Prázdná Srdce

Skotské kopce se v dáli ztrácely v závoji mlhy, zatímco na majestátním zámku MacGregor vládla tíživá atmosféra.
Vysoké kamenné zdi, pokryté mechem a lišejníky, stály jako svědci dlouhých generací, které se zde narodily, milovaly, trpěly a zemřely. Okna zámku, lemovaná těžkými závěsy, ukrývala obrazy dávných předků, jejichž tváře nesly těžké tajemství a ještě těžší dědictví. Uvnitř zámku se, stejně jako po celé Skotské vysočině, roztahoval podzimní chlad, který se vkrádal do každé místnosti.
Sestry Lucia, Eilidh a Fiona seděly u krbu ve společenské místnosti. Zatímco vítr venku hučel a praskání ohně v krbu bylo jediným zvukem, který je obklopoval, celá rodina byla ve stavu napjatého očekávání.
,,Holčičky moje,” poví strýc Gregory poté co vstoupí do dívčího pokoje. ,,již dnes se všichni dozvíme jaká bude naše budoucnost.”
Prostřední dcera, jejíž vlasy byly dlouhé jako svatební šaty, se rozrušeně podívala na svého strýce. ,,Strýčku, to chceš říct že se může stát.. opravdu cokoliv?”
Gregory těžce přikývne. Fiona padne do sestřiného klína a beznadějně začne vzlykat.
,,Prosím tebe, Fiono, ještě není všemu konec.” Ujistí svou mladší sestru Lucia. Jemně ji hladí po rameni a hledá očima své sestry.
Fiona se tiše třásla, její drobné prsty svíraly okraj Luciiny sukně. Eilidh, jako vždy nejrozvážnější z nich, si stoupla a pomalu přešla k vysokému oknu. Odhrnula těžký brokátový závěs a zadívala se na zasmušilý horizont.
„Vím, že náš otec miloval tento zámek nadevše. Ale nevěřím, že by si přál, abychom za něj obětovaly svobodu,“ řekla tiše.
Strýc Gregory se na ni zahleděl pohledem, ve kterém se mísila lítost s odhodláním. „Vaše matka byla stejná. Váš otec… udělal rozhodnutí, která měla chránit rodinu. Jeho poslední přání – tato závěť – je důkazem jeho víry, že vy tři to dokážete. Že si každá z vás najde manžela, který zaručí pokračování rodu MacGregor.“
Lucia, přestože byla nejmladší, působila v tu chvíli silněji než kdy dřív. „A pokud si žádná z nás nevezme nikoho vhodného? Co se stane potom?“
„Pak,“ odpověděl Gregory ztěžka, „bude zámek prodán. A všechno, co kdy váš otec vybudoval, co vaši prarodiče udržovali při životě, zmizí jako mlha nad kopci.“
V místnosti zavládlo ticho. Každá z dívek přemýšlela o budoucnosti – ne o zlatých špercích nebo hedvábných šatech, ale o tom, co znamená být ženou v tomto světě, kde se osud váže ke jménu manžela.
A přesto... hluboko uvnitř nich doutnala myšlenka, kterou si žádná z nich ještě netroufla vyslovit nahlas. Myšlenka, že možná – právě možná – existuje jiný způsob. Možná, že ne všichni dědicové MacGregorova jména byli nalezeni.
„Může se stát, že zámek... všechno, co patří naší rodině, bude prodáno,“ pronesla Eilidh, její hlas se nesl prostorem jako stín nevyřčeného osudu. „Anebo… možná se slitují všichni andělé s naším tatíčkem a pomohou nám najít cestu, jak tady zůstat.“
Lucia zvedla oči od Fioniných rukou a upřela pohled na Eilidh. Její sestra stála ve světle krbu jako silueta ze starého portrétu, oči zastřené tou zvláštní směsí obav a víry, která se v těchto časech zdála téměř dětská.
„Myslíš, že andělé vědí, co je spravedlivé?“ zašeptala Fiona tiše. „Když svět kolem nás tolik bere a tak málo dává?“
„Někdy,“ odpověděla Eilidh klidně, „je spravedlnost to jediné, co nám zbývá věřit, když všechno ostatní mizí.“
Strýc Gregory mlčky přecházel po místnosti, jeho těžké kroky tlumil starý koberec. Zastavil se u ohně, jako by snad hledal odpověď právě tam — ve světle, které hřálo stejně jako pálilo.
„Zítra,“ začal pomalu, „přijede první host. Lord Thorne, dědic panství Severleigh. Je mladý, bohatý a... nepochybně si přijel vybírat.“
Fiona se zachvěla. „Vybrat si?“
„Nejsme přece jen zboží, strýčku,“ vložila se do hovoru Lucia ostřeji, než měla v úmyslu. Její hlas byl však pevný. „Ať si přijíždí, kdo chce. Já se nehodlám provdat za někoho, kdo o nás ví jen to, že vlastníme rozpadající se zámek.“
Gregory se k ní otočil, jeho rysy náhle změkly.
„Lucio… chápu tě. Ale v sázce je víc než vaše osobní svoboda. Tento dům je víc než jen kámen a střecha. Je to dědictví vašeho otce, památka na všechny, kdo tu byli před námi. Zachránit ho znamená zachránit kus vaší krve.“
Dívky zůstaly zticha. Jen vítr za okny znovu zafoukal, silnější než dřív, jako by příroda sama chtěla potvrdit váhu těch slov.
A pak — ticho přerušilo zaklepání.
Tři údery. Klidné. Rozhodné.
„Kdo to může být?“ zašeptala Fiona.
Gregory se otočil ke dveřím. Jeho tvář ztvrdla. „Někdy...“ řekl tiše, „někdy se minulost vrací dřív, než jsme na ni připraveni.“