Circus diabolique Sešit čtvrtý: Nephyron

Anotace: Nebojte se vstoupit. Kola už se točí. Ve studeném potu budete se topit, do široka rozevřené oči. Šelmy už jsou připravené, čpí potem a močí. Ledové kapky stékají po obočí. Vstupte, naše šapitó vás vítá. Pospěšte honem, už skoro svítá.

 

Kapitola první: Bratr

 

 

Inspektor Zajíc s Mildou Čápem přijeli na patologii. Uvítal je již tradičně unavený doktor Vlna.

„Buď zdráv Bedřichu. Tak co pro nás máš?" pozdravil Zajíc.

Vlna, mu pokynul, aby ho následovali. 

„Tak Arnošte, to je teda případ. To ti povím." Zastavili se u mrazáků. Otevřel poklop, vytáhl nebožtíka. Pár rukavic mlaskl a patolog začal. „Dekapitace tu nemíváme často. Normálně jde o ušmiknutí. Utržené hlavy tu míváme ještě méně. Tady ten chudák byl na pokraji smrti, když k tomu došlo. Vzal jsem si to pod mikroskop. Vidíte tady tu poškrábanou kost? Vypadá to jako od medvěda, ale ty stopy po drápech ukazují na něco daleko menšího. Tak malé zvíře by ale nemělo dost síly na takový útok. Vážně, Zajdo, nevím, co to mohlo udělat. Navíc je tu ta absence krve. Ta mrtvola je dokonale odkrvená. Svaly, orgány, prostě všechna krev pryč. Muselo se to stát rychle, protože se oběť vůbec nestihla bránit " 

 

Inspektor Zajíc poslouchal patologův monolog. Přemýšlel. Čím dál víc otázek. 

„Díky Bedřichu," poděkoval Zajíc za dobře odvedenou práci. 

„Není zač chlapci. Všechno to dám do zprávy, ale moc vám asi nepomůžu," odvětil Vlna, když dvojice mizela ve dveřích. 

 

„Tak kam teď, šéfe?" zeptal se Čáp. „Řeknu vám věřit na strašidla, vsadil bych se, že to byl upír. Zvíře by ho minimálně ohlodalo." 

Zajíc se zastavil a zamyslel. Mildův výraz zněl jasněy pátek, volno, pivo. Neudržovaný úsměv naznačoval vtip, ale Zajíc zvážněl. „Můžeš mě někam hodit, Mildo? Pak si vem volno. Stejně je zítra sobota."

Čáp souhlasně přikývl. 

 

Vyložil Zajíce u malého kostelíka nedaleko Čelákovic. 

„Nemyslíte si, že to udělal upír. Že ne?" 

Zajíc se srdečně rozesmál. „Ne, Mildo, mám tu bratra. Je to místní farář. Slíbil jsem mu, že se tu zastavím. Díky za odvoz. Užij si víkend." 

Zabouchl dveře rozesmátý Zajíc. Úsměv byla maska pro Čápa. Spadla mu z obličeje hned, jak se otočil. Kráčel pomalu zahradou k faře. Po nízkém trávníku, kolem jabloně, až ke starým, mohutným dveřím. Jeho analytická mysl pomalu vyřazovala všechny možné pachatele. Zamyšlený vzal do ruky staré kovové klepadlo a třikrát zaklepal.

 

„Buď zdráv, Dominiku. Máš chvilku?" pozdravil Zajíc tvář rozesmátého kněze, která ho vítala ve dveřích. Ten při pohledu na zamyšleného Zajíce zvážněl. 

„Ovšem. Pojď dál, Arnošte," pozval bratra dovnitř a usadil ho v knihovně. Ten se uvelebil v prostorném ušáku.

 

„Mám teď případ a nevím si s ním rady."

 

„A já Ti mám s ním pomoct? Vraždy nejsou zrovna můj obor," 

 

„Jenže mně už všechna racionální vysvětlení dochází."

 

„Tak se obrátíš na víru. No to je dobrý. O co vlastně jde?" zeptal se dychtivě zvědavý kněz.

 

Inspektor Zajíc, otci Dominikovi, popsal celý případ. Jeho výraz dával na srozuměnou, že vyčerpal již všechna racionální řešení. To Dominika zneklidnilo na tolik, že vstal a šel ke knihovně. Vražedný útok i místo, které mu starší z bratrů popsal, ho očividně vyvedlo z míry. Vytáhl pár knih ze zaprášených polic a pohlédl na bratra s tváří nejvyšší vážnosti. 

„Jak si vlastně představuješ anděla?"

 

 

 

Kapitola druhá: Tělo boží

 

 

 „Tak vy máte rádi moje houbičky," řekla rázovitá paní Věra

„

Ne. To ne. Počkejte, jak vaše?" (Bořin)

 

„No moje. Myslíš, že vyrostou samy?" (Věra)

 

„Jak víte?" (Bořin)

 

„Na to si zvykneš." (Jedlička)

 

„Tyhle nejste. Dejte mi je, dám vám jiný." (Věra)

 

„No to ne!" (Petra)

 

„Klid, Drahoušku, ty musíš taky. Všichni musíte!" (Věra mizí v kuchyni)

 

„Proč bych jako musela?" volá za ní rozzlobená Petra. 

 

„Protože musíš. Nate, tady máte. Nebo chceš radši čaj, beruško?" (Vracející se Věra z kuchyně)

 

„No já si teda nedám," bránila se Petra

 

„To ale musíš, maličká," řekla vědma babičkovsky. „Ty studuješ historii a nevíš, drahá? No, to je ostuda. Tak poslouchej." Věra is vzala kávu do ruky, jako dáma. Uvelebila se na křesle a počala svůj monolog.

 

„Než sem přišli křesťani, žili tu takoví jako my a vy tři s lidmi v souladu. Některé naše rituály ti černí kněží převzali. Zničily naše modly a taky vaše.  Ukradli nám nejsvětější rituál. Naše kněžky lidem a takovým jako jste vy tři rozdávali tělo boží - houby. Černí havrani náš rituál změnily. Znesvětili ho! Houby nahradili piškotem a krev, skutečnou krev, vínem.  Chápeš to?" podívala se již značně rozzlobená Věra na Petru. „Vy ty houby musíte sníst. Já vám musím požehnat a pak mě musíte zabít. Musíte ve formě zvířat sníst mé maso a vypít mou krev."

 

Jedlička s Bořinem jen civěli. Petra se chtěla zvednout se slovy tak na to seru, nikoho žrát nebudu, ale nemohla. Věra ji zatlačila neviditelnou silou zpátky do pohovky. 

„To si kuř, holčičko, že budeš. Všichni musíte. Jestli to chcete přežít, musíte odemknout svoje vnitřní zvíře. Získat nad ní a sebou kontrolu. Musí se to stát a musí se to stát dnes. Tak jako se moc nerodí čarodějové, jsou i ženy jako ty vzácné. Ty jsi v té vaší smečce alfa, maličká. Svojí sílu pochopíš později. Teď snězte ty houby. Tohle je válka. Surová, nekonečná a krutá,“ dokončila monolog Věra.

 

 Jedlička s Bořinem se vrhli na houby dobrovolně. Petra se musela hodně přemáhat, ale nakonec snědla, co jí Věra nadělila. Začaly zabírat okamžitě. Věra vstala, otevřela opět dveře do kuchyně. Za nimi byla teď nějaká horská louka, úplňková  noc.  Byla ozářená měsícem, který svítil jako lampión. Vzala věci z rohu pokoje, odeslala SMS a vyšla ven ze dveří. Za ní šel Jedlička i dvojčata. Když se rozhlédli, stáli před horskou chatou. Okolo nich byl hustý les. Věra zabouchla dveře. Petra se ještě stihla otočit, aby viděla, jak mizí světlo zpod dveří. 

 

„Kde to jsme?" řekl Jedlička svou poslední srozumitelnou větu. Věra ale neodpovídala. Upustila jejich věci. Otočila se a šla mlčky dál směrem od chaty. Došla doprostřed louky, tam knihu otevřela a začala číst. Omámená trojice se před ní seřadila. Věra se ve svitu měsíce změnila. Ze staré korpulentní dámy se stala hrůzná stařena. Drápem si rozřízla ruku. Vytáhla z koženého váčku další houby, jiné, a ty jim dala do úst. Svou krev jim pak nakapala na rty. Nakreslila s ní symboly na jejich čela a smradlavou mastí jim potřela spánky. Zdvihla hlavu a řekla směrem k nebi starobylé zaklínadlo. 

 

Mraky se rozestoupily. Zdály se jim jako obří mračná kopule nějaké katedrály s dírou, kterou do středu toho chrámu září měsíc. Hořká chuť hub s krví čarodějnice se jim rozležela v ústech. Starodávný rituál mohl začít.

 

 

 

 

Kapitola třetí: Golgoťan

 

 

 

 

Rafael byl Viktorův kat. Přinášel smrt a utrpení, ale nebylo tomu tak vždy. Rafael byl kdysi dávno velitel faraónovy stráže. Hrdý a čestný voják, co se pro své schopnosti vymanil z otroctví. Staral se o faraóna Khufu. Když faraón zemřel, byl z jeho smrti křivě obviněn právě Rafael. Milosrdná smrt ho nečekala, čekal ho zástup faraónových kněží a jejich prastará umění. Ti ho zmrzačili, změnili, pokřivili a připravili o rozum. Stvořili z něj zrůdu, kterou vyhnali do temné noci.

Živil se na ostatcích těl popravených zlodějů a vrahů. Přes den se skrýval v dírách, jeskyních a norách. Zahrabával se do písku. V noci se toulal světem. Nakonec našel útočiště u města Jeruzaléma. Skrýval se nedaleko golgotského vršku. Blízko masového hrobu, kam dávali uhynulé na křížích. Tam hodoval na zemřelých a usídlil se na dlouhá léta. 

 

Jedné noci, když zrovna ohlodával tělo vraha, se mu zjevil přízrak. Ve svitu dorůstajícího měsíce mohl jasně rozpoznat siluetu muže. Rafael cítil, že je ten muž jiný. Snažil se tomu tvoru uniknout. Bránil se, ale vše bylo marné. Muž ho stále pronásledoval. Byl nesmírně rychlý, silný i hbitý. Nebylo před ním obrany. Rafael do té doby nepoznal porážku. Viktor zas protivníka sobě rovného. Když vyhrál, byl schopnostmi té zmrzačené zrůdy přímo okouzlen. Viktor ho nezabil, na místo toho mu dal mu napít své krve.

 

Krev nesmrtelného ho vymanila z věčného prokletí. Vyměnil jedno peklo za jiné. Cítil, jak mu hoří krev uvnitř žil. Jako černý tér prosakovala svaly, kostí i orgány. Bezohledně měnila jeho tělo.

Rafael se svíjel jako had. Zvykl si na bolest a utrpení svého prokletí. Přivykl chuti hnijícího masa s příchutí hříchu. Viktorova krev uzdravila také Rafaelovu mysl. Byl znechucený sám sebou. Proto dnes pije krev převážně kojenců a krásných žen. Před očima viděl každé tělo, které kdy snědl. Násilné změny v jeho těle, i střízlivé vzpomínky na život prokletého, se šířily jeho tělem i myslí. Jeho řev dolehl až k branám města. Lidé si mysleli, že řve sám ďábel. 

 

Golgoťan byl první z Viktorových přeměněných. Viktor netušil, co to je za stvoření. Netušil, co dokáže jeho krev. Chtěl si vyzkoušet, co provede s tak zvláštním tvorem. Stál nad ním a díval se na Rafaelovu agonii. Pozoroval, jak se ze znetvořené zrůdy stává člověk. Rovnající se kosti, maso, nervy, orgány. Bylo to, jako pozorovat zrychlenou evoluci. 

 

Podivná podívaná Viktora omrzela. Noc byla mladá. Odešel kousek dál. Sedl si na bobek a díval se na Jeruzalém. Usadil se na jednom z kamenů. Díval se na město, poslouchal noc. Když Rafaelova metamorfóza skončila, stoupl si mlčky vedle Viktora. 

 

„Děkuji." Rafael nevěděl, co jiného říct. Věděl, že není člověk, ale také si uvědomil, že je konečně svobodný, že už není sám.

 

„Pojď, svět nás volá," řekl po chvíli Viktor. Seskočil z kamene a společně vyrazili k nočnímu Jeruzalému.

 

 

 

Kapitola čtvrtá: Nephyron

 

 

 

Nempir je upír co se živí jinými upíry. Ojedinělá mutace, která postihla jen jednoho z nich. Samuel se nasytil a získal zpět svou sílu. Dveře trůnního sálu se otevřely. Barbara opět usedla na trůn. Panteon jejích zrůd se však nekonal. Přišla sama. Stále z ní vyzařoval majestát i urozený původ, ale něco bylo jinak. Ona byla jiná. Dveře místnosti zůstaly otevřené. Zdálo se, že nemůže najít vhodná slova. Samuela to zneklidnilo. Nadechl se, aby jí poděkoval, ale než stihl říct jediné slovo díků, Barbara ho přerušila. 

 

„Musím ti něco říct, Samueli. Musí to zůstat jen mezi námi."

 

"Barbaro, já..."

 

„Já vím, ale to co Ti tajím, ses nikdy neměl dozvědět. Máme syna, Samueli."

 

„Syna?"  

 

Samuel dobře věděl, že děti upírů jsou nemilosrdně likvidovány. Dampirům nebylo povoleno žít. Většinou se jednalo o dítě ženáče, co se čerstvě přeměnil. Vzpomínky je zavedou zpátky domů k ženě. Ta otěhotní a porodí dampira. Novorozený upír se začlení do covenu. Nějaké monstrum po něm pak uklidí. Jen málo jich uniklo smrti. Po narození mají měkké kosti, ale těm co se dožili dospělosti, kosti ztvrdly, i kůže byla pevnější. Jako diamant.

 Je to jedno z pravidel společenství upírů, že takové děti nesmí přežít. Dají se snadno poznat, mají veliké oči, větší než lidé. Je to logické. Když vyrostou, jsou z nich zabijáci upírů. Jejich přirození nepřátelé.

 

Do místnosti vešla chůva s malým, zhruba desetiletým chlapcem. Vedla ho po obvodu sálu, až k matce. Sedla si pod trůn na schod. Hoch se podíval na Samuela, pak si položil hlavu na její rameno. Barbara ho pohladila po hlavě. Samuel nevěděl co je větší šok. Znal její odvěkou touhu mít syna. Dívala se na dítě s takovou láskou. Tolik něhy v Barbařině kamenném srdci i pohledu či vědomí, že po několika miléniích je konečně otcem. 

 

„Viktor. Musela jsem kapitulovat. Zjistil o něm pravdu. Donutil mě. Byli by proti mně, nebo by ho chtěli zabít. Samueli, musíš mě pochopit. Udělala jsem to pro našeho syna!"

 

Novopečený otec překvapením nedokázal říci jediné slovo. Poslouchal Barbařin hlas. Nechápal. Ruka chůvy bezvládně sklouzla na zem po chlapcově boku. Pramínek husté krve se vydal dolů po bílé blůze. Hlava chůvy se zvrátila na stranu. Odhalený krk zdobily stopy po přítomnosti dravce. Barbara chytila hocha v podpaždí, vysadila si ho na kolena. Tělo mrtvé upírky padlo bezvládně k zemi. Utřela dítěti stopy od krve.

 

„Nephyron." Jediné slovo které ze sebe dokázal Samuel vydávit. Četl kdysi o možnosti jeho vzniku, ale jedno je číst a jiné vidět na vlastní oči. Nephyron se otočil směrem k otci. Samuel si ho mohl konečně pořádně prohlédnout. „Nevypadá jako dampir." 

 

„Ne, Samueli, je skoro jako ty." 

 

 

 

 

Kapitola pátá: Strach

 

 

 

Je to zvláštní, ale pocit strachu spojuje všechny živé tvory. I když mu člověk odolá, je stále přítomen. Strach je odvěká překážka, která se staví do cesty všem živým tvorům. Možná byste byli překvapeni, ale i nesmrtelní znají strach. Tíseň v duši. Někdy je opodstatněný, jindy ne. Strach znají dokonce i rostliny. 

 

Tobiáš z Hrádku měl strach. Vše kolem něj bylo nové. Táhl se za světlem i vidinou své paní. Bahno se mu bořilo mezi prsty, ale svaly se začaly obnovovat a chůze byla pevnější. Jeho mozek se pomalu začal regenerovat. Vzpomínky těch dvou se mu mísily s jeho vlastními. Pole od obydlené části dělil travnatý pruh. Jeho kroky se zastavily. Svět se tolik změnil, co spal. Bál se všudypřítomného světla z pouličních lamp i hluku automobilů. Šel travnatým pruhem, až na asfaltové prostranství. Útočiště našel v malém domku bez dveří. Schoulil se na lavici. Přemýšlel co dál.

 

Z mylného pocitu bezpečí ho vyvedlo ostré světlo. Dva reflektory na předku obrovského, hlučné mašiny mu zasvítily přímo do očí. Stroj se zastavil. Dveře se otevřely, hluk zeslábl. Stroj teď vrněl jako kočka. Muž za velkým kolem netrpělivě koukal na hodinky. 

„Tak co, maškaro! Nastoupíš si už?" řekl řidič směrem k Tobiášovi. Ten strachy poslechl. Sedl si na zadní lavici. Opřel se o stěnu kabiny. Stroj se rozjel. Okénkem autobusu sledoval okolní svět. Domy, ulice, lidi, vše bylo jiné. Prahu rozpoznal, až v centru. Hlavně lidi se změnili. Ve své době, s výškou něco málo přes sto sedmdesát centimetrů, byl skoro obrem. Teď byl malý a ztrácel se v davu. Ženy byly často o mnoho vyšší než on a někteří muži mu přišli, jako obři. Bál se těch silných, velkých  lidí. Motal se nocí, centrem Prahy, vše ho děsilo a nový svět kolem mu naháněl hrůzu. 

 

Známé domy se rychle ztratily. Nohy ho dovedly, až do Riegrových sadů. Ticho parku ho trochu uklidnilo. Všudypřítomný hluk zeslábl. Světla ubylo a okolní stromy poskytovaly tolik vytoužený stín. Když se jeden hodně bojí, často si myslí, že mu pomůže nahnat strach někomu jinému. Dostavil se i hlad. Nervový systém se obnovoval. Tobiáš potřeboval oběť. 

 

Většina lidí v parku měla s sebou psy. Na ty si Tobiáš netroufal. Jeho zájem vzbudila dvojice mladých, podivně mluvících, vypadajících a páchnoucích lidí. Sledoval je k odlehlé lavičce. Tiché, malebné zákoutí s krásným výhledem na noční město, bylo kdysi útočištěm mnohým milencům. Dnes je to místo, kde se scházejí feťáci. 

 

Mysl hladového predátora se uklidnila. Soustředil se pouze na lov. Tobiášův výpad překazil statný muž, který lovce i dvojici vyrušil. Vyplašená kořist se dala na útěk. Tobiáš strnul. Muž si sedl na opěradlo lavičky. Zapálil si, strčil si sluchátka do uší, nadechl kouř. Tobiáš vyrazil. Ostré tesáky projely kůží a mixtura krve, THC a LSD začala opouštět tělo oběti. Tobiáš měl pocit, že mu exploduje mozek. Halucinogen v jeho krvi mu zamotal hlavu ještě víc. Blížilo se svítání. Opustil svou polomrtvou oběť. Rozběhl se ulicemi, které ho vedly, až ke kopci, který znával dříve jako šibeniční. Útočiště před sluncem našel v tunelech pod Parukářkou. Ztracený, zmatený tam čekal na další soumrak.