Slzy draka III.

Slzy draka III.

Barevné listí ze stromů již zcela opadlo. Pestrost jejich listů zmizela pod prvními vločkami sněhu. Zimní vánek ovívá prochladlé tváře Francouzů, kteří se procházejí nočními ulicemi Paříže. Město se zahaluje do zimního závoje. Pohasínající světla pouličních lamp osvětlují tváře milenců, ukrývajících se pod jejich září. Skvostně oblečené dámy v drahých nařasených šatech, zdobných kloboucích a hustých kožiších se křečovitě drží svých mužských doprovodů, galantně oděných v pečlivě padnoucím smokingu, dlouhém kabátu a vysokém kloboukům. Nezbytnou součástí dámského oděvu je, v tomto chladném počasí, rukávník, nejlépe z co nejdražší kožešiny. Pánové nesmí opomenout hůlku, kterou dávali najevo svou důležitost. Pařížské noční kolonády patřily k oblíbeným činnostem urozených. Procházejí se, navštěvují své rodiny nebo známe. Muži hovoří o penězích, politice, ženy naopak o rodině nebo současné módě. Ulicemi se prohání první auta, která si mohou dovolit jen ti nejbohatší a mezi tím vším lze slýchat dusot koňských kopyt, táhnoucí zdobené kočáry.
Světýlka osvětlené Paříže sleduje z okna sirotčince dívka. Zhrbeně sedí na parapetu velkého okna gotického tvaru a pojídá jablko, které dostala od své milované vychovatelky. Nohy má u těla a jednou rukou je objímá. Oblečená je do bavlněného županu ale studený parapet ji studí do bosých chodidel. Nezabrání jí to však sledovat noční život Paříže. Místo, které pro ni znamená svobodu. Všechna ostatní děvčata již spí. Sem tam je možno zaslechnout nějaké to chrápaní, skřípaní zuby, mluvení ze spaní. Dívka si ukousne další kus ovoce a pousměje se. Sklopí zrak a otočí hlavu zpět k oknu. Měsíc je právě v úplňku. Temná obloha dává proniknout jeho kouzelné záři. Dívka se smutným výrazem sleduje smějící se lidí v ulicích, a představuje si život mimo zdi sirotčince. Sirotčinec byl umístěn na okraji Paříže. Koňským povozem to je do centra přibližně hodinu a z těchto oken byl krásný výhled na centrum města.
Přemýšlí, jak by asi její život vypadal, kdyby neskončila tady. A co bude dělat, až tohle místo opustí? Představuje si, kdo byli její rodiče a co se muselo stát, že se jí zbavili. Co provedla? Popotáhne a utře si nos. Musí být tiše, aby vychovatelky, které mají noční službu, na ni nepřišly. Chce odtud zmizet, z celého sirotčince a žít si po svém. Ať už by to bylo jakkoliv, ale byla by volná. Ne neustále kontrolována, okřikována, bita. Nechtě si musí ovšem přiznat, že si za spoustu věcí může sama, ale nedokáže si pomoct. Je až moc hrdá na to, aby se podvolila, aby se z ní stala loutka. A to vychovatelky nemůžou trpět. Nechtějí si připustit, že tato dívka, která ještě není ani plnoletá, je vždy přechytračí, že má svou hlavu, své vlastní názory. Právě proto, život zde, znamená pro Auroru peklo, a ona si je toho dobře vědoma.
„Uteču, v den svých osmnáctin. Už to tady nesnesu, nedokážu tu žít, ani nechci. Nikdy jsem nechtěla, tak proč?“ pohlédne k nebesům. „Čím jsem si tohle zasloužila? Vždyť jsem byla dítě. Jsem tady od nejútlejšího dětství….nepoznala jsem nic, než zdi téhle budovy. Toužím po svobodě a po…,“odmlčí se. „Poznání svých rodičů, pokud žijí. Chci vědět, kdo jsem a co se stalo…mám snad právo, to vědět, nebo?“ zvedne hlavu a utře slzy. „Nevzdám se, najdu svou rodinu!“ zatřese hlavou. „Co to plácáš? Vždyť ani neznáš své příjmení, jak chceš někoho hledat? Jsi sama, Auroro, byla jsi a budeš sama. Nikdy je nenajdeš, nikdy je nepoznáš, nikdy se nedozvíš pravdu.“ Pokrčí koutky úst. „Přestaň se hrabat v minulosti, mysli na budoucnost, ta je pro tebe teď důležitá!“ sklopí zrak. Pramínky kaštanových vlasů jí padají do tváře. „Zapomeň na ně. Nejspíš už ani nežijí, třeba byli nemocní a to byl důvod, proč mě tu nechali. Možná….je opravdu lepší žít v iluzi, než znát pravdu,“ pronese sklíčeným hlasem.
„Auroro,“ zaslechne své jméno. Luciana se otočí na bok a přetáhne přes sebe peřinu. „Proč nespíš?“ hlesne rozespale. Aurořina samomluva ji očividně probudila. Aurora sleze z parapetu, položí ohryzek na noční stolek a ulehne. Podepře si hlavu a zírá do stropu.
„Spi, Luciano, já jen……,“hledá vhodné vysvětlení. Když však uslyší Lucianino chrápaní, tiše dodá: „Vlastně nic.“

„To ráno pro mě bylo stresující. Netušila jsem proč, ale všechno mi padalo z rukou, nedokázala jsem se soustředit, nedokázala jsem poslouchat natož vnímat. Na klidu mi nepřidal ani podezřelý neutuchající úsměv Jacqueline Gorgeqové a těm jejím dvěma pijavicím, Marlene Hadlyové a Therés Engelové, kterým nemohlo udělat větší radost, než ublížit Auroře. Mohla jsem tušit, že to bude mít určitě spojitost s blížícími se Aurořinými osmnáctými narozeninami. Věděla jsem, že bude muset opustit zdi sirotčince a měla jsem připravený dobrý plán, až odtamtud odejde ale to, co jsem se dozvěděla, všechno změnilo. Jacqueline se rozhodla, že se Auroře pomstí za všechno. Doufala jsem, že až Aurora odejde, dá ji pokoj ale to ona ne. Usmyslela si, že Auroře zničí život, i po tom, co zmizí. Nenáviděla jsem tu ženskou, Jacqueline.“

Děti vstávají brzy. Stelou postele, oblékají se. Snídaně je vždy v sedm ráno. Po ní následuje mše, a pak vyučování, zvlášť pro děti do deseti a do patnácti let. Vychovatelky si děti rozdělí podle věku a každá pak učí svou část výuky. Dorostencům nad patnáct let nastává hodina společenského chování a tance, což učí paní Leticie. Milá, postarší vdova, pro kterou tanec a etiketa znamenají všechno. Žila si v přepychu, avšak po smrti manžela, který zemřel na choleru, prodala veškerý majetek a dala se na dobročinnost. A jak nejlépe pomoct, než se starat o sirotky.
Její ladné pohyby, sympatický hlas a dokonalý zpěv děvčata uchvacovali, chlapce nudili. Zejména pro Auroru se pak zpěv stal posedlostí. Kdykoliv byla sama, zpívala si.
I dnes se mladí učí společenskému tanci. V tanečním sálu sedí naproti sobě několik chlapců a dívek. Mezi nimi je dostatečně velký prostor. Naleštěná podlaha se leskne od zářícího slunce, jehož zimní paprsky vnikají do místnosti. Okna zdobí červené sametové závěsy sahající až na zem. Tanečníci sedí na dubových, zdobně vyřezávaných, polstrovaných židlích. Paní Leticie se pak rozvaluje na pohovce, které by jinak pobrala tři lidi, umístěné u klavíru. Místnost je rozlehlá, jako ostatně všechny pokoje a málo vybavená, ale nejlépe osvětlená, neboť zde proniká nejvíce sluneční záře. Dívky i chlapci se nejistě ošívají a čekají, až vychovatelka dopije šálek horkého čaje a usedne ke klavíru. Dívky jsou oblečeny do sněhově bílých šatů, a chlapci do bílé košile a černých kalhot.
Madam Gorgeqová paní Leticii finančně nepřispěla na společenské oděvy, neboť nesouhlasila s takovým přepychem pro ty chudáky, a tak veškeré šaty ušila paní Leticie sama. Vždy se rozplývala nad tím, jak jsou ty děti rozkošné.
Aurora společně s Lucianou sedí ve společnosti dívek a nervózně se dívají po chlapcích. Obě pohlaví si navzájem cosi špitají a smějí se.
„Vidíš Bernarda, dnes si zase přijde pro tebe,“ pošeptá Luciana své přítelkyni.
„Jak to můžeš vědět?“ odvětí dívka a pousměje se.
„Vždy si pro tebe chodí, vlastně nikdy si nepřišel pro žádnou jinou,“ odmlčí se blonďaté děvče. „Líbíš se mu,“ dodá a ušklíbne se.
Aurora sklopí zrak a zazubí se. Rozladěně těká pohledem na zem a na chlapce, který se sice baví s ostatními kluky, ale po očku ji sleduje. „Líbí se ti taky?“ pokračuje ve škádlení Luciana.
„Na tom nesejde, i kdyby, tak…tak co,“ snaží se přítelkyni odbít. „Opustíme sirotčinec a každý půjde svou cestou,“ zvážní.
„Víš, že to tak být nemusí. Jste přibližně stejně staří, odejdete společně a můžete být spolu,“ nenechá se odbít Luciana.
Aurora vydechne. Poškrábe se na krku a kroutí hlavou. Nerada vede takové řeči.
„Luci, Bernard má osmnáctiny tři měsíce po mně, neodejdeme stejně,“ odpověděla a pohlédla na chlapce. Jejich pohledy se střetnou. Usmějí se.
„Ale no tak, Auroro, neříkej, že by si s ním nechtěla žít. Známe ho celý život a už když nám bylo dvanáct, jsi mi tvrdila, že se ti líbí.“
„Ale to nám bylo dvanáct, Luciano, byly jsme děti, teď….,“ ztichne.
„Teď co?“
Aurora zkřiví ústa a nepatrně se hryže do rtu. To dělává vždy, když si není něčím jistá, když nad něčím váhá nebo má strach. Přemýšlí nad odpovědí, neboť sama neví, co teď vlastně je? Nečeká náhodu už jen na to, aby se osamostatnila? A kdyby, nemůže to Lucianě říct. Je to milá holka ale o rok mladší a taková rozjařená. Naštěstí než stihne dívka odpovědět, zvedne se z pohovky paní Luciana. Zatleská, aby si získala pozornost nudícího se osazenstva.
„Přátelé,“ osloví je. Všechny zraky se upírají na její vrásčitou tvář. „Vítám vás na další hodině tance. Prosím chlapci, vyzvěte dámy k tanci,“ vyhrkne nadšeně.
Kluci se postaví a zamíří k děvčatům. Jak Luciana předpovídala, Bernard si přišel pro Auroru. Jakmile jsou všichni připraveni k tanci, vychovatelka usedne ke klavíru.
„Dnes si opět procvičíme valčík,“ upozorní přítomné a započne hrát.
Páry se roztančí po kruhovém pokoji. Jejich pohyby jsou již většinou ladné, jen sem tam se objeví nějaké to malé škobrtnutí nebo srážka dvou párů.
„Ahoj Auroro,“ pozdraví Bernard, když ji drží v náručí.
„Ahoj Bernarde, jak se máš?“
„Mohlo by to být lepší, znáš to,“ odvětí a pousměje se. Bystrý pohled a šibalský výraz Auroru přitahují.
„Jo, znám,“ vypadne z ní. Svraští obočí. „Dnes jsi nějaký tichý, děje se něco?“ všimne si dívka jeho zasmušilého výrazu.
„Ale nic, netrap se tím,“ nejistě pokrčí ústa a uhne pohledem.
„Bernarde, znám tě, vidím, že se něco děje, pověz mi to!“ naléhá dívka.
Pár se otáčí v kruhu spolu s ostatními. Paní Leticia hraje na klavír a se zavřenýma očima se vrací do minulosti.
„Bude ti osmnáct,“ řekne stroze a těká očima kol.
Aurora pokývá hlavou. Cítí, jak jí Bernard tiskne intenzivněji ruku. Netuší, co na to odpovědět. Zaposlouchá se do zvuku klavíru a klopí zrak.
„Jo tohle, no…bude,“ vypadne z ní neradostně
„Jak můžeš být tak klidná? Co budeš dělat? Kam půjdeš? Nechci….,“ strachuje se chlapec. V jeho očích se značí zoufalství.
„Co nechceš?“ vyhrkne dívka.
„Nechci, abys odešla. Nechci tě ztratit.“ Přitiskne si její tělo blíže ke svému.
Aurora znejistí. Otevírá naprázdno pusu, připravená říct nějako pohotovou odpověď, ale Bernardův pohled jí nedovoluje nic povědět. Cítí, že tohle už není ten chlapec, ten kamarád, kterého znala, něco se změnilo. Jeho dlaň v té její a jeho silné paže kolem dívčina pasu vypovídají o něčem jiném. Srdce ji divoce buší. Nemůže si přiznat, že k němu cítí něco hlubšího. Zároveň si však uvědomuje si, jak jí je v jeho přítomnosti dobře. Nikdy si toho zvláště nevšímala, nijak to nepociťovala tak intenzivně, jako dnes. Možná tomu pomohl ten nepříjemný rozhovor s Lucianou. Nyní, když mu hledí do modrých očí, od nichž se odráží slunce, si uvědomuje, že měla Luciana asi pravdu. Při pomyšlení, že ho opustí, že ho ztratí, se jí svírá srdce. Co když ho také nechce opustit, co když, jak tvrdila její přítelkyně, s ním chce žít?
„Bernarde, prosím, tohle neříkej. Nedělej mi to těžší, nechci se o tom bavit,“ odežene své myšlenky odmítavou odpovědí. Naneštěstí se u něj ocitne v těsné blízkosti. Skoro se dotýkají špičkami nosu. Cítí dech toho druhého, jejich rty jsou u sebe nebezpečně blízko, když je paní Leticia okřikne.
„Bernarnde, Auroro, držte si od sebe odstup. Už si šlapete na prsty!“

„Bernard byl milý chlapec. S Aurorou se znali už od malička. Byl o něco málo vyšší než Aurora. Jeho šibalsky modré oči předpovídaly vždy nějakou neplechu. A Aurora se toho hned chytla, že. Byli nerozlučná dvojka. Nepomyslila bych si, že jejich přátelství přeroste v něco víc. Čím více jsem ty dva sledovala, tím více mi to bylo jasnější. Bernard by pro ni udělal všechno, ale Aurora odmítala jeho náklonost. Možná to tak bylo pro oba lepší. Po jejím útěku jsem už o Bernardovi neslyšela. Mrzí mě to. Měla jsem ho moc ráda. Ti dva se potkali ve špatnou dobu na špatném místě. Nemohli být spolu a ve sledu události, pochybuji, že by k němu Aurora cítila kdy to samé, co on k ní. Ona milovala jen jednoho muže, a Bernard jím nebyl.“

Do pokojného tanečního sálu vejde madam Gorgeqová. Svým přísným postoje přeruší hodinu tance. Děvčata i chlapci s paní Letíciou nechápou, co se děje. Přestanou tančit a zvídavě hleděí na ženu v černém. Ta však pohled upírá na jedinou osobu.
„Nenechte se vyrušovat, potřebuji jen Auroru.“ Pronese.
Aurora se pustí Bernardovi ruky a znejistí. Opět se kousne do rtu a beze slova odejde se Jacqueline.
„Co jsem provedla, madam Gorgeqová?“ zeptá se dívka a od ženy si udržuje bezpečnou vzdálenost pro případ, kdyby ji chtěla žena uhodit.
„Nic.“ Odsekne, aniž by se na dívku podívala.
„Tak co se děje?“ nenechá se odbít Aurora.
„To se brzy sama dozvíš.“
Společně zamíří do uvítacího pokoje v prvním patře. Rozsáhlý, honosně zdobený pokoj sloužil jako uvítací místnost pro hosty. Celá místnost je zařízená ve stylu renesance. Jakmile vejdou dovnitř, spatří Aurora nejprve vychovatelky Marlene Hadlyovou a Therés Engelovou. Obě stojí vedle sebe s rukama sepjatýma podél těla. Tyhle dvě ženštiny s madam Gorgeqovou nevěstí nic dobrého. Dívka dostane strach. Pod oknem u kruhového stolu sedí postarší, obtloustlý muž s ironickým pohledem. Jeho oblečení naznačuje majetek a jisté postavení. Pije čaj z porcelánového hrníčku. Ryšavé vousy má celé mokré od čaje a malé oči si Auroru vážně prohlíží. Auroře je od pohledu nesympatický a namyšlený.
„Tohle je sir Louis Deboair,“ představí Auroře muže Jacqueline.
Aurora udělá pukrlé a pozdraví.
„Těší mě, sire. Nechápu však, co to má znamenat,“ vykoktá dívka a usměje se.
Jacqueline Gorgeqová se ušklíbne. Popojde k muži a zastaví se u jeho křesla, na němž sedí.
„Sire, představuji Vám Auroru. Vaši nastávající manželku.“
Autor sheepinka, 08.08.2013
Přečteno 349x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter