Circus diabolique Sešit pátý: Alquid sub sole

Circus diabolique Sešit pátý: Alquid sub sole

Anotace: V ústrety stínu pojď, svět soumraku tě pozval za oponu. Usaď se, pohleď, už se stmívá a v hrudi buší ti srdce, jak kostelnímu zvonu.Dech se krátí. Pot po čele teče. Vítej poutníku ve světě, kde čas se nesmrtelným vleče.

 

Kapitola první: Alquid sub sole

 

 

 

 

 

Temné tunely bývalé nacistické továrny Tobiášovi sice skýtaly útočiště, ale to, co skutečně potřeboval, byla jeho paní. Jeho agresivní běsnění odnesly jen zdi tunelu. Naštěstí pro lidi, kteří byli v nedaleké hospůdce na koncertě. Dunění bubnů i ostré tóny kytar se rozléhaly v klikatých tunelech. Tóny hudby, jakou ještě nikdy neslyšel, mu otřásaly tělem. Zuřivě trhal ze zdi celé kusy betonu. Jeho drápy se do ní bořily, jako by to bylo máslo. Nakonec našel útočiště v nějakém temném rohu. Halucinogen obsažený v krvi jeho poslední oběti ještě pracoval. Jeho oči úplně pozbyly duhovky. Byl to jen černý kruh a za ním šílenství - prázdnota. Viděl už hibernaci starověkých upírů. Jenže ti se krmili na pečlivě vybraných jedincích, ne na alkoholicích a feťácích. Neměl naprosto žádný pocit času. Myšlenky byly zmatené. 

 

Maják v prázdnotě. Tobiáš si vzpomněl na Barbaru. V tichu samoty bylo lehčí se na ní soustředit. Myšlenky byly tak silné, že je v jeden moment zachytilo každé médium v okruhu tří tisíc kilometrů.  Dokonce i latentní média. Hromadný jev, který postihl celou střední Evropu. Všichni ti lidé ve stejnou chvíli zvolali její jméno. 

„Barbaro!" 

Na nevysvětlitelný fenomén se nevztáhla žádná velká pozornost veřejnosti. Leckdo si myslel, že jde o nějaký virál, třeba jako ledová výzva, či podobná konina, která ovládla na malou chvíli moderní společnost. Této události ovšem přikládali vážnost jiné kruhy, než je moderní lidská společnost. Minimálně Barbara. Oči teď upnuly ku Praze mnohé organizace, lovci, ale i spousta z dětí noci.

 

 Legenda říká, že Rudá Císařovna poslala svého nejvěrnějšího slouhu Tobiáše, aby z daleké země přinesl svatou krev. Krev anděla s lidskýma očima. Mnoho před ním se o to pokusilo a každý selhal. Jen Tobiáš z Hrádku uspěl, ale nikdy se ze své cesty nevrátil. Zmizel prý kousek od Prahy, cíle své zpáteční cesty. Nikdo neví, co se stalo. Zmizel beze stopy, i s drahocenným nákladem. 

 

Svatá krev je to nejcennější pro tvory za oponou. Tajemství, které dráždí touhy těch nejstarších dětí noci. Svaté krvi říkají Alquid Sub Sole - Vše pod sluncem. To jediné jim dokáže dát schopnost přežít sluneční paprsky. Svoboda, po které všichni touží.

Bylo jasné, že nikdo nebude hledat Tobiáše, ale všichni půjdou po Barbaře. Ta ho k sobě přiláká, jako můru světlo. Císařovna to dobře věděla, ale opustit starého přítele nedokázala. Po sto padesáti letech poprvé opustila svého syna. Svlékla róbu a oblékla si džíny a tričko. Vyrazila do ulic. Mezitím řád připravoval odjezd. Byla si jistá, že to nebude dlouho trvat a Tobiáše vystopuje. Její pouto k němu bylo nesmírně silné. Nepřemýšlela nad tím, jestli Alquid sub sole přinesl. Spěchala zachránit přítele. Zmateného, zoufalého a ztraceného v novém, cizím světě. Věděla, že musí jít sama.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola druhá:  Stínohra

 

 

Samuel opustil Barbaru hned po soumraku. Měl plnou hlavu myšlenek. Přemýšlel nad tím hochem. O jeho otcovství nebylo pochyby.

Měl rád blízkost vody, centra starobylých měst. Sedl si na terasu jedné pizzerie na lodi, poblíž Mánesova mostu. Objednal si české pivo, přemýšlel co dál. Tobiášův poklad má u sebe Rafael. Osoba, u které by to nikdo nečekal. Neví, co je uvnitř, ale je to disciplínou posedlý blázen. Ten truhličku neotevře. Její obsah by s Nephyrem dokázal zázraky. Pocit otcovství byl pro něj nový. Nečekal, že kdy bude otcem. Cítil, že by měl myslet na to dítě, ale to nebylo vůbec lehké. Také ho napadlo, že přišel čas od Viktora utéct. Ten byl posedlý myšlenkou na svatou krev. 

Bylo toho hodně, nad čím přemýšlel. Tok myšlenek mu přerušila až neobvyklá vůně. Procitl z letargie, rychle zaplatil u baru a vyrazil stopovat tu omamnou vůni čerstvé, svaté krve. To by řešilo celou situaci. Samuel by dal Viktorovi starý vzorek. Sám by se svým synem požil čerstvou. Fascinován vůní se brodil davem turistů. Stopoval lehký závan ztracený mezi stovkami různých vůní a pachů.

 

Jedlička i dvojčata se probudili na tvrdé zemi. Poházení jako hračky se váleli na mokré trávě. Začaly se pomalu zvedat ze země, šaty měli dotrhané, celí rozlámaní. Nevěděli, kde jsou. Po čarodějnici ani památky. Jedlička měl pocit, že mu něco uvízlo mezi zuby. Uvízlo, nehet paní Věry. Michal vykřikl hrůzou, zahodil nehet a uskočil s jekotem jako vyděšená holka. Jeho povyku si ostatní nevšimli. Oba měli dost práce sami se sebou.

Pomalým krokem se trojice dovlekla k horské chatě. Pár metrů ode dveří se Bořek rozběhl.  Očekával průchod zpátky, ale za dveřmi byl ne moc dobře udržovaný interiér chatky. Malá místnost s kamny. Petra si to namířila k věcem. Vytáhla z postranní kapsy krosny cigarety. Jednu si zapálila a začala bilancovat nově nastalou situaci. 

 

„Kde to, sakra, jsme? To je teda pěkně v prdeli! Jsme v nějaký dýzně a po bábě ani památky." 

Rozzlobená Petra se utábořila před chatkou. Opřená o stěnu nadávala, na jejich momentální situaci. 

„No nějaká památka by byla," glosoval jí Jedlička, ale když mu nikdo nevěnoval pozornost, napadlo ho, nechat si své nechutné tajemství pro sebe. Ani Bořek se moc netvářil. 

„Migeli, co to bylo? To byla fakt divná párty včera." Usilovně přemýšlel nad reálností celého včerejšku.

„Počkej, co já jako, kámo!" bránil se Jedlička, ale Petra si taky potřebovala zchladit žáhu. 

„Jako, Keltusi, tohle bylo přehnaný!" 

 

 

Jejich hašteření přerušily dveře. Prudce se samy zabouchly. Když se otevřely, vyšla z nich mladá dívka.  

„Čau," pozdravila vykulenou trojici a s lehkým nádechem cynismu jim zamávala lízátkem, jako dítě. Pak opět dveře zavřela, otevřela a vešla do chatky. Trojice šla za ní s otazníky v očích. 

„Ahoj, jmenuju se Dalie. Teta mi psala, že se mám o vás postarat." 

Štíhlá panenka, oblečená v růžové minisukni, bílém tričku s dětským obrázkem a lízátkem v puse. Představy trojice o čarodějnicích se malinko lišily. Tahle holka vypadala spíš jako roztleskávačka, než jako čarodějnice. Ruku si dala v bok, lízátko vytáhla z pusy. 

„To jste jako nikdy neviděli holku? Co aspoň pozdravit."

 

 

 

Kapitola třetí:  Konkurence

 

Golgoťan vyšel ze svého pokoje. Viktorovy instrukce zněly jasně; nemilosrdně zlikvidovat každého, kdo bude hledat Alquid sub sole. V hlavě si plánoval svůj lov. Telefon mu zazvonil, když procházel přes recepci. Na druhém konci byl Samuel, opět plný života. Jediné co Rafaela zajímalo, bylo vybavení, o které žádal. Samuel se zajímal o tu černou krabičku, co nechal v autě.

Domluvili si setkání u orloje. Neměl to daleko. Došel na místo střetnutí o chvíli dřív. Samuel, už na něj čekal. Mlčky si vedle něho sedl. Položil mu na kolena papírový pytlík s hranatým obsahem. Oplátkou dostal klíčky od černé dodávky, která stála na začátku ulice. Rafael se chystal na obvyklou kontrolní otázku, ale závan svaté krve ho přerušil.

 

„To je to, co stopujeme, že?" zeptal se Samuela přesto, že znal dopředu odpověď. 

 

„Ano, to je on. Nemůže být daleko."

 

„Musí počkat, mám instrukce od Viktora. Čeká nás spousta práce. Ten Barbařin pes se z toho dostal. Přiláká to sem spoustu..." Rafael se zarazil. Měl Samuela za ledacos, ale za hlupáka určitě ne. Zbytek Viktorova vzkazu nebylo třeba tlumočit. 

 

„Takže jako v Petrohradě?" Samuel narážel na jejich dřívější týmovou akci.

 

„Tohle bude mnohem větší. Budu potřebovat autobus. Tak dvacet míst. Taky je najít. Ne každý přiletí."

 

„To můžu zařídit."

 

„Tobiáše nakonec stejně najdeme u tý čarodějnice," zasmál se Rafael a vyrazil směr Pařížská ulice. 

 

Samuel se zvedl z lavičky. Pokusil se ještě nasát okolní vzduch, ale vůně trdelníku z nedalekého stánku byla příliš silná.

Vyrazil na Žižkov. Někteří neutrální obyvatelé světa za oponou rádi za úplatu poskytnou své služby. Každý má v okolí nějaký ten podnik, co už měl dávno zkrachovat a z nějakého nepochopitelného důvodu stále funguje. Obchod s orientálními koberci, drahým nábytkem, vegetariánská restaurace, či jiné podezřelé místo. 

 

Samuel vstoupil do obchodu s malovanými, keramickými umyvadly. Žena za pultem se na něj mile usmála. Prošel krámem až ke kase. Tam dívce podal stříbrnou minci. Zvážněla ve tváři. Odhrnula závěs, pokynula mu pokorně, aby šel za ní. Doprovodila ho až k zadním dveřím. Minci vhodila do průhledné vázy, kde probublávala voda. Jak mince pomalu klouzala ke dnu, kapalina se zbarvila do ruda. Když dopadla na dno, byla tekutina již úplně černá. Slečna se očividně začala bát. Bojácně ustoupila stranou. Samuel si stoupl před dveře. Obsluha stiskla vypínač. Dno nádoby se otevřelo a černá voda odtekla pryč. Samuel, otevřel dveře. Za nimi byl spoře osvětlený bar. 

„Vcházím a světlo i temnotu dobrovolně nechávám za sebou," řekl latinsky, vstoupil, dveře se za ním zavřely a dívka si nahlas oddechla.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola čtvrtá: Nenadálá setkání

 

 

 

 

Barbara šla noční Prahou. Kráčela pomalu ulicemi centra. Žluté světlo pouličních lamp, i rozzářené vitríny rozsvítily kdysi temné kouty křivolakých ulic. Snažila se soustředit na Tobiáše. Pomalým krokem se nesla Celetnou ulicí. Vzpomínala na místní pekaře i housky, které se tu pekly. Zhluboka nasála vůni okolí. Místo vůně středověkého pečiva teď cítila jen ocel, sklo a smrad. Mezi dobře známé pachy civilizace se přimíchal jeden neznámý. Zvláštní pronikavá vůně. Barbara natočila hlavu po směru větru, ale závan už byl pryč. Svět zase voněl jako dřív. 

 

Tobiášovo volání jí táhlo přes náměstí republiky, Masarykovo nádraží, dál na noční Žižkov. Měla pocity jako novorozený upír. Všechno kolem bylo opět živé. Barbara, zavřená ve své kryptě sice sledovala svět, ale být venku a dotýkat se ho, bylo něco úplně jiného. Na Churchillově náměstí odbočila do jedné z postranních ulic. Na rozcestí se dala doprava. Dlouhá ulice jí dovedla až na Havlíčkovo náměstí. 

 

Ctirad Neumann se probral na studeném asfaltu. Otřesený vstal a posadil se na starou lavičku. Instinktivně si rukou sáhl na krk, aby zkontroloval své zranění. Jasně si vybavoval, že ho včera napadl nějaký bezdomovec. Po zranění ale nebyl na krku ani památky.

Moc se nad tím nezamýšlel a rychle přisoudil vzpomínky na napadení i špinavé oblečení síle včerejšího halucinogenu. Došel domů nad ránem. Pronajatý přízemní byt připomínal spíš medvědí brloh, než příbytek člověka. Ctirad zatáhl tlustý závěs, lehl si na rozvrzanou postel a spokojeně usnul. 

 

Probudil ho až soused Jandera. Rychle se ho zbavil. Necítil se dobře. Dokonce měl pocit, že se cítí mnohem hůř, než když šel spát. Zastával názor, že každá nemoc se má už v zárodku vyléčit radikálně - rumem.

Oblékl si svou bundu, gladiátory a vyrazil do ulic. Sedl si v jednom z žižkovských podniků. Měl to místo rád, bylo hned u zastávky autobusu. Ideální spojení lahve rumu, trávy a transportu domů. Sedl si k baru, objednal rum a pivo. To je moment, kdy plán na Ctiradův dokonalý večer přestal vycházet. Pivo v něm budilo jen větší žízeň, rum zas neopíjel. Jako by Ctirad nepil alkohol, ale koncentrovanou nenávist. S každým panákem rostl jeho vztek vůči všemu a všem. Došlo to tak daleko, že ho barman, dealer a místní vyhazovač museli vyhodit. Rozzlobený opilec se od své alkoholové léčby nechtěl nechat odradit. Svůj záchvat agrese dolil v nedalekém parku.

 

Novorození upíři voní po fialkách. Barbara zavětřila. Směs rumu a fialek jí praštila přes nos. Malý park okupoval statný muž s poloprázdnou lahví v ruce. Jak šla podél zdi, věnovala mu letmý pohled, který upoutal jeho pozornost. Hluboce soustředěná na Tobiáše, mu nevěnovala pozornost. Muž se zvedl a šel směrem k ní. Cestou si stihl pořádně loknout rumu. Poslední hlt v něm zmizel, jako ve výlevce. 

„Tak stůj, ty krávo! Slyšíš mě?" 

Neslyšela, nevnímala. Šla mlčky dál. Ctirad, ji dohnal za křižovatkou. Chytil ji za rameno, surově otočil a zařval na ni z plných plic. 

„Rozumíš, ty píčo! Mluvím na...“ Větu nestihl dokončit. Barbařin spár ho chytil pod krkem. Hrdlo mu sevřela tak, že nemohl dýchat. 

„Nejsem žádná pradlena!" Při těch slovech mu její ruka projela hrudním košem, až k srdci. Stála teď dost blízko, aby ucítila stopy Tobiášova pachu. Rychle se napila krve té mutující zrůdy, aby prohledala její poslední vzpomínky. Měla jen pár vteřin, než se Neumann změní v popel a prach.

 

Kapitola pátá: Díra ve zdi

 

Díra ve zdi je místo, kde se dá sehnat skoro cokoli či kdokoli. Neutrální místo, pojmenované po legendárním úkrytu severoamerických psanců. Je to skrýš pro všechny za oponou světa stínů.

 

„Absinth?“ zeptal se barman přátelsky.

Samuel si položil papírový pytlík na stůl. 

„Díky." 

Barman nalil zelenou lihovinu a položil sklenici na bar. 

„Musím mluvit se Sebastianem."

„Naše dodávky nejsou snad v pořádku?" prohodil barman a přestal leštit sklo. „Můžeme nabídnout i asiaty nebo černochy. Teď je hodně Arabů levně k mání."

 

„To je v pořádku. Jde o něco jiného" 

 

Sebastian, je wendigo. Za sedmileté války mezi Anglií a Francií, odplul do Ameriky, aby dobýval nová území. Mladý pobočník markýze de Montcalm, Sebastian Furnier, doplul roku 1756 ke břehům dnešní Kanady s vidinou úspěchu i slibné vojenské kariéry. Dobytí pevnosti Oswego u jezera Ontaria a pevnosti William Henry, byl jeho triumf. Markýz de Montcalm, v něm viděl velký potenciál. Koncem roku 1757 mu svěřil velení malé skupiny vojáků, která měla za úkol přepadat anglické zásobovací trasy. Nepřítel získával na síle, ale i tak byl Sebastian velice úspěšný. Angličané tedy přichystali léčku. Celá jednotka byla zmasakrována, unikl akorát Sebastian. Našli ho indiáni kmene Abenaki. Těžce zraněného ho vzali do tábora a vyléčili.

Indiánská legenda říká, že padla krutá zima. Kmen neměl co jíst. Bílý muž, kterého zachránil jeden z lovců, jedné noci zešílel. Když se muži vrátili z honu, našli ho, jak ohlodává kosti. Bílý muž zavraždil a snědl všechny, co zůstali v táboře. Lovci se ho pokusili zabít, ale byl nesmírně silný. Víc zvíře, než člověk. Šaman kmene ho tehdy proklel. Bílý muž musí na věky chodit svtětem, jako wendigo. 

 

„Co potřebuješ?" Sebastian, jde vždy přímo k věci. Hlasitá hudba, všudypřítomní hosté podniku, to nebylo zrovna prostředí, kde si chtěl Samuel vykládat. Pokynul hlavou, aby dal na srozuměnou, že stojí o rozhovor někde v soukromí. Sebastian ho zavedl do odhlučněné kanceláře nad barem. Dveře se zavřely, lomoz z lokálu ustal. Nalil dvě skleničky absintu a sedl si za velký, vyřezávaný stůl. 

„Tebe bych tu vážně nečekal. Čemu vděčím za tu čest, že ses za mnou stavil osobně? Viktor tě pustil ze řetězu?" 

 

„Přišel jsem ti zachránit život." (Samuel)

 

„Jak to myslíš?" nastalo trapné ticho mezi větami. Sebastian se naježil.

 

„Neříkej, že nezkoušíš v Praze najít Alquid sub sole. Jenže já tady nejsem sám. Je se mnou i Rafael."

 

Sebastian ztuhl ve tváři. „Takže, každý kdo tam pojede, zmizí. Chápu to správně?" přemýšlel nahlas. „Bylo mi hned jasné, pro koho je ta objednávka."

 

„Přesně. Víš, že stačí málo a tahle neutralita zmizí. Je to jen iluze míru. Pořád na tom můžeš něco vydělat."

 

„Jak jako vydělat? Pokud to chápu správně, hodně mých zákazníků nebude už potřebovat členskou kartu. Sakra!"

 

„Potřebuji médium a nějaké věci. Pošlu ti seznam. Platba bude jako obvykle. Taky budu potřebovat mikrobus." (Samuel)

 

(Zvuk příchozí sms) Sebastian, byl zvyklý na zvláštní požadavky svých klientů. Zkontroloval zběžně seznam. 

„To dětské sádlo bude za příplatek, ale zbytek nebude problém."

 

„Můžu tu mít někde chvíli soukromí?"

 

„Ovšem, pojď za mnou. Nechceš tam poslat nějakou společnost? Víš, že jsi jediný upír, co si tu nikdy nekoupil večeři. Přitom máme pořád čerstvý zboží. Říkal ti Sedrik, že je teď sleva na Arabky, nebo radši Araby? Taky Ukrajinky jsou za dobrou cenu."

 

„Ne, díky. Chci jen chvíli být někde sám v klidu."

 

Autor Kortan D´Mordraghull, 10.04.2016
Přečteno 455x
Tipy 3
Poslední tipující: Frr, hanele m.
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter