Bacha, kouše! ( 6. )

Bacha, kouše! ( 6. )

( 06. )
MONSIEUR
&
MADEMOISELLE


Přijímací hala vlastně ani nebyla hala, spíše taková vkusně a především decentně zařízená místnost nevelkých rozměrů. Tak akorát, aby se sem vešla jedna krátká pohovka z tmavě hnědé kůže, dvě křesla téže barvy a materiálu, konferenční skleněný stolek a plno skříní s regály, kde byly jedna vedle druhé nacpané hromady velice starých knih a štosy svitků.
A to jsem Nathana na knihomola nikdy netipovala.
S klidem a elegancí královny ze Sáby jsem zabrala křesílko blíže dveří a dlouze vydechla. Čistě ze zvyku. Byl to dlouhý večer, který ještě zdaleka nekončil.
Postarší sluha oděný v starobylém oděvu komořího s nevrlým výrazem fretky po mně zle loupl očima a špičáky. Asi si představil, jak dlouho bude trvat, než z toho křesla vyčistí krvavé skvrny a kousky mozku s lebkou.
Neměla jsem čas se převléknout.
„Monsieur Nate tu bude každou chvíli, mademoiselle Claire,“ oznámil suše s tím svým příšerným přízvukem a vzápětí za ním zaklaply dveře.
Konečně.
Tedy, ne že bych fretky neměla ráda.

* * *

Způsobně jsem seděla, nohy zkřížené u kotníků, ruce úhledně složené v klíně. Dokonalou iluzi dámy z dvacátého století mi kazily jen zbytky Nathanovy gardy na oblečení a běžecké boty nasáklé krví.
Možná i účes jsem měla krapet nakřivo, ale to už je jedno.
Neusmívala jsem se.
Ostatně to upír opírající se ležérně levým kolenem o bok pohovky také ne. Bronzově hnědé vlasy měl společensky přijatelně rozcuchané, chladné černě působící oči dominovaly nemístně snědé mužně vypadající tváři s hranatou oholenou bradou, ruce založené na tak akorát vypracované na hrudi. Oblečen byl ve vkusném a patrně i drahém saku, pod nímž měl bílou rozhalenku, a celé to završily černé kalhoty.
„Copak jsi udělala Lawrencovi?“ zeptal se pochmurně, aniž by ze mne spustil oči.
Zamračila jsem se. Tón, jakým to vyslovil, byl varovný. V celé místnosti to jiskřilo energií, protože on narozdíl ode mne svou auru Moci neskrýval. Spíše naopak. Trochu to přeháněl. „Už minule jsem ti řekla, ať mě necháš být, Nathane“ pokrčila jsem rameny. „Ty a tvoji poskoci,“ upřesnila jsem to čistě pro jistotu.
„Nebylo to mrzačení trochu zbytečné, když tu stejně sedíš?“
Ušklíbla jsem se. „Nebylo. Ty jsi chtěl, aby mě sem odtáhli jako vězně. Tvého zajatce,“ odfrkla jsem pohrdavě. Měla jsem ho přečteného jak knihu. A to dost jednoduchou. „Když už tolik toužíš po mé návštěvě, tak jsem přišla. Ale dobrovolně.“
Přimhouřil oči, svaly na pažích se napjaly. V jeho očích jsem přečetla jedinou myšlenku, co vyplula na povrch. Přišla dobrovolně, ovšem odchod je věc zcela jiná.
Musela jsem souhlasit.

* * *

Kdybych tehdy vypadla, jak mi má intuice našeptávala, nemuselo se nic z toho nadcházejícího stát.
Vůbec nic.
Stála jsem na křižovatce a odbočila špatným směrem.

* * *

Náhle se pousmál. Až mě to vyvedlo z míry a to se tak moc často nestává. „Výborně,“ krátce zatleskal, dlouhými ladnými kroky dravce vykročil přímo k mému křesílku. „Tak jak se vede, drahá Claire?“
Líně jsem k němu zdvihla oči a skepticky povytáhla levé zrzavé obočí. „Tak se vyslov a neprotahuj to. Nemám čas se tady s tebou vybavovat. Na čaj o páté je přeci jen už trochu pozdě.“
Přešel ke mně a bez ptaní se posadil na opěrku mého křesla.
Nesnášela jsem to. Musela jsem totiž zvrátit hlavu dozadu a pootočit se, abych mu viděla do tváře. Už jen z toho postoje se dalo lehce odhadnout, o co mu asi půjde.
Už se nadechoval, když jsem ho zostra přerušila. „Ne. Výzvu nepřijímám.“
Tiše si povzdechl. „Tak jen naoko. Já to potřebuji, Claire. Jsi na mém území a odmítáš se mi podřídit!“ maličko zvýšil hlas. „Tady jde o mou autoritu a Dominanci.“
Protočila jsem oči v sloup. Pokaždé to bylo stejné.
Stejné řeči.
Stejné argumenty.
„Des noix,“ odsekla jsem.
Nathan si na francouzštinu potrpěl. Ovšem nezdálo se, že by ho má odpověď ‚kecy‘ nějak nadchla.

* * *

„Jsem Vládce města!“ jeho hezkou tvář pokřivil hněv. Mě ale trápila jiná věc. Byl moc blízko. Nebezpečně moc. Narušování osobního prostoru jsem vždy těžce nesla, pokud se tedy nejednalo o sex, přirozeně.
„Ty mi nemůžeš odporovat!“
„Jistě,“ odsekla jsem ironicky. „Až na to, že jím jsi jen proto, že mě je to od srdce jedno! Jsem dokonce starší než tvůj Stvořitel! Na ten titul mám nárok já! A kdyby došlo na měření sil, výzvu, jsi nahraný, ty Vládče města!“ to už jsem spíše zasyčela.
Stále jsem se ovládala.
Kéž by se to samé dalo říci o něm.

* * *

Hezky se nám to zvrtlo.
Milý Nate zřejmě konečně pochopil, že tenhle plán nemá šanci na úspěch. Tak přešel k jinému. A řekla bych, že právě tenhle plán byl ten původní.
Hmátl po mně rukou, já na to ale byla připravená. Pružně jsem vyskočila z křesla a odhodila proti němu svou auru Moci. Místností se prohnal vítr, ozvalo se praskání výbojů energie. To se má aura střetla s tou jeho, až ho to donutilo ode mě o pár kroků odstoupit.
Ve tváři se mi objevil vítězný škleb, odhalila jsem protáhlé špičáky.
Vztekle zavrčel, nápor síly zesílil, leč to zdaleka nestačilo. Zdaleka ne. Vážně si myslel, že to bude jinak? Že má šanci? Centimetr po centimetru jsem jeho hranici vytlačovala a vytlačovala. Kdyby tohle byl souboj na základě výzvy, prohrál by všechno.
Své postavení a čest především.
Jedinou nevýhodu neoficiálního souboje jsem si uvědomila příliš pozdě.
Může do něj zasáhnout i někdo třetí.

* * *

Nevím, jak a proč se to stalo. Nevím, kdo to udělal.
Ale jednu věc vím naprosto jistě.
Dotkla se mě síla. Prastará. Starší než já. A tak bolestně známá… Dotkla se mě se stejnou něžností, s jakou matka víská své dítě ve vlasech, milenec laská svou milenku.
Dokonale mě to vyděsilo.
Stáhla jsem se reflexivně do ulity, auru Moci natáhla kolem své mysli jako ten nejsilnější štít. Už jsem nechtěla, aby se mě to dotklo. Nikdy.
Bylo to příliš mocné. Silné.
Na Nathana jsem v tu chvíli zapomněla.
V porovnání s tím starým byl jen malý otravný šváb.

* * *

Musím podotknout, že přijímací hala bude potřebovat nově vybavit.
Ten milý fretkovitý pán asi nebude moc nadšený.
Křesílka byla rozpáraná na nepříliš pohledné kusy a cáry kůže, pár regálů s těmi vzácnými knihami bylo vysypaných a nenávratně zničených a mezi skleněnými zbytky stolku jsem ležela já, tváří přitisknutá k zemi. Jeden ze střepů se mi zarýval pod lícní kost. Nepříjemně to svědilo.
Zvedla bych se, to by mi ale nesměl na zádech sedět Nathan. Obě ruce mi zkroutil za záda.
Být člověk, prohlásili by mě zajisté za K.O.
„Sakra!“ zamumlal najednou a přechytl má zápěstí do jedné ruky. Ozvalo se tiché lupnutí, vzduchem se linula vůně čerstvé krve. Jeho i mé. (I když o čerstvosti by se dalo patrně dlouze polemizovat.)
„Něco ti vracím, miláčku,“ broukl a dle tónu hlasu bych přísahala, že se ušklíbl.
Přivřela jsem oči a pevně semkla rty v přípravě na vracený dárek.
Nic jiného mi ani nezbývalo.
Když mne k zemi přibodl kovovou nohou od křesílka, se kterou jsem já předtím poměrně intimně seznámila jeho břicho, překvapivě to zabolelo. Ale jen na chviličku. Bylo to přeci jen moc blízko od srdce.
„To nebylo nutné,“ zamumlala jsem tiše.
Ještě více na nohu zatlačil a zabodl ji do podlahy o něco hlouběji, abych ji nemohla jen tak lehce vytrhnout. Nemyslela jsem si, že je takový sadista, ale když s ní schválně v ráně zakvedlal a ozval se skřípavý zvuk, jak zavadila o zlomené žebro, musela jsem přehodnotit situaci.
„Ne, nebylo,“ škodolibě se zachechtal.

* * *

Kdesi uvnitř jsem zuřila. Šílela. Nathanova drzost mě rozčilovala, čím dál tím více.
Napadnout hosta! Naprosto proti všem regulím!
Kdyby se mi teď podíval do očí, donutila bych ho, aby tu nohu z mých zad vytrhl a mlátil se s ní do hlavy, dokud by nevypadala jako pirožek před upečením. A poté bych ho sama dorazila. Ukrajovala bych ho hezky po kousíčkách a těmi nakrmila Belzebuba.
„Nějak potichu,“ poznamenal. Společně s vítězstvím se mu vrátil i ten zpěvavý tón hlasu.
„Byl bys snad raději, kdybych křičela a prosila, ať mě pustíš?“ sarkasmus v mém hlase nešlo nepostřehnout. „Ne, počkej. Neodpovídej. Je mi to nadmíru jasné. Tvá zvrhlá představivost je lehce odhadnutelná.“
„Uznej, že jsem vyhrál a nechám tě být.“
To jsem ale nemohla. Prostě to nešlo. Musela bych uznat jeho autoritu a sestoupila bych v hierarchii o pěkných pár příček dolů. Pod Nathana. A za druhé – u části upírů bych ztratila ten dlouho budovaný posvátný respekt.
„Víš, že to neudělám.“
„Myslel jsem si to.“
„Takže co teď, ó veliký filosofe?“
„V tom případě pro tebe mám maličké překvapení.“
Způsob, jakým to řekl se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Maličké překvapení se v Nathanově případě rovnalo atomové pumě. Bez legrace. „Pamatuješ si na Solomona?“
Ztuhla jsem.
Žádná atomovka.
To byl meteorit o velikosti Jupiteru řítící se plnou rychlostí k Zemi. Apokalypsa.
„Takže pamatuješ!“ ušklíbl se. „Jak bys taky nepamatovala, že…“ nechal větu vyznít do prázdna. Zatím jsem netušila, kam tím míří, ale každopádně se dělo něco zlého. Nějaký hodně ošklivý žert. „Víš, takže nyní máš na výběr ze dvou možností. Buď uznáš mou dominanci, nebo zařídím malé setkání, ano?“
Schopnost mluvit se mi vrátila teprve po chvíli. „Blufuješ,“ odsekla jsem. „A moc ti to nejde.“
„Claire... Vážně si to myslíš? Před pár hodinami jsem si s ním celkem pěkně popovídal, a drahá, nezmiňoval se o tobě moc hezky. Řekl bych, že se na vše setkání bude moc těšit.“
Nasucho jsem polkla. Už jsem si chtěla trvat na svém tvrzení, že je to jen špatná lež, ale pak mi to došlo.
To prastaré…
To známé, před čím jsem se ukryla do pláště z aury Moci… „To bys neudělal, Nate,“ zachraplala jsem.
Stále mi to nedocházelo. Proč. Jak. Kdy.
„Uznáváš mou výhru?“
Mlčela jsem. Dostatečně dlouho, aby si z toho mohl něco vyvodit. I kdybych uznala, stejně by mě vydal. Nate nebyl nic jiného než hanebný zrádný bastard s nálepkou upírství.
Povzdychl si. Tentokrát v tom nebylo nic hraného. „Dobře,“ broukl jako by ho to vážně mrzelo.
„Přehráváš,“ poznamenala jsem kousavě.
Pokrčil rameny. „Možná. To ti ale může být jedno. Spíše se připravuj na svoje rendez-vous se Solomonem.“
Když ze mě vstával, zapřel se o tyčku čnící z mých zad a ta zajela se zaskřípáním ještě hlouběji. Podivně to zalechtalo. A teprve teď jsem si uvědomila, že pode mnou vzniká krvavá kaluž.
Richardova krev.

* * *

Odešel. Ani se po mně nepodíval. Jen dveře nechal zeširoka otevřené. Jasné, přeci soukromí především.
Tiše jsem vyhekla a začala se pomalu, milimetr po milimetru zvedat. Šlo to ztuha a těžko vzhledem k tomu, že ta noha byla u vrchu zahnutá a zakončená něčím jako knoflík. Ovšem jinak to nešlo.
Zapřela jsem se na dlaních a pokračovala ve svém úsilí. Jestli si Nate myslí, že tu budu pokorně čekat na vše, co mě čeká, tak to je na velkém omylu. Možná jsem stará, ale ne šílená. To tedy ne.
Sakra. Kde nechal vyrobit to křeslo? Asi pošlu do dané firmy stížnost. Při výrobě by měli přeci myslet na blaho zákazníka. I když technicky vzato…
Zákazník byl Nate. A ten spokojený křeslem rozhodně bude.

* * *

Už jsem byla skoro volná. Stačilo jen vyškubnout ostrý konec nohy z podlahy a...
V tu chvíli jsem to ucítila.
Okamžitě jsem přestala ve svém snažení a klesla poraženě zpět na zem.
To volání. Otec k sobě volá svou holčičku, aby ji mohl sevřít v náručí a... A... tolik se mu stýskalo…
Bezmocně jsem sevřela třesoucí se dlaně v pěst.
Solomon je blízko.
Volá mě. Volá mě k sobě.
Můj Stvořitel.
Kurva. Skončila jsem.
Autor Saia, 05.07.2010
Přečteno 398x
Tipy 15
Poslední tipující: Nelčik, Darwin, Lavinie, Kes, Coriwen, Lili Holiday, Karásek
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

To je tak temný, muhahaha :)

11.07.2010 17:30:00 | Kes

Díky, už se na tom pracuje. :o)

09.07.2010 22:23:00 | Saia

Honem další! je to úžesný!!!

09.07.2010 20:46:00 | Coriwen

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter