Circus diaolique Sešit první: Děti noci

Circus diaolique Sešit první: Děti noci

Anotace: Vítej poutníku v šapitó temnoty. Vejdi bez obav. Za pouhý kousek své duše a zdravého rozumu Ti prodám lístek do první řady. Jen vejdi poutníku co hledáš soumraku stín. Pohodlně se usaď. Herci už jsou na svých místech. Představení začíná.

Úvod...

Je zvykem, že se k většině knih píše nějaký úvod. Rozhodl jsem se, že i když to není zrovna velký literární útvar, i já napíšu nějaký ten úvod. Plody mého relaxačního psaní dostanou tak punc skutečného umění a ne nechtěných bastardů zplozených z únavy duše. Těžko říct, co vede člověka vymýšlet příběhy o zrůdách a monstrech. Patrně je i mou součástí ta vášeň pradávných vypravěčů, pro zrůdy, příšery a jiné noční běsy. Jako by nestačilo vypravěčům zlo, které již stihlo prosáknout tenhle svět. Člověk to už asi má v povaze, v duši, ty temné kouty fantasie co nás nutí, si představovat neexistující hrůzy ve stínech. Nemá-li to v povaze člověk, tak já mám jistě. Utěšit mne může jen fakt, že mi společnost budou dělat velikáni jako Erben, Poe, H.P. Lovecraft či Hitchcock, nebo King.




Soubor: Circus diaolique

Sešit první: Děti měsíce

 

Intro:

 

Vítej ty poutníku v lunaparku bizarnosti. V panoptiku hrůzy a cirku šílenství i nekonečné bolesti. Vítej do světa stínů. Vstupil jsi do toho magického světa za oponou všednosti. Připoj se k zástupům věčně živých. Já budu tvůj průvodce po té zahradě smrti a utrpení. Skryj se tedy pod má křídla. Ve stínu křídel anděla smrti se staň svědkem souboje samotného pramene života s nesmrtelností. Jako půlnoční květ se před tebou rozevře nevídané představení. Cirkus začíná! Vítej tedy poutníku v šapitó samotné temnoty a zanech nám zde trochu štěstí, které si sebou přinášíš.

 

Kapitola první: Pach svaté krve

 

 Jsem na světě už dlouho. Celé věky se prodírám davem živých. Pozoruji zástupy ze stínů. Hledám svatou krev. Je to můj úkol, protože mám dar, který z nás nikdo nemá. Stal jsem se hledačem svaté krve. Dělám tu práci už dlouho. Není divu, že někdo tak zvláštní nemohl uniknout mému zraku. 

 

"Viktore." Ozvalo se z mikrofonu. "Můžeš za mnou přijít na moment do observatoře? Tohle musíš vidět."

 Na monitoru byl záběr z pouliční kamery. Byl na něm muž a pes. To jak na muže pes reagoval, upoutalo mou pozornost. Jak už jsem řekl, studuji svět a hledám svatou krev. Krev která by změnila vše a vyvedla můj rod z temnoty. Dveře se rozletěly a vešel Viktor s několika bezejmennými poskoky. Vyšel s teatrální pompou. Viktor je nejstarší z nás. Staromilec. Stále se obléká tak, aby si připomínal dávné časy. Časy, kdy byl ještě člověk, měl v žilách krev a v srdci tep. Z Viktora šel vždycky strach. Ty jeho bílé, prázdné oči. Je z něj cítit pach krve a oceli i po všech těch letech. 

 Pevný krok donesl Viktora až ke mě. Cítil jsem jeho chlad v zádech a ledový pohled přes rameno. Video záznam doběhl na konec. Přetočil jsem ho na začátek a pak ještě dvakrát. Viktor neřekl ani slovo. Tiše ho sledoval, jako kočka kořist. Pátravým pohledem si projížděl i ty nejmenší detaily. 

 

"Proč myslíš, že to je právě on? ... Věřím Ti. Prověř to."  Zašeptal  Viktor, stále zabraný do záznamu.  Na souhlasnou odpověď nečekal, Viktor je už takový. Vydá-li rozkaz, očekává splnění bez připomínek. Je to patrně důsledek římské výchovy. To je Viktor, svrchovaný vládce mého světa. 

 


 

"Spolehni se Viktore!"  Dodal jsem, ale bylo to zbytečné. Jeho mysl se tou dobou už zabývala nějakým jiným problémem. Zmizel ve dveřích, stejně jako přišel. Vrátil jsem se ke svým záznamům z pouličních kamer, monitorům a počítačům. Znovu jsem se podíval na záznam toho muže. Je možné, že je to on? Musí být. To jak se choval ten pes. To nemůže být náhoda. Tahle místnost je vše vidoucím okem do světa. Monitoroval jsem ho na záznamech z mnoha kamer. Krok za krokem jsem ho pozoroval a sledoval. 

 

Několik dní jsem se díval jak chodí do práce a z ní. Pozoroval jsem ho, plný naděje. Sledoval jsem jak se pohybuje. Dívá na svět. To jak na něj reagovala zvířata, jak se choval, když si myslel že ho nikdo nevidí. Musel to být on - svatá krev. 

 

 Kapitola druhá: Tváří v tvář 

 

 Konečně je den, kdy ho prověřím osobně. Cesta do Prahy byla bez obtíží. Není to poprvé co mám kandidáta. Vždy je to zvláštní pocit. Potkat někoho, koho dlouho pozorujete ze stínů. Pro naše první setkání jsem si vybral stanici metra. Když metro přijíždí, tlačí před sebou vítr, který donese jeho pach až ke mě. 

 Ráno 8:38. Poloprázdné nástupiště se začalo plnit. Světla soupravy metra svítily jako žhnoucí oči z tunelu. Jejich svit se odrážel od stěny. Udělal krok vpřed k přerušované čáře a já poprvé ucítil jeho pach. Musí to cítit. Musí to vědět. Jeho oči byly zvláštní. To jak se díval na svět. Na mě! To jak nasál pach. Ta šelma v očích. Musí to vědět. Cítit, že je jiný. Metro se zaplnilo cestujícími. Kandidát si sedl na sedačku a já tak, abych na něj viděl. Sledoval jsem ho a přemýšlel, jestli ví, že je jiný. Vzpomínal na doby, kdy takový jako on lovily náš druh. Když vystupoval, věděl jsem již bezpečně, že je to on. 

 


 


 

"Viktore, je to náš muž. Jsem si jistý."  

 

Telefon se na chvíli odmlčel. "Dobrá, zařiď vše potřebné. Posílám tam Jezdce." 

 

"Viktore, on už procitnul."

 

"Jak moc Samuely?"

 

"Minimálně vidí. Pošli sem tým Viktore."

 

"Přijede Rafael." 

 Píp Píp Display a útočný zvuk telefonu oznámil konec hovoru. Je to příjemnější s Viktorem mluvit po telefonu. Minimálně pro to, že při sdělování špatných zpráv, se nemusíte bát, že vás roztrhá na kousky. 

 

Kapitola třetí Rafael

 

 Rafael je Viktorův miláček. Dvoké, nemilosrdné zvíře, lačnící po smrti a zabíjení. Viktorova jednička. Armáda jediného muže. Tanečník smrti. Rafael dostal mnoho přívlastků a v každém je skrytá smrt. Šílenec, který se živil na hromadě mrtvých poblíž Golgoty, když ho Viktor našel. Ticho letištní haly tu a tam prořízl hlas z reproduktoru. Stoupl jsem si ke zdi a jak mám ve zvyku, pozoroval jsem lidi. Pro někoho jako já, je to zvláštní pocit, být vystaven objektivům všudy přítomných kamer. Vždy mě napadne, že je za nimi někdo, kdo mě pozoruje tak, jako já pozoruji jiné. Myšlenky na muže za vše vidoucími kamerami mi krátily čekání. Konečně nadešel čas příletu. Dveře se rozjely do stran. Cestující se začaly valit ven. 

 

Vstal jsem a šel směrem k východu. Rafael šel za mnou. Připojil se ke mě beze slova ve dveřích odletové haly. Mlčky se mnou šel až k autu. Natáhl ruku a rozevřel dlaň. Položil jsem na ní klíče od auta. Rafael nasedl, já naložil kufr a vyrazili jsme směrem k nočnímu městu. Rafael si moc nepotrpí na zdvořilostní konvence, vzájemnou úctu a přátelství. Rafael si potrpí jedině na Viktora. Já ho chápu. Viktor je pro něj bůh víc jak dva tisíce let. Světla ubíhala po čelním skle. Auto se řítilo v před po silnici. Vydávalo jediný zvuk v kabině. Rafael se díval soustředěně před sebe. Patrně si už plánoval jak své dílo provede. 

 

"Budu potřebovat jeho složku!" Zavelel do ticha kousek od centra. 

 

"Máš jí na zadní sedačce." 

 

"Prý ten kandidát už procitl"

 

"Možná už i vidí. To takhle říct nemůžu."

 

Ticho. Rafael zas mlčel a přemýšlel. Kola nás donesla až k bráně luxusního hotelu. Zastavil, aby mě vysadil.

 

"Zítra ti pošlu seznam věcí co budu potřebovat. Sejdeme se tady kolem páté. Je tu vše zařízeno?"

 Tím zařízeno myslel svou večeři. Rafael nevečeří jen tak něco a to něco sehnat je občas problém v dnešní době. 

 

"Sehnal jsem ti dvojčata. Tady na východě to jde líp než v Londýně. Mluvil jsem s managementem hotelu. Máš k dispozici i kurýra."

 

"Znamenitě Samuely. Teď vypadni."

 

Cvaknutí dveří mě vysvobodilo z Rafaelovy společnosti. Vůz se rozjel, zmizel v bráně luxusního hotelu a já si to namířil na zastávku tramvaje. Směrem k mému méně luxusnímu hotelu. Díval jsem se na ty prastaré domy kolem a vzpomínal na doby, kdy to nebyla náměstí, ale rynky plné lidí. Na dobu, kdy ty ulice nebyly osvětlené. Na noci, kdy těm ulicím vládly stíny. Stíny jako jsem já, nebo Rafael.


 Dveře hotelu Rocco Forte se otevřely. Do lobby vstoupila krásná, mladá žena. V ruce svírala pevně velkou, těžkou tašku. Recepční zvedl hlavu od papírů. "Dobrý večer." Reflexivně pozdravil a věnoval jí letmý pohled. Mladá žena pyšným krokem přešla pestrobarevný koberec. Její kroky se zastavily u výtahu. Jehlové podpatky netrpělivě klapaly při čekání. Dveře se konečně otevřely. Vešla do kabiny, stiskla tlačítko a upravila si vlasy. Dveře výtahu se za ní zavřely jako voda. Recepční toho hotelu, byl poslední kdo jí viděl. Té noci zmizela jak ta krásná dívka, tak i obsah kabely kterou nesla. 

 

Kapitola čtvrtá: Ďáblovy děti

 

Bible mluví o svržení Lucifera z nebes. Rebelii. Proč se skutečně vzbouřil, ale žádná kniha neříká. Sedmého dne Všeotec neodpočíval. Sedmého dne stvořil poslední ze svých stvoření. Anděla s lidskýma očima. Měl Lidské oči, krev vlka a srdce medvěda. Bůh do něj tehdy vložil i kus svého svědomí. Miloval toho anděla víc než jiné. Dal mu jméno Gebezeth. Měl popelavá, kovová křídla. Tvář nejkrásnější z andělů.

 

 Byl to právě Gebezeth, který přemluvil několik andělů k výletu na zem. To on je přemluvil, aby se pářily s lidskými ženami a plodily Nephilim. On se jako jediný směl dívat bohu do očí. Skryl děti andělů do jednoho z údolí a protivil se tak bohu. Byl jediný, který se mu otevřeně postavil. Tvrdil, že když mohou andělé mít děti, měli by je mít, když je mohou mít i lidé. 

 

Bůh se tehdy hrozně rozhněval. Protože nemohl najít přesné místo, kde byly děti andělů ukryty, zaplavil obrovský kus světa. Oči mnoha andělů tehdy plakaly, ale jediný Gebezeth se při tom díval otci do očí. Bůh nemohl vydržet pohled do jeho očí. Snést jeho bolest a utrpení. Bůh ho tehdy zabil a tím vyvolal Luciferovu vzpouru.

 


 

Ďábel pak často chodil na zem. Pářil se s lidskými ženami. Z takového smilstva se jednoho dne narodil i Karna. ´Ďábel tehdy obelstil dívku jménem Kunti a dal jí zaříkání. To kouzlo mělo přivolat každého boha, kterého si jen vybere a dát jí s ním syna. Kunti vyvolala boha slunce, ale ďábel jí podvedl. Narodilo se jí jedno z jeho dětí. Karna žil dlouho. Vedl mnoho válek, zabil mnoho lidí a jejich krví si prodlužoval čas na světě. Byl to první upír. 


Legenda říká, že duše anděla s lidskýma očima chodí světem. Ze spojení člověka s andělem nevzešlo ještě nikdy nic dobrého. Na zemi se má rodit do lidských těl. Přístup na nebesa je mu odepřen a do pekla nemůže vstoupit. Sám Ďábel má za to, že jeho duše na zemi zdivočela. Rodí se znovu a znovu, chodí světem a jeho zplozenci jsou divokými strážci světla. Těmi co mu posílají takové jako já zpátky.


Svět se změnil. Pokřivené víry už nejsou jediné co nám pomáhá zůstat ve stínech. Moderní technologie skýtají spoustu možností jak manipulovat s davem. To všechno a vždy přítomná lidská hrabivost. Můžeme mít vše co si jen umaneme, ale nemůžeme na slunce. Jediné co nás může přivést na denní světlo je právě jeho krev. 


Jak už jsem řekl. Hledám svatou krev. Duši anděla sedmého dne v lidském těle. Jedinou kapku v moři. Zrnko písku v poušti. Duši anděla jménem Gebezth. 

 

 

 

Kapitola pátá: Rytíři měsíce

 

15:00 Zmeškané volání Magor

 

15:02 Zmeškané volání Magor

 

15:08 Zmeškané volání Magor

 

15:09 SmS Magor ,,, Kámo zavolej mi prosím je to důležitý

 

15:12 Zmeškané volání Magor

 

Bořin) "Kámo, Ty ses snad zbláznil ne? Seš normální ty Magore!"

 

(MIchal Jedlička) "Sorry Kámo. Nezlob se. Je to důležitý. Sháním Morganu a nemůžu se jí dovolat. Musíte přijet sem. Něco mám."

 

(Bořin) "Tvoje bába musí přijet. Navíc Petra tady není a i když by byla, tak se někam na Žižkov určitě nepotáhne."

 

(Michal Jedlička) "Ty Vole je to důležitý. Neblbni. Fakt!"

 

Naléhal Jedlička v telefonu, až Bořin souhlasil, že hned jak Petra přijde a dá si kafe s cígem, přijedou za ním.

 


 

"Ahoj. To je dost, že jsi tady Morgano. Čau Bořku." Pozdravil Jedlička dvojici, když otvíral dveře. Oči do široka otevřené, jako by vyhrál ve sportce. 

 

"Pojďte rychle dovnitř! Nesledoval vás někdo?"

 


 

"Ty seš vážně debil. Co? Kdo by nás asi tak sledoval, Ty Magore."

 


 

"No tak Bořku nech toho. Ahoj Michale." Pokusila se Petra utnout Bořkovo útočení. "Tak co jsi mi to chtěl ukázat?"Řekla směrem k Michalovi až andělsky milým hlasem

 


 

"No to se posereš Morgano. Běžte ke mě do pokoje." Táhl Petru rozjívený Jedlička k počítači.

 


 

"Měla by to být fakt pecka, protože jestli se sem táhnu až ze Sporáku kvůli nějaký kravině, tak si mě nepřej ty Mongole." Brblal zapomenutý Bořin

 

"Já vážně nechápu ty vaše přezdívky z nějaký stupidní videohry. Proč si nemůžete říkat normálně, jako jiný lidi. Normálně!" Během svého houževnatého brblání Bořek přehlédl, že ho nikdo už chvíli vůbec neposlouchá. "Co si tady taky někdy uklidit. Ty Prase! Ty vole tady se nedá ani nikam sednout, Péťo pojď pryč. Já to tu fakt nesnáším. Všude bordel, vajgly, hulení." Petra ale nereagovala, byla jako přikovaná k monitoru."Tak ukažte co tam máte. To bude určitě nějaká píčovina, jako minule. Uhni!" Dozpíval Bořek bandurskou a odstrčil Jedličku od monitoru. 

 


 

"Vzpomínáš na ty malby co jsem ti ukazoval nedávno. To je ten samej ksicht. Úplně ten samej. Podívej se sem. Vidíš to. Tak Vidíš to Morgano."  

 

Bořek se podíval blíž. Skutečně to byl ten samý obličej, jako na obrazech, které jim před nedávnem Jedlička ukazoval. 

 


 

"No a co? Tak je někdo podobnej někomu z patnáctýho nebo jakýho století. A co?" Rýpnul si Bořek. "To mě sem táhneš takovou dálku, aby jsi nám ukázal tohle?"

 


 

"Náhodou je to hustý!" Bránila Jedličku Petra. 

 


 

"No, to není důvod proč jsem vás sem zavolal. Hustý je tohle. Týpek není sám. Trochu jsem ho sledoval." Napínal dvojici Jedlička. 

 


 

"Michale tebe za to hekování jednou seberou." Pronesla Petra mravokárně, ale Jedlička jí vůbec nevnímal. Zuřivě klikal myší, otvíral složky a obrázky v nich.Na nich byl jiný obličej. Ten samý obličej jako na mnoha obrazech a malbách. 

 


 

"Vidíte, další stejnej ksicht. Další týpek co je podobnej někomu na středověkým a pár starověkých portrétech a sochách. To už nemůže bejt náhoda. Náhoda by to byla, když by byl podobnej někomu konkrétnímu, ale tenhle chlap kráčí časem a s ním i tenhle. To prostě nemůže být náhoda."

 


 

"Dobře. Pošli mi ty fotky Keltusi a mrknu co v práci najdu." Přislíbila Petra ochotně svou pomoc. Ta záhada jí přitahovala. Byla sama zvědavá co najde.

 


 

"Potřebuju hlavně tu knihu. Tu co máte teď v práci." 

 


 

"To ses asi posral ne? Nemůžu z práce odnést rukopis z jedenáctého století a dát ho do ruky někomu jako ty. To se na mě Keltusi nezlob, ale do toho nejdu." Rozzlobila se Petra.

 


 

"Musíš. Tohle je stav nouze. Rozumíš? Já tu knihu nezničím. Fakt! Půjč mi jí jen na den. Slibuju, že s ní nic neudělám. Na jeden jedinej den." Prosil Jedlička skoro na kolenou

 


 

Petra ho měla nesmírně ráda, jako bratra. Po usilovném naléhání, ujištěních a prosbách, sice nerada, ale souhlasila, že mu knihu půjčí

 

"Hele jste jediní koho znám, komu tohle můžu říct. Jediní co jsou jako já, co znám. Rytíři Měsíce. Láj musí povstat proti zubatejm a jestli jsem je našel, musíme něco dělat."

 


 

"Ta tvoje-láj je celá tady. Oni se množily mraky let. Můžou jich bejt miliony." Podotkl k celé věci skepticky Bořin.

 


 

"To máš sice pravdu, ale mě přijde, že po něčem jdou. Alespoň můžu zjistit o co jde." Oponoval mu sveřepý Jedlička.

 


 

"Tak se měj Keltusi." Rozloučila se Petra a auto se rozjelo směrem na Spořilov. Cestou myslela na ty tváře z fotek. Bořek řídil a mrmlal si něco o Morganě a Keltusovi. Petra ho skoro neposlouchala. Dívala se ven z okénka vozu na přírodu a domy. Před očima měla stále ty dva obličeje.

 



Autor Kortan D´Mordraghull, 21.03.2016
Přečteno 443x
Tipy 2
Poslední tipující: enigman, hanele m.
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

celkem dlouhé kapitoly.. jak říkám - svázat a vydat se :o)
ale předtím to bude chtít spoustu drobných oprav
začetla jsem se, přestože to tak úplně není můj oblíbený žánr - čte se to celkem dobře

22.03.2016 23:00:00 | hanele m.

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter