Bacha, kouše! ( 5. )

Bacha, kouše! ( 5. )

( 05. ) VE VELKÉM STYLU


Ne, že bych s ničím podobným nepočítala. Upíří ranaři jsou v těchto situacích až směšně předvídatelní. Ale kdysi, opravdu kdysi dávno jsem pochopila pár zásadních věcí.
Ukaž hyenám, že se jich bojíš a sežerou tě zaživa. Neustup jim ani o píď. Nebraň se, ale útoč. Tvrdě. Krutě. Bez slitování. Tady zbytečná slova nemají, co dělat.
A tak jsem je prozatím okázale ignorovala a soustředila se na klečícího upíra, který už zdaleka nebyl tak sebejistý a pobavený, jako před ani ne minutou.
Díval se na mě s očima plnýma bázně jako pes po výprasku a přerývaně dýchal. Čím déle jsem jej upřeně sledovala, tím rychleji se blížil k úplnému zhroucení. A já si to v hloubi duše užívala. Vychutnávala jsem si jeho pokus o odpor, o vymanění se z mé vůle. Tolik si přál nedívat se mi do očí, být daleko ode mne, v bezpečí.
„Hezky popros paní o odpuštění,“ pokračovala jsem dál, zatímco trojice zbývajících upírů se ke mně pomalu a především obezřetně blížila. Konečně jim začínalo docházet, že jejich pán zatajil jednu dosti podstatnou věc.
Nebo mi prostě dávali možnost přestat a vyřešit to v klidu.
Přitvrdila jsem. Aura Moci se jen pro jeho oči rozlila kolem mě jako svatozář. Hodně děsivá svatozář nepodobná té andělské. „Popros,“ zašveholila jsem. „Skloň se k zemi a odpros svou paní na kolenou.“
Cosi nesrozumitelného zablekotal, nahrbil se, jako by dostal bičem. „O-omlouvám se…“
„Neslyším tě,“ přimhouřila jsem oči. „Víc nahlas!“ to už znělo vyloženě zle.
Poprvé za tři sta let se mi jen z čistého rozmaru podařilo rozbrečet upíra, který by správně ani neměl vědět, jak se slzí a ani jsem neměla čas si to vychutnat. Pohled na rudé kanoucí slzy z koutků očí.
A pak, že život není zlá nepřející svině.

* * *

Rána mě zasáhla do břicha a odmrštila zpět ze zdi.
Pikosekundu na to se ozvalo nepěkné prasknutí a do vzduchu se rozptýlil načervenalý cihlový prach.
Au.
To štíplo.
Nehledě na to, že mi to svinstvo zaneřádí vlasy.
„Cos mu udělala?“ zasyčel mi dejme tomu upír-číslo-jedna do ucha, zatímco prsty dvojky pevně obemkly můj krk. Očima jsem zalétla k dění opodál. Trojka sbírala mou oběť ze špinavé země pokryté vrstvou špíny a odpadků. Šlo to patrně ztuha, vzhledem k neochotě upíra. Jeho paní si přeci přála, aby se jí poklonil a zůstal na zemi.
Mé přání budiž rozkazem.
Ušklíbla jsem se a pověděla jim to s patřičnou hrdostí. „Lobotomii na dálku. A zadarmo,“ škleb se pozvolna transformoval do ironického úsměvu. „Nemusíte mi děkovat, pánové. To já ráda.“

* * *

Víte, v jedné věci je vám stáří absolutně k ničemu – a to při uplatňování fyzické síly na jiné supersilné bytosti, proti kterým je Superman amatér.
Platí sice, že čím starší upír je, tím jsou rozvinutější jeho psychické, chcete-li mentální schopnosti, ovšem pokud byl fyzicky slabší či průměrně silný po proměně, tak i kdyby uplynulo tisíc let, slabší či průměrný pořád bude. Možná dokonce i něco ubude.
A přiznejme si to, já nijak extra fyzicky silná nikdy nebyla. Jistě, má síla mi stačila na lidi, trhání ledvin a ničení hrudních košů, či ocelových dveří, ale v souboji na pěsti a jiné zákeřné rány proti trénovanému upírovi jsem měla asi tolik šancí jako kočka proti tygrovi. Kočka se může leda tak vyhýbat a uskakovat, ovšem do doby, než jí tygr odhalí nějakou svou slabinu, nemá šanci čistě vyhrát.
Za ta léta se z mého koťátka stala kočka s tygří odvahou a smyslem pro nefér boj.
To ale nestačilo.
Ruka upíra stále svírala můj krk a nemínila zřejmě povolit. Jednička i Dvojka si navíc dávaly pozor, aby se mi nepodívali do očí.
Jak prozíravé.
A k vzteku.

* * *

Nakonec scénu opustila Trojka společně s uslzeným upírem.
Hurá.
Jen dva proti jedné. Odhadovala jsem je tak na dvě, tři století. Víc ne. Ovšem úplně jistá si tím nejsem, přeci jen – čtení věku z aur mi nikdy nešlo zdaleka tak, jak bych si přála. Málo trpělivosti.
„Půjdeš s námi,“ oznámil mi jeden z upírů a demonstrativně se mnou smýkl do prostoru.
V tu chvíli jsem už toho měla vážně tak akorát dost.
Nathanovi jsem v duchu připsala do notýsku čtyři černé puntíky a dva vykřičníky. Byl vládcem zdejšího města, takže kdo jiný by pro mě posílal eskortu upírů. Drzých nevychovaných a pěkně hrubých upírů! Kam se poděl ten jemnocit a elegance, kterou se naše rasa chlubila a vyznačovala?
Za tuhle novou generaci, aby se jeden styděl.

* * *

„Tohle mě už vážně unavuje,“ procedila jsem skrze zuby.
Upír číslo dvě na mě pohlédl, jako by mi chtěl dát za pravdu.
Naše pohledy se na pár vteřin střetly. Na pažích mi naskočila husí kůže, tělem projela vlna tepla a příjemně mi zatrnulo v podbřišku. V románech a jiných lovestory tomuhle stavu říkali – ‚Láska na první pohled.‘
Mrkla jsem na něj, lišácky se pousmála.
Láska na první pohled? V mém životě se tomu říkalo jinak. ‚Sbohem, chlapče‘.
Prsk.
Jeho hlava vybouchnula s podobnou grácií jako přezrálé zrníčko kukuřice.

* * *

Zbývající upír si velice rychle dokázal spočítat, že moc šancí vážně nemá. Tělo s krvavým pahýlem místo hlavy jeho kolegy, ležící na zemi jako zapomenutá hadrová panenka to jen potvrzovalo.
Ani se tolik nebránil, když jsem na něj použila Hlas a Vliv, stejně jako předtím na Richarda, i když v trochu větší míře.
Vzala jsem si z jeho mysli, co jsem potřebovala. Kašlala jsem na jakoukoliv jemnost a při své procházce v zahradách jeho vědomí tím nadělala pořádnou paseku a zanechala za sebou alej pokácených stromů.
Stejně to bylo jedno.
Nathan musí konečně pochopit, že já to myslím naprosto vážně.
Ale přeci jen jsem se slitovala. Není horší úděl upíra, než bláznit. Bláznit a blouznit do pomyslného (ne)konce svého nesmrtelného bytí. A tak jsem se rozhodla zachovat se jako lidumil.
Když jsem zamířila z uličky pryč, zbyl za mnou jen jeden velký krvavý flek.
Autor Saia, 04.07.2010
Přečteno 462x
Tipy 17
Poslední tipující: Nelčik, Mirime, Darwin, Lavinie, Kes, Coriwen, Lili Holiday, Karásek, Tezia Raven
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter