Prázdná Srdce (4.)

Zatímco horní patro zámku MacGregor tonulo v těžké atmosféře napětí a ticha, přízemí a sklepy byly plné pohybu, hlasů a hřmotu nádobí.
Kuchyně dýchala teplem z ohniště, čerstvě upečeným chlebem a nepřetržitým tikotem hodin, které vryly do každého zaměstnance pocit, že času je vždy méně, než by si přáli.
„Rychle, Isobel! Ten koláč měl být na chladícím okně už před deseti minutami!“ volala kuchařka paní Morvenová, žena s postavou pevnou jako dub a jazykem ostřejším než špička kuchyňského nože. „A ty, Aileen, přestaň leštit tu měď jako by ses na ní dívala do zrcadla, tady nejsi na plese!“
Isobel, mladá a zrzavá pomocnice s tvářemi posetými pihami, přikývla, chytila koláč a rozběhla se tak rychle, jak jí kluzká podlaha dovolila. Její tvář byla rudá z tepla i stresu.
„Už jdou?“ zeptala se po cestě mladého poslíčka Hamishe, který právě nesl dřevo na otop. Byl vždycky v obraze.
„Prý zítra ráno,“ odpověděl šeptem. „Tři vozy z jihu. Jeden má být šlechtic, druhý továrník a třetí nějakej umělec z Londýna. Všechny pro slečny. Pan strýc prý rozhodl.“
„A já myslela, že takové věci už se dnes nedějí,“ zamumlala Isobel. „Nevěsty jako trh s dobytkem.“
Hamish se pousmál, ale zjevně mu to taky nebylo po chuti.
Ve skladu, kde se ukládaly sudy vína a sýry, si starý komorník Angus cvičně skládal rukavice. Byl u rodiny MacGregor celý život. Sledoval jejich radosti, ztráty, i tajemství, která se nikdy nevyslovila. Když slyšel o příjezdu nápadníků, jeho tvář se nehnula – ale jeho oči, ty potemněly. Věděl, co to znamená. Věděl, že něco končí.

Na chodbách se začaly rozléhat zvuky příprav – lesklé stříbro, čerstvě vyprané závěsy, sloužící nosící květiny z přilehlých zahrad.
„Děvčata musí být dokonalé,“ šeptala paní Morvenová jedné z pomocnic. „Jak vypadá talíř, tak se čte dům.“
Všichni věděli, že zítřejší den může rozhodnout o osudu celého panství. Někteří služebníci se těšili na změnu – nové tváře, nové příležitosti. Jiní, jako Angus, cítili ztrátu ještě dřív, než přišla.
A někde v horním patře, mezi chladnoumi chodbami, seděly tři sestry. Každá z nich cítila něco jiného – jednu tížila odpovědnost, druhou naděje, třetí hořkost. A u čtvrtých dveří stál Alistair, přitisknutý k dřevu, jako by se chtěl stát součástí tohoto domu – i když v něm zatím neměl místo.

Zámek MacGregor dýchal. Každé jeho patro – od nejnižšího sklepa až po nejvyšší věž – pulsovalo tichým očekáváním. A za jeho kamennými zdmi, ve studeném ranním oparu, už na cestě rachotily kola kočárů.
V knihovně, jejíž dřevěné stěny pamatovaly stará jednání a dávné lásky, stál strýc Gregory s čelem opřeným o rám okna. Jeho ruce byly sepnuté za zády, jako by se modlil – nebo jako by vážil každé rozhodnutí. Přes sklo sledoval nádvoří, kde se zedníci snažili opravit oprýskané kameny a zahradník stříhal břečťan, který se znovu a znovu dral nahoru, jako by se odmítal vzdát.
Za ním tiše stála paní MacGregorová. V tmavých šatech, s náhrdelníkem ze zelených skel, připomínala dámu z jiného století. Její tvář byla klidná, ale oči… oči plály.
„Gregory,“ oslovila ho tiše. „Myslíš, že to je správné? Přijmout ty muže jen kvůli tomu, že nám hrozí ztráta půdy?“
„Nejde jen o půdu, drahá sestřičko,“ řekl. „Jde o dědictví. O to, co tady zůstane. Jestli vůbec něco.“
Na chodbě za nimi se ozval dusot kroků. Fiona utíkala a za ní Eilidh, která se ji marně snažila zastavit.
„To není fér!“ zakřičela Fiona, když vběhla do salónku. „Proč my? Proč musíme být obchodní položky? Co když nechci nikoho z nich?“
„Fiono,“ napomenula ji Eilidh přísně. „Zkus se chovat jako dáma.“
„Dáma?“ otočila se na ni. „A to znamená co? Mlčet a usmívat se, zatímco nás prodají jako koně na trhu?“
Lucia, která seděla u psacího stolu a sepisovala seznam hostů, zvedla pohled. „Nikdo tě neprodává. Máme šanci… zachránit náš domov.“
„A za jakou cenu?“ šeptla Fiona. „A co Alistair? Ten tu ani nemá být, ale najednou s námi sdílí stůl, dědictví, jméno. A my ho máme prostě… přijmout?“
V tu chvíli se otevřely dveře a právě jmenovaný vstoupil. Jeho výraz byl zadržený, ale slyšel dost. Podíval se na každou ze sester.
„Nikdy jsem nechtěl vaše místo. Ani vaše dědictví. Ale taky jsem synem vašeho otce. Ať už si to přejete, nebo ne.“
Fiona od něj odvrátila pohled. Eilidh zůstala zticha. Jen Lucia se postavila a jemně řekla: „Nikdo z nás si nevybral, kde se narodí. Ale všichni si vybíráme, jak se k tomu postavíme.“
Vtom se ozval rachot kočárových kol, které projely branou zámku. Služebnictvo se jako na povel rozprchlo – někdo běžel otevřít dveře, jiný dolil čaj, další rovnal květiny ve váze. Všichni už věděli, co to znamená. První z nápadníků právě dorazil. Panství ztichlo. Čas se na okamžik zastavil.
A za skleněným oknem knihovny, kde stála paní MacGregorová, se objevil vysoký muž v šedém plášti. Jeho pohled byl chladný. V rukou držel aktovku, ne kytici. A na tváři se mu nehýbal ani sval. Strýc Gregory jen tiše pronesl: „Tenhle nebude snadný.“
Paní Templetonová, hlavní hospodyně, spěšně zkontrolovala čistotu stříbra na slavnostním stole. „Fergusi, ty ubrousky slož znovu. Nechci, aby vypadaly jako z panské kuchyně v Glasgowě,“ zavrčela směrem k mladému sluhovi, který se při tom už potřetí píchl jehlou při vázání ozdobné mašle.
V kuchyni panoval jiný typ chaosu. Vůně pečeného jehněčího se mísila s napětím. Köchta Nora se potila, míchala omáčku a dirigovala pomocníky jako generál na bojišti.
„Ten nový pán, ten z Londýna, má prý citlivý žaludek,“ sykla přes rameno. „Tak mu hlavně nenaservírujte náš černý pudink, jinak se mi tu pozvrací do talíře!“
Mezitím na horním patře, u hlavního schodiště, stály sestry v šeru zapadajícího slunce. Všechna tři děvčata byla upravená, ale každá svým způsobem nesvá. Eilidh se tvářila sebejistě, Lucia si nervózně mnula prsty, a Fiona... Fiona se tvářila jako někdo, kdo by raději skočil z okna než sešel dolů.
„Vypadáš krásně,“ zašeptala Lucia sestře. „Všichni to zvládneme.“
„Já nevím, jestli chci, Lucio,“ odpověděla Fiona tiše. „Nechci, aby mi někdo cizí říkal, co mám dělat. Co když mě ten muž ani nebude mít rád? Co když mě bude chtít jen pro ten zatracený zámek?“
„Co když ho ani neosloví žádná z nás?“ dodala Eilidh. „Třeba si přijel jen ověřit, jestli jsme dost půvabné na obrázku, který mu někdo poslal s pozvánkou.“
Do ticha zazněly těžké kroky po kamenné podlaze. Alistair se zjevil na vrcholu schodiště. Měl na sobě tmavý kabát, vlasy uhlazené a výraz nepříjemně klidný.
„Ten muž už dorazil,“ pronesl směrem k nim. „Strýc mě požádal, abych vás doprovodil.“
„To je výsměch,“ zasyčela Fiona. „Náš nově objevený bratr nás odvede jako ovce ke stolu? Co bude dál? Budeš je za nás i vybírat?“
„Nemusím být váš nepřítel, Fiono,“ řekl chladně. „Ale taky vám nebudu klečet u nohou.“
Všichni mlčeli. Až Lucia se nadechla, narovnala záda a vzala Fionu za ruku.
„Pojďme. Není třeba rozdmýchávat oheň dřív, než ho někdo zapálí.“

V jídelně vládlo přepychové ticho.
Na konci stolu seděl muž z Londýna – lord Sebastian Tavington. Měl přísný profil, oči šedé jako skotská mlha a držení těla, které napovídalo, že je zvyklý na velení.
Lucia se snažila vést rozhovor s opatrnou zdvořilostí, Eilidh zůstávala rezervovaná, ale odpovídala, Fiona se sotva přemáhala neodvrátit zrak.
„Vaše panství má půvab,“ pronesl lord Tavington a lehce přejel pohledem po místnosti. „Ovšem i poněkud zanedbaný šarm. Předpokládám, že to je důvod, proč jsem byl pozván.“
Lucia se usmála napjatě. „Důvod, proč jste pozván, je konverzace a čaj. Pokud vám připadá, že jsme vás sem zavolali kvůli penězům, pak zřejmě nerozumíte skotské pohostinnosti.“
Sebastian se mírně pousmál.
„Ne, rozumím jí až příliš dobře. Právě proto jsem přijel s podezřením.“
Strýc Gregory skřípl čelisti. Vyměnil si pohled s paní MacGregorovou, která svírala hůl u stolu a nepromluvila ani slovo.
A právě v té chvíli, když se napětí dalo krájet…
…ozvalo se bouchání na hlavní dveře.
Rychlé, naléhavé, nečekané.
Všichni strnuli. Fergus, sluha, se vydal ke dveřím.
Když je otevřel, stál tam promočený muž v prostém plášti, bez oznámení, bez doprovodu.
„Omlouvám se,“ řekl zadýchaně, „ale hledám paní Fionu MacGregor. Jde o její minulost.“