Kapitola 9. Zkouška

Kapitola 9. Zkouška

Anotace: Jürgen si musí projít zkouškou bohů.

Sbírka: Zaacroo

Jürgen procházel krajinou, nikde nebylo ani stopy po lidech. Načervenalé nebe napovídalo letnímu času. Všude na obloze plula rudá oblaka. Západ slunce zakrýval tmavý mrak. Blížil se k němu a postupně se stával průhlednější. Po chvíli Jürgen zpozoroval, že se nejedná o mrak, nýbrž o hejno ptáků. Vran. Země se jemně chvěla. Volal, ale odpovídala mu pouze ozvěna. Najednou se před ním objevilo mračno prachu. Z obou stran údolí, v kterém stál, se valily hordy, na jedné straně rudých rohatých zrůd a na druhé straně se řítila armáda zelených slizem pokrytých oživlých mrtvol. Lovec se rozhlédl a všiml si, že vojska se řítí i k němu. Byl přesně uprostřed střetu obou armád. V rukou měl zase meč a sekeru.

 

            Armády se k němu řítily z obou stran a kopí, meče, štíty namířené na něj. Déšť šípů a střel se míhal všude kolem. Nad davy duněly bubny. Zem se třásla pod dusotem statisíců nohou. Nebe bylo plné vran, které na sebe pokřikovaly. Potemnělo zvířeným prachem a poletujícími projektily. Řev vojsk se rozezvučel tak, že Jürgen začal chvíli přemýšlet kam utéct. Armády se přiblížily na pouhých několik metrů a vše se zastavilo. Jürgen sledoval tváře mužů obou stran. Mrtvolné obličeje nazelenalé barvy vypadali jako jeho známí. Z otevřených ran vyčnívali červi a vytékala podivná bělozelená látka. Na obličejích válečníků v rudé zbroji byly jizvy a tetování. Najednou vedle něj stáli dva muži. Jeden odporně prolezlý červy, měl vyhřezlá střeva a spoustu opuchlých ran. Druhý naopak čistou rudo-zlatou naleštěnou zbroj.

            „Přidej se na naši stranu, budeš nesmrtelným a nedotknutelným vůči zubu času…“

Pronesl zelený pokřivenec, kterému zrovna z ucha vylezl veliký červ.

            „Nebo se přidej ke mně a budeš nesmrtelným v myslích svých přátel, nepřátel i démonů.“

Skočil do řeči hnijícímu muži naleštěný válečník. A nevábný muž pokračoval dále.

            „Co ti je milejší? Věčný život, nebo sláva a zabíjení?“

Jürgen si uvědomil, že bez své ženy už stejně nechce žít, bez Ruth a svých dětí. Radši by zemřel, než putoval pustinou a sledoval, jak všichni jeho přátelé umírají. Navíc vypadat jako deset let staré jídlo, nechtěl. Muž v rudé zbroji pokračoval,

            „vzpomeň si, co udělali tvé ženě a dětem. Přece se chceš pomstít ne? Vždyť to svět dovolil, toto bezpráví. Někdo musí pozvednout ruku a svrhnout vládu, která to dovolila. Vláda, která nechává bohaté mocnými. Někdo jako ty má důvod ji svrhnout, jen ty víš jaké je přijít o vše, můžeš získat moc, slávu. Pokud ti jde jen o pomstu, pomsti se tolika říšským, kolika to jen půjde.“
            „Dobrá, pokud mi pomůžeš získat sílu, kterou budu potřebovat na svoji pomstu, přidám se k tobě. Ale chci znát tvé jméno.“

Pomsta to je to co chtěl, ten pocit, když vrazil nůž do úst Tristana, tak krásný, tak sladký.

             „Mé jméno je Arnkel Avaldan, budu tvým patronem, pokud si zasloužíš pozornost Khorneho, boha válečníků. Pokud při jeho zkoušce neobstojíš, zemřeš.“

            „Stejně už mrtvý jsem a po dlouhém životě netoužím. Promiň nevábný příteli, ale zemřu jako válečník a nepřátelé mne budou znát podle obličeje.“

Muž v rudé zbroji ukázal na opuchlého.
            „Erilare Frikku, je můj ty odejdi říci svému pánovi, že opět prohrál.“

 

Najednou Jürgen seděl na zvláštním, psu podobném zvířeti rudé barvy. Mezi rudými pláty zbroje prosvítal kov, z kterého zrůda byla stvořena. Na dalším takovém zvířeti seděl i Arnkel. Ten měl na sobě nádhernou rudozlatou zbroj, která zakrývala celé jeho tělo. Jeho helma na sobě měla několik rohů. Arnkelovy oči zářily jejími průzory.

 

 Stáli uprostřed rudých šiků. Bubny začínaly hřmít. Krákání vran a řev mužů bylo velmi hlasité. Arnkel se k Jürgenovi otočil a pohlédl mu do očí.
            „Pokud přežiješ tuto bitvu, splnil jsi svou zkoušku. Zemřeš-li v této bitvě, zemřeš i ve skutečném světě.“

Jürgen ani nemuknul a pouze přikývl. Arnkel se usmál. Píšťaly a flétny šiků hrály, ale nikdo se ani nepohnul. Opět si s Arnkelem prohodil pohled.
            „Jsi jejich vůdce Skogene, čekají na tvůj povel.“

Jürgen Skogen pozvedl své kopí a namířil jej proti nepříteli. Ocelový hrot se leskl v prosvítajících paprscích slunce. Vypadal jako by žadonil prolít krev. Praporec zhruba dva lokte od hrotu se třepetal ve větru. Ratiště dlouhé celou koňskou délku. Řev zesílil snad stokrát a bubny zrychlily tempo. Bělovlasý válečník, Jürgen, pobídl podivné rudé zvíře. Rozjel se vpřed plnou rychlostí, následován zbylými jezdci. Kopí namířené do výše hrudi člověka. Ostatní jezdci vytvořili klín a řítili se za svým novopečeným vojevůdcem. Vzdálenost k nepříteli se zkracovala. Nejprve nebyl Jürgen s to rozeznat jednotlivé muže. Teď už byl schopen rozeznat jejich těla, pak zbraně, nakonec viděl i zažloutlá bělma jejich očí. Kopí, tenké jako dýka s hrotem jako šíp, proniklo prakticky s nulovým odporem do těla jednoho z mužů. Za ním stojící muž s mečem měl ještě menší štěstí. Jak Jürgen pustil ratiště kopí a nechal jej v tělech nepřátel, všiml si, že probodl pět mužů. Rychle tasil sekeru s rozžhaveným ostřím. Vojáci Jürgena a Arnkela obklopili, ale rychlost, kterou jeli, je propustila celým šikem nepřátel. Sekal sekerou po hlavách válečníků. Rychle pobídl svého pekelného oře. Ten znovu zrychlil a z tlamy pustil tělo jednoho z nemrtvých válečníků.

Odjeli dostatečně daleko, Jürgen zpomalil a počkal, až jej dojedou i ostatní jezdci. Téměř všichni byli bez kopí. Otočil je a rozhlédl se po bojišti. Střelci. Zahlédl cíl nového útoku. Mezitím se čela obou armád střetly v plné síle. Řinčení mečů, tupé rány a řev mužů přehlušovaly i vití Jürgenova oře. Střelci se chystali k výstřelu, ale bylo už pozdě. Z jejich levého křídla najela další jednotka jezdců a kompletně je rozdrtila. Jürgen pobídl svého oře znovu a ten přešel do trysku. Řítili se k dalšímu šiku válečníků. Za Jürgenem cválal velitel i praporečník druhé jednotky jezdců. Šest koňských délek od nepřítele se Jürgen otočil na velitele druhé jednotky. Ten na něj zahřímal „går for deg, Generelt!“

 

Pokynul hlavou, Jürgen pokynutí opětoval a otočil se zpět. Přibližovali se v klínové formaci. Jürgenovi podal jezdec po jeho levici své kopí. Několik vteřin na to byl jezdec sražen ze sedla zásahem obrovské čepele. Jürgen si přes průzor všiml obrovského nevábného tvora až teď. Byl veliký jako pět lidí a široký několik koňských délek. Skrze průzor se Jürgenovi nezdál tak veliký. Obr porcoval vojáky rudé strany jediným sekem. Jürgen třímal v ruce kopí, které mu dal jezdec těsně před smrtí. Mrštil jím po té zrůdě. Kopí se zakouslo do těla zrůdy a do okolí se rozstříkla podivná zelená tekutina. Obrovský mutant se usmíval a ani si oštěpu nevšiml.

 

Klínová formace se prorvala šiky nepřátel zpět do svých linií. Jürgen ukázal na velitele střelců a ukázal na zrůdu. Velitel kývl a otočil se k lučištníkům.

„Har du sett kommandanten, brann på monsteret.“ Jeho hlas byl hluboký a Jürgenovi povědomý. Navíc nechápal jak to, že jim rozuměl. Velitel křičel jednoduchý rozkaz.

„Slyšeli jste velitele, palte na to monstrum.“ Rozuměl jejich větám tak dobře, jako by na něj mluvili v jeho rodném jazyce.

 

Déšť šípů zasypával tělo obra a ten se začal sunout ke střelcům. Jürgen viděl její malé nohy. Byly jako u člověka, ale velmi tlusté, jako sloní. Celá zrůda byl obrovský člověk, nebo spíše něco jako člověk vypadalo. Teď to ale mělo vyhřezlé střevo, bylo na tom několik červů velkých jako člověk ne-li větších, obrovské břicho jako by to byl velký obžera, po kolena dlouhý jazyk. Jeho ohromná ústa, v kterých její jazyk končil. Velikou plešatou hlavu s několika rohy. Celý pokrytý mokvajícími puchýři. Z celého blízkého okolí vojáci padali na záda a umírali pouze otráveným vzduchem.

 

Jürgen pobídl svého oře do útoku. Věděl, co musí udělat. Nezůstat příliš dlouho blízko tohohle tvora jinak se otráví také. Hnal zvíře plnou rychlostí a pak si všiml obrovské kosy, která letěla jeho hrudníku vstříc. Pobídl tedy své zvíře ke skoku. Kosa rozpůlila kovového koně jako by byl z másla.

 

Jezdec spadl z koně a několik metrů se ještě kutálel. Když se zastavil a padl na záda, u hlavy mu přistála jeho sekera, která se vší silou zabodla do země. Zvedl hlavu zrovna, aby viděl, jak obluda jediným máchnutím rozsekala jednotku lučištníků. Jeho jízda se mezitím probíjela zelenými šiky zpět k jejich praporci.

 

Jürgen vstal a rozeběhl se ke zrůdě. Sekeru držel v obou rukách a vztek v hlavě. Všiml si podivného vrnění své zbraně a tepla vycházejícího také z ní. Vůbec se tím nezabýval a razil si dále cestu k tomu monstru. Rudá vojska slábla a z mrtvých válečníků se stávali oslizlé parodie na lidská těla, která vstávala a bojovala proti nim.

 

Několik z nich se otočilo na svého někdejšího velitele a s mečem v ruce mu běželi vstříc. Jürgen máchl sekerou a viděl zářící pruh, jak krájí nepřítele ve dví. Švihl zbraní podruhé, tentokráte z vrchu a další nepřítel se kácel k zemi. Jeho sekera hořela jasně žlutými plameny a stoupal z ní lehký dým, jako když si někdo zapálí dýmku.

 

Probojoval se až k monstru, které se chystalo k dalšímu švihu svojí ohromnou rezavou kosou. Zadržel dech a běžel vpřed. Doběhl k noze tohoto obra a sekl do ní. Další oblouk záře a neuvěřitelně silné zavití. Jürgen prosekl zrůdě téměř celou nohu a okamžitě místo zásahu vzplanulo. Jeho zbraň mu našeptávala, ať seká dál, ať zrůdu rozkrájí. Jürgen uposlechl.

 

Trvalo ještě notnou chvíli, než padl poslední oslizlý válečník, avšak bylo to plné úlevy na Jürgenově duši. Celá ta léta hromadícího se vzteku, najednou jako by byla celým životem ve strastech a dávalo mu to energii pro celou tuhle úmornou bitvu.

 

Stál na hromadě pozůstatků veliké zrůdy a z těžka dýchal. Nevábný puch, který ze všech padlých vycházel, mu obracel střeva naruby, ale držel se u země. Jeho hlava vztyčená, jako by držela stráž nad bojištěm, vypadala majestátně. Začínal vát vítr a vlasy uvolněné z přilby, vlály ve větru.

„Zkouškou jsi prošel, Skogene.“ Promluvil na něj Arnkel, kterému podkluzovaly nohy, jak se škrábal za Jürgenem.

„Vím, ale něco nechápu. Proč moje sekera vzplála? Zasloužil jsem si přízeň Khorneho?“ Otočil se na Arnkela se zmateným výrazem.

„Sekera hořela tvým hněvem, všechen vztek jsi propustil svým chtíčem pro boj. A tvá polovina démona se projevila. Khorne je nadšený. Budeš dobrým válečníkem“

 

Při Arnkelových slovech se Jürgen díval na svou sekeru. Byla to jednoruční sekera s velkým ostřím asi jako lidská hlava vysokým. Její toporo bylo zahnuté a ovázané pruhem látky. Na spodní straně topora byl ocelový bodec. Její břit jako by prosil o další krev. Leskl se na vysvitajícím slunci. Na tělech mrtvých i v oblacích se proháněli havrani, kteří měli připravenou hostinu.

 

Vše se opět zamlžilo a nakonec jeho pohled ztemnil úplně.

V hlavě mu zněla jen jediná věta, opakující se dokola. „Uspěl jsi Skogene, jsme jeden, volej mne! Jsem tvá dýka. Jsem Zaacroo. My jsme Zaacroo!“

Autor Ujosvec, 27.05.2014
Přečteno 536x
Tipy 2
Poslední tipující: Aiury
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter