda, jako celá nedotčená příroda kolem nás. Nyní však s hrůzou zjišťuji, že ty krásné vzpomínky začínají zvolna vybledat, ač se je zoufale snažím zachovat v jejich původní podobě, zářivé a plné mladé touhy!
Bill se do mě zamiloval, ačkoliv nevím, čím jsem si to zasloužila, já, malá dívka ještě polodětského vzhledu, těhotná s jiným mužem. Udolal mě svou laskavostí. A ano, sex s ním byl příjemný. Oba jsme byli nekonfliktní lidé s vůlí přizpůsobit se tomu druhému a vše vyřešit po dobrém, a tak jsme, myslím, spolu žili šťastně celých těch třicet osm let. Jen z mé strany chyběl malý, ale podstatný kousek duše, který jsem zanechala v horách Apačů. Naše děti však chybějící částečku svou existencí zacelili.
V manželství jsem po určitou dobu zoufale toužila po pocitu první zamilovanosti, zdálo se mi, že bez něj je život jaksi fádní, šedivější a plošší. Možná proto jsem se tak snadno nechala svést Leonem. Ale postupně se mé srdce zklidnilo, poslední dobou jako bych žila v idyle zalité sluncem, až dokud nezačala ta nešťastná úmrtí…
U snídaně jsme seděli v pochmurném tichu, pak se Hetty zeptala:
„Máme jít s tebou?“
„Ne, to musím zvládnout sama.“
Sbalila jsem Billovy šaty a vydala se do pohřebního ústavu Everetta Peckinpaha. Uvítal mě sám majitel:
„Paní Thackerayová, dovolte mi vyjádřit svou nejhlubší, nejupřímější soustrast.“
„Chtěla bych manžela vidět.“
Peckinpah mě zavedl do sklepa, kde se na plechových nosítkách rýsovala pod bílým prostěradlem lidská postava, a jemně odkryl Billovu hlavu. Přistoupila jsem blíž, mrazilo mě, málem mě obešla mdloba. Když jsem však na Billa pohlédla, vypadal klidně, jako by spal. Udivený výraz, o kterém mluvil Pete, zmizel a byl nahrazen jakýmsi přívětivým spočinutím. I rána na jeho čele byla nepatrná, zdálo se, že ji Peckinpah zalíčil, a možná přibarvil i Billovy tváře, proto ten živoucí dojem.
Na rozloučenou jsem položila zlehka dlaň na Billovu zakrytou hruď, do míst, kde nyní chladlo jeho srdce. Pak jsem se obrátila k funebrákovi a polohlasem řekla:
„Pane Peckinpahu, mockrát vám děkuji, odvedl jste vynikající práci.“
Peckinpah se samou pýchou nadmul jako holub a já tuším, že jsem si právě získala jeho nehynoucí přízeň.
„A což teprve až budeme mít smuteční kočár! Zatím máme jenom vůz, ale je moc pěkný, určitě budete spokojena.“
Vydala jsem se k domovu. Hlavní ulice už byla celá polepená zatykači na nešťastného uprchlíka Jamieho Allena. Po cestě jsem byla relativně klidná, ale když jsem vstoupila do krámu, za pultem uviděla Peta a uvědomila jsem si, že Bill tam už nikdy stát nebude, padla na mě taková beznaděj a slabost, že jsem ztěžka dopadla na židli u knihovního koutku a schovala hlavu do dlaní.
Vzápětí se mých rukou něco dotklo. Otevřela jsem oči a vidím, že Pete mi podává sklenici whisky, plnou až po okraj:
„Na, napij se! To ti snad trochu pomůže.“
Poslušně jsem upíjela po doušcích, pak mu sklínku vrátila a vystoupala nahoru do bytu. K snídani se mi podařilo do sebe vpravit jen hrnek čaje, a tak mi whisky rázem stoupla do hlavy. Seděla jsem otupěle za stolem s podepřenou hlavou, a zatím dcery přinášely navařené jídlo od soucitných sousedů. Tak jsem tam potichu umírala mezi kastroly a pekáči, vršícími se na stole i na kredenci.
Čas ubíhal, a najednou u mých nohou klečí John a drží mě za ruce:
„Mami, tak je to přece pravda!“
„Johne, co tady děláš?“ probrala jsem se.
„To Nalelí. Ona je zvláštní dítě, žádná Kačenka, spíš Dítě hvězd! Tvrdí, že umí mluvit s mrtvými. Včera jsme ji uložili a později přišla k nám do ložnice v noční košilce, sama vypadala jako duch, a povídá: - Tatínku, přišel za mnou ten pán z města, muž tvé mámy, a řekl mi, že tam máš jet, že se stalo něco moc zlého. - Kay mě sice zrazovala, ale já přesto vyrazil, hned po půlnoci, jak vyšel měsíc. A jak jsem jel po městě, všichni mi už projevovali upřímnou soustrast, už jsem věděl, že Nalelí měla pravdu.“
„To je dobře, že jsi tady,“ vstala jsem a objala ho.
Později dorazil i Paul s rodinou a jen díky blízkým lidem, kteří kolem mě chodili a rozprávěli, jsem přežila večer a noc strávila v jakýchsi mrákotách.
Druhého dne jsme neotevřeli obchod a po poledni se shromáždili u pohřebního ústavu. Peckinpah nelhal, jeho vůz opravdu vypadal důstojně. Jednalo se o „wagoon“, s kterým první osadníci brázdili Velké pláně, celý natřený načerno a s jedinou ponechanou obručí na plachtu, z níž splývala poloprůsvitná černá látka zčásti zahalující rakev, pokrytou umělými palmovými ratolestmi a květy. Vůz táhlo spřežení statných vraníků, vyhřebelcovaných do vysokého lesku a s černými chocholy na hlavách. Na kozlíku trůnil jako zlověstný krkavec sám Peckinpah ve vysokém černém cylindru. John mě vzal pod paží a postavil se se mnou hned za vůz. Já pokývla na Peta, aby se jako společník zařadil po mém druhém boku. Za námi byly všechny tři dcery, Paul s Liz a další sousedé a známí. Tak jsme prošli za vozem po celé délce hlavní ulice až ke hřbitovu. Ani kopání hrobu jsme si nemuseli obstarat sami, zlověstná jáma už tu zela ve své temné konečnosti. Celé moje tělo se zimničně otřásalo, ale oči jsem měla vyschlé jak Llano Estacado. Radši jsem si obličej zakryla kapesníkem. Když byla rakev spuštěna dolů a já na ni pohlédla, napadlo mě jen: Můj život skončil.

Pochopitelně ale neskončil, jen se váhavě potácel vpřed jako pochroumaná, vykolejená lokomotiva. Po pohřbu jsem musela promluvit s mnohými sousedy, doma pak s rodinou, také jsem napsala Georgeovi, abych ho informovala o otcově smrti. Kvůli teplu nebylo možno s pohřbem otálet, a tak se s tátou jeho jediný syn ani nerozloučil.
Konečně jsem ulehla. Položila jsem se na Billův polštář, který ještě voněl po jeho těle, a tu se mi z nitra vydral zoufalý pláč, spíš vytí, odvěký nářek matek, manželek a milenek, kterým smrt vzala někoho blízkého. „Bille! Bille!“ řvala jsem do polštáře a přes hlavu si přetáhla peřinu, abych nevyděsila dcery. Žalostné kvílení pozvolna přešlo do tichého pláče. Všechny slzy, nashromážděné za ty dva dlouhé dny, se nepřestajně řinuly z mých očí jako vodopád. Pak jsem usnula, ani nevím jak.
Když jsem se vzbudila, bylo už světlo. Oči jsem měla tak oteklé, že jsem jen krátce zamžourala k oknu a zjistila, že je zataženo. Vstávat nestojí za to, řekla jsem si a znovu se snažila přivolat dřímotu. Chvílemi jsem spala, chvílemi jsem slyšela, jak v kuchyni všichni snídají, jak se John loučí, sem tam se dveře potichounku otevřely a někdo, nejspíš Tori, se na mě přišel podívat. Zaspávala jsem všechnu únavu, všechen smutek, usilovně hledala v nevědomí klid.
Večer se dveře otevřely hlučněji a Tori povídá:
„Mami, vstávej, Pete se s tebou potřebuje poradit o nějakých věcech kolem obchodu!“
Jen jsem mávla rukou.
„Mami, prý je to nutné!“
„Tak počkej, jen na sebe něco hodím,“ vklouzla jsem do šatů a rozcuchané vlasy si skřipcem sepjala do nedbalého uzlu.
V kuchyni přede mě Tori postavila hrnek kávy s mlékem a kousek koláče. Řekla:
„To je poslední kousek koláče od paní Frostové, jinak už se všechno snědlo.“
„Tak vidíš, že jsme tě museli probudit,“ pravil Pete přívětivě s nepatrně zdviženými koutky úst.
„Ten zatracenej krám! Nejradši bych se na všechno vykašlala,“ vzdychla jsem.
„Bill by si určitě nepřál, abychom skončili. A jednou to bude dědictví našich vnoučat,“ připomněl mi Pete.
„No jo, vždyť já vím, ale zato nevím, jak jinak bychom se dál slušně uživili, takže musíme tu káru táhnout dál. Co jsi chtěl probrat?“
„V první řadě ti musím říct, že jsem u nás nechal dál pracovat Timmyho. Ráno pokradmu nakukoval dovnitř, tak mu povídám: - Pojď, ty jeden kluku, už máš zpoždění! - Timmy za svýho staršího bráchu nemůže a taky jeho rodiče na tom nejsou nejlíp. Všechno to bylo jenom náhodný neštěstí. Kdyby se Jamie neopil - “
„Teď se vynořilo jako hub po dešti hodně všelijakých spolků za mravnost a abstinenci, ještě budu muset do nějaké takové žvanírny nakonec vstoupit,“ zvedla jsem oči ke stropu.
„Pošleš peněžitý dar,“ řekl Pete zase s takovým skrytým pousmáním a dodal: „Neboj se, zvládneme to. Naše velká podnikatelka Hetty nám pomůže s účetnictvím a s praktickou stránkou si poradíme tak jako doposud.“
Ten večer jsme pak probrali další nutné věci a Hetty mi připravila černé šaty zdobené tmavošedou krajkou. Já v těch zbytečně hezkých šatech opět naskočila do kolotoče vaření, praní, půjčování knih a výpomoci v obchodě. Svým dlouhým spánkem jsem si zcela narušila rytmus dní, a tak po nocích bdím a koukám do stropu nebo bloudím setmělým domem a doufám, že potkám někoho z našich nebožtíků a podobně jako Nalelí se ho zeptám, jaké je to tam na druhé straně. Ve dne jsem pak šíleně ospalá, piju jednu kávu za druhou, až mě rozbolí žaludek, a na jídlo nemám ani pomyšlení, stěží ochutnám své kuchařské výtvory.
Jednou večer jsem se zvedla od stolu a nohy se pode mnou podlomily. Hetty mě duchapřítomně zachytila a posadila zpátky na židli. Pete se na mě zadíval a zeptal se:
„Jak spíš?“
„Špatně.“
„Možná tady ještě něco mám po matce. Děvčata, postavte vodu na čaj,“ a Pete odešel do svého bytu, odkud se za chvíli vrátil s malým koženým váčkem. Trochu nějakého býlí nasypal do hrnku. Tori k jeho obsahu zvědavě čichla:
„Co to je?“
„To neznáš,“ odpověděl vyhýbavě a nalil do hrnku horkou vodu.
Napila jsem se. Chutnalo to trávově, jako každá bylinka, a možná trochu zatuchle, ale byla to nejspíš nějaká domorodá droga, neboť jakmile jsem ulehla, kýžený účinek se dostavil. Tvrdě jsem spala celou noc, zdály se mi četné sny, které jsem si však nezapamatovala, až na ten poslední: Viděla jsem sebe a Billa, byli jsme hodně staří, i Bill už měl bílé vlasy, byli jsme obklopeni dětmi a vnoučaty, ale hlavně jsme se věnovali sami sobě, byli jsme na sebe tolik, tolik hodní, co chvíli jsme se něžně objali nebo se pohladili.
Probudila jsem se v šest ráno se slzami štěstí v očích a vědomí, že Bill už tu není, nebylo tentokrát tak zdrcující. Co když v nějakém světě souběžném s naším stále ještě žije po boku mé dvojnice? Až mě přepadne smutek, musím myslet na ten paralelní svět a hledat v něm útěchu, umiňovala jsem si.
Nastaly nejdelší dny roku. Jednou jsem byla v krámě s Petem a Tori, když Pete povídá:
„Děvčata, je krásně a Sametka potřebuje pohyb! Běžte se projet, vemte to tamhle po Staré stezce, a já vám, až zavřu krám, přijedu naproti.“
Tak jsme s Tori vyrazily, obě pro jistotu kolt za pasem. Moje Sametka i Toriin ryšavý valach Kaštánek by si nejspíš s radostí zacválali, ale já si na cval už netroufám, střídavě tedy klusáme a jdeme krokem a kocháme se okolní přírodou. Slunce se začíná sklánět k západu a na obzoru se v šedavém oparu rýsují hory, tajemné přesně tak, jak je často vídám ve snách, jako místo, kde se mohou dít zázraky. A to už nám míří naproti Pete a zamává nám. V té chvíli jsem si uvědomila, že mám vlastně štěstí v neštěstí, že jsem nezůstala na žal a starosti sama. A zvlášť Tori je takové sluníčko! Kdysi jsem nebyla moc nadšená, že čekám páté dítě, ale nyní jsem nade vše ráda, že ji mám.
Pozvolna se vynořuju z bezedné bažiny žalu, i díky dalším krásným projížďkám, k slunci mě táhnou Hettyiny rozhodné a Toriiny něžné ruce a nad nimi mě sleduje s něžným pousmáním Pete, který snad ze všech lidí v mém okolí okusil nejvíc, jak hořce chutná truchlení a marná touha.
Někdy uprostřed léta se na mě Hetty zadívá:
„Mami, měla bys víc jíst, začínají se ti dělat vrásky!“
Hned běžím k zrcadlu podívat se. A opravdu, hledí na mě jakási cizí tvář, ztrhaná a pobledlá, na níž je znát počínající stáří. To přece nesmím dopustit, já, která jsem si dřív tolik zakládala na svém mladistvém vzhledu! Umíním si, že o sebe zase začnu pečovat a používat krémy od Elizabeth Arden, které mi k Vánocům poslal z New Yorku můj bratr George.
Opět hodně čtu a také vedu naše účetnictví úplně jednoduchým způsobem: „má dáti“ a „dal“. Přitom si vždycky vzpomenu na mladou Malou Jitřenku, jíž připadala čísla oproti slovům jistá a jednoznačná, a tedy i uklidňující.
A světe div se, muži mě začínají opět vidět! Samozřejmě si nedělám iluze, oni jistě vidí hlavně můj obchod, ale začínají uvažovat i nad tou postarší osůbkou, zda by stálo za to, uvázat si ji kvůli majetku na krk. Držím sice ještě smutek, ale mnoho pánů nyní chodí často nakupovat a vždycky se mnou prohodí nějaké to vlídné slovo. Pete se tváří kamenně, ale já ho znám natolik dobře, že vím, že ho ten náhlý zájem zneklidňuje. Můj případný nový manžel by možná nechtěl míšence za společníka a snažil by se mě přesvědčit, abychom se ho zbavili. Ale to bych Petovi nikdy neudělala! Kromě toho mě nikdo z pánů nepřitahuje natolik, abych se mu honem honem vrhla do náručí.
Začátkem září Hetty odpáře tmavou krajku z mých černých šatů a přišije mi na ně světlešedou vázačku ve tvaru velké mašle. Pár dní nato náhle zemře manželka Jeremiáše Frosta. Také mu upeču koláč, a když mu vyslovuji soustrast, řeknu:
„Věřte, že nikdo neví líp než já, jak se teď cítíte a co prožíváte.“
Dvě Frostovy dospělé dcery, jedna s manželem, druhá se snoubencem, dorazí do jeho domu, aby ho podpořily a poskytly mu útěchu. Pan Peckinpah uspořádá pohřeb, samozřejmě moc krásný a důstojný, a já si přeju, aby si aspoň Jeremiáš zachoval kousek zdravého rozumu, a až jeho smutek poleví, aby mě neokukoval jako zboží na pultě. Celé chlapské plémě už mně začíná mírně lézt na nervy. V tu chvíli poprvé pomyslím na to, jaké by to bylo vyspat se s Petem, a ihned zakroutím odmítavě hlavou: ne, ne, to mi připadá poněkud krvesmilné, asi jako spát s vlastním bratrem.

Ke konci října nám Paul přivezl jehličnaté větve a různé suché plody a trávy k výzdobě hrobů. Vím, že na východě se začíná hojně slavit irský svátek Halloween, kdy lidé, a zejména děti, chodí koledovat dům od domu ve strašidelných maskách, ale náš jihozápad je ovlivněn spíš mexickým svátkem Všech svatých. Kdo není latino, nestaví sice svým zesnulým příbuzným oltářík ani jim neuspořádá veselou párty na hřbitově, ale aspoň ozdobí hrob a zapálí svíčky.
Jednoho odpoledne jsem se vydala vyplet a upravit hroby. Spočívají tam všichni tři vedle sebe, ti naši: Malá Jitřenka, Karolína a Bill. Pak jsem se vrátila domů a poprosila Peta, aby mi pomohl věnce uvité mnou a dcerami odnést na hřbitov. Položili jsme je na hroby a chvíli v tichu postáli. Začíná se šeřit, nikde není ani živáčka.
V hlavě mi mechanicky ubíhají útržky otčenáše. Pete stojí nad hrobem své matky, hlavu skloněnou, klobouk v ruce. Vypadá to, že se také modlí. Zajímalo by mě, zda si odříkává otčenáš nebo spíš nějakou navajskou modlitbu. Za okamžik si narazí stetson do čela. Pokradmu na něj hledím. Vlasy mu už začínají dorůstat, ale ještě nejsou dostatečně dlouhé, takže culík mu zpod klobouku trčí jako štětka na holení. Sjedu očima po jeho oblýskaném saku až k ošlapaným botám a napadne mě, že nějak takhle by možná nyní vypadal Mit-sah, kdyby zůstal naživu. Slzy se mi začínají hrnout do očí, nad Billovým hrobem mi přijde strašlivě líto, že po Mit-sahovi mi nezbyl žádný hrob, kam bych se mohla chodit vyplakat, nezbylo mi vůbec nic, ani pramínek jeho vlasů, který bych si mohla schovat do medailonku a nosit ho na srdci. Neovladatelně se rozpláču.
Pete najednou přistoupí ke mně a pevně mě sevře v náručí. Pláču dál, ale – bože, jak je to příjemné, znovu cítit pevné mužské tělo na svém, zvlášť když ta naše do sebe zapadají tak jako dílky do skládačky! Chvíli si vychutnávám ten pocit, ale pak se vymaním z jeho objetí, kapesníkem si otřu oči a nos a řeknu:
„Děkuju! Už je to v pořádku.“
Mlčky se vracíme domů a ticho mezi námi mi vůbec nepřipadá trapné či křečovité, spíš milé a přátelské. Ve dveřích Petovi řeknu:
„Zítra si vyber v krámě nové sako a boty. To je rozkaz!“ a usměju se na něj.
Za dva dny se pak všichni odebereme na hřbitov a zapálíme svíčky. Nejsme zde sami. Ve zlatavé záři kolotá klidná nostalgie, lidé se procházejí mezi hroby a zastavují se u svých příbuzných a známých, živých i mrtvých. Koutkem oka zahlédnu i rodiče Jamieho Allena a poprosím nebe, aby za svou chybu nemusel zaplatit příliš velkou cenu a aby se jeho příběh skončil dobře.

Od Dušiček se můj vztah s Petem změnil. Naše vzájemné pohledy jsou delší, úsměvy vřelejší. Když půjčuju knihy, Pete za pultem obsluhuje a mladý Timmy Allen kmitá mezi skladem a prodejnou, cítím pohodu, téměř štěstí, z kterého dychtivě upíjím tak jako žíznící z poháru chladné vody.
Pravidelně za tři, čtyři dny probíráme s Petem obchodní záležitosti. Abychom nerušili děvčata, zvykli jsme si chodit k němu. Sedáme u stolu ve větší místnosti, jakési obytné kuchyni, kde jsou malá kamínka, truhla, skříňka s několika kousky nádobí a pečlivě zastlaná postel, kde spávala Karolína. Vedle je malá komůrka, v níž má Pete postel, skříň a židli místo nočního stolku. Po celý listopad tak sedáme nad šanony a sešity a vzduch kolem nás se postupně zhušťuje jakýmsi jiskřením, oboustrannou vzrůstající touhou.
Jednoho večera dojde k nevyhnutelnému. Když povstaneme od stolu, náhle se obejmeme a naše ústa se setkají v polibku, něžném, ale postupně sílícím v naléhavý.
Uvědomím si, že Pete je o dva roky mladší a má tedy aspoň nějakou výhodu oproti mně, zvolna uvadající.
„Pete, jsem stará,“ snažím se ho trochu odstrčit.
„Jestli se stydíš, můžeme se milovat potmě. Pojď, Sydne, užijme si všeho, co nám život ještě nabízí!“
Jedno slůvko, rozhodující slůvko „ještě“ zlomilo mé rozpaky. Vždyť život uplývá tak rychle a smrt přichází jak na kočičích tlapkách coby dup, nenápadně, ale neodvratně, když ji nikdo nečeká!
Pete mě vede do svého pokojíku. Dodrží slovo, ve dveřích nechá jen malou skulinku. Ve slabém světle pronikajícím odvedle je postel sotva vidět. Pete mě obratně zbaví šatstva a položí na lůžko. Pak přiklekne ke mně a dlaněmi začne propátrávat mé vlasy a obličej. Pousměju se, když pochopím, co dělá: prohlíží si mě po způsobu slepce, kterým nyní skutečně je. Z krku přejede na mou levou ruku, začne od dlaně, přes citlivou loketní jamku až k rameni, totéž zopakuje i s pravou. Poté pohladí má ňadra a jemně je sevře.
„Vždyť jsi krásná!“ zašeptá mi a začne se věnovat mým nohám, od mých malých chodidel až na vršek stehen. Dráždivé doteky jeho drsných dlaní mě uvádějí do stavu slastného rozechvění. Nakonec se Pete dotkne mého nejintimnějšího místa, rozevírá jeho záhyby něžně, jako by si pohrával s okvětními plátky růže. Až k zbláznění tonu v pocitech rozkoše a studu, zasténám:
„Pete, prosím!“ a sama nevím, zda prosím, aby pokračoval nebo aby přestal.
Uslyším šustění odkládaných šatů a Pete přilehne ke mně. Ne, ne, dál už své myšlenky nemohu vyslovit, jen řeknu, že mě zalila tak oslnivá, mocná rozkoš jako už dlouho ne, za očima jako by mi explodoval zlatý ohňostroj.
Když pak ležíme vedle sebe, přitulím se k Petově boku a zašeptám:
„To bylo úžasný!“
Mým tělem ještě probíhají drobné záchvěvy rozkoše, jako když vítr češe dlouhou prérijní trávu. Vztáhnu ruku a oplatím Petovi slepecké zkoumání. Pete má pěkné tělo fyzicky pracujícího muže, kterého je příjemné se dotýkat. Pak si připomenu ubíhající čas a zastavím se.
„Pokračuj,“ zašeptá.
„Už musím jít.“
„Tak zítra, slib mi to.“
„Slibuju.“
Vyskočím z lůžka, vklouznu do svrchních šatů a s prádlem a botami v ruce odcházím do své ložnice. Tam si rozžehnu svíčku, otevřu dveře skříně a prohlédnu se v zrcadle, upevněném na vnitřním křídle dveří. Prsa mám ještě docela dost pěkná (promiňte, děti, že moje kojení za moc nestálo). Břicho je poněkud povolené, to musím ukazovat raději jen vleže. Spokojeně vklouznu do peřin a bleskne mi hlavou, zdali Pete nesbíral své zkušenosti u lehkých děv a nemá nějakou ošklivou nemoc. Ne, na jeho intimní minulost se ho radši nezeptám a už vůbec ne na jeho zdraví. Užiju si toho, co mi život dopřeje a nebudu to rozebírat a analyzovat, koneckonců už nemůžu otěhotnět, nic mi nebrání být nekonvenční jako kdysi Kateřina! S tím předsevzetím rázem usnu.

Po probuzení mě však čeká morální kocovina. Počínala jsem si správně? Vždyť Bill je mrtvý teprve půl roku! V knihách se lze dočíst o různých bezskrupulózních dobrodružkách a pochybných dámičkách z polosvěta, které muže bezohledně využívají a hledí jen na svůj prospěch, ale já taková přece nejsem!
V kuchyni se pak na Peta radši ani nepodívám. Hetty zhltne snídani a spěchá do své dílny, Tori začne umývat nádobí a já s Petem míříme dolů otevřít krám. Pete je asi o schod, o dva přede mnou, náhle se otočí a obejme mě, dívá se na mě s něhou v očích. Opřu mu ruce o ramena, usměju se, v duchu se ale podivím oddanosti v jeho pohledu. Chce si přece jen užít!
Celý den se na sebe pokradmu usmíváme, večer pak bez rozmýšlení přijdu za ním a tentokrát nechám dveře do jeho ložnice trochu víc pootevřené…
„Co že jsem tě najednou začala tak zajímat?“ zeptám se laškovně po milování.
„Tys mě zajímala vždycky, ze začátku samozřejmě spíš kvůli tvému příběhu. Později jsem se snažil nemyslet na tebe jako na ženu, vždyť jsi byla manželkou mého parťáka, co parťáka, přímo zachránce! Kdyby se nás Bill tenkrát neujal, kdo ví, jak by to s námi dopadlo.“
„Mně se na tobě líbil tvůj indiánský vzhled, ale myslela jsem si, že jsem ti ukradená,“ řeknu trošku uraženě.
„A vidíš, nebylas,“ zasměje se Pete.
„Víš, kdybych aspoň trochu nezhubla, neodvážila bych se vlézt s tebou do postele.“
„Sydne, na to, abychom se trápili svými nedokonalostmi, máme přece jen už něco odžito! Ale ty jsi pěkná, a vždycky bylas,“ praví Pete a hned mi to dokáže.

Příště se mě zeptal:
„Mělas tenkrát nějaké indiánské jméno?“
„Ano, Dion.“
„Ptáček?“
„Hm.“
„Roztomilé!“
„To víš, že bych radši něco vznešenějšího, třeba jako Bílá labuť, ale zvykla jsem si. A kdo ví, jestli apačština vůbec má slovo pro labuť, kde by se tam v horách vzaly labutě.“
„Ale navajština výraz pro labuť má: délgai. A dokonce to přímo znamená bílá labuť, protože pro černou je jiné slovo, ale to jsem už zapomněl.“
„A co ty? Karolína ti určitě neříkala jen Pete.“
„Když jsem byl klučík, říkala mi můj malý sokole: yazhi giní.“
Od toho dne si v intimních chvílích říkáme Délgai a Giní. Snad oba shodně cítíme, že je to proto, že v přítomné chvíli existujeme jen my dva, bez zátěže minulosti, bez myšlenek na minulé partnery.
Svěřím se Petovi i s obavami o Hetty:
„Myslíš, že ji to její podnikání a vymýšlení šatů plně uspokojuje? Já si nedovedu představit štěstí bez muže a dětí. Že by ji vůbec nezajímal sex?“
„Anebo je na holky.“
„Ne, to nemyslíš vážně! Něco takového opravdu existuje?“
„V lásce je možné úplně všechno, Labuťko,“ odpoví mi Pete a laškovně mně plácne po zadku.
V těchto dnech přímo cítím, jak se mi krev radostně valí žilami, znovu zažívám onen stav prvotního okouzlení, ač jsem předpokládala, že už se to nikdy nestane a že budu postupně skomírat jako schnoucí strom. Před lidmi si musím dávat dobrý pozor, aby se z mé tváře nelinulo zářivé světlo, které by mohlo prozradit, že sice jsem truchlící vdova, ale také šťastná milenka.
O Vánocích se sjede naše rodina v plném počtu, děti mi zřejmě chtějí zpříjemnit první konec roku bez manžela. Dům praská ve švech, George s manželkou a dětmi chodí přespávat ke zbožné vdově Flynnové, kde se ubytovávají všichni, kdo nechtějí nocovat v hříšném Saloonu. Dcery i snachy mi naštěstí hodně pomáhají s domácími pracemi, jinak bych asi musela padnout. Nyní mohu trošku polevit v ostražitosti, má dobrá nálada se jistě dá přičítat přítomnosti vnoučat. Občas se však s Petem na sebe kradmo podíváme a očima si řekneme, jak se těšíme na leden, kdy bude dům zase téměř prázdný a naše večerní schůzky budou nerušeně pokračovat.
Nalelí – Lily dorazila pěkně oblečená a vymydlená a vypadá, že je spokojená a že nepostrádá svůj dřívější neuspořádaný život. Zeptá se mě:
„Tatínek mě vzal do rezervace za Ha-o-zinne. Opravdu je to sestra mé maminky?“
„Ano, je to tvá teta,“ odpovím. Vyprávím jí o její babičce, krásné Kateřině, i o ostatních obyvatelích někdejší apačské osady. Chvíli jsem ve velkém pokušení, zda bych nemohla jejím prostřednictvím navázat kontakt s Mit-sahovou duší, ale brzy od toho záměru upustím, nebudu přece pozornost malého dítěte obracet k smrti, stačí to, co Lily asi nosí ve svých vzpomínkách.
Konečně je dům prázdný a já s Petem pokračujeme ve svých sedánkách (i lehánkách). Jednou nepozorovaně zaslechnu, jak Tori říká:
„Myslím, že máma a strejda Pete spolu spí.“
Hetty má nejspíš plnou hlavu svých modelů, protože jen odsekne:
„Ale jdi, vždyť jsou staří!“
Připadá mi poněkud směšné, že si to myslí právě Hetty, které už pomalu táhne na třicítku. Pete mi často opakuje, že by si přál usínat a probouzet se po mém boku, já však přesto začínám o naší situaci přemýšlet, což je věc, kterou jsem si celou dobu zakazovala, a zazdá se mi, že by možná bylo lepší, kdyby se náš vztah vrátil do dřívějších kamarádských kolejí, vše by pak bylo jasnější a klidnější.
Jednou na počátku března položí Pete na stůl stříbrný navajský prsten zdobený tyrkysem a řekne:
„Vzpomínáš si, jak Paul dal na svatbě Coře Chris prsten po Karolíně? Tak naše matka měla dva. Tady je ten druhý a … a … vezmi si mě!“
Vyjevím se:
„Pete, jsme přece společníci a máme na to i písemnou smlouvu, takže kdyby se se mnou něco stalo, vyjde to pro tebe nastejno jako bys byl můj manžel!“
„Ale já to nedělám kvůli firmě, dělám to kvůli tobě!“
„Já … myslela jsem, že se jen bavíš. Byl jsi vždy tak veselý…“
„Copak sex je drama? Láska je drama? Vždyť jsou to jedny z nejkrásnějších věcí, které dělají náš život aspoň trochu snesitelným! Sydne, já jsem chlap, a navíc poloviční indián, a ti toho moc nenamluví, ale kvůli tobě … kvůli tobě … to teda řeknu: Miluju tě a chci, aby ses stala mou ženou.“
Slzy mi vstoupí do očí. Uchopím prsten a nasadím si ho na prst.
„Pete, Giní, konečně si můžu dovolit tě milovat!“ pláču mu v náručí.
Pete mě tiskne k sobě a hladí mě po vlasech.
„Opravdu sis myslela, že tě mám jen do postele?“
„No … ano.“
„Tak to mě snad vůbec neznáš!“
„Teď budu mít času dost, abych tě poznala!“

Za pár dní nato přijel John. Zeptala jsem se ho:
„Johne, snad ne zase Nalelí?“
„Ano, mluvila prý s Karolínou a ta jí řekla –„
„ – že nejde o žádnou katastrofu –„
„ – ale že se máme rádi a chceme se vzít,“ vskočí nám oběma do řeči Pete a vezme mě kolem pasu.
John se na něj zkoumavě podívá:
„Vy dva ale jeďte do Nového Mexika, do Albuquerque nebo do Santa Fé. Ten zákon u nás pořád platí. Buďte opatrní, když jsi teď, mami, zámožná vdova. Bude to vědět jen nejužší rodina.“
John Peta zlehka obejme:
„Kay bude mít velkou radost, jen jí musím zdůraznit, aby to někde nevyslepičila.“
Johnova slova jsou trochu tvrdá, ale vysloví je tak milým způsobem, že je zřejmé, že v jeho manželství je asi vše už v pořádku.
Před Hetty a Tori se už nemusíme schovávat, obě naše sdělení přijmou docela vyrovnaně, snad i s radostí. Nepřipadá mi správné uvést Peta do lože, kde jsem spávala s Billem, a tak vyslovím přání, že chci novou ložnici. Začneme se tedy zařizovat v Petově bytě. Z přední místnosti zřídíme něco mezi salónkem a pracovnou, do zadního pokojíku koupíme širokou postel.
Na přelomu srpna a září, kdy má Paul konečně trochu volna a může zaskočit pomoci v krámě, odjedeme do Santa Fé a za přítomnosti dvou náhodně vybraných svědků se necháme oddat.
-------------------------
A zatímco Sydne a Pete si vychutnávají své štěstí, prožívá Hetty svůj vlastní příběh. Když před lety začala z pracovních důvodů cestovat do Mesy a zpět, jezdívala z důvodu mravopočestnosti vždy s otcem nebo s některým z bratrů, ale později si řekla, že se asi stejně nikdy nevdá a že se na dobrou pověst může vykašlat. Začala cestovat dostavníkem, své zboží nebo materiál uskladněné na střeše. V dostavníku sice byla téměř vždy i nějaká jiná žena, horší to bylo v samotné Mese, chtěla-li si Hetty dát kávu nebo něco k jídlu. Samotné ženy v restauracích nebo jídelnách neviděli moc rádi, ale Hetty se otrkala a každého muže, který měl snahu vést chlípné řeči nebo ji urážet, zpražila tak ledovým pohledem, že se ihned stáhl.
Jednou si takhle sedí u kávy, když tu přistoupí neznámý muž, smekne klobouk a zeptá se:
„Slečno Thackerayová, smím si přisednout?“
Hetty po něm přejede pohledem. Vysoký, široká ramena a úzké boky, světlejší vlasy se zlatavými odlesky, hnědé oči a svůdné jednodenní strniště. Zcela odzbrojená Hetty jen přikývla.
„Děkuji,“ přisunul si neznámý židli. „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Jason Evans. Viděl jsem vaše výrobky v obchodu u Beaulieuových a byl jsem zcela unešen. Hned jsem se zeptal, kdo je šil, a odkázali mě na vás.“
Hetty se jen polichoceně zardí.
„Povězte mi, prosím, něco o té vaší výrobě!“
Hetty mu povypráví, jak začínala a jak její dílna pracuje nyní.
„Abyste mi rozuměla: Jsem na světě docela sám, všichni mí příbuzní postupně podlehli různým nehodám a nemocem. Mám jen jednu starou tetu, vlastně je to prateta, a ta mi nedávno oznámila, že mě učiní svým univerzálním dědicem, jen mi kladla na srdce, abych všechno nepropil nebo neprohrál v kartách, ale abych radši investoval do rozumných podniků. Udělal jsem si tedy takovou malou studijní cestu po Západě a vaše výrobky mi padly do oka na první pohled.“
„Děkuji vám za vaše milá slova, ale teď už musím jít, abych nepropásla dostavník,“ zvedne se Hetty.
„Slečno Hetty, smím-li vám tak říkat, přemýšlejte o našem případném spojení! Kdy zase přijedete?“
„Za týden,“ odpoví Hetty. Sice si není jistá, jestli bude za týden ve městě vůbec něco potřebovat, ale opětovné setkání s krásným cizincem si přece nenechá ujít!
U dostavníku už příručí od Beaulieových s pomocí vozky ukládá její role látek na střechu. Hetty se usadí uvnitř a oddá se snění. Připomene si, že ze staré knihy řeckých pověstí, která ještě leží někde doma, měla nejradši vyprávění o plavbě argonautů za zlatým rounem. Jejich vůdce Iásón jistě vypadal zrovna jako Jason Evans! Iásóne, Iásóne, ty krásný reku, šeptá si Hetty v duchu a na její rty se vkrade něžný úsměv.
Za týden se opět setkají, poobědvají spolu a pak jí Jason řekne:
„Slečno Hetty, pojďte se mnou tady kousek, chci vám něco ukázat.“
Z hlavní třídy zabočí jen pár kroků do vedlejší uličky a zde stojí velký, ale značně zchátralý dům s cedulí: Na prodej.
„Podívejte se, slečno Hetty! Dům je sice starý, ale blízko centra a veliký! Kdyby se opravil, dole by mohla být velká dílna. Víte, já si myslím, že po kvalitní, vkusné konfekci by zde byla značná poptávka! No a nahoře, tam by mohl být útulný byteček pro vás … a třeba i pro mě!“ zašeptá Jason vřele, políbí Hettyinu ruku a dodá: „Dokud je ten dům takhle omšelý, nebude ani moc drahý! Renovace by pro mě byla hračka, tedy až podědím. A ono to nebude moc dlouho trvat, pratetě je už devadesát pět. Já jí sice nepřeju nic zlého, ale tak už to v životě chodí. Nyní jeďte domů, má krásná, okouzlující dámo, příště si o tom promluvíme.“
Příště jí však Jason přijde v ústrety smutný a v tmavém obleku.
„Má drahá, právě jsem dostal telegram, že teta skonala a že se mám dostavit domů do Nebrasky k převzetí dědictví. To ale nějakou chvíli potrvá a já se dověděl, že je zde vážný zájemce o náš vyhlédnutý dům!“
„Já vám zatím půjčím,“ vypadne z Hetty, ani neví jak, „půjčte si koně a přijeďte za mnou do Florence Junction. Já vám dám peníze, vy pak hned kupte ten dům a odjeďte domů a já … já budu toužebně očekávat váš návrat!“
„Vy můj krásná anděli!“ zlíbá jí Jason ruce přímo na ulici.
Sotva Hetty vystoupí z dostavníku, chvátá do dílny a volá na své zaměstnankyně:
„Děvčata, pro dnešek končíme. Nebojte se, o výplatu nepřijdete!“
Pak sundá obraz na zadní stěně, odemkne malý sejf a téměř všechnu hotovost nacpe do obálky.
Za necelou hodinu dorazí Jason. Uváže si koně u Saloonu a zamíří do dílny. Hetty ho vpustí dovnitř a zamkne.
Jason si zdánlivě vůbec nevšimne připravené obálky a sevře Hetty v náručí.
„Hetty, ty můj drahoušku, konečně sami! O tom jsem celou dobu snil!“
Dychtivě ji líbá a jeho oči přitom rejdí po místnosti, na okamžik se zastaví u velkého stolu pokrytého papírovými střihy a nakonec spočinou na malé pohovce pod obrazem u zadní stěny, na kterou jsou obvykle usazovány zákaznice.
„Pojďme zpečetit naši dohodu tím nejkrásnějším způsobem!“ zakormidluje Jason Hetty k pohovce. Hetty je sice panna, ale už dávno ne nějaká vykulená patnáctka, a tak si vytoužené Jasonovo laskání vychutná, zvlášť když se Jason snaží, aby si i ona kvapné milování jaksepatří užila.
Po chvíli Hetty vstane ještě se slzami rozkoše v očích, rovná si šaty a účes a do Jasonových dlaní vloží obálku.
„Miláčku, jdi, ať nemusíš jet velký kus cesty za tmy. Dávej na sebe pozor a šťastně se mi vrať!“
„Jistě, ty má krásko,“ zazubí se Jason a svižně odchází.
---------------------------------
První osoba, na kterou jsme po návratu ze Santa Fé natrefili, byl Paul.
„Tak jak to šlo?“ ptám se ho.
„V pohodě, jen ta stará drbna Perkinsová se zajímala, kam jste se poděli. Řekl jsem jí, že jsi jela navštívit příbuzné a Pete mi na ranči zařizuje různé záležitosti okolo koní.“
„Doufám, že si nevšimla, že jsme vystoupili z jednoho dostavníku,“ zasměje se Pete.
Zdravíme se s Tori, Hetty mi dá pusu: „Mami, vítej!“ a Peta přátelsky poplácá po rameni: „Ahoj, strejdo!“
Letmo na sebe s Petem mrkneme - taková rozjařenost se Hetty vůbec nepodobá. V průběhu následujících dní je Hetty rozzářená a zároveň jaksi napjatá, ale napětí u ní postupně převládne, a když se jednoho dne asi za měsíc vrátí z Mesy, rty má stisknuté, tvář sinalou a kráčí mechanicky, jako bez života.
Večer Tori odejde do skladu pořádat své bylinky a Hetty nám zachmuřeně poví:
„Musím vám něco říct.“
A pak nám vylíčí, jak byla Jasonem podvedena a že ho v Mese nikde nenašla, navíc osudný dům je ještě stále na prodej.
„Ten hajzl!“ vklouzne mi na rty. Nezdržím se hrubého slova, vždyť jde o mou dcerušku. Je mi jasné, že muselo dojít i k důvěrnostem, i když o nich Hetty nemluvila, jinak by se asi nedala tak snadno obalamutit.
„Jsem úplně na mizině, mám jen na příští výplatu!“ běduje Hetty.
„Jak jsi mohla tak naletět?“ ptám se nevěřícně.
„Když on byl tak krásnej! Úúúú!“ Hetty se nezadržitelně rozeštká, celý obličej v kapesníku.
Pete se ke mně nakloní a zašeptá:
„Stará stodola nejlíp hoří!“
„Kuš!“ odpovím potichu, dám mu malinkou výchovnou facku, spíš jen pohlazení, a přisednu si blíž k Hetty. Potichu se zeptám:
„Hetty, holčičko, nejsi těhotná?“
„Ne, aspoň podle všech příznaků ne,“ odpoví Hetty s pohledem rozpačitě stočeným k Petovi.
„Zaplať pánbůh, ještěže tak,“ povzdychnu si. Nejradši bych Hetty hned řekla, že jí půjčíme, ale nejdřív se tázavě podívám na Peta. Ten maličko přikývne a řekne:
„My tě, Hetty, založíme, vždyť nám léta poctivě přispíváš na byt a stravu. Vracet nám to můžeš tak dlouho, jak sama budeš chtít. A teď mi popiš, jak ten lump vypadá. Až pojedu příště do Mesy, zkusím se poptat.“
„Pete, raději ne! Ať se to neprovalí a Hetty ať nemá ostudu,“ namítnu.
„Nebojte, zeptám se lidí, s kterými se Hetty určitě nebavila,“ odpoví Pete a láskyplně, ale i maličko posměšně pohlédne na načesanou, okanýrovanou Hetty.
Pete pak zřejmě zapátral na nižších stupních společenského žebříčku a poreferoval nám, co zjistil:
„Muž podobného zevnějšku byl ubytovaný v hotelu Phoenix, ale tam se přihlásil jako Thomas Baker, což je docela obvyklé jméno. Odhlásil se před měsícem a od té doby ho nikdo neviděl ani o něm neslyšel. Je to zřejmě profesionální podvodník.“
„Škoda, že neexistují nějaké papíry, nějaké doklady totožnosti, takhle nemáme šanci ho najít. Hetty, bylo to trpké poučení, ale jdi dál a spolehni se na nás, jsme tu pro tebe,“ řekla jsem dceři.
Mně se to lehko řekne, ale Hetty je ještě nějaký čas vážná, zkříslá životem…

Jeremiáš Frost, jehož doba smutku pomalu končí, odjel z města. Všichni spekulují, zda si nedoveze novou manželku, ale Jeremiáš se vrátí s pravou chlapskou hračičkou – vozítkem zvaným automobil. Vsadila bych se, že s prvním v celé Arizoně. Na obdélníkovém podvozku na čtyřech kolech stojí vepředu kryt z jednotlivých plechů, pod nímž je umístěn benzínový motor, který se startuje klikou. Před volantem je ne moc vysoká skleněná deska, která má za jízdy chránit řidiče a jeho spolujezdce, kromě toho se dá nad sedadlem roztáhnout plátěná střecha. Jinak ale na pasažéry fouká ze všech stran. Jak Jeremiáš brzy všechny poučí, jedná se o Ford model T, zvaný také Tin Lizzy nebo Flivver – Kraksna. Jeremiáš se ve svém automobilu pyšně prohání po prašných arizonských cestách, motor přitom bublá a prská a plechy rachtají, zkrátka opravdová kraksna. Jeremiáš je s ní však velmi spokojený a už plánuje, že bude prodávat benzín ve velkém.
--------------------------
Následující leden a únor, nejchladnější měsíce, kdy občas zaprší a výjimečně také spadne sníh, nechá Jeremiáš Kraksnu odpočívat, ale jakmile v březnu vysvitne sluníčko, znovu vyrazí na arizonské cesty.
Jednoho přívětivého dne kráčí Hetty po hlavní ulici Mesy, když vtom zaslechne známý rachotivý zvuk, a to už na ni volá Frost:
„Slečno Hetty, nechcete se se mnou svézt domů v mé Lizzy?“
„Ráda. Naštěstí nemám žádný náklad. Jsem na to vaše vozidlo moc zvědavá,“ odpoví Hetty.
Frost vystoupí, galantně pomůže Hetty na sedadlo spolujezdce a podá jí brýle a přilbu:
„To aby vám nenafoukalo na hlavu a nenaprášilo se vám do očí.“
Hetty se zasměje a bez váhání si tu parádu nasadí.
A už si to šinou k Florence Junction. Hetty je překvapená, jak rychle cesta ubíhá. V místě, kde se silnice rozšiřuje, Jeremiáš zastaví.
„Copak, máme poruchu?“ ptá se Hetty.
„Ne, ale rád bych si s vámi promluvil, a při řízení bych se nesoustředil.“ Jeremiáš si zvedne brýle nad čelo a rozvážně pokračuje:
„Slečno Hetty, vy jste mladá a možná ještě věříte na prince na bílém koni, ale věřte, že realita je úplně jiná. Po žhavé zamilovanosti bývá často brzy veta a ti, co se tak šíleně milovali, se nemůžou ani cítit. I u nás v městečku máme takové dvojičky, jistě víte, koho myslím. Ale svazek založený na přátelství, pochopení a vzájemné úctě má velké šance šťastně přetrvat. Vy jste krásná žena a šikovná obchodnice, jste příjemná a dobře vycházíte s lidmi, zkrátka pravý klenot! Proto se odvažuji požádat vás o ruku. Jsem sice trochu starší, ale tatínka bych vám dělat nemohl, to bych musel začít jako hodně mladý! Doufám, že o mé nabídce budete přemýšlet a že ji přijmete.“
Hetty brzy pochopila, kam Jeremiáš míří, a její racionální mozek začne pracovat na plné obrátky. Monopol! blýskne jí hlavou jako první. Její sourozenci v budoucnu beztak nebudou mít o obchod zájem, našli si jiné životní cesty. Thackerayův krám tedy nejspíš připadne jí a ve spojení s úspěšným obchodem Jeremiáše Frosta vznikne v městě mocná firma. V posteli to asi nebude nijak slavné, ale to vydržím, důležité je, že nebudu sama a budu mít životní oporu. Hetty si rovněž zvedne brýle a začne:
„Pane Froste - “
„Jeremiáši, prosím!“
„Tedy, Jeremiáši, myslím, že jsi mě úplně přesvědčil a že si nemám co rozmýšlet. Mám ale dvě podmínky. Chtěla bych si zachovat své podnikání. Na práci si najmu lidi, ale ráda bych dál navrhovala modely a řídila chod své dílny, samozřejmě jen v takové míře, abych se stihla dobře postarat o tebe a tvou domácnost. A ta druhá podmínka je, že bych potřebovala menší částku v hotovosti. Před časem jsem se totiž dostala do potíží a matka mi půjčila, ale už jsem stihla hodně splatit, a ráda bych jí co nejdřív poskytla i zbytek. Daruj mi to místo svatební cesty.““
„Jako by se stalo, má drahá Hetty, tvé podmínky bezvýhradně přijímám a v neděli přijdu požádat o tvoji ruku.“
„Doma to řeknu sama, přece už nejsme nějací zelení zajíci. Ale přijď, dohodneme se na termínu svatby.“
--------------------------------
Hetty vejde do domu.
„Jsi tady nějak brzy!“ podivím se.
„Jeremiáš mě svezl autem. A jen tak mimochodem – budeme se brát.“
Šokovaná klesnu na židli:
„Hetty, proboha! Nedělej to, vždyť to je vyložený sňatek z rozumu a ty si zasloužíš něco lepšího, zasloužíš si mnohem víc štěstí!“
„Mami, prosím, nemluv mi o štěstí po tom všem, co se mi stalo. Řeknu ti to takhle: Myslím, že já a Jeremiáš jsme na tom tak, jak jsi na tom před lety byla ty a táta. A vidíš, vydrželo vám to a myslím, že jste byli i šťastní.“
„Dobře, dělej, jak myslíš, a kdyby to bylo zlé, dveře u nás máš vždycky otevřené.“
Musím se přiznat, že i já mám jeden skrytý motiv: Až si Hetty vezme toho úspěšného, dá se říct i mocného muže, jistě si všichni v městečku rozmyslí napadat míšence a smíšené sňatky v naší rodině!
Záhy po svatbě začala Hetty přímo zářit spokojeností. Asi poznala, že i staří lidé mohou souložit - a někteří v tom jsou setsakra dobří – , všechny své činnosti hravě zvládá, a když otěhotní a porodí malého Jeremyho, její spokojenost je úplná a manžel by jí snesl snad i modré z nebe.

Mužům z městečka došlo, že se nehodlám vdát za nikoho z nich, a tak mě zase pomalu přestávají vidět. Ale ať, hlavně když mě vidí ten jediný! Je to zajímavé: s Petem se známe léta, nejdřív jsme jen tak existovali vedle sebe, každý milující někoho jiného, později jsme se spřátelili a nakonec zamilovali. Dřív bych nevěřila, že je to možné, ale stalo se. Roky nás zklidnily, nevyhledáváme hádky a zbytečné spory, a fyzická stránka naší lásky je velmi silná. Sice ne tak poblázněná a divoká jako v mládí, ale příjemná a naplňující, žádná vybuchující vatra, ale spolehlivá stáložárná kamna.
Při cestě do Santa Fé jsme si uvědomili, že se nám velmi líbí cestování, a to nejen pobyt na neznámém místě, ale i sama cesta různými dopravními prostředky, z nichž můžeme pozorovat okolní krajinu. Rozhodli jsme se, že bychom se ještě měli podívat na moře, a tak nás napadlo vyrazit do Kalifornie, do Santa Barbary, kam se dá pohodlně dojet vlakem. Přemýšleli jsme, jak obelstít zákaz smíšených manželství, který v Kalifornii též platí. Něco mě napadlo. Zeptala jsem se Peta:
„Habla usted un poco de espaňol?“
„Sí.“
„No tak budeš Španěl z Mexika. A budeš se jmenovat …“
Na kousek papíru jsem načmárala: Pedro Manuel Vargas de la Cruz.
Bylo rozhodnuto. Pete se ode mě nechal opět ostříhat a nechal si narůst řídký knírek. Hetty nás vybavila pěkným oblečením, protože šaty prý dělají člověka, a tak jsme se rok od naší svatby, na přelomu srpna a září vydali na cestu.
Santa Barbara je pěkné městečko v novošpanělském stylu rozkládající se mezi pacifickým pobřežím a pohořím Santa Ynez. Španělé tam kdysi dávno zřídili svou první katolickou misii, jejíž budova dosud stojí, ale město a jeho okolí jsou již od roku 1848 součástí Spojených států. V létě se zde zotavuje velké množství lidí. Ti nejbohatší pobývají v přepychovém hotelu Arlington, my jsme se ubytovali ve skromném penziónku ve čtvrti Riviera. Pete hrdě a pečlivě vymaloval do knihy návštěv svůj pseudonym P. M. Vargas de la Cruz s chotí a bez jakýchkoliv potíží jsme obdrželi klíč od pokoje, z něhož se otvíral kouzelný pohled na nedaleký oceán.
Pacifik působí impozantně. Od naprosto rovného, prázdného obzoru cestují k pevnině neustále vlny jedna za druhou, někdy i docela vysoké, a zdobí písek bílou krajkou. Lidé si ale moře moc neužívají, na chvíli do něj hupnou v legračních koupacích úborech a honem zase na břeh, dámy pak do stínu, aby se proboha! neopálily. Někdo si půjčí koně na vyjížďku, někdo si zahraje míčové hry, lidé se ale většinou chovají jako v lázních, odpočívají, procházejí se po břehu, inhalují lahodně vonící vzduch a užívají si dobrého jídla a pití v hostincích, zejména v tom dřevěném na dlouhém molu Stearns Wharf.
Také jsme si půjčili koně a dojeli až ke vzdálené, liduprázdné zátoce. Moře bylo téměř klidné. Jen jsme na sebe pohlédli, strhali ze sebe šaty a vrhli se do vody. Když jsem byla malá, tatínek mě i brášky naučil plavat stylem prsa. Nyní zjišťuji, že ačkoliv jsem už léta neplavala, nezapomněla jsem to. Odvážně se odpoutám ode dna a odpluji kousek od břehu. Voda dnes sice nevlní, ale přesto se mírně pohupuje. Připadám si jako muška na naklánějící se stole, chvilku to není příjemné, ale postupně se začínám poddávat rytmu moře a pohupovat se spolu s ním. Radostně vykřiknu a podívám se na Peta. Ten plave oním zvláštním indiánským kraulem, při němž se nepotápí hlava, vypadá to skoro jako by plaval pes.
Byl to krásný den. Ještě jednou jsme si ho zopakovali a vzali si s sebou piknikový košík. Jak bylo nádherné po tolika letech konečně vystavit nahou kůži slunci a vodě! Sice jsem si spálila ramena, ale stálo to za to. Všechny trable a starosti z nás spadly, Pete občas na někoho promluví s přehnaným mexickým přízvukem a já mám co dělat, abych se nepotrhala smíchy. Dovádíme jako malé děti.
V Santa Barbaře jsme pobyli týden. Na zpáteční cestě jsme se shodli, že opouštíme ráj na zemi, jehož si však lidé užívají nedostatečně a nedokážou náležitě ocenit všechny jeho přednosti a potenciál.

Toho léta se do města přistěhoval mladý lékař John Ross. Opravdový doktor medicíny, absolvent university na Východě, žádný pokoutní felčar! Tmavovlasý a tmavooký, vlastně je podobný typ jako můj syn John, jeho jmenovec, jen pleť má světlejší. Je velmi příjemný, zdvořilý, a když upadne do rozpaků, vyzařuje jakýsi štěněčí půvab. Postupně si však získává uznání a respekt. Bydlí u vdovy Flynnové a o dům dál si zřídil malou ordinaci.
Jednou si přišel nakoupit a povídá mi:
„Paní Thackerayová, všichni lidé tady si pochvalují vaši dceru Tori, která jim prodává za pár centů byliny, co jim pomáhají. Někteří lékaři na bylinářství hledí s pohrdáním, ale moje babička také bylinky sbírala a používala, a tak vím, že jako prevence a podpůrná léčba mohou být velmi užitečné. Neznám však ty zdejší. S dovolením, mohla by mě vaše dcera školit?“
„Tori!“ křiknu do skladu.
Tori vyjde se svým herbářem v ruce:
„Já jsem vás slyšela. Pro začátek vám, pane doktore, půjčím svůj herbář. Pročtěte si ho a pak se můžeme bavit dál.“
Doktor se na zelenookou Tori s medovým copem přes rameno zahledí s opravdovým zájmem. Záhy se opět přihlásí a často sedají u nás v kuchyni, probírají různé případy pacientů z města a okolí a radí se o jejich léčbě. Jednou dokonce vyjedou za město, aby mu Tori ukázala místa, kde zdejší byliny rostou. Já jedu jako garde s nimi a se zájmem pokradmu pozoruji jejich vzrůstající sympatie.
Když k nám zaskočí Hetty s malým Jeremym v náručí, řekne trochu uštěpačně:
„Tak naše malá Tori bude paní doktorová!“
„Kdepak,“ zardí se Tori, „doktor John je zasnoubený. Otec jeho snoubenky je také lékař a hodně mu pomohl radou, možná i penězi, ale na to jsem se neptala.“
Jako by ji Hetty přivolala, objeví se ve městě jednoho dne doktorova snoubenka, provázená svým bratrem. Je to velmi hezká dívka, jejíž róby svou zdobností překonávají i ty Hettyiny. Bratr Freddie s napomádovanými vlasy se vystrojil jako obyvatel velkoměsta, který se vydává do divočiny: kostkovaný oblek, boty s psími dečkami, jen korková přilba mu chybí. Slečna Gwendolyn se promenáduje po městečku s titěrným krajkovým slunečníčkem nad hlavou, po jednom boku bratra, po druhém snoubence, ale i přes svůj půvab si velké sympatie nezíská, neboť je velmi dobře poznat, že nad naším městečkem i jeho skromnými obyvateli pořádně ohrnuje nos. Nakonec Freddieho místní mladíci pozvou večer do Saloonu a zlomyslně ho opijí, až venku upadne a vyválí se v blátě po nedávné přeháňce, možná se i pozvrací.
Ráno mi tu novinu dychtivě sdělí bába Perkinsová, která přiletí jako na koštěti, sotva jsme otevřeli krám. A brzy je vidět slečnu Gwendolyn, jak spolu s bratrem naštvaně a znechuceně táhne kufry k nejbližšímu dostavníku.
Dalšího dne si doktor John přijde pro nějaké pečivo.
„Slečna Gwendolyn už odjela?“ zeptám se opatrně.
„Ano. Dala mi ultimátum,“ odpoví John zkroušeně, „prý ať si vyberu: buď ji nebo tohle hnízdo, kam se nemíní přistěhovat ani omylem. Ale mně se zde moc líbí, nechce se mi odcházet.“
„Neodcházejte, doktore! Moc byste nám tu chyběl!“
„Jen jestli si to myslí všichni,“ vrhne John kradmý pohled po Tori, která rovná knihy v knižním koutku.
„Ano, moc byste nám chyběl,“ řekne Tori vážně a přesvědčivě.
A pak už události spějí k očekávaným koncům a v létě roku 1911 se Tori opravdu stane paní doktorovou.

V domě jsme zůstali s Petem sami. Jak to všechno rychle uteklo! Pete mě chce rozveselit a řekne:
„Co kdybychom si teď někam vyrazili? Třeba do Evropy, abys viděla všechny ty památky, o kterých tak ráda čteš. Pokud pojedeme v zimě, bude tam určitě lacino. S jídlem a ubytováním se můžeme uskromnit, nejvíc nás bude stát cestovné.“
„Ale co obchod? Příručí a prodavač to sami nezvládnou!“
„Uděláme z Hetty naši třetí společnici, stejně to jednou zdědí. Přijmeme ji jen tak zadarmo, na dobré slovo, a ona nám na oplátku zajistí chod obchodu. Až se vrátíme, zase můžeme pokračovat, ale jen tak zlehka, jak budeme mít chuť.“
Když to Hetty nabídneme, s chutí začne organizovat a prohlásí, že to zvládne a nebude žádný problém.
S Johnem, se synem, se radíme, zda budeme potřebovat nějaké osobní doklady.
John nás poučí:
„Evropané musí cestovat s osobními pasy, ale u nás nejsou pasy od skončení války Severu proti Jihu povinné, pro cestování do zahraničí se jen doporučují.“
„Ale já pochybuju, že by nám někdo vystavil pas jen na základě toho, co si řekneme. Já bych možná v Pittsburghu našla nějaký záznam o svém narození, ale Pete nemá vůbec nic. A je tady i další problém: pokud přiznáme, že jsme manželé, můžou nás popotahovat za zakázaný smíšený sňatek, a pokud budeme cestovat jako nesezdaní, budeme určitě mít problémy s cestou a ubytováním.“
„Tak to riskněte a vyjeďte bez pasu! Ve vašem věku vás určitě nikdo v Evropě nebude podezírat, že jste anarchisti nebo komunisti nebo něco podobného. Jen se nesmíte do něčeho zaplést. A pozor na peníze: V Itálii se prý hrozně krade!“
Pete si proto pořídí široký kožený opasek, do kterého uloží listinu smírčího soudce ze Santa Fé o uzavření našeho manželství, a skoro všechnu hotovost, kterou si budeme brát s sebou.
Doufala jsem, že se v New Yorku potkám s bratrem Georgem a že nás tam provede, ale dostanu od něj dopis, kde píše:

Moje milá sestřičko,
až budeš číst tento dopis, budu už bydlet na nové adrese, kterou najdeš na konci. Musím se ti přiznat s něčím, co jsem ti celý život tajil, protože jsem se bál, abych tě nějak neranil a abys mě neodsoudila. Prostě je to tak, že od mládí mě víc než dívky přitahuje mé vlastní pohlaví. V New Yorku je víc takových mužů, víc, než by sis myslila, takže jsem nijak nestrádal, ale byly to samé povrchní známosti, které mi nepřinesly žádnou útěchu duše. Až před rokem jsem poznal Luka, muže přibližně stejně starého jako já, a my dva harcovníci otlučení životem jsme se do sebe zamilovali. A věř, že láska dvou mužů může být stejně silná a vřela jako láska muže a ženy! Zkrátka jsme se našli a jsme šťastní! Řekli jsme si, že bychom se na stará kolena mohli odstěhovat někam do tepla. Pochopitelně nás hned napadla Florida, ale pro jistotu jsme si ještě nechali vyložit karty od naší dobré kamarádky, věštkyně Madame Ishtar, a ta nám vyvěštila, ať jedeme raději na jihozápadní pobřeží, že i zde v budoucnu vzniknou kulturní centra, ve kterých bychom se mohli uplatnit. Nejprve jsme si prohlédli San Francisko, kde se ale po Velkém zemětřesení stále hekticky staví, takže nám to přišlo příliš rušné. Zamířili jsme tedy do Los Angeles a na jeho severním okraji jsme našli půvabnou vesničku Hollywood s téměř středomořskou přírodou. Téměř, protože je zde hodně vyprahlých kopců a skal, nedaleko se rozkládá kaňon Laurel, ale kromě kaktusů jsou zde i palmy a květiny, a vůbec, je zde moc krásně. Pořídili jsme si malý útulný domeček, v kterém nás, doufám, brzy navštívíš ty, tvůj manžel i tvé děti!

V New Yorku si tedy budeme muset poradit sami. V půli ledna bylo vše zařízeno a my vyrazili na cestu, jejíž značný kus jsme absolvovali ve vlaku Pullman, takže jsme se i po nocích docela pohodně vyspali na rozkládacích lůžkách.
New York nám připravil jeden kulturní šok za druhým. Ten první jsme zažili hned večer po příjezdu, když jsme spatřili, že celé město je elektrifikované! Ubytovali jsme se ve skromnějším hotelu a konečně se vyspali v pohodlné posteli. Ráno jsme se zúčastnili okružní jízdy pro turisty. Z otevřeného vozu jsme dobře viděli na četné automobily, a došlo nám, že to nebude jen tak nějaká hračička, ale regulérní dopravní prostředek. Míjeli jsme četné vysoké budovy: úzký Fuller Building, kvůli svému trojúhelníkovému půdorysu zvaný Flatiron (žehlička) o 21 patrech, dům firmy Singer o 41 patrech a další a další vysoké domy, z nichž některé se teprve staví za pomoci strojů zvaných jeřáby. Viděli jsme velké obchodní domy, u nichž se snažím rychle spočítat podlaží: Wanamakers jich má snad deset, Siegel & Cooper jen šest, ale co mu chybí na výšce, vynahrazuje si na šířce – je to celý ohromný blok. Nad hlavami nám rachotí nadzemní úseky podzemky, v Evropě zvané metro.
„My jsme v té naší Arizoně úplní vidláci!“ šeptám Petovi zas a znova. Z novin jsem sice věděla, co můžeme čekat, ale něco jiného je vidět to naživo v celé výši, šíři i hloubce.
Odpoledne si v kanceláři White Star Line koupíme lodní lístky druhé třídy na cestu do Evropy a máme štěstí, neboť hned zítra odplouvá loď Oceanic. Potom sejdeme do vestibulu podzemky a dokonce se pár stanic svezeme, abychom se přesvědčili, že ten vlak skutečně jezdí pod zemí. Hluk a rachot soupravy v tunelu je pro nás velkým zážitkem. Nakonec si projdeme obchodní dům Wanamakers a žasneme nad rozsahem sortimentu. Jako praví vidláci zíráme na eskalátory – pohyblivá schodiště, spojující jednotlivá patra. Mě nejvíc překvapil prodej kosmetiky. Prostředky na zkrášlení obličeje, jejichž použití bylo až donedávna tolerováno snad jen prostitutkám a herečkám, jsou zde k dispozici pro všechny ženy včetně domácích putiček! Hned si pár kousků koupím na vyzkoušení a umiňuju si, že kosmetiku zařadím do sortimentu našeho obchodu dřív, než po ní skočí Jeremiáš.
Po návratu do hotelového pokoje Pete ztěžka dopadne na postel.
„Jsi unavený?“ zeptám se.
„Ne. Ale až dneska jsem zplna pochopil, že indiáni proti bílým prostě neměli šanci,“ odpoví Pete truchlivě.
„Poslyš, až se vrátíme, podívej se do mých knih o archeologii a uvidíš, že kdysi dávno existovaly mocné říše, kde uměli vyrobit úplně všechno, od kolosálních staveb až po jemné zlaté šperky. A přesto ty říše zanikly a tisíce let o nich nikdo nevěděl, až nyní je archeologové vykopávají z hlíny a písku. Třeba za pár tisíc let zanikne i tahle bílá civilizace a New York se ocitne pod zemí nebo pod mořskou hladinou a jen špičky těch nejvyšších budov budou vyčuhovat!“ přednáším a nadšeně gestikuluji.
„Mám strach, Labuťko, že náš svět končí,“ vzdychne Pete.
„Neboj se, náš arizonský svět s prérií, dostavníky a petrolejovými lampami ještě nějakou chvíli vytrvá.“
„Ty máš ráda ten moderní svět - “
„Ano, docela jo, ale kvůli tobě to v Arizoně vydržím,“ zazubím se na Peta a on se ke mně pevně přivine jako tonoucí, co hledá záchranu.

Druhého dne se nalodíme na Oceanic. Je to mohutná loď s dvěma tlustými, vysoko čnícími komíny, která má trup z ocelových nýtovaných plechů a v jejichž útrobách se skrývá sedm pater. Po cestě k naší kajutě míjíme velký salón pro první třídu, vysoký dvě patra, vyzdobený krásnými nástěnnými malbami a se stropem tvořeným velkou skleněnou kopulí, jíž dovnitř proniká denní světlo. Ale ani druhá třída není příliš ochuzena. Má také pěkný salón, knihovnu, kuřárnu a písárnu. Naše kajuta je sice dost malá, ale pohodlná. Ještě rychle vyjdeme na palubu, abychom se pokochali pohledem na Sochu Svobody, pomalu mizející v dálce, ale brzy se uchýlíme do tepla. Venku je pošmourno a fouká silný, bodavý vichr.
Zeptám se muže z posádky, kolik pojme Oceanic lidí.
Odpoví:
„Asi 1 700 pasažérů a 350 členů posádky, ale vzhledem k roční době není plně obsazen. Pokud se budete na jaře vracet do Států, svezte se Titanikem na jeho panenské plavbě. To je panečku, parník! To budete koukat! Oceanic je proti němu prcek!“
Hned při druhé večeři vidíme posádku, jak na servírovacím stolku vezou k jakési mladé dámě dort a zpívají „Happy Birthday to You“. Protože za dva dny oslavím šedesátku, tiše řeknu Petovi:
„Prosím, ať tě ani nenapadne něco takového pro mě uspořádat! Víš, že nerada slavím, a teď už ani není co. Nechci se stát hlavní postavou takového cirkusu!“
„Tak dobře, budeme slavit privátně.“
Onoho památného večera pak Pete donese do kajuty pár sladkostí a láhev šampaňského, které popíjíme ze skleniček na čištění zubů, povídáme si a nakonec dojde i na milování.
Atlantikem nás ke Starému světu žene mohutná bouře. Většina cestujících dostane mořskou nemoc a skomírá ve svých kajutách. Nám je naštěstí dobře a jsme rádi, že se s nikým nemusíme moc vybavovat. Jednou dopoledne, když je moře klidnější, vystoupíme na palubu a já Petovi řeknu:
„Jen se podívej na tu pustou vodu všude kolem! Teď chápu, jak obrovskou odvahu museli mít Kolumbus a jeho posádka, když se vydali objevit Ameriku a vůbec nevěděli, co najdou a jestli nakonec nepřepadnou přes okraj světa někam do prázdnoty!“
Na samém konci ledna vystoupíme v Southamptonu, kde se stavíme do kanceláře White Star Line informovat se na plavbu Titaniku, která mě opravdu láká. Dozvíme se, že odplouvá 10. dubna a staví i ve francouzském Cherbourgu, takže se nemusíme trmácet až do Anglie. Koupíme si tedy lístky, opět druhou třídu, vlakem se dopravíme do Londýna a odtud trajektem do Calais.

Míříme vlakem do Paříže, pak do Nice a odtud do Janova. V jídelním voze často vídáme dvojici ve středním věku, asi také na vzdělávací výpravě. Mluví neznámým jazykem, odhaduji ho na němčinu. Jednou, když si pán při popíjení kávy čte knihu, přistoupí jeho žena k nám a osloví nás anglicky, gramaticky správně, ale s příšerným přízvukem. Jen díky tomu, že hledá slova a mluví tedy pomalu, jí rozumíme.
„Dobrý den, promiňte, že vás tak drze oslovuji, ale ptám se vás, pane, nejste vy indián?“
Pete zrozpačití:
„Jsem Američan, ale matka pocházela z Mexika, je tedy pravděpodobné, že nějaké indiánské předky mám.“
„Ptám se proto, že manžel si stále čte o indiánech, o náčelníkovi Apačů.“
Paní promluví na manžela, ten jí s nevrlým výrazem podá knihu.
„Tady, podívejte.“
Paní nám ukazuje obálku knihy, na níž je zpodoben rudý muž v hrdém postoji, oděný do šatu z jelenice s třásněmi, držící pušku s ozdobenou pažbou. Část černých vlasů mu splývá po zádech, část je upevněna v jakémsi uzlu na temeni hlavy.
Pete se zeptá:
„Z jakého kmene přesně je, prosím, ten muž?“
Paní tlumočí manželovi, ten odfrkne:
„Mescalero.“
Tomu rozumíme i bez překladu. Paní vrátí knihu manželovi a zdvořile se s námi rozloučí.
V našem kupé mi Pete poví:
„Mescalerové nosí obyčejně široké čelenky jako ostatní Apači a při slavnostních příležitostech asi ledacos, jako malý jsem na nich jednou viděl kulaté čepičky zdobené geometrickými tvary, ale drdol teda určitě nenosí žádný z nich. Pan spisovatel si nejspíš všechno vymyslel.“
„Je zajímavé, že v Evropě mají tendenci si přírodní národy idealizovat. Ušlechtilý divoch – o tom psal už Rousseau. Přitom u nás, je-li v knize třeba nějaké zrůdy, nějakého strašidla, je to vždy indián, nejlépe Apač. Naše dějiny jsou dějinami mezirasové msty. Útok a odveta, útok a odveta. Ale když nějaký přepad provedou indiáni, vždy se o něm mluví jako o strašlivém zvěrstvu, zatímco když bílí zmasakrují indiánskou osadu a pobijí tam spoustu žen a dětí, je to v nejlepším pořádku, o tom se nepíše, a bílí jsou oslavováni jako vítězové. Proč to tak je?“
„Asi proto, že bílí vidí v indiánech divochy, podřadnou rasu, na kterou není třeba brát žádné ohledy. Musím se přiznat, že při spatření New Yorku jsem málem měl podobný pocit i já.“
„Ale technická vyspělost a vědecký pokrok nám přece nedávají právo zabíjet jiné lidské bytosti, ať jsou jakkoliv zaostalé! Asi jsem měla mít víc odvahy, neprovdat se za Billa, měla jsem se vrátit domů a bojovat za práva indiánů, třeba jako ta malířka, paní Weldonová!“
„Kdybys byla dcerou nebo aspoň příbuznou nějakého pohlavára, možná by ti lidé naslouchali. Ale Sydne, dceři obyčejného dělníka z Pittsburghu, by nenaslouchal nikdo, věř mi. Navíc by ti škodila i existence míšeneckého syna. Ale netrap se, pár lidí s rudou krví jsi učinila šťastnými, nejvíc tady tohohle chlápka,“ řekne Pete a obejme mě.

S německými manželi jsme se pak už nepotkali a v pořádku jsme dojeli do Itálie. První delší zastávku jsme si udělali ve Florencii, krásném renesančním městě na řece Arno, kdysi sídle slavného rodu Medici. Prohlédli jsme si Národní archeologické muzeum s římskými, řeckými, egyptskými a etruskými památkami a galerii Uffizi. Zdá se mi, že Petovy duše se mnohem více dotýkají krásy přírody než mrtvé obrazy a sochy, a tak si umíním, že ho nesmím muzei přehltit. V Římě proto navštívíme jen Egyptské muzeum, součást rozsáhlých Vatikánských muzejí. Starý Egypt mě přitahuje ze všech dávných říší nejvíce, a tak si tohoto muzea jaksepatří užiju. Projdeme se po Foru Romanu, prohlédneme si Andělský hrad a baziliku svatého Petra.
Nakonec se usadíme v Neapoli, v penzionu dobrosrdečné paní Guiseppiny na samém okraji čtvrti, která je ještě považovaná za slušnou. Ty „neslušné“ čtvrti jsou osídleny prostými lidmi, s jejichž údělem sice soucítíme, ale radši se jim vyhýbáme kvůli vysoké zločinnosti, která v nich bují. Pete a já jsme v podstatě tišší a rozvážní, a tak s údivem pozorujeme Italy, neustále ukřičené a divoce gestikulující. Většina lidí zde navíc mluví nářečím, v němž je jen občas možno rozeznat nějaké spisovné italské slovo.
Opatrně Petovi dávkuji Národní archeologické muzeum, gotický klášter San Lorenzo Maggiore a nakonec Pompeje, kam dojedeme vlakem na trase Neapol – Sorrento.
Jak je všeobecně známo, kvetoucí starořímské město Pompeje bylo roku 79 Léta Páně zcela zničeno při výbuchu sopky Vesuv a ztraceno pod lávou a nánosy popela spočívalo až do roku 1748, kdy začaly první skrovné vykopávky. Nyní je už ze značné části odkryto a archeologové právě pracují na odhalení takzvané vily mystérií s překrásnými freskami. Pompeje byly patrně docela velké město, takže při nezbytné opatrnosti zde bude práce určitě na dalších sto let.
Průvodce nám vypráví o dopisu Plinia mladšího jeho příteli Tacitovi, v němž líčí, jak byl jako sedmnáctiletý mladíček spolu s matkou na letním bytě u strýce Plinia staršího v Misenu. Jedné noci je zastihlo velmi silné zemětřesení, a tak s ostatními obyvateli kvapně prchali z města. Brzy je dostihl hustý mrak, který je i okolní krajinu pokryl popelem jako sněhem. Poté se vrátili zpátky do města a příroda se pozvolna uklidnila. Mezitím strýc Plinius, který v Misenu velel loďstvu, spatřil vysoký mrak podobný pinii, stoupající z Vesuvu, a jako správný vědec se po moři vydal k Pompejím. Do lodi dopadal popel a lávové kameny, proto se Plinius rozhodl přistát a přenocovat u známého ve Stabiích. Po neklidné noci nemohli ráno kvůli silně rozbouřenému moři vyplout, a tak zůstali na břehu, vystaveni hustému sirnému dýmu, který Plinia staršího, choulostivého na průdušky, udusil…
Dále nám průvodce předvede pozůstatky nebohých Pompejanů. Když na vykopávkách začal působit pan Fiorelli, napadlo ho, že duté kaverny, nacházející se v hutných nánosech, mohou být pozůstatky po tělech dávných zemřelých. Začal vytvářet odlitky dutin, a tak získal jakési sochy lidí i domácích zvířat, všech, kdo nestihli včas utéct a stihla je strašná smrt. „Ale možná, že ještě před zavalením ztratili vědomí a udusili se,“ uklidňuje nás průvodce. Panika těch lidí však musela být příšerná, nechtěla bych ji zažít.
Po zpáteční cestě se mě Pete zeptá:
„Co se ti na mumiích a dalších nalezených mrtvých vlastně tak líbí?“
„Vždyť je to fascinující, jak je lidé zkoumají, snaží se uhodnout, jak vypadali, jaké měli nemoci, jaké byly jejich příběhy. Jejich životy tak svým způsobem trvají dál. Zato my, my se opravdu doslova obrátíme v prach a ani pes po nás neštěkne.“

Slunce touto dobou zapadá těsně před šestou, a tak se ještě před večeří procházíme na místech, z kterých je pěkný výhled na moře, na rozlehlý neapolský záliv a na majestátní západy. Po levici vidíme impozantní, zatím spící Vesuv, z moře vyvstává vzdálený obrys ostrova Ischie.
Řeknu:
„Pacifik je téměř hrozivý, ale Středomoří působí tak vlídně! A jak krásné to musí být na východ od Itálie! Na Oceaniku jsem si prohlížela atlas světa a viděla, že za Adriatickým mořem sahají na Balkánu vysoké hory až k moři, ve kterém se rozprostírá množství ostrovů. Tam musí být pohledy na západ slunce nádherné!“
Pete mlčí a já po chvíli tiše pokračuji:
„Přemýšlela jsem, že jestli existuje křesťanské nebe, a já se tam octnu, nejspíš mi nedovolí, abych věčnost trávila se všemi třemi svými manžely. Kdybych si musela vybrat, pak bych si vybrala tebe, protože ty jsi mi daroval druhý život poté, co ten můj první skončil.“
Pete rozpačitě zamumlá:
„A já mám pocit, že teprve s tebou doopravdy žiju,“ chytí mě kolem ramen, líbne mě na spánek a pak dál mlčky pozorujeme zlatou kouli, zvolna se nořící do stříbřitého moře.

Přišel čas rozloučit se s naší milou bytnou, která nás za neustálého brebentění zlíbá a pokřižuje, a pak už nás čeká dlouhá, úmorná cesta vlakem. Peta utěšuje, že konečně míříme domů, já se na úseku Janov - Nice kochám krásnými výhledy na moře, neboť železnice zde vede doslova po pobřeží. Slunce svítí o sto šest a vzduch už výrazně voní jarem.
Do Cherbourgu dorazíme 10. dubna dopoledne, celí utrmácení.
„Od nynějška už budeme jezdit jen za Georgem do Saint Louis a za Georgem do Hollywoodu,“ řeknu a Pete jen obrátí oči v sloup.
Čekáme na příjezd Titaniku, který měl vyplout ze Southamptonu v poledne. S námi jsou tu z valné části cestující  I. třídy, boháči, kteří utekli před zimou do jihofrancouzských přímořských letovisek, a nyní se vracejí domů.
Konečně před šestou se na obzoru zjeví Titanic a jak se přibližuje, vidíme, že je skutečně obrovský do výšky i délky, korunovaný čtyřmi mohutnými komíny. Jeho lodní siréna hluboce zabučí, až zavibruje vzduch. Tak ryčet mohl snad jen Apis, staroegyptský bůh v podobě býka. Skupinka mladých mužů začne tleskat a pískat na prsty a já mám sto chutí tleskat s nimi. Při pohledu na to kolosální dílo lidských rukou se dmu hrdostí a oči mi zvlhnou.
„To je monstrum,“ zašeptá Pete vedle mě, ale já mu nevěnuju pozornost.
Titanic nemůže kvůli své velikosti vjet do přístavu, a tak jsme směrováni k nástupu do dvou malých lodí: cestující I. a II. třídy do Nomadiku, cestující III. třídy, velké pytle pošty a poštovní zaměstnanci do Traffiku.
Titanic brzy spustí lodní můstky a přijímá nás do svých útrob. Zatímco cestující III. třídy musí předkládat doklady a jsou zběžně prohlédnuti lékařem, my z I. a II. třídy pokračujeme beze všech formalit k recepcím, kde se nás ujmou stevardi, nosiči zavazadel a liftboyové a směrují nás k našim kajutám.
Já a Pete jsme výtahem vyvezeni na palubu D a uvedeni do naší kajuty, která naštěstí nemá patrovou palandu, ale takzvanou francouzskou postel. Je zde toaletní stolek, pár polic a věšáků a elektrický radiátor, společné sociální zařízení se nachází blízko, ve dveřích šikmo naproti našim. Slábnoucí světlo dne dopadá dovnitř menším kulatým oknem.
Asi za hodinu Titanic odjíždí. Máme trochu strach, že se v bludišti chodeb a schodišť nevyznáme, a tak uděláme první rychlou obhlídku. Kajuty II. třídy jsou umístěny blíže k zádi na palubách D, E a F, máme k dispozici jeden výtah, který jezdí až na člunovou palubu nad palubou A. Titanic má 9 pater, pod palubou F jsou ještě dvě pod čarou ponoru. My na Déčku jsme tedy zhruba uprostřed. Na našem patře je i jídelna II. třídy, na palubě C je krytá promenáda a knihovna určená pro nás, nekrytou promenádu máme až úplně nahoře na člunové palubě, lemované záchrannými čluny přikrytými plachtami.
Po prvním průzkumu jdeme na večeři a brzy se uložíme k spánku.
Dopoledne náš průzkum pokračuje. Zahlédneme pana Lightollera, který sloužil při naší plavbě na Oceaniku jako první důstojník, zde je důstojníkem druhým, byl tedy degradován, ale na jaké lodi! Mezi námořníky vidíme i další povědomé tváře, zdá se, že část posádky z Oceaniku přešla na Titanic.
Projdeme se všude, kde se dá a kde nám to není výslovně zakázáno. Nahlédneme do impozantní vstupní haly pro I. třídu s točitým schodištěm a zdobenými hodinami, sejdeme ale i do III. třídy a jsme mile překvapeni, že to není žádné smrduté podpalubí, ale cestující tu mají docela útulno, mnoho z nich asi doma takový komfort nemá. Na lodi se nacházejí i četné služby, francouzská restaurace, tělocvična, bazén s ohřívanou mořskou vodou, holič a další, ty jsou však placené, nad rámec lodního lístku. Pete nemá pro koupání a sport vhodný úbor, ale žertem mu nabízím alespoň holiče.
„Kdepak,“ odmítne, „zase si nechám narůst vlasy.“
Asi půl hodiny před polednem přistaneme v irském Qeenstownu. Titanic opět nemůže zajet až do přístavu, a tak zakotví na volném moři a dva parníčky Ireland a America přivážejí hlavně cestující III. třídy, chudé lidi z irského venkova, putující za štěstím do Nového světa. Vstup je povolen i novinářům a prodavačům vyhlášeného irského plátna a krajek, kteří si rozloží své zboží na promenádě. Neodolám a koupím krásný pruh krajky pro Hetty jako odměnu za to, že se stará o náš obchod. Za hodinu reportéři a prodavači odcházejí. Mezi některými cestujícími však nastává zděšení, protože jak obří lodní šrouby zaberou, ze dna se vyvalí oblaka žlutého písku. Poplach je však zbytečný, nedrhneme o dno, to jen lodní šrouby mají tak velkou sílu. Titanic v pohodě odplouvá. Další zastávka New York!
Odpoledne jsme se posadili na člunovou palubu na lehátka. Je celkem příjemně. Pete setrvává v zadumaném mlčení.
„Proč se tak mračíš?“ zeptám se ho.
„Víš, od chvíle, co jsme viděli ty staré památky, mi vrtá hlavou, proč i v Americe nevznikla nějaká mocná indiánská říše.“
„Ale ona vznikla, a dokonce dvě: říše Aztéků v Mexiku a říše Inků v Peru, bílí dobyvatelé je však zničili a uloupili všechno zlato, kvůli kterému přišli. V Severní Americe bylo asi moc řídké osídlení na to, aby se tam vytvořila velká říše, i když Irokézové se svou konfederací šesti národů k ní měli slibně nakročeno.“
Po člunové palubě se rádi procházíme a kdykoliv Pete uvidí nějakého člena posádky, ptá se ho na technické věci. Já je moc neposlouchám, kochám se vlnící se hladinou a mám radost, že Pete vzal Titanic na milost.
V pátek večer Pete v kajutě cosi čmárá na kousek starých novin.
„Co to počítáš?“ kouknu se.
„Poslyš: na člunové palubě je 14 dřevěných člunů po 65 místech, 2 takzvané kutry po 40 místech a 4 skládací čluny po 47 místech, to je celkem 1 178 míst. A nás je zde přes 2 200, čili není dostatek záchranných člunů pro všechny.“
„Ale jdi, vždyť se nepotopíme! Titanic je přece nazývaný nepotopitelná loď, a to kvůli 15 vodotěsným přepážkám, které když se spustí, vytvoří 16 izolovaných komor. Pokud by třeba ledovec v jednom místě loď prorazil, zbývá dost dalších komor, které ji udrží na hladině!“
„Nu dobrá, ale Sydne, pamatuj si dobře, co jsem ti řekl o těch člunech,“ řekne Pete pochmurně a já pochopím, že se krásou Titaniku nenechal poblouznit.
Chvíle strávené v jídelně jsou celkem příjemné – ve II. třídě cestuje, řekla bych, středněvrstvá inteligence, učitelé, inženýři, duchovní, a nezřídka proběhnou zajímavé rozhovory. Jeden pán jede až z Egypta a nadšeně nám líčí jízdu na velbloudech okolo pyramid a Velké sfingy.
V neděli se už od rána znatelně ochlazuje, k pocitu chladu na odkrytých promenádách přispívá i rychlé tempo Titaniku. Cestující začínají debatovat, dorazíme-li do New Yorku ve středu ráno nebo již v úterý večer. Po večeři si dáme opět procházku, ale teploměr ukazuje pouze jeden stupeň nad nulou, chlad nás donutí vrátit se do jídelny a poručit si horký čaj. Na lodi je veselo. Z I. třídy k nám doléhá pěkná hudba lodního orchestru, ze III. třídy stoupá vzhůru amatérská, zato však ryčnější a veselejší hudba, kterou si obstarávají sami cestující. U nás ve II. třídě je celkem klid a okolo jedenácté se všichni začínají ubírat na kutě.
V kajutě máme tak chladno, že pustíme radiátor. Pete povídá:
„Prosím, Sydne, lehněme si dneska oblečení. Co když se střetneme s ledovci?“
Abych udělala Petovi radost, neprotestuji a uložím se v šatech na přehoz na posteli, jen si zuju boty. Pete se položí vedle mě. Příjemné teplo mě pomalu ukolébá. Pod víčky vidím moře a nad ním vysoké hory, ostrovy, palmy…
„Vzbuď se, něco se děje, motory se zastavily,“ zatřese se mnou Pete.
Opravdu, je naprosté ticho, už neslyším to neustálé slabé předení motorů, které nás dosud provázelo.
„Slyšel jsi něco?“
„Před chvilkou se loď jakoby zakolébala, bylo slyšet hlasy, pak se rychlost zmírnila, a teď už pár minut stojíme.“
Pete vstane a jde nakouknout do chodby.
„Nikde nic,“ hlásí a posadí se znovu na postel, po chvíli ale bere svůj opasek s penězi a začíná mi ho připínat kolem pasu.
„Myslíš, že se opravdu něco stalo?“ zeptám se.
„Nevím, jestli se něco stalo, ale řeknu ti, že jsem měl z té lodi od začátku strašně divný pocit, málem jsem v Cherbourgu nenastoupil.“
„Měl jsi mně něco říct! Zařídili bychom se jinak.“
„Když tys měla z Titaniku takovou radost!“
„Jsi na mě příliš hodný,“ vezmu ho kolem krku.
A pak najednou začne kajuty obcházet stevard:
„Pořádně se oblečte, vezměte si záchranné vesty a dostavte se na člunovou palubu!“
Oblékám si svetr, kabát, klobouk a na to záchrannou vestu z plátna a korku, která je součástí příslušenství kajuty. V té vestě se skoro ztrácím a nebudí ve mně velkou důvěru. Pete si odepne z kapsičky vesty hodinky a vloží mi je do kapsy kabátu. Najednou si vzpomenu na krajku pro Hetty a schovám si ten drobný smotek do druhé kapsy.
Vyjedeme výtahem na člunovou palubu.
„To je snad jen cvičení?“ dohadují se lidé, ale jiní říkají: „Pár minut po půl dvanácté jsme narazili na kru, chlapci pak s kousky ledu hráli kopanou.“
Najednou se ozve ohlušující hřmot. Titanic vypouští ze všech komínů přebytečnou páru, na chvíli není slyšet vlastního slova. Poté někdo z posádky vystřelí osm světlic a námořníci začínají odkrývat záchranné čluny. Zaraženě stojíme, bezděky se Peta chytím pod paží. Vepředu začínají nastupovat do člunů, námořníci křičí:
„Ženy a děti!“
U nás, blíže k zádi, se zatím nic neděje. Lidé si stále říkají:
„Určitě telegrafovali o pomoc a nějaká jiná loď nás přijede zachránit!“
„Podívejte, tamhle na obzoru je nějaké světlo, to už ta loď určitě jede!“
Nevěřícně s Petem zíráme na spuštěné čluny, které se pozvolna vzdalují. Skoro žádný není plně obsazen. Ženy buď nechtějí opustit manžely nebo se bojí vkročit do křehké skořápky a nechat se spustit z výšky víc než dvaceti metrů. Naštěstí moře je úplně klidné, není vidět ani jediná vlnka.
Lodní orchestr už nějakou chvíli vyhrává veselé melodie. Připadnu si jak v surreálném snu, neboť pod nohama už zřetelně cítím náklon paluby směrem k přídi.
Námořníci přicházejí a začínají chystat člun poblíž nás, člun číslo devět.
„Sydne, nastup, je čas,“ povídá Pete.
„Ne, ne, chci počkat na záchranu s tebou!“
„A co když žádná záchrana nepřijde?“
„Pak spolu umřeme! Jen si to představ, žádné bolesti zubů, bolesti kloubů, žádné postupné chátrání až k smrti, kdy umře jen jeden z nás a druhý po něm bude beznadějně truchlit!“
„Labuťko, snad ještě nejsme tak staří, abychom si lehali do hrobu, navíc tak mokrého,“ zachvěje se znatelně Pete. „Až budeme staří, Tori a zeťák se o nás postarají a třeba nakonec budeme mít v rodině i nějakého funebráka, který nás s láskou a péčí uloží na věčnost.“
„Ne, ne, ne!“ zoufale cloumám za Petovu záchrannou vestu.
„Chceš, abych se zachránil?“
„Ano, z celého srdce!“
„Pak se tedy zachráním,“ řekne Pete pevně a zlehka mě postrčí k člunu. A já jdu. Protože chci žít.
Námořníci mi pomohou nastoupit a vzápětí se člun začne spouštět. Jak klesá, vidím, že Pete pohybuje rty.
„Miluji tě,“ říká bezhlese, říká mi to teprve podruhé v životě!
Hladce dosedneme na hladinu. Několik mužů z posádky, kteří jsou tu s námi, začínají veslovat a pohánět člun od lodi.
„Proč jedeme pryč?“ zeptá se někdo.
„Nesmíme být při potopení lodi blízko, to by nás vír vtáhl do hlubin.“
Bylo ohromující klesat při spouštění podél boku toho kolosu, který však je z dálky několika set metrů najednou nějaký menší, ale jasně na něm plane tolik světel, že vypadá jako vánoční stromeček, nakloněný stromeček. Už je zřejmé, že příď znatelně poklesla. Pokouším se spočítat lidi ve člunu. Je jich rozhodně přes padesát. Aspoň tento člun je tedy skoro plně obsazen.
Odvrátím se od Titaniku a zahledím se do temnoty. Dolehne na mě její tíha, svírá mi hrdlo, až se málem dusím. Pode mnou se prostírá bezedná hlubina, bezměsíčné nebe je plné tisíců, statisíců hvězd. Náš člun je jen nepatrné zrnko prachu. A já jsem zrnkem ještě menším. Hlubina jako by na mě volala:
„Utop se ve mně, rozložím tě na částice a moje proudy tě roznesou po celé Zemi, po všech mořích a oceánech. Budeš ničím a zároveň vším!
A nebe láká:
„Vznes se ke mně, shoříš na popel, který vichry roznesou po celé Zemi. Poprášíš hory a lesy, budeš ničím a zároveň vším!“
Ale to malé zrníčko chce žít, tolik žít! Násilím se vytrhnu z obluzení. Ostatní cestující možná zažívají totéž, všichni mlčí jako hrob.
Náhle zazní několik výstřelů. Strach o Peta mi sevře srdce. Třesu se, hlavou mi letí útržky všemožných modliteb.
Tu zaslechnu slabý výkřik, vzápětí silněji:
„Délgai!“
„Tady, Giní, Pete! Tady!“ vykřiknu a vyskočím, nedbám, že se člun zakymácel, a na posádku volám:
To je můj manžel! Pro lásku boží, vezměte ho do člunu!“
Člun se kousíček vrátí a už vidím Peta, jak svým legračním kraulem čeří vodu. Námořníci ho zachytí a vtáhnou dovnitř:
„Pojď, chlape, za ten výkon si zasloužíš zůstat naživu!“
Pete přejde ke mně tak obratně, že se člun ani nezakolébá, a posadí se na lavičku vedle mě. Nemá kabát ani záchrannou vestu.
„Sydne, netiskni se ke mně, ať se nepromáčíš!“ trošičku mě odstrčí.
„Měli bychom ti aspoň trochu vyždímat to sako!“
„Moment,“ řekne Pete a z náprsní kapsy vytáhne placatou poloprázdnou láhev ginu, kterou koupil jako dárek pro Paula. Napije se a podá mi ji:
„Napij se a nech kolovat! Dámy, neostýchejte se a taky se napijte! Tahle noc bude dlouhá!“
A dámy opravdu pijí. Vyprázdněnou láhev pak někdo hodí do vody. Chytíme s Petem jeho sako každý na jednom konci, nakloníme se přes okraj a kroutíme látku, abychom ji zbavili vody. Člun se trochu rozhoupá a dámy začínají poplašeně kvokat jak hejno slepic, když vtom se rozlehne skřípavý hřmot. Vidíme, že příď už je pod vodou, ale světla Titaniku ještě všude jasně svítí, i skrz hladinu. Komín na přídi nevydržel namáhání materiálu, úpony, které ho drží, praskají a odstřelují, mocný válec padá a nemilosrdně drtí všechno a všechny pod sebou. Loď se ještě více nakloní a znovu hřmot, jako by jejím trupem projela stovka lokomotiv. To působí vybavení, stroje a kotle, sunoucí se volným pádem k přídi. Světla zablikají, rozsvítí se a znovu definitivně zhasnou. Přechod ze světla do tmy otupil mé oči, přesto se mi zdá, že vidím, jak se loď trhá vejpůl. Příď zajede pod vodu směrem dopředu lehce jako po skluzavce, záď se otáčí tržnou ranou dolů. K nebi ční olbřímí lodní šrouby. Záď se chviličku pohupuje na hladině jako korková zátka, ale začne klesat, rychleji a rychleji, až se nad ní hladina zcela uzavře. Rychle vytáhnu z kapsy Petovy hodinky a podívám se na ně. Je čtvrt na tři.
Žádný vír, kterého se všichni tak obávali, nenastal. Ale ve vodě se ocitají stovky lidí, plácají rukama, snaží se plavat a křičí, bože, křičí!!! Kdo to neslyšel, nemůže pochopit ---
„Jeďme je zachránit!“ zvolá jedna žena.
„Až se to tam trochu uklidní,“ řekne námořník – veslař.
Chápu. Všechny zachránit nemůžeme a kdybychom hned teď připluli blíž, lidé by nás v zoufalém boji o život potopili. A tak jen tisknu tvář k Petovu rukávu a snažím se nemyslet, neslyšet.
Po nekonečné řádce minut, kdy všechen hluk tichne, se několik slabě obsazených člunů přiblíží a skutečně se jim podaří pár přeživších vylovit.
Čluny se šikují k sobě a na pokyn druhého důstojníka Lightollera pomalu míří k západu, tam snad prý jede na pomoc Carpathia, parník společnosti Cunard Line. Dám Petovi svou záchrannou vestu, aby ho aspoň trochu hřála, sama už skoro necítím nohy. Mysl mám úplně vyprázdněnou, soustředím se na Petovy dlaně, které pevně svírám ve svých, abych mu předala aspoň trochu svého tepla. Po čtvrté hodině se objeví první známky bledého šírání. Jakmile vidíme trochu lépe, užasneme. Všude kolem nás plavou kry, některé docela malé, jiné hrozivě čnící. S příchodem dne se moře začíná dost silně vlnit. Konečně se objeví Carpathia! Zlatý kapitán Rostron, díky jeho povelům loď manévruje mezi ledem bez poškození! Začínají nás vytahovat nahoru.
„Pete, já to nezvládnu, jsem úplně ztuhlá!“ zaúpím a jektám zuby.
„Ale zvládneš,“ ujistí mě Pete.
Spouštějí žebříky. Nám ženám ještě hodí jako jištění lano se smyčkou. Pete mi ho pomůže navléknout pod ruce okolo hrudi a už lezu nahoru.
Nakládání trosečníků trvá až do osmi hodin ráno. Nejdříve jsme směrováni do lodní ošetřovny druhé třídy, kde lékař podchytí ty, co potřebují pomoc, pak jdeme do jídelny, kde dostaneme horký čaj a polévku, ochotné ženy - pasažérky Carpathie si berou od mužů promočené šatstvo a nesou ho usušit do lodní pekárny. Konečně se zase setkám s Petem, který dostal tabletku proti horečce a byl uložen pod deky na pohovce v salónu. Donesu mu ještě jeden čaj, sednu si k němu a chytím ho za ruku. Většina pasažérů Carpathie se teprve budí a při vstupu do společných prostor zažívají šok při pohledu na trosečníky z nepotopitelné lodi. Někteří mezi námi dokonce najdou příbuzné a známé. Objímají se a užaslé hovory neberou konce. Lodní kněz slouží krátkou bohoslužbu, ale nemám sílu se modlit.
Na palubu Carpathie vytáhli 706 živých lidí, během dopoledne však ještě jeden trosečník zemřel. Zbylo nás tedy 705. Odpoledne pohřbí toho nešťastníka a dalších pár mrtvých těl z člunů do moře.
Krmím Peta polévkou a nabádám ho, ať ještě leží a snaží se vypotit. Trosečníci začínají probírat své zážitky z hrůzné noci. Čluny číslo 13 a 15 byly spouštěny tak nešikovně, že málem spadly jeden na druhý, skládací člun A se tolik naplnil vodou, že v něm pasažéři seděli jako v bazénu. Člun B se muži pokoušeli spustit na poslední chvíli, ale spadl jim do vody dnem vzhůru. Museli k němu doplavat, někteří přitom byli vtaženi do smrtonosných útrob potápějící se lodi vodou, která se valila dovnitř rozbitými okny. Přeživším se nepodařilo člun obrátit, museli zůstat na jeho dně a odstrkovat další a další lidi. Jeden muž jim však popřál, ať se šťastně zachrání, později ten šlechetný člověk bezpochyby zahynul. Dlouhé minuty, snad i hodiny strávili na překoceném člunu, až je vysvobodil jiný, málo obsazený člun a vzal je na palubu. Naše plavba devítkou byla proti těmto zážitkům úplná idyla!
Večer donesu Petovi uschlé šaty a on trvá na tom, abych si nyní lehla já a snažila se vyspat. Dřímám, ale upadnout do hlubšího spánku se mi nedaří.
Tak uběhlo pondělí, den naší záchrany. V úterý, když opadl prvotní největší šok, začínají ženy, které ztratily manžely, útočil na ty, jimž zůstali. I mně začne jedna rozcuchaná osoba ve svatém rozhořčení šermovat rukama před obličejem:
„Pani, a copak vy, jak to, že je tady váš manžílek živý a zdravý?“
„Protože měl odvahu skočit z lodi do vody a doplavat ke člunu,“ vzedme se ve mně obrovská vlna šíleného vzteku. Cítím, že mi z očí přímo šlehají blesky, a ona to zřejmě cítí také, protože couvne o krok zpět. Ale to už mě Pete zezadu chytí za paže a táhne mě pryč.
„Kráva jedna zasraná,“ cedím mezi zuby.
„Klid, nech to plavat! To nebylo osobní, všichni jsme přetažení,“ tak a podobně ke mně Pete promlouvá a zakormidluje mě až do lodní knihovny, kde naštěstí nikdo není. Tam usedne do křesla a posadí si mě na klín jako malé dítě. A já také jako dítě kňourám:
„Já to nezvládnu!“
„Zvládneš, už jsi zažila víc nebezpečných situací. Kdyby si tě Bill při přepadu apačské osady nevšimnul, mohli tě vojáci omylem zastřelit.“
Ještě se celá třesu, ptám se:
„Proč se to všechno stalo?“
„Na to ti můžu odpovědět, i když jsem úplný laik. Ledovec nejspíš udělal do lodi tak dlouhou díru, že ani přepážky, ani komory s tím nic nezmohly…. A teď ti povím, jak jsem se zachránil, chceš?“
Jen mlčky kývnu.
„Vlastně hned potom, co spustili devítku, si lidi uvědomili, že jde do tuhého a začali se cpát ke člunům hlava nehlava. Námořníci museli několikrát vystřelit, to jsi zřejmě slyšela. Navíc teprve teď začali na člunovou palubu ve velkém proudit cestující III. třídy včetně žen a dětí. Bylo mi jasné, že žádná záchrana nepřijde a že budu muset skočit do vody a pokusit se doplavat k některému ne plně obsazenému člunu. Prvně jsem si myslel, že zůstanu na palubě až do konce, abych co nejvíc zkrátil dobu, kdy budu sedět v mokrých šatech, ale když se to začalo tak hrotit, hrozilo, že bych mohl zemřít při nějaké hloupé nehodě. Proto jsem se rozhodl jít na to hned. Vzpomněl jsem si na gin, dárek pro Paula, že by mi snad mohl pomoct. Vrátil jsem se do naší kajuty, bylo tam ještě sucho, a gin si vzal. Představ si, že ti bláhoví stevardi začali zamykat kajuty, aby zabránili krádežím nebo jiným škodám! Pak jsem šel na příď, až těsně k vodě.“
„Kdybys vyrazil jen o chvíli později, spadl by na tebe komín!“
„Sundal jsem si kabát i vestu, protože jsem měl pocit, že by mi bránily v pohybu. Pořádně jsem se napil, přelezl zábradlí a spustil se trochu níž. Voda mně sahala pod zadek. Byl to příšerný chlad a já měl příšerný strach, ale už se nedalo couvnout. Opatrně jsem si lehl na vodu, abych si nezmáčel hlavu, a vyrazil. Kdybych myslel na tu hloubku pod sebou, určitě bych zpanikařil a šel pod vodu. A tak jsem se jen díval na hvězdy a modlil se ke své Mocnosti, aby mě nechala naživu. A ona mně vyhověla.“
Láskyplně jsem ho objala a zašeptala:
„Mě tolik trápí ti mrtví, vyčítám si, že oni zemřeli a já ještě žiju!“
„Tak se na to nesmíš dívat. Oni si prostě vytáhli špatný los, jako ti staří Pompejani. Nám nezbývá než děkovat našim Mocnostem, že jsme byli ušetřeni!“
Za pár okamžiků Pete dodá:
„O těch mrtvých se nám bude zdát, budou nás chodit trápit do snů, ale my se k sobě přitiskneme a řekneme jim: - Nebojte, však my za vámi přijdem, ale teď ještě ne, náš čas ještě nenastal.- "
Později mě Pete opustí s tím, že mi donese něco k jídlu. Já si začnu prohlížet knihy, jeden titul mě bůhvíproč upoutá, a tak se do té knížky začtu, až přestanu vnímat čas a vyruší mě až Pete, přinášející talíř s masem v omáčce a krajíc chleba.
Vyskočím:
„Tomu bys neuvěřil! Podívej, tahle kniha se jmenuje Zbytečnost, a napsal ji v roce 1898 Morgan Robertson. Píše zde o obřím parníku Titan, který je na své třetí plavbě, pluje ze Států do Evropy a po cestě narazí na ledovec a ztroskotá! Zachrání se jen třináct lidí. Ten snad viděl do budoucnosti!“
„To je jen shoda náhod. Pan spisovatel si všiml, že se staví stále větší parníky, však Oceanic je taky pěknej macek, a řekl si: co kdyby – A jméno Titan nebo Titanic se pro ohromnou loď samo nabízí. Každopádně je to kniha jako stvořená pro lodní knihovnu,“ ušklíbne se Pete a dodá: „Pusť se konečně do jídla!“
Začnu jíst a Pete povídá:
„Vyšlo najevo, že ze začátku někteří námořníci dovolili nastoupit do člunu mužům anebo je přímo vybídli, aby nastoupili, když bylo volno a ženy se k tomu neměly.“
Odpoledne jsou zase všichni ve varu, protože někdo zahlédl manžele Duff-Gordonovy, velké boháče, kteří se také zachránili oba, jak se procházejí po palubě údajně ve sportovním. Z toho lidé nejspíš mylně vyvodí, že Duff-Gordonovým bylo dovoleno nalodit se i se zavazadly! Vlna zlosti se snáší i na hlavu generálního ředitele společnosti White Star Line Bruce Ismaye, který se z Titaniku také zachránil a zjevně otřesený se uchýlil do kajuty lodního lékaře, odkud zatím nevystrčil ani nos. Lidi jsou rozčílení a vzteklí, až moc čilí, nekoná se žádný zápal plic, žádný zánět průdušek, jak by se dalo čekat. Útrapy duše zřejmě zabrzdily obvyklé reakce těla.
Na noc si opět zalezeme do knihovny, zabalíme se do dek a spíme na podlaze až do dalšího bouřlivého rána.
Carpathia má dosti slabou radiostanici, a tak svět neměl po dva dny o ztroskotání Titaniku žádné určité informace. Až nyní, kdy se dostáváme blíž k pevnině a k ostatním lodím, se svět po dlouhých hodinách dohadů dozví, že Titanic ztroskotal a že přežilo jen 705 pasažérů. My trosečníci se naopak dovíme, že osudný ledovec jen tak nespadl zčistajasna z nebe, ale že Titanic dostával celou neděli varování před ledem od ostatních lodí, ale patrně jich moc nedbal, neboť se stále hnal plnou rychlostí vpřed. Všichni lají na společnost White Star Line, že snad usilovala o dosažení rekordu, lají i kapitánu Smithovi, důstojnému bělovousému muži, který jako správný mořský vlk šel ke dnu se svou lodí. K ponuré atmosféře nemálo přispívá i lodní siréna Carpathie, která se v husté mlze co chvíli rozezní, aby varovala jiné lodi před srážkou. To už je příliš! Nesmím se nechat ničit, umíním si a zavedu Peta do podpalubí, do pekárny a kuchyně, kde se v pondělí sušily i jeho šaty. Poprosím, zda bychom jim nemohli nezištně pomoci, a tak myjeme nádobí, podlahy a čistíme zeleninu. Zvuk sirény sem doléhá jen tlumeně, fyzická práce a přítomnost těch prostých, normálních lidí, kteří nezažili hrůzy ztroskotání, nás uklidňuje.
Když večer vyjdeme nahoru, zeptá se nás jeden mladší, sympaticky vyhlížející pán:
„Jedete jen do New Yorku nebo ještě někam dál?“
„Ještě mnohem dál,“ odpoví mu Pete.
„Pak dovolte, abych vám na tuto noc postoupil svou kajutu, ať se na tu další cestu vyspíte aspoň trochu v pohodlí.“
Pomyslím si, že nám kajutu mohl nabídnout spíš v pondělí, kdy jsme byli promrzlí a šokovaní, ale nedám své pocity najevo a zdvořile mu poděkuji.
Kajuta je malá a jsou v ní dvě lůžka nad sebou, ale je zde teplo a chybí všudypřítomní truchlící nebo zuřící trosečníci.
Uvelebím se na dolní palandě, Pete se položí tváří ke mně a řekne:
„Ještě nikdy jsem se tě na to nezeptal, ale teď bys mi mohla povyprávět, jak ses vlastně dostala k Apačům.“
Začnu vyprávět a děje, které byly už dlouho pozastřeny milosrdnou mlhou, znovu vyvstávají v mé hlavě jasně a zřetelně. Ke konci začnu plakat. Téměř nevzlykám, ale slzy se mi ustavičně řinou z očí. Pete se mě snaží rozptýlit:
„Já byl tenkrát bláznivě zamilovaný do Mabel. Odpustíš mi, když řeknu, že Mabel byla tehdy hezčí než ty?“
„Pokusím se.“
„Byla sladká, tak sladká s těmi oříškovými kukadly a plnými rty. Ale jak to dopadlo, sama víš… Byl jsem idiot. Měl jsem tě Billovi vyrvat a unést tě někam do divočiny, kde by nás nikdo nenašel.“
„Nejspíš bychom dopadli jako Malá Jitřenka.“
„Ano. Všechno se asi stalo tak, jak se stát mělo a muselo.“
Poté se obejmeme. Není to jen sex, není to jen milování, je to lék, je to obřad, jímž stvrzujeme naši lásku a sounáležitost, akt, který přesahuje pouhé tělesné spojení.
Probudí mě slabé ranní světlo, pronikající kulatým okénkem. Pete spí na palandě nade mnou a mírně odfukuje. Cítím se silnější a klidnější: mám svého muže a vracím se domů. Vzbudím Peta a odejdeme pomáhat do kuchyně, kde také sníme skromnou snídani.
Odpoledne se trochu projdeme po promenádní palubě. Asi o půl deváté máme dorazit do New Yorku. Nemůžeme se dočkat vylodění, proto už před osmou vystoupíme na horní palubu. Západní obzor se prosvětluje, pozvolna se začínají vynořovat obrysy vysokých budov. Konečně míjíme majestátní Sochu Svobody se světly v pochodni. Je mizerné počasí, prší. Ale kromě šelestění deště je slyšet ještě jiný zvuk, hluboké nepřerušované hučení. Blížíme se a vidíme, že břeh je, kam oko dohlédne, obležen lidmi. Jsou jich tisíce, desetitisíce. Začínají volat a mávat. Blýskají výboje hořčíkových fotoblesků. A vtom všechny lodi, všechny parníky, všechny čluny i kocábky rozezní své sirény a zvony. New York nás ohlušující kakofonií zvuků vítá zpět do života.


Epilog

Před rokem skončila Velká válka. Sydne a Pete spolu s Kay doprovázejí svou oblíbenou vnučku Lily na první podzimní tancovačku. Lily je krásná s velmi tmavorusými vlasy, modrýma očima a svěží pletí jakoby poprášenou zlatem a růžemi. Má prosté šaty ladící s barvou jejích očí.
Mladí muži z městečka znají Lily jen letmo, snad proto se k ní neodvažují přiblížit, a snad i pro její výraz, v němž se radostné očekávání mísí s jakousi zralou důstojností. Připomíná graciézní labuť v hejnu kachen. Ale je tu jeden mladík, který cítí, že se prostě musí odvážit Lily oslovit, jinak že by ztratil celý svět. Není to žádný krasavec, je veskrze průměrný: ani malý ani velký, ani hubený ani tlustý, má rozcuchané světlé vlasy hrající do zrzava a krátký knírek téže barvy. Jeho kulaté, zrůžovělé tváře si ještě zachovávají zbytky dětské buclatosti.
Mladík sebere všechnu odvahu a Lily osloví:
„Slečno Thackerayová, dovolte, abych se představil. Jmenuju se Joseph Peckinpah. Myslím, že v minulosti jsme se párkrát potkali, ale nyní jsem zde už dlouho nebyl, byl jsem na Východě na studiích.“
„Co jste studoval?“ zeptá se Lily.
„Ále, samé humanitní vědy,“ mávne Joseph přezíravě rukou. „Hlavně jsem se chtěl vyhnout řemeslu svého otce, ale můj starší bratr Everett v březnu zemřel. Na návštěvě u příbuzných na západním pobřeží dostal španělskou chřipku a v několika dnech byl pryč. Dodnes to nechápu, mladý a úplně zdravý člověk! Musel jsem se tedy vrátit a čeká mě živnost funebráka.“
„Ale to je velmi záslužná služba,“ řekne Lily zaníceně. „Když ji budete konat dobře, s porozuměním a soucitem, přinesete aspoň trochu útěchy truchlícím v jejich těžkých chvílích. A ještě: Někteří lidé si myslí, že tělo je jen jakési pouzdro na duši a je jedno, co se s ním stane. Ale když duše opustí tělo, je zmatená, nechápe, co se s ní děje a proč už není uvnitř. Když se však s tělem zachází šetrně a se vší úctou, duše pochopí, smíří se s nevyhnutelným a odejde tam, kam má.“
„Slečno Lily, kdybych své řemeslo mohl vykonávat po boku ženy, jako jste vy, nic by mi nebylo zatěžko!“ řekne Joseph nadšeně.
Lily se jen záhadně pousměje a praví:
„A teď mi můžete pošlapat střevíčky.“
Sydne se dívá, jak spolu ti dva tančí a očividně mezi nimi vzniká pevné pouto.
„Tys to říkal,“ poví Sydne Petovi užasle.
Pete něžně stiskne její ruku:
„Tak vidíš, všechno dobře dopadne.“
Autor Uzorita, 09.03.2022
Přečteno 67x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí