Hra II/III

Hra II/III

Anotace: Delší povídka, kterou jsem radši rozdělila, ale jinak vše ve jménu vědy! Snad někoho zaujme, ale ne natolik, aby se o to pokoušel. ;)

Vstala.

„Co je to za hru?“

„Velmi speciální. Budeš první, kdo to vyzkouší.“

Rose se hrdě usmála a šla těsně vedle něj. Uvažovala, co za zvláštní hru by to mohlo být. Byla si jistá jen jediným – nic obvyklého. Bojovala s nervozitou a vzrušením zároveň, ale navenek se snažila nedávat nic znát.

Procházeli kolem nástěnky, na které byly přidělané novinové výstřižky nejrůznějšího data a povahy. Jeden se zmiňoval o dívce, která opustila jednu z nejlepších církevních škol poté, co ji posedl ďábel. Žila jako poustevník a poskytovala potěšení každému, kdo projevil sebemenší zájem.

Další článek byl o dopadení bankovního zloděje, který za bílého dne a bez masky přepadl dvě nejmenované bankovní pobočky. Během výslechu mu policisté ukazovali záznam z bezpečnostní kamery, na kterém bez nejmenších pochyb figuroval dotyčný. Údajně se velmi divil, neměl být vidět. Při otázce policistů, proč neměl být vidět, odpověděl, že se potřel citronovou šťávou a měl se stát neviditelným.

Immanuel se jen usmíval, když Rose zpomalila, aby si toho stihla přečíst co možná nejvíc. Viděl, jak ji to uchvátilo, možná spíš pouze zvažovala, zda je to všechno možné. Jestli to nejsou pouze nějaké novinářské kachny.

„Zajímá tě to?“

Zaujatá dívka přikývla a dál bloudila očima po nástěnce.

„Je to všechno pravda?“

„Ano.“

„I to,“ začala se smát. Několikrát se musela zhluboka nadechnout, aby byla schopná pokračovat. „I to s tím citronem?“ Ukázala na výstřižek.

„Ano. Říkal jsem, že mě zajímá, kam až lze zajít, co všechno se dá dělat s lidskou myslí. A je toho víc, než tady těch pár výstřižků. Jen mě zaujaly nebo mi jsou něčím blízké.“

„Jak?“

„Tuhle,“ ukázal na jeden krátký článek, který oznamoval sebevraždu jedné z prostitutek, „jsem znal. A toho chlapíka, na kterého ses ptala…“

„Toho taky?“ skočila mu do řeči.

Immanuel se zamračil. Neměl rád, když ho někdo přerušoval. „Ano, toho také. Poradil jsem mu to.“

Rose nevěřícně koukala a snažila se zpracovat slova, která jí právě řekl.

„A není to napomáhání nebo tak něco?“

„Kde není zákon, není zločin.“

Lehce ji sevřel paži, aby ji odvedl od nástěnky.

Hala nebyla nijak zvlášť rozlehlá. Na první pohled se od ostatních ničím nelišila, vše se ale změnilo, jakmile člověk vstoupil. Vypadalo to spíš jako rozlehlé bydlení s kanceláří a jakousi laboratoří dohromady. Na koupi a vybavení padly veškeré ušetřené peníze, ale Immanuel byl na chvíli uspokojený.

Peníze vždy potřeboval, aby mohl platit nejrůznější materiál, který jeho experimenty vyžadovaly. Založil si malou přepravní firmu, včetně něj měla tři zaměstnance. Sám obstarával komunikaci se zákazníky, účetnictví a vůbec vše kolem. Karl s Johannem byli řidiči, dováželi, rozváželi, přepravovali; zkrátka byli pořád někde na cestě, aby vyložili náklad nebo nabrali nový. Za to jim neplatil špatně. Plus dostávali prémie, když mu přivezli někoho, jako byla Rose. Po nedávných zkušenostech jim striktně zakázal, aby si s nimi cokoliv začínali.

Proto, když v ostatních halách stačí několik minut, aby se člověk pohodlnou chůzí dostal z jedné strany na druhou, v této to tak nebylo. Všude byly stoly bez zjevného uspořádání a na nich nakupené vše možné. V jednom rohu bylo místo, které pojmenoval jako svou ložnici. Postel, s malým stolkem a lampičkou, byla za paravánem a víc tam toho nebylo.

Než došli na druhý konec, kde bylo místo nesoucí označení „laboratoř,“ trvalo jim to hodnou chvíli. Museli se proplétat mezi všemi jeho věcmi. Jednou zavadila rukou o hromádku s knihami, které se rozsypaly po zemi, ale Immanuel tomu nevěnoval žádnou pozornost. Raději se také nezastavovala a neupozorňovala jej na to.

Šero se snažilo zahalit velký objekt, ke kterému se blížili. Ačkoliv se činilo dobře, nepodařilo se mu zakrýt celou komoru.

Rose se zastavila a trochu nevěřícně si ji prohlížela. Její doprovod se jen tajemně usmál. Napadlo ji, že to bude ta hra, o které se zmiňoval.

„Rač vstoupit.“

Tón jeho hlasu už nebyl tak chladný, jako prve, naopak zněl, jako kdyby ji uvnitř mělo čekat nějaké krásné překvapení.

Čekalo. Jen ne krásné.

Jen co uvnitř zmizela, zavřely se za ní dveře.

Uvnitř nebylo příliš světla, ale alespoň nebyla v naprosté temnotě. Rozhlížela se kolem sebe. Nic. Byla sama. Kromě ní uvnitř nic nebylo.

„Dobře,“ téměř neslyšně k sobě promlouvala, „je to jen hra, jen hra.“

Položila ruku na stěnu v místě, kde se za ní zavřely dveře. Obešla to místo jednou, podruhé, potřetí. Opřela se zády o zeď a sesunula se na zem. „Není tu moc místa. Ale říkal, že je to hra, nenechá mě tady,“ snažila se uklidnit. Už dřív zjistila, že když mluví nahlas, je to víc uklidňující a přesvědčivé, než se o něčem ujišťovat jen v duchu.

Zvenčí neslyšela žádné zvuky. Určitě to způsobily stěny, které tiší hluk.

Z komory ven doléhalo jen nesrozumitelné žvatlání. Immanuel stál bez hnutí a pozoroval dveře, které zavřel.

„Hra,“ odfrkl si. Usmál se a nevěřícně zakroutil hlavou. Teď už zbývá jen čekat a pozorovat, to vše ve jménu vědy a poznání.

Před několika dny komoru dokončil. Odhlučnil stěny, aby ho nerušil případný křik, ale také aby dotyčného zbavil socializace, stejně tak tam bylo zcela prázdno, člověk tak přišel o veškeré podněty. Uvnitř to nebylo příliš velké, ale průměrnému dospělému člověku by to stačilo, když se uskromní, sám tam nedopatřením usnul. Musel pokoj uzpůsobit, aby se v něm dalo dýchat a byl možný nějaký příjem potravy a tekutin – není žádným sadistou.

Předcházelo tomu mnoho plánků, náčrtků, modelů a nespočet hodin studia. Nakonec byl se svým dílem více, než spokojen.

Se samolibým výrazem šel spát, poslední dny se mu to moc nedařilo. Budil ho venkovní ruch nebo noční můry. Nejednou se ocitl zpět ve škole, kde se stal obětním beránkem. Jindy se objevil na neznámém místě a honili ho stvoření bizarního zjevu. Zkoušel malovat to, co viděl, ale nikdy se mu nepodařilo obrazem vyvolat pocit, které ta stvoření vyvolávala ve snech v něm. Umělecká kariéra skončila tak rychle, jako začala.

Ráno to vypadalo na slibný den – žádný hluk a žádné noční můry. Jeho první kroky směřovaly, jako vždy, ke kávě. Musel jí mít. Stala se už závislostí, bez které není schopný existovat. Uvědomoval si to, byl si vědom toho, že je to jen o jeho mysli, ale bylo to to jediné, s čím nedokázal bojovat. Jediná slabost, ze které měl strach.

Podíval se na hodinky, půl šesté a dvě minuty. Vždy byl až pedantsky přesný. Nejednou se mu to vyplatilo, pravdou je, že mnohdy to bylo spíš ke škodě.

Připravil něco k jídlu pro Rose, k tomu jí dal vodu. Netušil, jestli je už vzhůru nebo ještě spí, ale byla v klidu, nic neslyšel.

Zápisník měl připravený už od minulého večera. Poznamenal si jen pár nedůležitých drobností a šel se věnovat své práci.

Pár minut po sedmé si udělal další zápis, když slyšel tlumené bušení na stěny – probudila se.

Rose se celou dobu bránila spánku, ale stejně ji přemohl. Po pár hodinách se probudila, když sjela podél zdi a pád ji dokonale dostal do stavu bdění. Už se neobtěžovala sedat si znova, místo toho zůstala ležet na zemi. Byla ráda, že alespoň nebyla chladná, i když jako místo pro spánek by si to rozhodně nevybrala.

Když se probudila podruhé, objevila jídlo. Takže ji musel nějak sledovat. To ji rozčílilo a zároveň probralo. Vší silou začala tlouct do zdí, dožadovala se jeho pozornosti. Ani ne tak pozornosti, jako spíš propuštění.

Nic se nestalo, tak si znova sedla.

Pak si lehla.

A vstala.

Opět si lehla.

Usnula.

Autor Tina, 12.09.2014
Přečteno 302x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter