Kapitola 2. Bolest

Anotace: Příběh Zaacroo Skogena, dočkali jste se pokračování... za komentáře s výtkou budu rád :)

Sbírka: Zaacroo

Celou cestu se Jürgen rozhlížel po okolí. Svému synovi zakázal jet s ním, protože měl v plánu jet kratší cestou, jež byla kontrolována bandou lupičů. Jürgen je všechny znal a měl s nimi nepsanou dohodu.

Vždy jel přes jejich území sám, a když jej zastavili, dal jim několik zlatých nebo nějaké zbraně. Avšak si nikdy nebyl jistý tím, zda jej nechají na pokoji. Cestu z trhu radši volil delší podél severní strany hor.

Cesta pod ním pomalu ubíhala, míjely lesy, luka a paloučky podél cesty. Díval se na mraky na nebi, květy na keřích, srny mizící v lese. Cestou si pobrukoval melodii jarního tance a vzpomínal na svoji krásnou ženu Ruth. Z kapsy vytáhl růži z kovu.

„Brzy jí tě předám, už zítra. Už zítra.“ Usmíval se a sledoval plechový květ.

Když růži ukládal zpět do kožené brašny, o něco zařinčela. Sáhl tedy do brašny a vytáhl synovu dýku. Prohlížel si ji s nezměrným zájmem. Syn ji vykoval tak, že její čepel byla několikráte zahnuta a zakončena vždy nějakým hrotem nebo ostrou hranou. Celkem připomínala zbraně dlouhých. Rychle si odplivl a držel dýku za jílec, aby byl chráněn před zlými silami. Nerad myslel na tuto prokletou rasu, byli záhadní, temní a nikdo o nich pořádně nevěděl. Prý obývali lesy jako je tento.

Náhle uslyšel zapraskání po levé straně. Podíval se tím směrem, ale nikde ani živáčka. Roztěkaným pohledem se rozhlížel po okolí a občas zahlédl mihnutí se čehosi mezi stromy. Když se podíval před sebe, musel se usmát. Zastavil koně. Postava v plášti kráčela směrem k němu a zvolala. „Jsi sám?“

„Ano jsem.“ Řekl Jürgen a sledoval, jak z úkrytů vystoupilo okolo desítky lupičů. Muž před ním sundal kápi a Jürgen jej okamžitě poznal.

„Heinrichu, příteli, rád tě opět vidím.“ Jürgen Heinricha znal od dětství. Byl mladší než Jürgen, ale silný stejně tak.

Heinrich, muž vysoký spíše jako mládenec, nebyl Jürgenovi ani po ramena. Avšak co neměl na výšku, to doháněl ve svalech. Velká táhlá jizva přes obličej byla poznávacím znamením stejně jako jeho rezavé vlasy. Jürgen slezl z povozu a šel mu naproti. Heinrich vyrazil stejně rychlým krokem. Objali se a párkrát se poplácali po zádech.

„Tak co mi vezeš, Jürgene?“ Optal se s úsměvem malý zrzek.

„Přivezl jsem nějaký chléb, maso a pár hrotů pro kopí.“ Pronesl kovář a otočil se k vozu.

„Tolik věcí, to abychom zaplatili my tobě, příteli.“

„Bude mi stačit, když mne doprovodíte do Waldenmaru. Mám blbý pocit.“ Pohlédl na zrzka a pak přejel pohledem jeho skupinu.

„To ti můžeme dát příteli, ale co zlato? Budeš chtít za tyto dary nějaké peníze?“

„Jak jsem již řekl, chci jen doprovod do Waldenmaru.“ Řekl Jürgen, když mu do povozu přistál měšec s několika zlaťáky.

„Seberte si, co vám Jürgen podá, odneste to do skrýše a přijďte hned sem!“ Rozkázal Heinrich a sedl si ke kovářovi do povozu.

Jürgen vyndal kus chleba a podělil se s Heinrichem. Povídali si několik minut, než začali přicházet ostatní. Když přišel poslední člen skupiny, pobídl kovář koně a vyrazili na cestu skrze temné lesy. Dobrou hodinu probírali události okolo mizících lidí ve zdejších lesích. Bylo to tak, jak si Jürgen myslel. Tlupa seveřanských nájezdníků uvízla zde v lesích a snaží se uprchnout zpět na sever.

Konec lesa se přiblížil a bylo vidět kouř z komínů Waldenmarských domů.

„Děkuji ti Heinrichu za pomoc, snad se brzy setkáme příteli.“ Usmál se Jürgen a sledoval záda mizících lupičů v lese.

Jürgen dorazil na trh do říšského města Waldenmar se svým vozem a rozbalil svůj stánek. Spíše než stánek se jeho malý obchod sestával z vozu a plachty, jež zakrývala prostor, odkud kovář prodával. Zrovna skládal zbraně na dřevěnou desku po pravé ruce, když k němu přišlo několik strážných shánějících zbroje a přilbice, které měli již objednané.

„Momentíček pánové jen, vybalím a dostanu se k vaší objednávce.“ Usmál se Jürgen, protože věděl, že má peníze jisté. I velitel stráže byl spokojen, protože jeho muži měli dostat objednané zbraně.

Po sbalení svého stánku vyrazil co nejrychleji domů, a když věděl, že les hlídá jeho starý známý, s obavami projížděl lesem. Heinrich si k němu opět nasedl s družinou hlouběji v lese a doprovodili Jürgena až po prostor vyčištěného lesa, kde hlídali stráže říše.

Jürgen dále pokračoval svojí cestou a v rukou třímal hračku pro Paula a v zadu ve voze měl šaty pro Katrin.  Růže z kovu se leskla v předu na voze a připomínala Jürgenovi zářivý úsměv jeho milé Ruth.

Bylo pozdní odpoledne druhého dne, slunce se pomalu schylovalo ustoupit před měsíci. Den jejich výročí. Západ slunce, na který vždy celá rodina koukala ze střechy jejich domu. V celé ulici bylo ticho. Jürgen předpokládal, že na náměstí se asi odehrává poprava nebo tak něco. Rozhodl se na rodinu počkat doma. Kráčel k domu s plným měšcem a kovovou růží.

Když vstoupil do dveří, upustil růži na zem a ta v absolutním tichu zazvonila tak hlasitě, jako by udeřil zvon. Spatřil svoji ženu a obě děti mrtvé. Byli spoutaní a podříznutí jako selata při zabíjačce. Jejich těla ležela v tratolištích krve. V bílých košilích, které teď byly spíše rudé, jak byly nasáklé krví. Všude v předsíni byl nasládlý pach mrtvých. Zvedal se mu žaludek. Ztuhlý koukal na tu hrůznou scénu a nevěděl, zda vyběhnout ven zvracet nebo začít plakat. Otevřené rány na jejich krcích se hemžily červy. Ruthiny oči zůstali otevřené a tak už i v nich bylo několik larev. Oči mu těkaly po té děsné scéně a začal se mu rozostřovat zrak, jak měl oči plné slz. Opřel se zády o stěnu a sesunul se po ní. Slzy mu tekly proudem. Nevěděl co dělat. Seděl a zíral na těla svých milovaných. Plakal a z těžka dýchal. Nechápal, proč se to stalo. Nechápal, jak by někdo mohl být schopný takového zvěrstva. Několik minut přemýšlel, jestli chce nadále žít. Zíral na dýku, kterou třímal v ruce. Podřezat si žíly a skončit jako oni, vždyť to, ale není smrt pro muže. Pohledem sjel k ocelové růži, kterou upustil na zem, vypadala jako palcát. Zmocnil se jej neumírněný vztek, slzy smutku byly vystřídány slzami hněvu. Jeho pohled měl temný výraz. Pak vstal a jedno po druhém těla zabalil do dek a vynesl je ven. Začal jejich těla nakládat na dvoukolák. Se slzami v očích je vyvezl za hradby města a v lese jim vyhrabal hroby holýma rukama. Když je pohřbíval, srdce se mu úplně zalilo žalem a rozum mu zatemnil hněv. Rozhodl se pomstít jejich smrt. Přísahal si, že zabije vrahy, kteří za to mohli.