Slzy draka IV.

Anotace: ...

Dívka stojí jak opařená, neschopna slova. Ve výrazu její tváře se snoubí šok s překvapením. Naprázdno otevírá pusu, připravená protestovat ale zděšení je natolik silné, že s úst nevychází žádný hlas. Očima těká kol sebe. Jacqueline Gorgeqová se vítězné ušklíbá, stojíc u křesla s mužem. Vychovatelky Marléne a Therés postávají opodál v rohu a pobaveně si cosi špitají. Vousatý muž si Auroru prohlíží, usmívá se a pokyvuje hlavou, když mu madam něco povídá.
V dívce vřou emoce. Chce křičet, dupat, vztekat se a řvát, namísto toho jen bezbranně oddechuje a pokouší se vstřebat náhlou událost. Po chvíli si všimne, že k ní přichází Jaquline. Uchopí ji za ramena. Aurora sebou trhne.
„Copak, Auroro?“ otáže se lísavým hlasem.
„Já..já…,“ koktá, „proč? A kdy? Proč mě?“ vyleze z ní. Se zoufalým výrazem míhá pohledem na Jacqueline a muže. Ten se jejími otázkami očividně baví. Usrkne čaj z porcelánového hrníčku a postaví se.
„Ale Auroro,“ osloví ji jízlivě Jacqueline, „dívka se nikdy neptá, proč si ji muž vybral. Není to slušné,“ stiskne dívce ramena, ta tuší, že je zle. Zatne zuby a nepatrně zatřese hlavou.
„Přece na tvé osmnáctiny, drahá.“ Dodá žena.
S pohledem zabořeným do země Aurora vyčkává.
„Auroro, rád tě poznávám,“ dojde k ní muž, uchopí jí za dlaň a políbí.
Aurora vytrhne ruku z té jeho. Vyprostí se ze sevření vychovatelky a odhodlaně ustoupí několik kroku dál.
„Toho strašáka si nikdy nevezmu!!“ křikne rozhořčeně. „Nikdy!“ zdůrazní, a zatřese hlavou, až se jí hnědé lokny uvolní z copu.

„Doteď bych si přála vidět, jak se Jacqueline tvářila, když tohle Aurora vykřikla. Podle toho, co vím, zrudla jak rajče a málem upadla do mdlob. Bylo očividně viditelné, že se sotva drží na nohou. A Louis DeBoair? Ten se prý uraženě nafoukl jak balon a vůbec nevěděl, co říct. Aurora všechny doslova odzbrojila a vykolejila. Jo, Aurora…ta se nebála….bylo to číslo…,“ pobaveně se usmála stařenka.
„Co se stalo pak? Určitě to Jacqueline nenechala jen tak, určitě Auroru nějak potrestala, ale já být na jejím místě, zachovám se úplně stejně,“ podporovala vyprávění Petty.
„To víš, že nenechala. Teď přichází ta horší část,“ zvážněla Josephine. „Okamžitě ji vyvedla na chodbu a co se tam dělo….,“


„To přeci nemyslíte vážně? Vždyť ho vůbec neznám! Nevezmu si ho!“ křičí zlostně Aurora a divoce gestikuluje.
Jacqueline nervózně těká hlavou po tmavé chodbě a snaží se upokojit. Její nervy a cholerická povaha však takovou ostudu nevydrží. Náhle prudce zvedne ruku a Auroru silně udeří do tváře. Zatne ji prsty do předloktí a přitáhne si ji k sobě. Vyděšená dívka si druhou rukou drží natržený, krvácející ret.
„Teď mě dobře poslouchej, ty nevděčný spratku!“ osloví ji hanlivě žena. Z očí jí čiší nenávist a odpor. „Ztrácela jsem s tebou trpělivost dost dlouho, ale pohár už přetekl. Ty si ho vezmeš,“ ukazuje prstem na dveře, za kterými seděl dotyčný muž, „a je mi úplně jedno, jestli ho znáš nebo ne. V den svých osmnáctin odtud konečně vypadneš a mně nastanou krásné časy. Ty mi máš být vděčná, a ne mě ještě ponižovat! Copak chceš skončit na ulici jako kurtizána nebo služka?“ dívka nedopovídá. Se slzami v očích hledí do rozzuřené tváře ženy. „Tak chceš?“ zvýší hlas a trhne s jejím tělem. Aurora zakroutí hlavou. Ženin výraz se zmírní. Pustí dívčinu ruku, upraví si účes a hluboce nadechne.
„Co by za to jiné daly, a ty takovou nabídkou ještě pohrdáš,“ odfrkne si. Překříží ruce za záda a přísným, klidným hlasem pronese. „Teď se tam vrátíš, a pokud to bude nutné, na kolenou ho odprosíš, aby ti tu urážku odpustil. Pokud to neudělá, tak ti přísahám, že na té ulici skončíš, a je mi jedno, co s tebou bude.“ Domluví a hlavou naznačí, aby vešla do dveří.
Aurora si setře z brady krev, která teče ze rtu, a třesouce se plíží ke dveřím. Vejde.
Muž stojí u okna, uraženě přešlapující a pohrdavě pohlédne na dívku. Ta, s pohledem upřeným do země, promluví.
„Sire, já..já se Vám velice omlouvám, za…za to, co jsem řekla. Moc se stydím, byla to ode mne hloupost a opovážlivost. Jednala jsem unáhleně. Prosím Vás tedy za odpuštění,“ vysouká ze sebe. V duchu se modlí, ať už žádné lži nemusí říkat, neboť ji vůbec nemrzelo, jak jej předtím nazvala.
Muž si Auroru projíždí pohledem. Kroutí ústy a přemýšlí. Popojde k ní.
„Nuže dobrá, jsi mladá a jednáš neuváženě. Odpouštím ti, je mi jasné, že tady vás moc slušně nevychovávají,“ míří pohledem na Jacqueline, která nuceně pokrčí koutky úst.
„Výborně tedy,“ vloží se do trapné situace madam Gorgeqová. „Auroro, nech nás nyní o samotě. Já se sirem již domluvím detaily,“ doprovází dívku ke dveřím.
„Uvidíme se brzy, Auroro,“ křikne za ní muž.
To už se však Aurora ocitá na chodbě. Oddechne si a dá se do pláče. Rukou si zakrývá ústa, která ji bolí od úderu. Její oslabené tělo má tendenci sesunout se k zemi, avšak při pohledu na dveře, kterými odešla, se jí zvedá žaludek. Musí pryč!

„Ubohá Aurora, vůbec si nedokážu představit, jak se musela cítit. Kdyby mě někdo nutil do sňatku, ještě s takovým chlapem, jednala bych…..,“ zamyslela se Petty. „Vlastně nevím, jak bych jednala. Co se stalo pak? Kam šla?“
„Pomáhala jsem v kuchyni připravovat oběd, když za mnou přišla. Jakmile jsem ji viděla, pochopila jsem, že se něco děje. Rozcuchané vlasy, červené oči od slz, jejichž zbytky jí ještě stékaly po tváři, nepřítomný výraz, zaschlá krev na bradě. Doposud jsem ji nezažila tak zničenou, nikdy na ten pohled nezapomenu. Vyvolávala soucit, a to se stačilo na ni jen podívat.“


Kuchyní se line vůně vařených hub. Dvě kuchařky běhají z místa na místo. Nevědí, co mají dělat dřív. Zdali připravovat polévku, krájet zeleninu, vařit brambory nebo houby. Místnost pohltil kouř vycházející z kamenné pece. Ve velkém kotli to bublá a čmoudí. Houbovou omáčku lze cítit všude. Otevřeným oknem vůně uniká. Kuchařkám pomáhá i slečna Josephine Monessiová, která je zde takovou paní pro všechno. Právě krájí další várku hub, když ve dveřích spatří Auroru.
„Vy jste to věděla?“ otáže se ženy.
Ta, se jí okamžitě ujímá. Namáčí hadr a přikládá ho dívce na tvář.
„Proboha, co se ti stalo?“
„Věděla jste, nebo ne?!“bombarduje vychovatelku otázkami.
„Ale co?“ nedočkavě se vyptává a usedá naproti ní.
„Že mě chce provdat?“
„Jistě, že to nevím. Kdy ses to dozvěděla? A za koho?“ pokládá Josephine všetečné otázky.
„Dnes ráno,“ prudce odsune židli. „Nevím, jak se jmenuje. Jeho jméno jsem zapomněla hned, jakmile mi oznámili, že si mě chce vzít,“ vypráví zvýšeným hlasem Aurora, a přechází z místa na místo. Rukama si buď prohrabuje vlasy, nebo je pokládá v bok.
„Auroro, uklidni se, určitě to je jen nedorozumění,“ snaží se uklidnit spíše sama sebe slečna Monessiová.
„Ne!“ křikne a bouchne dlaněmi do stolu. „To není nedorozumění. Prostě se budu vdávat, v den svých osmnáctin, které se blíží, co na tom nechápete? Proboha,“ zoufá si. Promne si obličej, a aniž by ženu nechala cokoliv říct, pokračuje.
„Musím odtud zmizet, ze sirotčince. Před madam Gorgeqovou jsem sice řekla, co chtěla slyšet, ale,…“
„To ti udělala zase ona?“ otáže se.
Její otázka dívku zaskočí. Ztichne. Usedne opět naproti slečny a kouše se nervózně do rtu. Pokývá souhlasně hlavou.
„Tím sňatkem se mi pomstila. Její pomsta vyšla dokonale. Chce mi zničit život, i když odejdu. Bravo! Tohle si snad nezasloužím ani já, že ne, slečno Josephine?“ pohlédne skoro dětským výrazem na ženu. „Že nejsem tak špatná?“
„Jistěže nejsi, děvenko,“ ujišťuje žena Auroru a pohladí ji po rukou, „jen někteří lidé jsou zkrátka zlí a libují si v utrpení druhých. To bude dobré, uvidíš,“ mrkne povzbudivě.
„Děkuju.“ Dívka se nepatrně usměje, ale vzápětí odchází.
***
Celý zbytek dne prosedí Aurora v na své posteli. Sama v rozlehlém chladném pokojí hledí před sebe. Z očí ji kanou slzy, které si nesnaží stírat. Nehybně sleduje šedou zeď a přemýšlí nad tím, co se ráno dozvěděla. Ticho snoubící se s hlasy dětí, jež se rozléhají budovou, zní v Aurořiných uších jako ten nejhrůznější křik. Jen při pomyšlení na toho člověka, kterého si má vzít, v ní vyvolává pocit úzkosti a odporu. Byla smířená, že skončí jako služka nebo v nejlepším případě jako vychovatelka v podobném ústavu, ale jako manželka úplně cizího muže? Pochopila, že to je trest od Jacqueline, za vše, a především za to, že se v tomhle domově Aurora vůbec ocitla. Vztekle uhodí pěstmi do polštáře. Uchopí ho a odhodí jej od sebe. Hlavou se jí honí spousta otázek. Kdo je ten muž? Proč si vybral jí? Měla to Jacqueline vše dopředu vymyšlené? Zamýšlela to? Proč by si jinak vybral ji, chudou dívku, která nic nemá? Zná mě? Nebo zná její rodiče?
Venku se smráká a místnost se zahaluje do černého pláště, když náhle dívka zaslechne skřípání dveří. Ohlédne se. Mezi dveřmi nejistě nakukuje jí dobře známý člověk.
„Bernarde? Co tady děláš? Víš, že sem nesmíš,“ pokusí se o úsměv a až nyní si utře slzy.
„Já vím, ale celý den jsem tě neviděl, nebyla jsi ani u večeře. Měl jsem strach,“ vypovídá chlapec, mířící uličkou mezi postelemi k Auroře.
„To je milé, ale jsem v pořádku, díky.“ Posadí se. Snaží se ho odbít a uniká pohledem.
Bernard se zarazí, když spatří její zranění a uplakané oči.
„To si nemyslím,“ odporuje a usedne naproti Auroře. Ta odvrátí hlavu. „Co se stalo?“ táže se soucitně.
Aurora váhá. Sklopí víčka a nejistě se ošívá.
„Auroro, tak co je?“ naléhá chlapec a posune se blíže k dívce.
Jeho modré oči a starostlivý výraz v Auroře probouzí ještě větší smutek. Představa, že jemu má říct, že se bude vdávat, ji bolí nejvíc. Na druhou stranu, nechce připustit, aby se to dozvěděl od někoho jiného.
„Bernarde,“ osloví ho naléhavě a propukne v pláč, „já…já se budu vdávat,“ vyhrkne.
Bernard zaraženě mlčí. Kamenný výraz ve tváři nedovoluje Auroře odhadnout, jaké pocity v něm tato zpráva vyvolala.
„Řekni něco, prosím,“ vybídla chlapce Aurora.
Až nyní Bernard sklopí víčka. Olízne si rty a nepatrně špitne.
„Za koho?“
„Není to jedno? Dnes mi to oznámili.“
„Viděla jsi ho?“
Dívka pokývá.
„Nechci si ho vzít, může být tak dvakrát starší, jak já. Bernarde, já ho nechci!“ hlesne rameny a chlapce pevně obejme.
„Já vím, Auroro. Neboj, my něco vymyslíme,“ ujišťuje ji, když drží dívku v náručí.
Sám je však ke svému tvrzení skeptický, což samozřejmě Auroře nepřizná.
***
Halou znějí hlásky chrápajících dívek, které spokojeně leží ve svých postelích. Po náročném dnu si zaslouží odpočinek. Těla mají zachumlaná do tenkých peřin a odevzdávají se říši snů. Měsíc v úplňku se vtírá velkými okny do pokoje a jeho záře po zdech vyvolávají
mozaiky světla.
Na konci místnosti, kde je pouze zeď ve tvaru gotiky, se náhle pozvolna otevírá jedna z nich. Hromada prachu a pavučin v mezidveří se rozprašuje na zem. Plamen z louče vychází a osvětluje noční pokoj. Černý stín se plíží uličkou, až se zastaví u jedné z postelí. Dívka, ležící na ni, se nepokojně převaluje ze strany na stranu. Dívku si zvídavě prohlíží. Hodiny právě odbíjí půlnoc.
„Auroro.“ Rozléhá se v ozvěnách její jméno.
Dívka sebou nečekaně trhne a celá zpocená se posadí na postel. Zrychlený dech značí zděšení. Vyděšeně těká hlavou po stranách. Její zrak upoutá napravo zeď, která se dovírá. Vytřeští oči. Nejenže slyšela volání svého jména ale teď se i pohybují zdi.
„Co…co to bylo?“ vykoktá a zapálí petrolejovou lampičku.
Zmateně hledí kol sebe. Všechny dívky jsou ve svých postelích a tvrdě zařezávají. Aurora neustále civí na zeď, kterou právě viděla se hýbat. Utře si čelo a shrbí se.
„To není možné.“ Pronese nevěřícně.