Prázdná Srdce (2.)

Vítr svištěl přes opuštěné nádvoří a ztrácel se mezi holými stromy jako varovné šepoty předků.
Eilidh se dívala z okna, ale v mlze nebylo vidět nic než obrysy staré brány. Už dávno chtěla odejít. A přesto byla stále tady.
Za jejími zády se ozvaly kroky.
„Někdo přijel,“ oznámila Lucia, která vběhla do místnosti s rychlostí podzimního větru.
„Kdo by to mohl být v takovou hodinu?“ Fiona vstala ze židle a opatrně přešla ke dveřím.
Eilidh se neotočila. Sledovala v dálce postavu, která kráčela pěšinou k zámku. Nejdřív se zdála být jen stínem. Pak ale mlha ustoupila a Eilidh ztuhla.
Muž, oblečený v tmavém kabátě s kožešinovým límcem, kráčel klidně, ale s jistotou. Jako by sem patřil. Jako by tu kdysi dávno už stál.
„Máte návštěvu, slečny,“ pronesl strýc Gregory, když se objevil ve dveřích. Jeho tvář byla bledá, jako by sám spatřil ducha.
„Kdo je to?“ zeptala se Fiona, ale její hlas se ztratil mezi zvuky deště, který se začal spouštět na střechu.
„Jeho jméno je Alistair... Alistair MacGregor,“ odpověděl Gregory pomalu. „A říká, že je váš bratr.“
Ticho v místnosti bylo náhlé a zneklidňující. Eilidh se konečně otočila. V jejích očích se mísila nedůvěra s něčím, co by si sama nikdy nepřiznala — se zvědavostí.
Lucia sevřela Fiioninu ruku. „To nemůže být pravda,“ zašeptala.
„A přesto je tady,“ dodal Gregory. „A chce si promluvit.“
Za chvíli vešel. Mokré vlasy se mu lepily na čelo, kabát se třpytil drobnými kapkami. Ale jeho oči byly suché, klidné. Upřel pohled na každou z nich, jednu po druhé.
„Jmenuji se Alistair,“ řekl a jeho hlas zněl jako vzdálená ozvěna dávného slibu. „A věřím, že mám právo znát svůj domov.“
Sestry se podivily, postavili se jedna ke druhé. Skoro jako kdyby se chtěli bránit před nepřítelem. Nechtěli uvěřit tomu že před nimi stál jejich bratr, nikdy jim o nich tatíček ani mamá neřekli! Tak proč by někdo takový existoval?
„To není možné,“ vydechla Eilidh. Její hlas byl ostrý, ne z nenávisti, ale z bolestné nedůvěry.
Alistair neuhnul pohledem. Jeho oči zůstaly klidné, přesto v nich bylo něco zlomeného. Jakési tiché očekávání odporu. Jako by ho znal, jako by ho očekával celý život.
„Věřte mi, netoužím po dědictví ani po slávě,“ řekl tiše. „Jenom po pravdě.“
„Kdyby to byla pravda,“ procedila Lucia mezi zuby, „proč by o tobě naši rodiče mlčeli celý život?“
„Protože jsem byl ostuda,“ odpověděl jednoduše. V jeho hlase nebyla zlost. Jen smířenost.
Fiona ustoupila o krok. Její oči se leskly slzami, ale nebyly to slzy zármutku. Byly to slzy zmatku — z otřeseného světa, který se drolil pod nohama.
„Moje matka nebyla lady MacGregor,“ pokračoval Alistair a jeho hlas ztratil na jistotě. „Byla švadlena. Pracovala v kuchyni, dokud ji neposlali pryč. Tatíček… váš otec… ji miloval. Ale ne dost na to, aby mě uznal.“
Ticho, které následovalo, bylo dlouhé jako zimní noc. Praskání ohně v krbu teď znělo téměř nepatřičně hlasitě.
„A proč jsi přišel teď?“ zeptala se tiše Eilidh. „Proč jsi čekal tak dlouho?“
Alistair se pousmál — trpce, s něhou, která bolela víc než nenávist.
„Protože až do minulého měsíce jsem netušil, kdo jsem. A teď, když to vím, jsem si řekl, že se aspoň jednou pokusím najít domov. I kdyby mě měl znovu odmítnout.“
„Domov?“ opakovala Lucia a její hlas ztvrdl. „Domov není něco, co si prostě přijdeš vzít, Alistaire. Zvlášť když jsi celý život žil bez nás. A my bez tebe.“
„Lucio,“ sykla Eilidh a krátce na sestru pohlédla. Její výraz byl méně tvrdý, ale stále opatrný. „Neznáme ho. Nemůžeme vědět, co říká je pravda.“
„Ale nemůžeme ani vědět, že není,“ ozvala se Fiona, překvapivě jemně, jako by její hlas přicházel odněkud z dálky. „Podívej se na něj… má oči jako náš otec.“
„Oči nestačí!“ odsekla Lucia. Vstala od krbu a přešla k oknu, jako by se potřebovala nadechnout jiné reality než té, která se právě odehrávala v salonu. „Jestli je to pravda… jestli je to všechno pravda, tak pak naši rodiče nebyli tím, kým jsme si mysleli, že jsou. A to bolí víc než cokoliv jiného.“
Eilidh přistoupila k Alistairovi o krok blíž, ale nepodala mu ruku. „Pokud jsi tu proto, abys nám pomohl zachránit zámek… můžeš to udělat. Ale očekávej, že se naše důvěra buduje stejně pomalu jako ruiny opravují. Kámen po kameni.“
Alistair jen přikývl. Věděl, že víc si vyžádat nemůže. Ne dnes.
Fiona zůstala sedět, ruce složené v klíně, pohled ztracený někde mezi minulostí a přítomností. V její tváři se mírně zalesklo pochopení, ale i strach. Možná byla ze sester ta, která věřila nejrychleji — ale právě proto ji to mohlo bolet nejvíce.
Napětí v místnosti houstlo. Krb praskal, ale teplo se zdálo zbytečné — vzduch mezi čtyřmi zdmi byl těžký a chladný jako zámek sám.
Lucia přešla ke stolu a sevřela jeho okraj, jako by se potřebovala něčeho držet. „A co ty, strýčku? Věděl jsi to?“ hlas jí přeskočil. „Celou dobu jsi to věděl?“
Gregory stál opodál, jako stín, který se vkrádá do rohu. Oči měl sklopené.
„Nebylo to moje tajemství,“ řekl tiše. „Slíbil jsem vaší matce, že vám řekne pravdu sama… až přijde čas.“
„Takže my… jsme žili v polopravdách? V pohádce, kterou si rodiče vyprávěli mezi sebou a nám jen naservírovali pozlátko?“ Lucia měla hlas ostrý jako vítr na Vysočině.
„Zachránila vás tím,“ zamumlal strýc, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.
Eilidh přešla k Lucii, ale její hlas byl mírnější. „Nejsi sama, kdo to nese těžce, ale jestli je Alistair opravdu náš bratr… pak je to i jeho trauma. Ne jen naše.“
„Já nikoho neprosil, aby mě přijal,“ ozval se Alistair z rohu místnosti. Tón měl klidný, ale z očí mu bylo znát, že ho to bolí. „Jen jsem se dozvěděl, odkud pocházím, a chtěl jsem to pochopit. Víc nic.“
„Pochopit?“ vykřikla Lucia. „Vyrůstal jsi v teple, v cizině, a my jsme tu každý večer počítaly, kolik zbývá dřeva na topení. Ty jsi přišel… a chceš pochopit?“
„Lucio!“ zvýšila hlas maminka, která právě vešla do místnosti. Všichni se obrátili. Lady Moira MacGregorová, hrdá a krásná i ve stínu let, vypadala, jako by do ní udeřil hrom.
„Ztiš svůj hněv,“ pokračovala, hlasem plným tiché autority. „On je… můj syn.“
Fiona zalapala po dechu. Eilidh zatřásla hlavou. Lucia zůstala zticha, ale v očích jí planul oheň.
„Tys o něm nikdy neřekla ani slovo,“ obvinila ji Eilidh, tiše, bolestivě.
Moira si povzdechla, a jako by ji ta pravda fyzicky tížila, usedla na nejbližší křeslo.
„Byl dítětem mé hanby. Dítětem, které mi vzali, když jsem byla příliš mladá a příliš chráněná, než abych se bránila. A pak… přišly další děti. Vy.“
Slova visela ve vzduchu jako ledové kapky rosy, které se odmítaly vsáknout do země.
Lucia pohlédla na Alistaira. Poprvé ne se vztekem, ale s něčím jako hořkým soucitem.
„A ty jsi celý ten čas nevěděl nic?“
Alistair zavrtěl hlavou.
„Ne. Až před několika měsíci jsem našel staré dopisy. A pak… pak už jsem musel vědět pravdu.“
Chvíli bylo ticho, než Fiona tiše zašeptala: „Takže jsme čtyři.“
„Čtyři…“ zopakovala Fiona, jako by si to slovo potřebovala ochutnat, přivyknout mu na jazyku. Její hlas se však zlomil. „A celý život jsme to nevěděly. Ani náznak. Ani pohled, maminko.“
Lady Moira sklopila oči. „Nesnášela jsem se za to. Každý rok, když padal první sníh, myslela jsem na chlapce, kterého jsem držela jen pár týdnů. Každý pohled na vaše oči mi připomínal, co jsem musela nechat za sebou.“
Lucia přešla místnost. Zastavila se před Alistairem, blíž než kdy předtím. Prohlížela si jeho tvář, hledala rysy známé – koutky očí, linii brady. Ale to, co viděla, ji nedokázalo přesvědčit.
„A co když je to celé klam? Co když jsi to zjistil a přišel s nadějí, že tě tu přijmeme, abys…“ zaváhala, ale pak to vyslovila naplno, „…abys získal podíl na našem dědictví?“
Alistairovy oči ztvrdly.
„Tohle jsem čekal. A chápu to. Ale já nežebrám. Nechci váš zámek. Nechci vaše zlato. Já chtěl vědět, odkud pocházím. To je všechno.“
„Ne, to není všechno,“ vmísila se Eilidh, tónem tišším, ale pevnějším. „Teď už tu jsi. Ať se nám to líbí, nebo ne. A my se s tím musíme vypořádat. Každá jinak.“
„Já ho nechci mezi námi!“ vyhrkla Lucia, tentokrát už naplno, bez zábran. „Já nechci, aby někdo přišel z mlhy a tvářil se jako součást rodiny, kterou jsme my tři budovaly v troskách!“
Fiona, stále s uslzenýma očima, jen šeptla: „Já… nevím, co chci.“
Strýc Gregory mezitím tiše poklepal dýmkou o krbovou římsu. „Věci nejsou takové, jaké se zdají. A přijdou chvíle, kdy budete potřebovat víc, než jen staré jistoty.“
„A co s námi bude, matko?“ zeptala se Eilidh. „Slyšela jsi o dědickém řízení. O tom, že pokud každá z nás…“
„Ano,“ přerušila ji lady Moira. „Pokud každá z vás neuzavře sňatek do konce sezóny, zámek propadne koruně. Je to podmínka, kterou stanovil váš dědeček ve své poslední vůli.“
„To je šílené,“ zašeptala Fiona.
„To je Skotsko,“ poznamenal Alistair chladně. „Staré rody, staré zákony. Staré hry.“
V místnosti zavládlo znovu ticho. Ale nebylo to ticho klidu. Bylo to ticho před bouří.
Lucia naposledy pohlédla na svou matku, pak na bratra, který byl příliš cizí na to, aby jej přijala — a příliš známý na to, aby ho úplně odmítla.
„Tak dobře,“ řekla chladně. „Pokud máme hrát tuhle hru, hrajme ji. Ale každý z nás sám za sebe.“
A s tím odešla z místnosti. Její podpatky klapaly o mramor jako údery zvonu.
Ve ztichlé místnosti zůstala jen Fiona, Eilidh, strýc Gregory, matka — a Alistair, jehož postoj se konečně uvolnil.
„Nečekal jsem vřelé přijetí,“ řekl tichým tónem. „Ale možná… jsem měl aspoň doufat, že nebudu ten, kdo musí říct pravdu první.“
„Jakou pravdu?“ ozvala se Eilidh, najednou ostražitá.
Alistair k nim pomalu vzhlédl. Ve tváři měl něco mezi bolestí a výčitkou.
„Nejsem tady jen proto, že jsem váš bratr,“ řekl. „Jsem tady, protože naše matka... není tou, za koho ji máte.“