Bacha, kouše! ( 3.)

Bacha, kouše! ( 3.)

( 03.) TANGENT


„Řídím!“ prohlásil hrdě Leo a už se hrnul ke dveřím mé černé – od sjetých pneumatik až po střechu – blátem zašpiněné frontery.
Daleko nedošel.
Zakopl totiž o mou nohu, která se mu čirou náhodou na poslední chvíli zcela nečekaně připletla do cesty.
Mrkla jsem na něj. „O tom si nech leda zdát, liebchen.“

* * *

Na šmolkově modré obloze bez mráčku svítilo zlaté slunce a odrazky paprsků z kaluží podél krajnice mi házely do očí protivná prasátka.
Vážně k vzteku.
Slunce jsem neměla ráda. A slunce nemělo rádo mne. Vyrovnaný partnerský vztah.
Dokonalý příklad ze světa jing a jang.
Pravda, sice na slunečním světle nevybuchuji, nehořím a vůbec se nekoná žádný velkolepý ohňostroj za vůně síry, to ale neznamená, že mi to zatracené světlo nevadí.
Já vím, já vím, o upírech se již staletí traduje, že se světlem prostě nemohou koexistovat a má to i zcela reálný podklad, ovšem dá se to vysvětlit jedním slovem. Evoluce. Či dvěma slovy: Vývoj druhu.
Čím déle se ovšem „opaluji“, tím více jsem to… Prostě já. Kůže bledne a získává nádech jakési mrtvolnosti, posléze se začíná drolit a rozpadat, oči a kruhy pod nimi tmavnou a špičáky jsou patrnější. A hlad, ta krvelačná touha nekontrolovatelně sílí.
Chcete, aby upír zcvoknul? Nechte ho pár dní na sluníčku. Výsledek na sebe nenechá dlouho čekat. A ani popáleniny prvního, druhého a třetího stupně.
A pak je tu ta horší stránka věci. Divně to svědí, lechtá a vysouší mi to a poškozuje pleť.
Můj hydratační krém mi každý večer div nenafackuje.

* * *

Leo mlčel.
Vážně nezvyk.
Ale nestěžovala jsem si. V některých chvílích mám ticho opravdu ráda. Je to totiž ten nejvěrnější společník, který se najde všude a nezradí. Což se bohužel o čemkoliv živém říci nedá.

* * *

„Můžeš mi vysvětlit, co nechápeš na slově – ‚živý‘ – Kláro?“ zamručel podrážděně Šermíř a já si teprve teď, za celá ta dlouhá staletí, a že jich nebylo zrovna málo, uvědomila jednu děsivou věc. Když Šermíř chtěl, tak z jeho ramenaté postavy hodné profesionálního ragbyového obránce šel vážně, ale vážně strach.
Tmavé, dokonale rovné kaštanově hnědé vlasy s černým nádechem u konečků měl sepnuté v elegantním culíku, denní strniště jen podtrhovalo ostře řezanou tvář s výrazným profilem a mužnou čelistí a z jantarových očí šlehaly blesky. Doslova a do písmene. Vypracovaná hruď, schovaná pod bílým trikem, se mu zdvihala v krátkých nádeších a výdeších, srdce za mohutných hlasitých úderů pumpovalo krev.
Stále dokola a dokola.
Dokonce se mi i zdál vyšší, než obvykle. Zvláště, když tu do mě přede všemi už půl hodiny ryl a poučoval mě.
Celkem mě tím vytáčel, upřímně a především slušně řečeno.
Vlastně víc, než to.
A Leon, ten zrádce, ani nedutal, nehlesl slovo na mou obranu. Od někoho, s kým jsem se ještě před pár hodiny milovala, div postel nevzala za své, bych tedy čekala něco více.
Jen okouzleně upíral oči na rozkošně děvkoidní Gitu, která se škodolibě pochechtávala a trousila špatné vtipy a sarkastické poznámky na všechny strany.
A hádejte na čí adresu asi.
Flundra jedna blonďatá.
Popadla mě nevýslovná chuť skalpovat přesně jako za mlada.
Ovšem místo toho, ačkoliv ta představa byla více než lákavá, jsem radši věnovala otrávený, leč o to výmluvnější pohled Šermířovi. „Ty víš, že si to ten svinský bastard, co vzešel z lůna děvky, zasloužil!“ odsekla jsem. „Taky jsi četl ten spis. Rozsudek smrti byl v této podivné zemičce zrušen. Celý život by jen odpočíval ve vězení a v tichosti se nám vysmíval, než by mu nakonec nějaký lidský pitomec udělil amnestii, aniž by si řádně pročetl spis a prohlédl fotografie obětí před a po. Víš to, Šermíři, tohle jsme řešili už tolikrát!“ dodala jsem o něco chladněji. „A můj názor se nezměnil.“
„Zasloužil – nezasloužil, můžeš mi, prosím, zopakovat, jak znělo zadání práce?!“ zlostně přimhouřil oči, nesnášel odpor a odmlouvání. Před lidmi a jinými bytostmi dokonce i ode mě. Říkával tomu zbytečné podrývání autority. Viděla jsem na něm ovšem i to, jak si jistý aspekt téhle show vyloženě užíval.
Užíval to, že mě může ponížit! Přede všemi.
Mé ego přesně dle jeho zvráceného a především podlého plánu trpělo jak zvíře.
„Ne.“
„Prosím?“
„Slyšel jsi dobře. Řekla jsem ne.“
Já se od nikoho šikanovat nenechám. Já, která se osobně znala s Richardem Lví Srdce! Já, která bojovala v třicetileté válce a v druhé světové napomáhala likvidaci členů gestapa a jednotek SS! Kennedyho nezabil pouhý člověk!
Má odpověď mu patrně vyrazila dech. Má štěstí, že to byla jen odpověď a ne pěst – ale to z důvodů, že v poslední chvíli jsem si vzpomněla na slova jednoho rozumného avšak k jeho vlastní smůle velice naivního muže, jež na svou důvěřivost a nechuť k násilí dojel již před lety. „Nejdříve pečlivě vol slova a až potom chvaty, drahá Claire.“
Šermíř zřejmě nebyl jediný, kdo nad tou drzostí zalapal po dechu, protože místnost rázem ztichla. Dokonce i ty dvě hrdličky přestaly koketovat pohledy.
A potom jsem poznala, jak moc jsem tentokrát k mému překvapení přešvihla.

* * *

„Mám to brát jako přímé neuposlechnutí rozkazu?“
Již v tom okamžiku mi mělo z jeho zlověstného tónu hlasu dojít, že tady něco nehraje.
„Ber to jako to, že se nenechám ponižovat od někoho, kdo je mladší, než já,“ zasadila jsem pomyslný poslední úder kladivem na hlavičku hřebíčku, co měl rozbít stejně imaginární ne příliš pevnou hráz Šermířovi trpělivosti.
Založila jsem ruce na hrudi. Všichni zarytě mlčeli.
Trhl rameny s takovou prudkostí, div si je nevykloubil. „V tom případě tě vyřazuji z rozpisu akcí a vůbec chodu celé Organizace pod dobu neurčitou, za neustálé porušování kázně a zpochybňování velení. To znamená, že ztrácíš veškeré výhody, které Organizace poskytuje tvému druhu,“ odmlčel se. „Nějaké námitky?“ rozhlédl se po ostatních.
Nikdo nic.
Překvapivě.
A ticho pokračovalo, i když za mnou zaklaply dveře.

* * *

Možná jsem si o to říkala. Ale opravdu jen a jen možná.
Ale i přesto jsem zuřila. Tiše i hlasitě, vnitřně i navenek. Hlavně bez rozmyslu. Být v místnosti sama se Šermířem a zbytečných svědků!
To nebylo chvástavé vyhrožování. Ale slib. Tohle mi ještě zaplatí ve starém smyslu slova. Svojí vlastní krví.
Ovšem – na druhou stranu jsem si aspoň prošla svoji slovní zásobu nadávek v 10 jazycích. Jeden či dva z nich jsou dokonce mrtvé, jestli mě má stará děravá paměť neklame. Na všem je důležité najít nějaké pozitivum, známá věc.
To je ale tangent.
Slovo tangent nesnáším hned ze dvou jasných důvodů.
Zaprvé, znamená to odbočku od tématu. Některé zlé jazyky tvrdí, že neustále odbočuji od tématu. Hele, mám na to vzhledem ke svému pokročilému věku nezpochybnitelné právo, jen tak mimochodem – ale, kdo by se s nimi chtěl zbytečně hádat, když to jde vyřešit ručně, že? No, a ten druhý důvod – slovo tangent vymyslel ten největší arogantní nadutec a sebestředný egoista jakého znám.
Jistě, přítomný čas je použit schválně.
Tuším, že nyní přebývá někde v severní části Finska. Tedy, před třemi lety tam ještě byl. Přišla mi totiž pozvánka na křtu jeho nové knihy – na kterou jsem politováníhodnou náhodou nemohla přijít.
Není horší kombinace, než prastarý upír a ještě ke všemu filosof.

* * *

Protože můj miláček – frontera – zůstal v autosalonu, nazpátek jsem ke své valné nechuti a znechucení musela jet městskou hromadnou dopravou.
Místní lidé jí říkají: Šalina či tramvaj.
Tohle slovo se mi nikdy nelíbilo a nikdy ani líbit nebude. Vlastně nejen slovo, ale celá ta podivná plechová konstrukce natřená na červeno-bílo. Zlatí koně a prosté kočáry, drožky. To bylo aspoň stylové a praktické. Kdežto tahle divná věc je hlučná, pomalá a na můj vkus příliš kontaktní. Na koně se vešli dva lidi. Do tramvaje se jich klidně nacpe padesát.
Šílené.
Ačkoliv nejsem staromódní, jako většina upírů, co zažili staré dobré časy, tohle mi nesedí.
Ani trochu.
Postávala jsem dokonale nehybně na zastávce namáčknutá v houfu potících se lidí a ani se nesnažila předstírat, že mi to nevadí. A jak tomu tak bývá, čím více se prohlubovalo mé podráždění, tím déle se na obzoru neobjevovala žádná červenobílá tramvaj.
Právě tomuhle se říká zákon schválnosti.

* * *

Aby toho nebylo málo, v bytě mi nastal problém, dopad Šermířova rozhodnutí vyloučit mě prozatím z Organizace.
Krev. Nemohla jsem naivně počítat s tím, že mi budou pravidelně dodávat transfůze z místního hospicu. To by potom přeci nebyl pro upíra žádný trest, dát mi dovolenou s plným komfortem.
A celou dobu na zvířecí být odmítám. Nejsem přeci barbar, abych někde v lese chytala jeleny a lumíky, či jinou rozkošně smradlavou havěť po vzoru Cullenovských upírů. (Upozorňuji, že jen na zvířecí by se z nich stali slaboučcí upírci, takoví milí subíci.)
Takže zbývá už jen stará dobrá metoda obstarávání nedobrovolně dobrovolných dárců.
Rozepnula jsem u tmavé saténové halenky pár vrchních a navrch jeden spodní knoflíček, sako si hodila ležérně přes levé rameno a otočila se před oblým zrcadlem bez rámu.
„To by šlo,“ následoval vítězoslavný škleb.
Ať žijí ledničky!
Tedy… Noční kluby, jsem chtěla samozřejmě říci.
Autor Saia, 31.05.2010
Přečteno 432x
Tipy 19
Poslední tipující: Nelčik, Elizabeth, Mirime, Darwin, Lavinie, Karásek, Lili Holiday, Tezia Raven, Coriwen, Kes
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter